Dopis pro Aňu, ale zdaleka nejen pro ni...

31. března 2009 v 18:58 | *L* |  postahováno
Dopis pro Aňu, ale zdaleka nejen pro ni...

Jaroslav Seifert: ".....Zaslechl jsem lásku odcházet, když se pevně rtů mých dotkl ret. Kdo mé naději však zabrání - ani strach, že přijde zklamání...."


Nevím v kolika letech si děti začínají klást otázku jestli existuje Bůh. Já jsem začal poměrně brzy. Při pohledu na svou starší sestru Aňu jsem nemohl jinak. Proč jí to jen udělal?
Aňa je o 2 roky starší než já, ale co se pamatuji, vždycky jsem ji měl na starosti. Kvůli ní mnou opovrhovali, kvůli ní jsem byl všem jen pro smích. Aňa má Downův syndrom.
Aňa "je debil" volávali na nás oba.
Naše maminka byla neuvěřitelná žena i když musím přiznat, že dodnes mne mnohé její životní rady dovádějí k hlubokému přemýšlení a bojím se, že jsem je dosud nepochopil. Říkávala: "Musíš věřit, že vše co přichází, že vše co se ti děje, děje se ve tvůj prospěch! Protože Bůh tě miluje.... Tomu musíš věřit!"
Táta na to říkával: "Blbost. Holka měla smůlu, tak je hold debil. Dej jí do ústavu..."
A tak vzpomínám na své dětství, ze kterého si s sebou nesu možná o pár emocí více než jiní a cítím, že i já musím napsat dopis. Dopis pro Aňu. Ale zdaleka nejen pro ni...

"Milá Aňo,
musím se ti k něčemu přiznat. Byla doba, kdy jsem tě opravdu nenáviděl. Byla jsi jako můj stín. Všude se mnou. Byla jsi mé znamení, mé prokletí, mé ponížení.... Byla jsi vším, co jsem mít nechtěl. Tvůj naivní úsměv mě přiváděl k šílenství. Tvá bezelstnost a radost z maličkostí, tvé vnitřní štěstí,které jsem já nedokázal pochopit - to všechno drásalo mé nitro. Tvá důvěra v maminčiny myšlenky.... Ach ano, věřila jsi, že tě Bůh má rád a to, co ti udělal (nebo spíš co ti nedal) - že bylo ve tvůj prospěch.
Tys možná věřit mohla! Ale jak jsem tomu mohl věřit já?! To mně se posmívali, to mně vyřadili z kolektivu, to já byl "ten, co má tu debilní sestru..." Jak jsem mohl věřit, že to bylo v můj prospěch? Já toho nebyl schopen. Tehdy ne.
A dnes? Jsem odolnější než ostatní. Jsem zvyklý na lidskou zlobu a lépe jí vzdoruji.
Sakra, mami, že bys měla pravdu?
Problém je v tom, že s odstupem času se tomu snáze věří. Nejhorší je uvěřit v dobro pekla ve chvíli, kdy ho prožíváme.
Táta ti nikdy neuvěřil. Říkal, že jsi bláznivá, že jsi nám s Aňou život zkazila. Mami, já tě dnes obdivuji za to, že jsi ji nedala nikdy do ústavu, vážně. Asi bych býval měl úplně jiné dětství a neprožil bych spoustu utrpení, zklamání a hrůz. Ale znamenalo by to, že by mé dětství bylo lepší? Ani dnes na to nedokáži odpovědět. Bylo by snazší.
Ale třeba to skutečně bylo všechno k něčemu dobré....
Když táta onemocněl a dostal Alzhaimera, zase jsi řekla jenom to své - že Bůh ví, proč nám dává zkoušky. Řekla jsi, že nám nikdy nepřipraví tak těžkou zkoušku, abychom v ní nemohli obstát. Že je dobrotivý. A za pouhé dva roky nás táta všechny přestal poznávat. Přestal mluvit a začal nosit plínky, protože .....
Stal se dítětem a byl na tom mnohem hůř než Aňa. A ty jsi o něj pečovala a odmítla jsi ho dát do ústavu. A učila jsi Aňu, jak se o něj má starat, s čím může pomáhat a jak. A ten debil, kterého jsem vídal sedět v rohu pokoje a slýchal monotónně opakovat jednu a tutéž melodii celé hodiny, ta holka se najednou začala měnit a naučila jsi ji spoustu věcí.
Nevěřil jsem, když ji později přijali do nemocnice jako pomocnou sanitářku na úklid oddělení a pomocné práce.
Nevěřil jsem, když jsem ji viděl samostatně vynášet mísy pacientů a nevěřil jsem, když jsem viděl to její vnitřní štěstí.
Mami, já tě tak moc obdivoval! Táta by tě dal do ústavu a Aňu také. Obdivoval jsem tě a jediné, co jsem ti přitom stihl říct, bylo, že jsi posedlá myšlenkou dobrotivého Boha a že ti stejně nikdy nikdo neuvěří. Že věříš ve smysluplnost systému, který je celý naplněn jen utrpením a strádáním všeho druhu.
Nestihl jsem ti říct, jak moc jsem tě měl rád. Nestihl jsem ti říct, jak moc jsem si tě vážil. A je mi to líto.
Vidíš a po tak dlouhé době co tu nejsi, mami, ty jsi ke mně promluvila. Našel jsem v knihovně zažloutlé básně a všechny jsou psané tvou rukou. Proč jsi je jen nespálila!? Jak by to bylo milosrdné! Já věřil, že jsi nikdy nepochybovala. Já věřil, že alespoň ty jsi tomu všemu věřila! A ty jsi přitom tolik trpěla....
Čtu tu, co je první na hromádce. Je datována krátce před tátovou smrtí."


Báseň 1 - než táta umřel:

Prozření

Jdeš životem a hledáš odpovědi na otázky.
Proč že tu jsi, ptáš se bez nadsázky.
Kam měl jsi dojít a kde zanechat svůj stín?
Ty nevíš, možná ví to tvůj syn?
Za čím jsi se honil a čím ztrácel jsi čas?
Na úkor lásky, na úkor pozemských krás?
Možná, že někde na jihu ležel tvůj cíl.
Ty jsi šel na západ a stále jen snil.
Snil o úspěchu, bohatství a kariéře
A zaslepen otvíral jen ty špatné dveře.
A klepání, to jsi přes aplaus neslyšel.
A proto žádný z tvých plánů nevyšel.
A teď, poslední chvíli před koncem,
Náhle se cítíš slepým pitomcem.
Už ti ani pán Bůh nepomůže,
Kdes nic nezasadil, nepokvetou růže.
Vypršel tvůj čas, ber kde ber.
Zkrátka jsi nenašel správný směr.
Kdo říká ti, že plakat se nesluší,
Ten nikdy necítil prohry na duši.
Ale - jestli jsi poznal, žes minul cíl,
Pak mělo smysl, že jsi tu byl.

"Pláču. Po tvářích mi tečou slzy jako hrachy. Mami, tys psala básničky? Proč to jen nikdo nevěděl??
A beru do rukou druhou báseň, tentokrát odkudsi ze spodu hromádky.
To datum mi je povědomé. Vzpomínám si. Měli jste s tátou velkou krizi. Chtěl od nás odejít a dal ti na krk nůž - buď on a nebo Aňa. A ty jsi ho nechala jít a ještě jsi mu všechno na cestu vyprala. A když se od milenky po roce vrátil a zvonil u našich dveří, jen jsi řekla, že večeře už trochu vychladla, ale že mu ji ohřeješ....
Ale když odešel, napsala jsi tohle:"

Intimní rozhovor.

Snad tisíckrát spadla jsem do propasti
a přinejmenším tolikrát zas hledala jsem cestu ven.
Surově a leckdy nefér měl mě život v hrsti
a já stejně znovu hledala jsem ten svůj bílý den.
Tisíckrát vstávala jsem z bahna
a přinejmenším tolikrát spadla jsem tam zas.
A zkušenost minulá i dávná,
rozechvěla ten můj jindy pevný hlas.
Každý rok bere mi kus síly,
každý rok dělá mi v srdci další díry.
Každý rok ubírá mi na naději
a způsobuje, že i lev se někdy bojí.
Já znovu a znovu zkouším se s tím rvát,
Bože, já nemám co víc bych ještě mohla dát.
Už tolikrát srazil jsi mě na kolena,
je tahle rychlost jízdy ještě povolená?


"Mami? Ty jsi se bála? Ty jsi nevěřila, že to co prožíváš, děje se ve tvůj prospěch? Ježíši - já vím, i ten Ježíš prý zapochyboval na kříži, ale ty mami??? Ty??! Listuji dál tvými básněmi a všímám si, jak jsou některé rozmazané. Ty jsi je po sobě četla a plakala jsi u toho.... A nikdo u tebe nebyl. I když, možná, že Aňa u tebe byla. To ona ti vynášela mísy a omývala proležená záda, když jsi v bolestech odcházela z tohoto světa. Já u tebe nebyl. Myslím, že jsem u tebe mockrát nebyl. A když mě na tvém pohřbu Aňa držela křečovitě za ruku, já si vzpomněl, jak mě držívala jako dítě.... Byla jako klíště.... Ale ona neplakala a já strašně řval. Hrudník mi pukal bolestí. Nejdřív táta, který nejprve umřel a pak teprve "odešel", takže jsme to zažili dvakrát a potom ty, která jsi nám odešla tak rychle a náhle. Nechala jsi mě tu s Aňou a já se tak bojím! Řekl jsem, že se bojím a Aňa mi odpověděla, že Bůh se o tebe teď postará, že jsi teď doma a já že se nemám bát. Zněla jako ty. Mami, ona zněla jako ty! A já listuji dál vzpomínkami a zažloutlými papíry a nacházím básničku s nejčerstvějším datem. Tak tohle bylo jen pár dní před tvou smrtí. Tak tohle jsi cítila?"


Kdysi jsem si tolik věcí přála.......

Dotknout se na obloze zářných hvězd,
Pokořit každou z nabízených cest,
Dojít až k obzoru všech obzorů!
Neznala jsem bázeň, ani pokoru.
A všechno malé bylo mi tehdy málo,
Jen velké cíle, ať to stálo, co to stálo.
Jenomže svět se kolem osy točí
A ne kolem nás a našich očí.
Co bylo kdysi málo, to je hodně dnes.
Dnes mi stačí pokořit jen jedinou z cest.
Ke hvězdám stačí mi jenom vzhlížet
A mít pocit, že jsem aspoň o krok blíže.
Nevzhlížím už jen ke korunám stromů,
Dívám se také pod nohy, pěkně dolů.
Už vím, že ani vůle všechno nezmění,
Že přijímat prohry je také velké umění.
Že nezměníš, co nebylo ti nikdy dáno
A respektovat to, to vůbec není málo.
Za úspěch a slávu, nedala bych halíř dnes.
A všechno za další rok pod září hvězd.
Za kytky, co uvidím na jaře znovu kvést,
Za ptáky, co uslyším znovu zrána zpívat,
Za to, že se budu smět jen obyčejně dívat.
Za to, že se ještě někdy budu moci líbat.
Dnes nemám už žádná velkolepá přání,
Protože co bych chtěla, stejně není k mání.
Každým dnem utíká teplo z mých dlaní
A nepomůže mi nic, snad jen přemáhání
A víra, bez pochyb a zaváhání....

"Já - já nevěděl že jsi byla tak křehká... Vždyť, vždyť jsi celou tu loď řídila a vedla. Vždyť jsi byla ten jediný člověk, který nikdy nepochyboval!" Máma umřela, táta umřel a já tu zůstal s Aňou.
Za tu dobu od smrti mámy jsem měl tři vztahy a všechny krachly. Všechny jsem obrečel. Snad jsem dělal všechno špatně. Snad jsem v mých láskách příliš hledal to, co mi kdysi dávala máma - neochvějný pocit bezpečí a jistoty, že všechno, co prožíváme, děje se v náš prospěch.
Ale Aňo, jak to, že ty jsi šťastná?! Vynášíš smradlavé mísy den co den a omýváš proležená záda, uklízíš zvratky.... Přijdeš domů a povídáš si se svým stejně postiženým přítelem. A jsi s ním již déle, než kolik by daly mé tři vztahy dohromady. Držíte se za ruce a on tě hladí po vlasech. Když tě políbí, vypadá to legračně, jakoby si dávaly pusu děti ve školce. Ale Aňo, jak to, že jste oba tak šťastní?? Když jsem k tobě přišel po rozchodu s Dominikou, položil jsem ti hlavu na klín a brečel jsem jak malej kluk.
Tys řekla - neboj, Bůh ví, co je pro tebe dobré.
A já se cítil jako tehdy, jako malý kluk v mámině bezpečí. A bez ohledu na to, jestli tuhle šílenou teorii chápu a jestli jí rozumím, jsem strašně rád, že jsi jako máma. Že tomu věříš. Jsem si jist, že nepíšeš básně a myslím, že ty opravdu nepochybuješ. Nikdy.
Nechci udělat stejnou chybu dvakrát a proto ti dnes Aňo píši. Chci abys věděla, že mi je líto, že jsem chtěl abys nebyla. Mám tě moc rád a dnes jsem strašně vděčný za to, že tě mám. Se svým jednoduchým životem jsi mi každodenním příkladem, že štěstí není ve většině těch věcí, ve kterých ho hledáme. A když jsem u tebe byl naposledy a plakal nad marností veškerého svého počínání, Bože můj, podala jsi mi kus papíru a na něm byla báseň."

Bůh tě má rád, nemusíš se bát.
Tvým úkolem je dávat - ne brát.

"Aňo, ty přeci nemůžeš psát básně! Ani teoreticky nemůžeš přeci psát básně!
Ale jestli se mýlím a ty můžeš, zapřísahám tě Aňo, drž se své víry a nebo je všechny jednou spal. Strašně moc si přeju, abys nikdy nezapochybovala. Prosím! Potřebuji mít své útočiště, své místo, kde se nepochybuje nad smyslem zdejšího světa a bytí. Potřebuji vidět tvůj šťastný úsměv a radost z každé blbosti. Potřebuji se smát tomu, jak tě těší dělat barevné bubliny bublifukem a malovat křídou na chodník. Potřebuji vidět alespoň jednou týdně někoho dospělého, kdo se za malování na chodník nestydí a kdo je šťastný, že to může udělat.... Máma vždycky říkala, že se rouhám, když tě nechci a odháním tě od sebe. Odpusť mi. Hrozně tě chci mít u sebe, prosím.
Jsi jediný člověk, který mě nechce měnit. Jsi jediný člověk, který nic neočekává. Prostě máš jenom velikou radost když mě vidíš. Rouhal jsem se. Aňo, jsem rád, že tě mám...."

…………………………………………………

Má sestra Aňa je samostatná a je schopná žít se svým přítelem ve chráněném domě - I sama a bez větší pomoci. Vím, že je opravdu velice šťastná.
Já? Jsem neustále nespokojený, neustále krachující, neustále znovu začínající, upachtěný....
Sakra, dnes mi vůbec není jasné, komu z nás dvou vlastně pán Bůh ublížil. Komu vlastně něco vzal a nebo snad dal navíc? Vím jenom jediné: jsem šťastný, že mi dal Aňu a že je, jaká je.
Tomu všemu ostatnímu zřejmě ještě stále vůbec nerozumím.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama