Focusing

30. března 2009 v 21:07 | *L* |  Psychoterapeutické intervence (ano i ne zaměřené na tělo)



Knihu uvítají zájemci o psychologii, psychoterapii a sebepoznání. Focusing - nástroj, který může změnit dobu


Část první Nalezení cesty k MOUDROSTI svého TĚLA


kapitola 1 Vnitřní proces


Kapitola 2 Změna
Mladá žena, která si myslela, že jí smrt přinese klid
Muž, který měl pocit nevhodnosti
Dívka, která se bála školy
Muž, který nemohl pracovat

kapitola 3 Co ví tělo


Část druhá Focusing
kapitola 4 Návod k focusingu
Příručka focusingu
Příběh "triviálního problému"
Další kolo


kapitola 5 Bližší pohled na šest základních kroků focusingu
Příprava
První krok: Vyčištění vnitřního prostoru
Druhý krok: Pociťovaný smysl problému
Třetí krok: Nalezení rukojeti
Čtvrtý krok: Rezonování rukojeti a pociťovaného smyslu
Pátý krok: Dotazování
Šestý krok: Přijetí
Chcete se pustit do dalšího kola focusingu?


kapitola 6 Co není focusing
Focusing není proces, kdy člověk mluví sám k sobě
Focusing není analytický proces
Focusing není pouhý tělesný pocit
Focusing není jen kontakt s "vnitřními pocity"


kapitola 7 Udělejte si pro sebe místo
Uklízení zaneřáděné místnost
Nalezení správného odstupu od vlastních problémů
Dovolte si cítit se dobře
Neměl by se z vás stát pomník vašich problémů
Odložení břemene
Někdy nás uklidní seznam
Důvěra v tělo
Rozlehlý prostor
Vlídné naslouchání


kapitola 8 Když nemůžete najít pociťovaný smysl
Kde hledat pociťovaný smysl
Jak získat pociťovaný smysl - nácvik
Jeden způsob, jak nechat zformovat pociťovaný smysl
Nástěnná freska celého problému
Když se do cesty postaví slova
Když už kromě slov žádný pocit nemáte
Uvolnění těla
Když nemáte žádný tělesný pocit
Když zjistíte, že vaše mysl bloumá
Když máte nové pocity
Když se cítíte pustí, prázdní nebo zaseklí
Když se na sebe zlobíte nebo se příliš snažíte
Když se bojíte fokusovat
Když se svým pocitům vyhýbáte
Když se pocity hrnou příliš rychle
Když je vám nanic z vašeho kritika
"Dostanu se rovnou ke svému špatnému pocitu
a pak je mi jako vždycky hrozně."
Emoce versus pociťovaný smysl: tenhle rozdíl je podstatný


kapitola 9 Když se nic nemění
Nechejte záměrně věcem volný průběh
Ať se vaše tělo opravdu posune
Otázky vedoucí k posunu
Když se dopátráte přiléhavé rukojeti, ale pak uvíznete
Jak využít představ
Správné řešení najdete na konci knihy
Ověřování
Neříkejte: "Určitě je to takhle."


Část třetí Jak si pomáhat navzájem


kapitola 10 Druzí lidé jsou poklad a jak jej najít


kapitola 11 Příručka naslouchání
První typ pomoci:
Pomáháme druhému člověku fokusovat v době, kdy mluví
Druhý způsob pomoci:
Použití vlastních pocitů a reakcí na fokusujícího
Třetí způsob pomoci: Interakce
Čtvrtý způsob pomoci: Interakce ve skupině


Část čtvrtá Focusing a společnost


kapitola 12 Nové vztahy

kapitola 13 Prožitek přesahující běžné role


Dodatky A. Filozofická poznámka B. Přehled výzkumů
C. FOCUSING: Krátká forma


Příručka naslouchání


Nyní si probereme čtyři způsoby pomoci druhým, které používáme v různé době a s odlišným záměrem. Ujistěte se, že ovládáte první způsob a pak se teprve pokuste o ty další. Jakmile se je naučíte a začnete je běžně používat ve styku s lidmi, zjistíte, že každý z nich používáte tam, kde se hodí.


První typ pomoci: Pomáháme druhému člověku fokusovat v době, kdy mluví


A. Absolutní naslouchání* Když pouze posloucháte a dáváte najevo, že druhého člověka posloucháte, přijdete na překvapivou skutečnost. Lidé vám mohou říci mnohem víc a ve svém nitru toho najdou daleko více než v běžném rozhovoru.
Když budete pouze říkat: "ano", "aha", "no jasně, vím, jak se cítíš" nebo "ztratil jsem tě, můžeš to prosím tě zopakovat?", uvidíte, že se dostanete velmi hluboko.


V běžné sociální interakci se skoro vždycky vzájemně přerušíme, abychom se nedostali příliš hluboko do nitra. Naše rada, reakce, povzbuzení, ujišťování a dobře míněné komentáře ve skutečnosti lidem zabrání, aby se cítili pochopeni. Zkuste druhého člověka bedlivě sledovat, aniž do toho vkládáte cokoli svého, a budete překvapeni.


Dejte mluvčímu upřímně znát, kdy ho sledujete a kdy ne. Okamžitě se z vás stane dobrý posluchač. Musíte však být opravdu upřímní a dát najevo, kdy ho sledovat nedokážete. ("Můžeš to říci nějak jinak? Nepochopil jsem to.")


Daleko více ale pomůže, když jako posluchač krok za krokem opakujete myšlenky mluvčího, tak jak jim rozumíte. Tomuto procesu říkám absolutní naslouchání.
Nikdy nevnášejte téma, o němž druhý člověk nemluví. Nikdy neprosazujte vlastní interpretace a nevměšujte do rozhovoru vlastní myšlenky.
Při naslouchání máte pouze dva důvody, abyste promluvili sami: když chcete partnerovi ukázat, že mu dobře rozumíte - v takovém případě pouze zopakujete, co řekl nebo usoudil, nebo mu nerozumíte a požádáte ho, aby vám to vysvětlil nebo zopakoval.


Jak ukázat, že druhému dobře rozumíte


Řekněte větu nebo dvě, jež se týkají partnerovy myšlenky, kterou se snaží sdělit. Řekněte to vlastními slovy, ale pro citlivé a důležité významy použijte jeho výrazů.
Lidé potřebují, abyste promluvili. Potřebují slyšet, že jste každý jejich krok pochopili. Řekněte větu nebo dvě za každým důležitým sdělením, za každou věcí, kterou se snaží sdělit. (Obvykle k tomu dojde asi po každých pěti či deseti větách mluvčího.) Nenechejte je "pouze mluvit", ale osobně zareagujte na každou věc, kterou cítí, ať je dobrá, nebo špatná. Nesnažte se ji potvrdit, změnit nebo zlepšit. Snažte se dostat k jejich jádru přesně tak, jak je váš partner myslí nebo cítí.
Lidé někdy říkají složité věci a vy nedokážete pochopit najednou všechno, co říkají, ani co to pro ně znamená. Nejdříve řekněte větu nebo dvě o jádru toho, o čem hovoří, a ověřte si to u nich. Umožněte jim, aby vás mohli opravit a doplnit, pokud chtějí. Převezměte to a opakujte to, co změnili nebo dodali, tak dlouho, dokud nepotvrdí, že jste to pochopili přesně tak, jak to cítí oni. Pak řekněte další větu o tom, co to pro ně znamená, nebo jak to cítí.


Příklad: --- Předpokládejme, že vám nějaká žena vypráví o nějaké složité události a o tom, co, jak a kdy jí nějací lidé udělali, "aby ji ponížili".
Nejdříve řeknete jednu nebo více vět, abyste zachytili podstatu toho, co řekla a jak to vidí. Ona vás pak opraví, abyste to pochopili přesněji. Vy pak její opravy zopakujete: "Ach, takže to nebylo tak, že by to udělali všichni, ale že s tím všichni souhlasili." Pak může dodat ještě leccos dalšího a vy to opět přijmete a více méně to zopakujete tak, jak to řekla ona. A když jste její výpověď nakonec správně pochopili, řeknete další větu o osobním významu nebo pocitu, který celá věc vyvolává: "A špatné na tom je hlavně to, že se kvůli tomu cítíte ponížená."


Pokud nerozumíte tomu, co druhý člověk vypráví, může vás to mást nebo se v tom ztratíte. Existuje však způsob, jak požádat o zopakování nebo vysvětlení. Neříkejte: "Já tomu vůbec nerozumím." Raději se chopte jakýchkoli detailů, které jste pochopili, i když byly velmi nejasné, nebo se vraťte na začátek a využijte jej, abyste se zeptali na další:
"Chápu, že je to pro vás důležité, ale ještě úplně nerozumím, o co jde…"
Neříkejte, že si v mnoha věcech nejste jisti, co tím druhý člověk myslel, protože by musel ztratit spoustu času vysvětlováním. Uděláte lépe, když se zmíníte jen o tom, čemu jste rozuměli, a požádejte ho, aby vám zbytek zopakoval.
Opakujte krok za krokem, co vám ten člověk říká. Nenechejte ho říci více, než jste schopni vnímat, a hned opakujte. Přerušte ho, zopakujte to a pak ho nechejte pokračovat.


Jak se dozvíte, že postupujete správně --- Poznáte to, když se lidé ponoří hlouběji do svých problémů. Řeknou třeba: "Ne, takhle to není… hm…" a pak se pustí dál, aby zjistili, jaký z toho mají opravdu pocit. V takovém případě postupujete správně. Vaše slova nemusela být výstižná nebo tak vašemu partnerovi mohla znít, přestože se velice blížila tomu, co řekl před chvílí. Důležité však je, že ho zavedla hlouběji do jádra problému - v takovém případě přinesla žádoucí výsledek. Ať už váš partner potom řekne cokoli, přijměte to a zopakujte. Dostali jste se o krok dál.


Váš partner ale také může zůstat chvíli potichu, spokojený, že mu rozumíte. Nebo můžete vidět, jak se celé jeho tělo uvolňuje a vyjadřuje úlevu; a vy zaslechnete: "Ano, to je ono", nebo jen hluboký nádech či vydechnutí. Po takovém uvolnění mohou přijít ještě další kroky.
Dobrým znamením u vašeho partnera jsou také jemné známky úlevy z faktu, že mu někdo naslouchá - všichni známe ten pocit, když se snažíme něco říci a konečně se nám to podaří sdělit; pocit, že to už nemusíme říkat znovu. Když nám partner vykládá své myšlenky, ať už souvisle, nebo přerývaně, všimneme si zhusta napětí a zadržování dechu, které může provázet i několik rozhovorů. Když se konečně dostane k jádru věci a oba je pochopíte a zareagujete na ně, uleví se mu a vydechne si, protože jeho tělo už ten problém nezadržuje. Pak může přijít něco dalšího. (Důležité je akceptovat ticho, i když trvá zdánlivě dlouho - často to bývá tak asi minuta. Ten, kdo fokusuje, má mít ve svém těle vnitřní mír, aby se mohlo vynořit něco nového. Neničte ten klid zbytečným mluvením.)


Jak zjistíte, že jste postupovali nesprávně, a co s tím ---Pokud se opakuje pořád totéž, znamená to, že mluvčí má pocit, že jste to ještě nepochopili. Podívejte se, jak se liší slova fokusujícího člověka od toho, co říkáte vy. Když žádný rozdíl nevidíte, zopakujte ta slova znovu a dodejte: "Ale to není všechno - nebo to nějak nesedí?"


Když odpovídáte, výraz fokusujícího člověka může být napjatý, strnulý nebo zmatený. Ukazuje to, že se ten člověk snaží pochopit, co mu říkáte. A tak asi děláte nějakou chybu. Buď k tomu něco přidáváte, nebo to nechápete. Zastavte se a zeptejte se znovu, jak to je.
Když fokusující změní předmět rozhovoru (a zvláště když přejde k něčemu méně významnému nebo méně osobnímu), znamená to, že už snahu o sdělení osobnějších věcí vzdal. Můžete ho přerušit a říct něco jako: "Pořád poslouchám to, co jste se mi snažili říct o … - vím, že jsem to správně nepochopil, ale chci to pochopit." Pak zopakujte jen tu část tématu, kterou jste si jisti, a svého partnera požádejte, aby dál už pokračoval sám.


Dříve nebo později to pochopíte správně; nezáleží na tom, kdy to bude. Může k tomu dojít i na třetí nebo čtvrtý pokus. Lidé se nejlépe vnoří do svých pocitů, když je druhý člověk akceptuje - když se snaží přijmout každou část jejich výpovědi bez dodatků nebo přepracování. Když opravdu soustředěně posloucháte druhého člověka, po chvíli si toho určitě všimne. Je to jako vlak na kolejích. Snadno poznáte, když z nich vyjede - všechno se zastaví. Pokud se to stane, vraťte se k poslednímu bodu, který se ještě držel na pevné dráze, a požádejte svého partnera, aby pokračoval právě od tohoto bodu.
Pokud těžko přijímáte člověka s "nepěknou povahou", vnímejte ho, jako by byl kdesi mezi svými špatnými vlastnostmi uvnitř. Pak ho většinou snadno akceptujete jako člověka "v tom", který právě s těmito vlastnostmi bojuje. Když budete opravdu poslouchat, určitě ho objevíte.


Až budete naslouchání trénovat, ujistěte se, že opakujete téměř slovo od slova to, co vám lidé říkají. Pak uvidíte, jak těžké je pochopit, co se vám snaží říci, aniž k tomu budete něco dodávat, opravovat nebo se do toho vkládat.
Pokud to dokážete, reagujte pouze na podstatné a základní věci a na slova, která se týkají pocitů.
Pomůže vám, když se na vteřinu zastavíte a vycítíte vlastní směsici pocitů, napětí a očekávání. Pak celý tento prostor vyčistěte, abyste jej otevřeli a mohli opravdu naslouchat. Budete pak mít pocit bdělosti a možná i lehkého rozrušení. Co ten druhý člověk řekne do "čekajícího" prostoru, který existuje jen proto, aby se do něj mluvilo?
Takový prostor vám druhý člověk nabídne jen zřídka. Lidé se ve svém nitru jen málokdy překonají natolik, aby skutečně slyšeli své bližní.


B. Pomoc při formování pociťovaného smyslu Mezi dvěma rozhovory si můžeme trochu zafokusovat - zejména pokud jsme vyjádřili podstatné věci a dosáhli pochopení.
Většina lidí to nedělá. Pádí od jedné věci k druhé a pouze mluví.
Jak můžete člověku pomoci, aby se zastavil a dostal se k pociťovanému smyslu toho, co právě řekl?
Jde o druhý krok focusingu. Nalezení pociťovaného smyslu je například chvíle, kdy si řeknete: "Tady, právě tady je to zmatené", a pak to opravdu cítíte.
Fokusující člověk musí zůstat klidný nejen navenek, ale i uvnitř, aby se mohl zformovat pociťovaný smysl. Trvá to asi minutu.
Někteří lidé stále mluví - nahlas nebo v duchu. Takhle se ale žádný přímý pocit nezformuje a všechno zůstává jako trýznivá hromada zmatku a napětí.
Když se pociťovaný smysl zformuje, fokusující pocítí úlevu. Jako by se všechny špatné pocity shromáždily na jednom místě, přímo tam, a zbytek těla se mohl cítit volněji.
Jakmile se pociťovaný smysl zformuje, lidé se k němu mohou vztáhnout. Mohou být zvědaví, co v něm je, co cítí kolem něj i v jeho středu.


Kdy pomáhat lidem, aby nechali zformovat svůj pociťovaný smysl?


Když už lidé řekli všechno, co se dalo jasně vyjádřit, a následuje už jen pocit nediferencovaného zmatku - tehdy totiž nevědí, jak se dá pokračovat.
Když cítíte, že by se ještě dalo pokračovat, a dostat se do větší hloubky.


Když lidé o svém problému mluví stále kolem dokola a nikdy se nepustí do pocitů, které z toho mají. Říkají třeba věci, které jsou zjevně osobní a mají význam, ale pak přejdou k něčemu jinému. Neříkají vám už nic smysluplného, ale zdá se, že by to chtěli. V této zcela běžné situaci můžete fokusujícího přerušit a jemně mu naznačit cestu k hlubší úrovni jeho pocitů.
Fokusující: "Co přišla Karen z nemocnice, nedělala jsem nic jiného, než se o ni starala. Na sebe jsem neměla vůbec čas. A teď, když už jej mám, bych se zase jen pouštěla do něčeho dalšího.
Posluchač: "Tak dlouho jste nemohla být sama se sebou a teď, když už můžete, tak to neděláte."
Fokusující: "Pořád něco potřebuje a ať pro ni udělám cokoli, pořád to není dost. Celá její rodina je taková. Štve mě to. Právě takový byl její otec, když byl nemocný a táhlo se to léta. Jsou pořád negativističtí a mrzutí a vzájemně se táhnou dolů."
Posluchač: "Štve vás, jaká je, štve vás, jací jsou."
Fokusující: "Ano. Štve mě to. Je to tak. Je to blbá atmosféra. Žijou v blbé atmosféře. Pořád je tam zamračeno, pořád je něco špatně. Včera, když jsem…"
Posluchač: "Počkejte. Zůstaňte chvíli se svým pocitem zlosti. Jen jej chvíli prožívejte. Podívejte se, co v něm ještě je. Vůbec nepřemýšlejte…"


Jak pomoci při formování pociťovaného smyslu? - Takovou pomoc potřebují lidé v různé míře. Nejdřív toho dělejte vždycky co nejméně a něco přidejte jen tehdy, když to nezabere.
Někteří lidé od vás potřebují jediné - abyste byli ochotni mlčet. Když celou dobu nepromluvíte, nebudete je zastavovat ani je nesvedete z cesty, budou cítit přesně to, co potřebují. Ticho nepřerušujte aspoň minutu. Jakmile jste odpověděli a ověřili si, že to, co jste řekli, sedí, buďte zase zticha.Váš partner od vás může potřebovat asi tak jednu větu, aby si mohl udělat přestávku, kdy se zformuje pociťovaný smysl. Někdy stačí, když taková věta pomalu zopakuje důležité slovo nebo větu, kterou jste už řekli. Může jen znovu poukázat na stejné místo. V posledním případě byste mohli pomalu a důrazně říci:
"Opravdu vás to štve." Pak byste zmlkli, aby se mohl zformovat celkový smysl toho, co souvisí s její zlostí.


Když se někomu snažíte pomoci s hledáním pociťovaného smyslu, je třeba, abyste zopakovali podstatu jeho sdělení - ať vám řekne cokoli. Nedělejte si starosti, když ihned nedokážete cítit tiché a hluboké souznění, přestože vám připadá, že by to ten člověk potřeboval. Můžete to brzy zkusit znovu. Navažte na to, co se objeví, i když fokusující momentálně ztratil stopu.
Když se lidé ani po několika pokusech stále nedokážou do ničeho vcítit, můžete jim to říct otevřeněji: "Vydržte ještě minutu a třeba se do toho vcítíte." Můžete jim také dát buď všechny, nebo jen některé instrukce k focusingu.


Můžete lidem pomoci zformovat jejich otázku. Řekněte jim, aby se tak ptali ve svém nitru - aby se neptali hlavy, ale svého těla. "Upokojte se a neodpovídejte na otázku slovy. Prostě počkejte, dokud se vám nevynoří nějaký pocit."
Nejlepší jsou v této situaci obvykle otázky s otevřeným koncem. "Co to vlastně je? Čím to je, že je to takové?"


Jiný typ otázky se vztahuje k "celé věci". "Kde jsem v tom všem vlastně uvízl?" Používejte ji, když je všechno zmatené nebo když fokusující neví, kde začít.
Pokud už fokusující zažil pociťovaný smysl, ale je pořád zaražený, můžete mu pomoci otázkou: "Co by se změnilo, kdyby to všechno bylo v pořádku? Jaké by to mělo být?" Řekněte partnerovi, aby se na chvíli vcítil do tohoto ideálního stavu, a pak se zeptejte: "Co vám v tom brání?" Fokusující by se neměl snažit o odpověď, ale o zachycení pocitu, který mu stojí v cestě.
Tohle všechno vyžaduje, aby fokusující přestal mluvit, nahlas i v duchu. Tím dovolí, aby něco přišlo, místo aby se o to snažil sám. Může se jen prostě zeptat: "Kde je můj život pořád zamotaný?" A když nebude odpovídat pomocí slov, brzy zažije pociťovaný smysl.


Jiná možnost: Vyberte dvě nebo tři nejdůležitější věci, které fokusující řekl, pokud máte dojem, že mají podobný smysl. Pak svému partnerovi řekněte: "Když řeknu to, co se chystám říct, neříkejte nic ani mně ani sobě. Jen si počkejte na pocit, který přijde." A pak ty věci řekněte, každou jedním nebo dvěma slovy.
Tohle také pomůže, když člověk nechce mluvit o nějaké soukromé nebo bolestné záležitosti. Fokusující na tom může pracovat, aniž vám řekne, o co jde. Můžete poslouchat a pomoci - stačí vám, že víte, že ta věc ho nějakým způsobem trápí nebo si s ní láme hlavu.


Pokračování kapitoly najdete v knize Focusing



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama