Franz, Marie Louise von je spoluautorkou knihy Legenda o grálu.

30. března 2009 v 20:59 | *L* |  postahováno

 Odkaz na výstavu
gral

Franz, Marie Louise von je spoluautorkou knihy Legenda o grálu.

Marie Louise von Franz vystudovala klasickou filologii, 28 let spolupracovala s C. G. Jungem jako jeho žačka. Působila v soukromé praxi v Curychu a vyučovala na Institutu C. G. Junga. Publikovala řadu knih, jako jedna z prvních se zabývala tématem pohádek z pohledu hlubinné psychologie.
Psychologický výklad středověké legendy
Legenda o Grálu je významným pramenem jak historickým, tak i náboženským či literárně vědným. Autorky vycházejí z předpokladu, že v motivu Grálu lze nalézt v symbolické formě významný díl psychologické problematiky současného člověka. Na pozadí jednotlivých příběhů se věnují například otázkám transcendentního zážitku, zla, problematice erotu a dalším. Známý sen středověku tak může být nově zpřístupněn prožitku člověka dnešní doby.

Předmluva Cílem paní prof. Emmy Jungové v této práci nebylo zkoumání pověsti o grálu z literárně-historického hlediska. V tom ohledu se spoléhala na četné již existující vynikající výkony jiných badatelů. Látka poskytnutá vyprávěními o grálu má být zde zkoumána spíše z hlediska hlubinné psychologie C. G. Junga. Podobně jako ve středověké alchymii a její zvláštní produkci symbolů se totiž i v těchto poetických fantazijních výtvorech a jejich symbolice odrážejí hluboko uložené, nevědomé duševní procesy, které mají dodnes mimořádný význam, neboť připravují a předjímají náboženský problém moderního člověka. Souvislosti mezi příběhy o grálu a alchymií jsou tak bohaté a hluboké1, {1 Rozpoznal je už R. Palge: Der Stein der Weisen. Quellenstudien zum Parzifal. Breslau 1922. Srov. také J. Evola: Il Mistero del Graal. Bari 1937.} že se musíme ptát, proč je C. G. Jung nezahrnul do svého výzkumu alchymistické psychologie. Důvodem bylo, že se příběhem o grálu po třicet let zabývala paní Emma Jungová a připravovala na toto téma podrobnou publikaci. Její dílo ukončila roku 1955 smrt. Na přání prof. C. G. Junga jsem se ujala pokračování a dovedla práci do konce, jaký je dnes pro mě dosažitelný. Přitom jsem v interpretacích pokračovala od místa, kde byly přerušeny, neboť jsem se v první řadě opírala o materiál sesbíraný a excerptovaný prof. Emmou Jungovou, aby vznikl celek co možná nejjednotnější. Z téhož důvodu jsem také do již existujících částí vložila drobné rozšiřující výklady, které měly existující texty připravit na pokračování.2 {2 Za daných okolností nebylo možné, abych úplně doplnila novější literaturu. Omezila jsem se hlavně na pokračování psychologického výkladu.}

Při takových pokusech o interpretaci nicméně vždy zůstává otevřený jeden problém, kterým je otázka zevrubnosti výkladu. Abychom totiž vyhověli vědeckým předpokladům výkladu ve smyslu Jungovy psychologie a současně jej srozumitelně přiblížili publiku, které s jejími pojmy není důvěrně seznámeno, museli bychom u každého symbolického motivu zeširoka rozvádět historické, náboženské a kulturní výklady a praktické psychologické příklady. Vzhledem k ohromné hojnosti motivů, které se v pověstech o grálu objevují - a téměř všechny jsou navíc hluboce významné! - by se jednalo o monstrózní práci, v níž by se asi nevyznal ani ten nejtrpělivější čtenář. Nezbylo proto nic jiného, než předpokládat znalost děl C. G. Junga, především jeho knihy Aion, která osvětluje základní problémy našeho křesťanského eonu, s nadějí, že by čtenáře mohlo přesvědčit "rozbřesknutí" na základě smysluplných souvislostí tam, kde bylo možné důkazy jen naznačit. Na tomto místě bych ráda vyslovila nejsrdečnějí dík slečně Annegret Stierlinové za provedení korektur a pomoc při tvorbě rejstříku.M. L. von Franz

Hrdina bez otce

Jak je zřejmé z mnoha mýtů a pohádek, být bez otce jako by do určité míry k postavě hrdiny patřilo. S tímto rysem se setkáváme také ve snech a fantaziích moderních lidí a v neposlední řadě i v životě. Jak se to dá vysvětlit? Snad tím, že u chlapce bez otce je všechno, co ho předurčuje k tomu, aby se stal hrdinou, zesíleno a vystupňováno, protože sám musí hledat svou cestu a je nucen rozvíjet samostatnost a pocit zodpovědnosti, zatímco ten, kdo stojí pod vedením otce, který mu poskytuje oporu, je k takovým výkonům podněcován méně. Zatímco pro druhého představuje otec vnější obraz "úspěšného muže", stává se tento obraz u syna bez otce vnitřní realitou a pohání ho k jeho uskutečnění. Na druhé straně je možné, že v důsledku otcovy nepřítomnosti - ať už je mrtev nebo prostě nenaplňuje svou roli otce a mužského vzoru - u syna vznikne pocit nebo postoj, že jsou mu otevřeny všechny možnosti a oblasti mužského výkonu, protože nic nebylo otcem předjímáno. Nevýhodou zde však může být, že takový syn je v nebezpečí překročení svých mezí. Další faktor je podle mě spojen s matkou: Žena bez muže bude mít přirozeně sklon k tomu, aby všechno, co od manžela očekávala - např. jeho hrdinství - přenášela na syna v naději, že on vyplní, co se otci nepodařilo. Navíc hraje roli i další pozoruhodná skutečnost:
Ve snech a fantaziích i šťastně vdaných žen často vystupuje tajuplně fascinující mužský zjev, démonický nebo božský, snový nebo stínový milenec, kterého C. G. Jung nazývá animus. Nezřídka žena tajně více nebo méně vědomě chová myšlenku, že jedno z jejích dětí, s oblibou to nejstarší nebo nejmladší, pochází od tohoto vnitřního milence. {Viz k tomu Ester Harding: The Way of all Women, Longmans, Green & Co., London a New York 1933, kde je tato postava označována jako "the ghostly lover", a Emma Jung: Ein Beitrag zum Problem des Animus" in C. G. Jung: Wirklichkeit der Seele, Rascher, 1939 a C. G. Jung: Aion, op.c., odst. 27 a násl.} Takovému dítěti se pak s oblibou připisují nadlidské schopnosti. Postava snového milence není jen osobní; jestliže se zjeví jako nadosobní nebo démonická, jde o archetyp. To znamená, že to co obraz hrdiny vyvolává, není jen vliv rodičů, ale jedná se o jakýsi pra-fenomén. Postava hrdiny totiž patří k oněm věčným, tzn. archetypovým obrazům, jež dřímají na dně každé duše a v netušené míře určují lidský život a osud.
Jestliže jsme stav bez otce výše označili za charakteristický rys hrdiny, je třeba upřesnění v tom smyslu, že hrdinův původ se pak odvozuje místo od obyčejného lidského otce od otce nadlidského nebo pocházejícího z mimolidské oblasti. V náboženstvích mnoha přírodních národů bývá často jako předek kmene vnímáno a uctíváno zvíře nebo rostlina, řidčeji nějaký předmět. {Srov. J. Hastings: Encyclopaedia of Religion and Ethics, Edinburgh 1921 ("Totemism").} Četné podobné příklady najdeme v mýtech, folklóru a pohádkách. Obecně známá jsou vyprávění z řecké mytologie, kde se bůh - často ve zvířecí podobě - spojí s lidskou ženou, např. Zeus jako býk s Európou nebo v podobě labutě s Lédou. Z takových spojení se rodí polobohové nebo hrdinové. Je také známo, že děti často chovají myšlenku, že nejsou potomky svých rodičů, ale jsou jen podstrčeny nebo adoptovány, a ve skutečnosti jsou pravděpodobně princové nebo princezny. Takové představy mohou, i když nejsou vědomé, spoluurčovat chování dítěte a mohou se stát příčinou odcizení se realitě a nedostatečnému přizpůsobení. Lze je sice odbýt jako infantilní fantazijní přání, což ostatně na jedné straně jsou, na druhé straně však mají také určitou hodnotu. Slouží totiž k tomu, aby mladému člověku, jenž se přirozeně cítí vůči světu malý, slabý, bezmocný a vydaný napospas, dodaly odvahu a pomohly mu opanovat jeho strach a nejistotu. Je-li správně chápán, znamená vzor ztělesněný v hrdinském ideálu nedocenitelnou pobídku a účinnou životní pomoc. Tímto způsobem se archetyp představuje jako pomoc. Je totiž podkladem nebo vzorem chování v určitých situacích a opětovně na ně člověka upamatovává. Bylo pozorováno, že v kritických životních situacích, v bodech obratu, jež vyžadují novou orientaci nebo přizpůsobení, se dostavují archetypové sny. Archetyp v takovém okamžiku může člověku poskytnout povzbuzení nebo důvěru, které potřebuje, aby mohl zvládnout úlohu, před kterou byl postaven. V tom spočívá takzvaná terapeutická hodnota mýtů a pohádek: představují totiž archetypový děj, tzn. základní model lidského chování, podle kterého se člověk orientuje nebo který si může vzít za vzor. Působení archetypu může ovšem být i negativní a často může vést k úplnému životnímu selhání, ba dokonce k psychóze - jestliže se totiž člověk identifikuje s obrazem hrdiny a zneužívá ho pouze ke glorifikaci svého já. Nejde o to, že se někdo domnívá, že je hrdinou, nýbrž o to,
že se popřípadě jako hrdina chová. Na vyšším než mytologickém nebo dětském stupni se tato idea vyjadřuje tak, že neznámý otec je duchovní, božská bytost nebo princip. Obzvlášť zřetelně se tato myšlenka zvýrazňuje v Kristu, Synu Boha a člověka. Zde se také objasňuje, že tato představa znamená mnohem více, než jen životní pomoc nebo infantilní fantazii: Vyjadřuje se v ní základní a nevykořenitelný pocit, že v člověku tkví něco, co je více než čistě lidské nebo zvířecí, totiž nesmrtelná duše, božská jiskra nebo jak jen to chceme nazývat. Nyní se vrátíme k našemu vyprávění. Když se mladý "vdovin syn" (le filz la veve dame de la gaste fores soutaine) jednoho krásného rána prohání na koni divokým pustým lesem, zaslechne řinčení zbraní a dusot koní, pocházející, jak soudí, od ďáblů. Přesto se nebojí a zamýšlí porazit v boji nejsilnějšího z nich. Když však spatří, jak z lesa vyjede pět rytířů v zářivé zbroji, je nádherným pohledem tak přemožen, že v nich již nespatřuje ďábly, ale anděly. Neboť jak mu řekla matka, andělé jsou kromě Boha to nejkrásnější, co existuje. Jednoho z rytířů, který se na něj obrátil s prosbou o informaci, se tedy ptá, je-li Bohem, a dozví se, že ten oslnivý zjev se nazývá rytíř. Aniž by naslouchal rytířovým otázkám, dotazuje se zevrubně na jeho zbraně a zbroj. Ozbrojenec ke svým společníkům pronese, že z tohoto Walesana se nedá nic dostat, že se jenom vyptává na všechno, co vidí. Druhové na něj volají:

Sire, sachiez bien antreset
Que Galois sont fuit per nature
Plus fol que bestes an pasture;
Cist est aussi comme une bestie
Fos est qui delez lui s'arreste.
Pane, vězte, / Walesané jsou tuze hloupí / jak dobytek na pastvině. / I tento je jak zvíře; / blázen, kdo se s ním zdržuje.

Bretonská pohádka o Peronikovi

"Chudý mládenec Peronik uslyší od rytíře projíždějícího kolem, že na hradě Ker Glas se nacházejí dvě zázračné věci, zlatá mísa a diamantové kopí. Jeden doušek z mísy vyléčí každý neduh a kopí zničí vše, co zasáhne. Ty předměty patří čaroději Rogearovi, jenž Ker Glas obývá. Jak se rytíř dozvěděl od jednoho poustevníka, musí člověk, aby se tam dostal, nejprve projít čarovným lesem, pak utrhnout jablko ze stromu, který hlídá Corrigan (trpaslík) s ohnivým mečem, najít smějící se květinu (la fleur qui rit), již střeží lev s hřívou z hadů; potom přes dračí jezero a údolí radosti dorazí k řece, kde u jediného brodu hrdinu čeká černě oděná žena. Musí ji k sobě vzít na koně, aby mu ukazovala další cestu. Všichni rytíři, kteří dosud hrad hledali, prý přišli o život. To však Peronika neodradí; vydá se na cestu a podaří se mu všechna nebezpečí překonat a dostat se na hrad Ker Glas. Čaroděj zemře, jakmile se zakousne do přineseného jablka a dotkne se jej černá dáma, o níž vyjde najevo, že je zosobněný mor. Peronik nalezne v podzemní místnosti mísu a kopí, ,la lance qui tue et le bassin qui vivifie'.
Hrad poté se zahřměním zmizí; Peronik se nachází v lese a vydá se, když se předtím hezky vystrojil, na dvůr krále. Ten jej zahrne dary a jmenuje ho velitelem svých vojáků. Tak se z nalezence stane veliký a mocný pán."{Zaznamenal E. Souvestre in: Le Foyer Breton, 1845. Pohádku zde vyprávím podle Légendes bretonnes, Editions de l'abeille d'or, Paris 1921. Srov. také V. Junk: Graalssage und Graalsdichtung des Mittelalters, Sitzungsber. der Kais. Akad. der Wiss., Wien, Phil.-hist. Klasse, sv. 168 (1911) str. 19 a násl. V. Junk tuto pohádku považuje za bezprostřední zdroj básnických skladeb o grálu.}
Nádoba a kopí jsou tu dvojicí protikladů přinášejících život a smrt. To je snadno pochopitelný a na první pohled zřejmý výklad, který však, i když částečně odpovídá, je příliš jednoduchý a všeobecný, aby mohl pověsti o grálu skutečně objasnit. Přesto je tato pohádka psychologicky významná v tom smyslu, že poukazuje na všeobecně lidský základ básnických skladeb o grálu. Tyto jednoduché folklórní motivy jsou obzvlášť zajímavé proto, že jde o produkty tvůrčí fantazie, a proto je třeba v nich vidět bezprostřední vyjádření duše, tj. znázornění psychických obsahů, procesů a souvislostí, zcela podobných těm, jaké předkládá sen. Nejsou však jako sen převážně subjektivním výrazem, nýbrž mají všeobecně lidský, tzn. archetypový charakter. V pohádce o Peronikovi před sebou máme něco jako znázornění nejobecnějšího archetypového základu pověsti o grálu, která je vedle toho bližší vědomí, a proto bohatěji nuancovaná, ale také poplatnější době.

Archetypem rozumí C. G. Jung, který toto označení do psychologie zavedl, "primární nevědomé psychické dispozice, na jejichž základě je člověk schopen reagovat lidským způsobem". {Srov. C. G. Jung: Psychologické aspekty archetypu matky. Výbor z díla C. G. Junga, sv. II, Brno 1997, str. 189.} Srovnává tyto dispozice nebo strukturní dominanty psyché s nenázornou potenciální existencí krystalické mřížky v nasyceném roztoku. {Tamtéž, str. 191 a Symbolik des Geistes, 1948, str. 374.} Archetypy přijímají určitou formu teprve tehdy, když vstupují jako obrazy do vědomí; je proto třeba rozlišovat mezi archetypy, tzn. nevědomě existujícími dispozicemi, a archetypovými obrazy. Jako vrozené formální možnosti chování a chápání jsou archetypy příbuzné instinktu; představují jeho protějšek a jsou všeobecně lidské povahy, neboť vedou ke vzniku stále se podobně opakujících archetypových obrazů.
Tato obecná platnost charakterizuje také mýty a pohádky a odlišuje je od obyčejných snů. Existují ovšem také sny vysloveně archetypového charakteru, nicméně i ty obsahují subjektivní komponentu v tom smyslu, že se obvykle objevují v okamžiku, který je pro snícího významný, např. v bodě důležitého životního obratu nebo v kritických situacích, které vyžadují novou orientaci nebo přizpůsobení a pro něž vládnoucí vědomý postoj nedostačuje. Tím, že se objeví archetypový obraz, se člověku připomene jeho lidství nebo idea, na které se zakládá, {C. G. Jung: Von den Wurzeln des Bewußtseins, příp. Psychologické aspekty archetypu matky. Výbor z díla C. G. Junga, sv. II, Brno 1997, str. 189 a násl.} zviditelní se mu nové, tzn. dosud nerozpoznané možnosti a díky jim pocítí příliv sil; archetypy totiž mají numinosní charakter a působí jako skryté zdroje síly. Jestliže dojde ke znázornění mýtu v rituálním úkonu nebo, v obecnější, jednodušší a profánnější formě, se vypráví pohádka, pak se tím zúčastněnému, tzn. tomu, kdo se nechá zasáhnout, nabízí léčivý účinek, neboť je svou účastí uveden do řádu archetypové formy jednání, a tak může sám dosáhnout "uspořádání". Totéž mohou způsobit i archetypové sny. Právě tak je toto "uvedení do řádu" nebo "sjednocení s vyšší vůlí" obsahem náboženské zkušenosti. Dokončení ukázky v knize Legenda o grálu


zdroj


V Portálu vyšly knihy Psychologický výklad pohádek, Mýtus a psychologie a Sen a smrt. http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=20731
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama