Ing. Jindřich Holý, CSc.,

26. března 2009 v 19:36 | *L* |  postahováno
houpačka 2
Zdroj:
Co žereš, že seš tak blbej?"

Jindřich Holý

"Ze zvláštní polévky žiji zde na zemi." -- Chce se mi odpovědět na pubertální otázku, která ani tehdy nebyla otázkou, ale odsudkem. "Podávám polévku do ještě nebo již bezzubých úst, k podpoře života, který vázne." -- To ne, to bych rozhodně odpovědět nemohl, přestože o život jde. Štve mě zvěcňování lidí, nesrozumitelně úzkostné a úskočné poškozování naladění a vědomí jiného člověka konané s utajenou nadějí na vlastní, neobyčejně obyčejný prospěch. Neunesu přesvědčení, že by láska mohla být sublimovaným sexem. Připadá mi pravděpodobnější, že by sex mohl být pokleslou láskou.

Dokonce i v psychoterapii může dojít k takovému citovému zneužití, přestože etický kodex se proti takové možnosti vzpírá. Psychoterapeutická kultura však košatí do nepřehlednosti, planí a láme se do možnosti zneužití. Každá dobrá psychoterapie je také existenciální. Pocitová vnímavost k rozdílným výkonům bytí osvětluje citový základ významů a vzájemnost existenciálních a vztahových prožitků v životě a v psychoterapii. Ty příjemné jsou snáze přijímané a již tím i léčivější.

Potřebujeme milovat, abychom žili. Když nemilujeme, jsme bytosti nudně nicotné a úzkostné. Nesrovnatelně úzkostnější a nudnější, než si dokážeme přiznat. Jsme osaměle úzkostní a nudní až k uzavření všech možností. Jsme tak existenciálně úzkostní a podobně poklesle nudní, melancholičtí, sentimentální, idealizující a kýčovití, dokud nás tato pokleslost k smrti nesevře silou popření toho všeho.

Existenciální rozpoložení nemůžeme nemít. Můžeme si jen však sami před sebou a vzájemně skrývat. Podporou jiných svých naladění můžeme ta existenciální zahánět, nevnímat, zabydlet se v rozvržení vábivých požitků, snít o nekonečně modrých horizontech blažených ostrovů. Můžeme se lopotit za vidinou nedostupných prožitků, věřit, že ty dostupné jsou slabé a neuspokojivé, usnout v idealizaci až po znicotnění života, vyměnit možnost být pro sebe a sebou za zneužité bytí bez subjektu, zahánět otupělost stupňováním extází vjemů, demonstrovat gesta emocí, jako jsme donedávna přispívali ke zbytňování sexu, aniž bychom to nebo ono dovedli střízlivým prožitkem k porozumění životu.

Existenciální slepotu institucionalizovaného narcismu pracovních a psychoterapeutických skupin můžeme zastírat vzájemným potvrzováním správného vidění, zlehčovat důsledky vzájemných zneužití, mlžit čas zmařených možností a tak dlouho tápat v mlhách, dokud si neuvědomíme, že existujeme, že psychologie nebo psychoterapie bez existenciálního rozměru ani nemůže být myslitelná.

Důsledky existenciálně pokleslých skutků bývají tíživější než odhodlaná vyklonění do vědomých absurdit bytostných omylů. Můžeme si vzájemně pokleslost chválit, osobní nicotu zastírat konvencí gest veřejných anonymů, odosobnělých estetických forem, neosobních prožitků a postojů bez přiznaného významu pro kohokoli, popírat svobodu a zodpovědnost za bytí a jeho smysl.

Podoby a podobnosti úzkostných pokleslostí jsou obtížným, nesnadno vnímatelným kulturním dědictvím totalit. Prostupují mnohým výkonem, také psychoterapeutickým. Psychoterapeut, který si není vědom vlastních existenciálních pocitů, nemůže dobře přijmout a ošetřit ty klientovy. Existenciální úzkost psychoterapeutů by neměla být jejich skrytou profesionální slepotou. Nelze ji zakrýt profesionálním gestem ani vůlí po institucionální moci pomoci. Souvisí s nedostatkem osobní pokory.

Zahledět se do nicotné prázdnoty vlastních očních důlků, hledět do nevyhnutelného konce, do nevyhnutelné nemožnosti všech svých možností způsobuje otřes. Horizont existujícího se zatřese a přeskupí. Vzít pak na sebe bytí, odhodlat se k existenci je obtížnější, nežli unést ublížení, proměnit niternost poškozenou zlobou v touhu po dobrém, přijmout etickou orientaci otřeseného a solidaritu otřesených. Ožívá-li člověk k novému životu, pak z touhy, víry a radosti rozumu, které otřesenému zůstaly.Psychologie začíná právě tam, kde si začínáme uvědomovat jedinečnou odlišnost niterně otřesených, poškozených a znovu rozvrhovaných světů skrze ty své. Může se rozvíjet v důvěrném bezpečí zdárně založeného a rozvíjeného psychoterapeutického procesu. Důvěrné bezpečí dává jistotu bytí, zbavuje ho zdání, odemyká ho k otevřenosti světu, řeči a pravdě bytí. Otevírá pocitovou zkušenost, svobodné nahlížení horizontů, na kterých bytí a svět ukazují ve srozumitelné jednotě. Jedinečný význam myšlení přichází od existence k věci samé a k existenci se navrací. Spolu s ním jsou v pohybu jeho obsahy a formy.

Pohybu myšlení prospívá otřes samozřejmých jistot, bezpečí po obratu způsobeném otřesem. Léčíme člověka, ne jeho symptomy a diagnózy. Léčíme tak, abychom odstranili překážky přirozeného vývoje, abychom nezastavili samotný život.

V existenciálním rozpoložení si rozumem osvojujeme sebe ve světě a také tak svět i sebe ponecháváme. Netážeme se chybně, ale tak, jak o sobě, ve světě a toho času víme na to, co vědět chceme. Tážeme se navzdory nicotě samozřejmých odpovědí. Jsme-li cele u věcí samých, svět přichází ke světlu rozumu. Myslíme tak, jak existujeme, myslíme existenciály.Evropa má otřesné dějiny, Evropan pak naléhavou otázku jejich smyslu. Jestliže se zdravý vývoj bílého severu zauzlil, je důvod se tázat, zda nemůže být existenciální filosofie cestou a fenomenologická psychoterapie zdravým krokem.

Když se klientovi vrací zdraví a otevírá svět, zajímá se také o mě. Ptá se: "Jak, že jsem...?" Neodpovím mu otázkou: "Proč je pro vás právě tato vaše otázka až tak významná, že mi ji kladete?" Ne, že by mě to nezajímalo, nebo to dost jasně věděl, ale nechci nést riziko, že bych takovou otázkou mohl klienta vykloněného do očekávání odpovědi upustit do nezdravých otázek, potvrdil mu podezření, že bytí s ním jen předstírám, připravit ho o vědomí samozřejmého nároku na odpověď, o úctu k významu jeho otázky, o vědomí jeho významu, o jeho možnosti překonání vztahové úzkosti. Hledím klientovi nabídnout srozumitelnou odpověď. Pokouším se odhadnout aktuální význam klientovy otázky z jeho rozpoložení, významové naladění v ní, abych podpořil jeho důstojnou jistotu sebou, odhodlání vzít na sebe své bytí. Odpovím odpovědí, abychom oba a společně mohli pobýt v jeho pravdivé odkrytosti. Klientova otázka na začátku psychoterapie: "Na kterou diagnózu se specializujete a jakých dosahujete výsledků?", "Léčíte sociální fobie?", nebo "Léčíte hraniční poruchy osobnosti?" měla podobný význam. Takové otázky nemohu zodpovědně zodpovědět. Mohu jim rozumět, jako otázkám klientovy důvěry k možnosti svěřit se mi, být v prožitku svého bytí se mnou. Nechci klienta znejistit odpovědí: "Léčím existenci." Úzkostné zakrytí psychoterapeuta terapii neprospívá, psychoterapeutova exhibice bere klientovi důvěru v sebe, zakládá možnost soutěživého ublížení. Hleďme rozlišit zdravé možnosti důvěrného odkrývání od nezdravých.

Bezpečná vztahová souměrnost podporuje vývoj. Možnost sebrání se k otevřenosti volá po obdobném odhodlání jiného. Každý směr a psychoterapeut však léčebně zachází s otevřeností trochu jinak. V lepším případě se zřetelem k potížím klienta. V horším případě na klientovi nezávisle, podle zvyklostí, názorů a přesvědčení směrů, škol a skupin. Zdůrazňování jednoho nebo dokonce jediného způsobu otevřenosti vede k opomenutí jiných způsobů otevřenosti a tím i k omezení pestrosti bytí a světa. Absolutizace psychoterapeutova způsobu otevřenosti umožňuje vztahově porovnávat otevřenost, vytvářet vztahovou hierarchii, nahrazovat psychické symptomy vztahovými. Autoritativně otevřené způsoby psychoterapeutů neprospívají dokonce ani zdraví zdravého člověka. Každý má mít sobě podobná tajemství. Otevřená autorita málo dává a mnohé bere. Snáze upadá do chyb. Bez konce vázne na teoretických předpokladech psychoterapeuta a na klientových fantaziích o něm. Otevírá možnosti obtížně prokazatelných avšak drtivých citových zneužití.

Sama agrese již vůbec neléčí. Může otevírat stará zranění a provokovat spontánní uzdravení, překonávat úzkost, ale sama vždy poškozuje, vytváří sdílenou, pyšnou svévoli, také brání ošetření existenciálních pocitů a zakládat možnost zneužití. Dokonce i zdvořilost může zakrývat přezíravost chladné pýchy a konfrontaci moci.

Vzájemně sdílíme naladění a rozpoložení. Přijímáme je, nebo odmítáme, často i zároveň, tedy s obtížemi ambivalence. Směřujeme-li ve střetu zájmů proti sobě, prožíváme depresivní naladění druhého jako výhodu k prosazení sobě příznivých možností. Jsme-li naopak v souladu významů a zájmů spolu, depresivní naladění druhého vnímáme jako zúžení vlastních možností, jako vyklonění do vlastních depresivních rozpoložení.

Všichni se bojíme, že budeme podvedeni, ošizeni o věcný díl významově obsazeného světa. Snad nám ani tolik nejde o vlastnictví jako o svobodnou možnost vnímat, osvojovat, ponechávat, rozvrhovat, vykládat, k životu milovat, ničit a pečovat o to, co je tak významné, že nám za to všechno stojí. Vnímejme prolínání významů, přirozených práv a smyslu rozdílných rozpoložení lidí. Ošizení o ně není jen věcným omezením, výrazem vztahových možností, ale i ponížením, zavržením, zúžením existenciálních vyhlídek. Ošizení vytváří duchovní, duševní, inteligenční, mravní a etickou bídu. Je poškozením důvěry, křivou ražbou lidí a světa a naproti tomu dobrým důvodem k mravnímu vzdoru filosofů a
básníků.

Rodinné legendy, historky, historické výklady, báje, mýty, básně a názory na svět, dnes dokonce i psychoterapeutické školy a směry, vyjadřují naladění jedinečných duší a duší komunit. Jejich kultury jsou zauzlením času. Jsou událostmi, které nikdy tak zcela nebyly a přesto jsou. Žijeme a lidská společenství žijí živostí svých duší. Jejich proměna je i proměnou jejich bytí. Se ztrátou nadějí, důvěry a víry se stávají zdáními jistot a nebezpečným jedem zemřelých bohů a falešných proroků.

Bytí jinověrce naplňuje věřícího pochybnostmi, strachem ze ztráty vlastní víry, z odhalení klamu, omylu, zbláznění se, z duševní smrti, která tu s možností ztráty víry v domácí totalitu již je. Horší nežli jinověrec může být snad jen názorový odpadlík, ten, který opustil domovinu, společné slastné omezení. Připomíná věřícímu úzkostnější znicotnění nežli smrtelné. Lidé přece nepřestali umírat pro víru.

Myšlenky nesou punc času, který je prověřuje. Život rozumově aktivního a duševně zdravého je návazností srozumitelných proměn. Naproti tomu v nezdravě prožívaných změnách stavů vědomí chybí čas a smysl změn. Jsou prolínajícími fragmentacemi.

Ani otřes nemusí být traumatem v analytickém nebo úrazovém významu. Může být pouhým prožitkem poklesu nebo jen možností poklesu vlastního bytí. Nemusí být ani tolik zážitkem vpádu vnějších okolností jako zvnitřněné účasti v něm, obtížného vymezení a srozumění s časovými významy. Přijetí a pochopení otřesu probíhá novým náhledem na to, co z minulosti významově trvá. Nemusí jít ani o to, co se skutečně stalo nebo nestalo, jako o to, co a jak se významně stát mohlo. Návrat do zastření nebo idealizací pokleslých vztahů zpravidla neodstraní vztahové souvislosti potíží. Ty mohou trvat a obtížné příznaky obnovovat.

Čas psychoterapie je časem služby klientovi. Klient je jinakým, ohroženým, blízkým cizincem, dobrovolně prodlévajícím a pohybujícím ve společném světě s psychoterapeutem. Klient rozvrhuje svět, nese potíže, rizika z vlastní otevřenosti a ještě společné psychoterapeutické dílo platí. Jeho vklady do společného díla jsou významnější nežli vklady psychoterapeuta. Ten si jen kazí zdraví. Vždy je za co klienta ctít a chválit. Již za to, že vůbec přišel, nebo se dokonce otevřeně projevil. Přijetí a uznání mu pomáhá více než úžasná interpretace.

Klient bývá neúplný, uražený urážkami, které nesměl přiznat a tím méně významově projevit. Těžce, trýznivě a zlomeně chorý častěji nenavštíví psychoterapeuta. Když ho již navštíví, pak mnohé své možnosti vzájemného sdílení v odporu k psychoterapeutovi a k psychoterapii promarní. Těžce chorý raději dohání do psychoterapie své blízké. Nepomůže si. Nedovede si představit, že psychoterapie blízkého povede k rozšíření jeho životních možností a tím k prohlubování rozdílu vztahových možností obou. K psychické péči o sebe pak bývá donucen vývojem událostí a společenským tlakem.
Na sezeních zpravidla jen sbíráme poškozené zbytky převážně obyčejně obyčejných psychických funkcí. Skládáme je do celků, do úplnosti, která slibuje plnější život. Nepřidáváme k životu teoretické konstrukty ani zdánlivá prozření, ale zbavujeme ho bláhovosti a zpochybnitelných myšlenek, vracíme životu jeho nezpochybnitelné možnosti. Vyzdvihujeme je jen k novému náhledu na to, co z minulosti významně trvá, obnovujeme významově přiměřené prožitkové vidění.

Nejsou obecně dokonalí, jsou snad jen více nebo méně špatní psychoterapeuti pro toho nebo onoho klienta. V pozdějších fázích psychoterapie je však vždy a na každém klientovi, aby na sebe bral stále větší díl zodpovědnosti za své vývojové změny, bral na sebe své bytí až do průkazné zbytečnosti té které psychoterapeutické péče. Oporou psychoterapeutických procesů je stálost terapeutova zdraví, smysl pro jedinečnost klientova zdraví, respekt ke klientovým životním možnostem a důvěra v bezpečí psychoterapeutických postupů. Jsme-li z vlastních otřesů dobře zahojeni, máme-li je dobře propracované, vnímavě otevřené a citově přístupné, můžeme ve svém horizontu provázet jiného po jeho cestách.

Psychoterapie rozhodně není tvrdou nebo paradigmatickou vědou. Nepohybuje se po ladných obloucích velkých myšlenkových systémů, ani po vědecké průkaznosti teoretických dálnic, ale táže se na stinných stezkách lesního života po smyslu jedinečných kroků, těžce kráčí, klopýtá, klouže po zpěněných citech, více naslouchá a hledí nežli koná. Nevládne výživnými vyvařovnami, nenabízí hostiny, jen přikládá pod kotlíky jedinečně míchaných a stravitelných polévek. Kolébá mnohá tajemství. Ví, že "Co jednomu med, to druhému jed!" Nepřidávejme klientům bláhové smyšlenky. Bláhoví jich mají dost. Pečujme o samozřejmě obyčejnou člověčinu.
Kontakt
adresa: Ing. Jindřich Holý, CSc., Havanská 6, Praha 7 - 170 00
skype: jindrichholy939
e-mail: jindrich.holy@psychoterapie.cz Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
tel: +420 222940678
mobil: +420 607944546

roztržka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TomkoM TomkoM | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:00 | Reagovat

Miluju čtení vašich článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama