Malý princ v nás:

30. března 2009 v 21:01 | *L* |  postahováno

had
Óda na přátelství -Člověk je jedinečný v tom, že dokáže říci, kolik má ovcí, ale nedokáže říci, kolik má přátel. Tak nízká je hodnota, kterou jim přikládáme.
Sokrates
Tím nejpodivuhodnějším, co zažije Malý princ spolu s pilotem, je pochopení přátelství a lásky. Dnes již celé generace nosí v srdcích Saint-Exupéryho výroky o těchto zkušenostech. Stěží najdeme vzdělaného člověka, který by tyto věty neznal nazpaměť - vždyť se staly běžně citovanými slovy světové literatury.
Ná sledujme Malého prince na jeho cestě a začněme spolu s ním u přátelství. Muži, jako náš pilot a jeho dětské já, to mají s přátelskými vztahy těžší než ženy. Comedian Harmonists si ve třicátých letech notovali: Přítel, dobrý přítel / to je to nejlepší na světě. / Přítel zůstává přítelem, / i kdyby se zhroutil celý svět, / a kdyby tě tvá milá přestala milovat, / ani tehdy nebuď smutný. / Přítel, dobrý přítel, to je ten největší poklad, jaký znám. Demografický výzkum před několika lety ukázal, že jen jeden z deseti německých mužů nad čtyřicet let dokáže říci, že má přítele. (Zatímco devět z deseti žen má svou nejlepší přítelkyni.) Když v mužských terapeutických skupinách zavedu řeč na téma přátelství mezi muži, začnou účastníci často mluvit o "kámoších". Mají na mysli své kolegy ze sportovního oddílu nebo stranické kolegy. O intimnějších věcech spolu muži hovoří neradi. Povolání, sport, auta a politika představují témata, kterým mezi sebou muži dávají přednost, protože jsou to témata neutrální. Muži mají sklon k vzájemnému soutěžení o to, kdo je víc emocionálně vyprahlý. Jsou někdy jako prasátka na střádání emocí. Muži se jeden druhého obávají, nedůvěřují si, a zároveň po sobě navzájem touží. Ale raději zůstávají bez přátelských vztahů, než aby se vzdali své ochranné fasády. Sice cítí, ale své pocity potlačují, a tím ztrácejí šanci na celou mužnost, jemnou a přátelsky nakloněnou. Jemnost a něha mezi muži budí podezření z homosexuality. Ženy mohou nesrovnatelně snáze emocionálně milovat jiné ženy. Mohou se navzájem i dotýkat. Nepropadají panice, když při tom pocítí závan erotické slasti. Žena může kupříkladu horovat pro jinou ženu slovy: "Ta je krásná!" Říká to se zalíbením a bez zábran. Zato větu "To je ale krásný muž!" sotva který muž vypustí ze svých úst. Bylo by to podezřelé a nechutné!
Během seminářů s muži jsem zjistil, že muži bez přátel chudnou a chřadnou. Lékař Stuart Mill, svého času vedoucí jednoho kalifornského psychoterapeutického institutu, to potvrzuje ve své knize Mužské přátelství: Jak běží léta, muži ignorují bolest z osamění. Potlačují vědomí toho, že oslábly jejich vazby na muže, že ze svých mužských přátel pociťují stále větší deziluzi a že sami vnímají pocity viny, že zradili druhé. Zčásti rezignovali. A naše očekávání jsou stále skromnější. Čím jsme starší, tím spíše se smiřujeme s tím, že nemáme mezi muži žádné přátele. Jistě, muži vzpomínají na jiné časy, kdy si mysleli, že přátele mají, kdy v mladických fantaziích pozvedali meče ke slavné rytířské přísaze. Na časy, kdy ještě ve studentských dobách měli aspoň jednoho muže, s nímž byli hluboce spojeni. Všichni si na to vzpomínáme a usmíváme se.
Malý princ se setkává s liškou. Je to pouštní liška, fenek, jaké Saint-Exupéry vídal na Cap Juby. Malý princ je u vytržení. I to se děje mezi muži, jakkoli se to zamlčuje - okouzlení na první pohled. "Kdo jsi?" zeptal se Malý princ. "Jsi moc hezká..." Liška se představuje: "Jsem liška." Přítel je druhý člověk, někdo jiný než já. To je zároveň nepříjemné i povzbuzující. V přítelově jinakosti zakoušíme to, co sami ve svém životě nemáme nebo čeho se neodvažujeme: bohatství nápadů, drzou odvahu, múzičnost, sportovního ducha, jemnost, robustnost... S přítelem trávíme čas tvůrčím způsobem a zbavujeme se samoty a smutku. "Pojď si se mnou hrát," navrhl jí Malý princ. "Jsem tak smutný..." A tu řekne liška něco zvláštního: "Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena." Je jasné, že nemůžeme jen tak z ničeho nic udělat z jiného člověka svého přítele a aktivně s ním prožívat čas. Zdá se, že v přátelství je nezbytné, abychom se vzájemně ochočili. Malý princ chce vědět, co to je: "Co to znamená ochočit?" Chytrá liška mu prozradí mysterium přátelství:
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta..." "Vytvořit pouta?" "Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..." (Vše str. 74-75.)
liska
Krize Co říká tvé svědomí? - Staň se tím, kým jsi. Friedrich Nietzsche
Je to ten strach slůněte z hroznýše. Saint-Exupéry nám připomíná, abychom se neskrývali před vlastní úzkostí. Co je tvou skrytou základní úzkostí, milá čtenářko, milý čtenáři? Je to strach, že tě opustí tvůj partner? Strach, že přijdeš o práci? Že se tvým dětem přihodí něco zlého? Že zemřeš dřív, než jsi stačil žít svůj život? Že ochabne pružnost a síla tvého těla? Je jisté, že úzkost náleží k našemu životu, jako k tělu patří stín. K tomu se přidává strach o svět, starosti o stav světa.
Přitakáme-li však úzkosti jako součásti conditio humana, musíme mít na zřeteli také to, že život člověka je provázen krizemi. V našem příběhu se v závažné krizi své existence ocitá pilot. Nevíme přesně, co se letci stalo. Spadl se svým letadlem, nebo ho nejvyšší nouze přinutila přistát? Jisté je jen to, že uvázl v písku saharské pouště. Tu se mi jednou před šesti lety v poušti na Sahaře porouchal motor. Něco se v něm polámalo. A poněvadž jsem neměl s sebou mechanika ani cestující, chtěl jsem se do té nesnadné opravy pustit sám. (Str. 10.)
Létající hrabě koncem dvacátých let jako velitel letištní stanice v Cap Juby často zažil, že piloti sami v nouzi uvedli svůj stroj znovu do provozu. Stejně jako jeho druhové z poštovní služby létal i on letadlem Bréguete 14. To bylo velmi jednoduché letadlo s cestovní rychlostí 130 kilometrů v hodině, samý klih, látka, dřevo a plech. Zručný pilot mohl pomocí kladiva, pár hřebíků, šroubů a trochy lepidla sflikovat své letadlo tak, že bylo znovu schopno letu.
Někdy to však byla situace životu nebezpečná. Saint- Exupéry zažil na vlastní kůži zápas o přežití. Roku 1935 uvázl tento průkopník letecké pošty během svého dálkového letu do Indočíny se svým mechanikem Prévotem v písku libyjské pouště, dvě stě kilometrů od Káhiry. V knize Vítr, písek a hvězdy o tom říká: Tehdy jsem si myslel, že z toho nevyváznu živ. Tam poznal vražednou nehostinnost pouště.
Dvojice Francouzů klopýtala, pološílená žízní, celých pět dní pustinou, která je velká jako tři Francie dohromady. Ocitli se tam s termoskou sladké kávy, nedopitou lahví vína, kouskem čokolády, nějakými sušenkami a pomeranči. Zachránil je beduín. Ze všeho nejdřív podal žíznivým vodu. Saint-Exupéry poznamenává s vděčností: Ty však, náš zachránce, libyjský beduíne, ty mizíš z mé paměti! Nemohu si vybavit tvou tvář. Tys mi člověkem a zjevuješ se mi s tváří všech lidí! Tys nás nikdy neviděl, a přece jsi nás poznal! Tys můj milý bratr a ve všech lidech se budu shledávat s tebou!
Stejně dramatické je to i s pilotem v našem příběhu, který se docela sám pouští do opravy svého stroje. Byla to pro mne otázka života nebo smrti. Měl jsem pitnou vodu sotva na týden. (Str. 10.)
Každý člověk může létat. To je skryté poselství tohoto pří běhu. Nejen chlebem živ je člověk. Může se povznést nad nížiny všedního života, může roztáhnout křídla a bojovat za ideály, žít ideály. Je jedinou živou bytostí na tomto světě, která je schopna ctižádosti, duchovního povznesení, reflexe a heroismu. Člověk je co do možnosti orel. K odvrácené straně jeho existence však patří také to, že se může zřítit. Zřícení značí krizi. Lidský život je plný krizí. Krize patří k našemu životu stejně neodbytně, jako musel pilot průkopnických dob počítat s nouzovými přistáními a pády. Saint-Exupéry nám dává na srozuměnou, že krize není porucha, které bychom mohli předejít obezřetností, placením povinného ručení a hypochondrickou úzkostí. Chce ji sám zákon života. My paradoxně krize potřebujeme. Krize je náš stimulátor, pohonná hmota či motor vývoje. Je to zákon utrpení, které mne formuje a zoceluje. Nebýt krizí, byl bych nehybný a emocionálně plytký. Friedrich Nietzsche, psycholog mezi filozofy, řekl: Had, který se nesvlékne, zemře. Lidské svlékání z kůže je na rozdíl od hadího často utrpením. Navíc často vyžaduje samotu.

zed
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama