Nebezpečí moci v pomáhajících profesích - Guggenbühl-Craig Adolf:

30. března 2009 v 20:53 | *L* |  postahováno


Nebezpečí moci v pomáhajících profesích - Guggenbühl-Craig Adolf:

V knize Nebezpečí moci v pomáhajících profesích se autor zamýšlí nad problematikou moci z úhlu pohledu psychoterapeuta, tedy jedné z pomáhajících profesí. Rozebírá rozdílné postavení klienta a odborníka a zprostředkovává pohled do problematiky moci a jejího možného zneužití. Autor nepopisuje moc jako takovou jen v negativních souvislostech, ale poukazuje i na její potřebu při výkonu pomáhajících profesí. Přes veškeré odlišnosti různých pomáhajících profesích je mocenská problematika ve všech těchto oborech v mnoha ohledech velice podobná.
Autor minimálně pracuje s další literaturou, protože, jak uvádí, při psaní knihy vycházel především ze své zkušenosti psychoterapeuta a také ze zkušeností svých analyzandů a kolegů. Veškeré své domněnky dokládá a vysvětluje buďto příklady z praxe nebo historickým kontextem. V některách případech se odvolává na Jungovy teorie. V knize se také objevují mýtická a náboženská připodobnění, která pomáhají čtenáři pochopit autorovy myšlenkové pochody a především různé souvislosti v popisovaném tématu.
K náboženským připodobněním jsem nucena poznamenat, že v autorově podání jsou někdy příliš jednostranné, a to z pozice křesťanského nebo dokonce velmi zužujícího katolického teologického pohledu. V dnešním otevřeném světě považuji výše uvedený postřeh za limitující faktor, protože z důvodu migrace příslušníků různých kultur a h náboženských vyznání již není možné vymezit určité území, jako např. křesťanské. V rámci EU zaznamenáváme čím dál tím větší nárůsty národnostních menšin, tj. i menšin nekřesťanských (jak pacientů/klientů, tak i zástupců pomáhajících profesí, např. vysoké procento indických lékařů ve Velké Británii, Skandinávii atd.), což obecnou platnost argumentů podstatným způsobem oslabuje nebo dokonce vylučuje.
Kniha je rozdělena na 21 kapitol. V první kapitole Sociální práce a inkvizice se autor zabývá tématem sociální práce, motivací sociálních pracovníků pro svou profesi, problematikou rozhodování a satisfakce při výkonu vlastní činnosti. V dalších kapitolách s názvy: Psychoterapeut, šarlatán, falešný prorok /2/, První kontakt mezi analytikem a analyzandem /3/ Vztah je fantazie /4/, Analytik a pacientův život mimo analýzu /5/, Analýza a sexualita /6/, Škodlivý strach z homosexuality /7/, Analytik jako lichotník /8/, Zneužití hledání smyslu /9/ autor prezentuje podobnosti s ostatními pomáhajícími profesemi. Každý reprezentant těchto profesí je v určitém slova smyslu stavěn do role « vševědoucího » a právě proto, by si měl být této okolnosti vědom a měl by být schopen pracovat se svým nevědomím a s negatovními zkušenostmi ve prospěch svých klientů.
Zvláštní kapitolu s názvem Mocný lékař a dětinský pacient /10/ autor věnuje vztahu lékaře a pacienta. Zamýšlí se nad často nepatřičným chováním člověka v době nemoci, kdy se z pacienta stává závislý jedinec, a tím je role mocného lékaře akcentována.
V kapitolách o Archetypu "léčitel-nemocný" a moc /11/ o Štěpení archetypu /12/ o Moci jako nástroji k překonání rozštěpení /13/ a konečně o Lékaři, psychoterapeutovi, sociálním pracovníkovi a učiteli /14/ jsou popisovány archetypy zástupců obou stran, tedy jak odborníků tak i klientů a jejich vzájemné působení. Autor se zde hlouběji věnuje problematice moci lékaře, rolím lékaře a pacienta, také popisuje podobnosti mezi lékaři a zástupci nelékařských pomáhajících profesí.
Kapitola nazvaná Stín, zpustnutí a zlo (Homo homini lupus) /15/ tematizuje chování člověka, destruktivní tendence a touhu ničit v kontextu teorie lidské přirozenosti.
Poslední kapitoly Je analýza odsouzena ke ztroskotání? /16/, Analýza nepomáhá /17/, Erós /18/, Individuace /19/, Bezmocný psychoterapeut /20/ A přece jen Erós /21/ jsou věnovány psychoterapeutům, analytikům. Autor zde rozebírá potřebu vedení a analýzy pro psychoterapeuty od zkušenějších kolegů, dále se zabývá jejich sociálními interakcemi, které ovlivňují jejich profesní činnost. V závěrečné kapitole autor poukazuje na fakt, že během studia nejsou adepti pomáhajících profesí připravováni na zacházení s vlastními pocity, reakcemi a na problémy, které jim mohou vyvstat v souvislosti s výkonem práce. Osobně považuji za velmi důležitou myšlenku, že příslušnost k určité profesní skupině (tj. pomáhající profese ve zdravotní a sociální oblasti) s sebou přináší postavení experta v daném oboru.V našem případě je tento fenomén expertnosti podpořen faktem, že klienti/pacienti přicházejí do kontaktu s relevantními profesemi v osobní, zpravidla tíživé, situaci, která pocit závislosti na jedné, respektive moci na druhé straně, zesiluje. Lze se s ním ovšem setkat i u jiných profesí jako např. u advokátů, daňových poradců, revizních techniků, státních úředníků apod., stručně a obecně řečeno u všech profesí, jejichž výkon je do určité míry spojen se souborem unikátních znalostí a zkušeností.
Činnost v kterékoli pomáhající profesi staví pracovníka do role odborníka. V oblasti medicíny je tento úkaz ještě markantnější než v jiných oborech. Pacienti očekávají od lékařů profesionalitu a nechávají se často od nich ve své nemoci slepě vést. Tento fakt dává lékařům moc, která může být lehce a, snad většinou, nevědomky zneužita.
Autor recenzované knihy Adolf Guggenbühl-Craig žije ve Švýcarsku a pracuje jako klinický psychoterapeut. V minulosti vyšla v češtině jeho kniha Manželství je mrtvé, ať žije manželství! /Praha, Gemini 99 2000/. Recenzovaná publikace jistě zaujme jeho české kolegy z řad psychoterapeutů, může však oslovit i další reprezentanty pomáhajících profesí, zejména lékaře. Nepochybně ji vhodně doplní i další knihy, jejichž ústředním tématem je problém moci, např. W. Schmidbauerovo Psychické úskalí pomáhajících profesí /Praha, Portál 2000/ a také Y.Yovellův Nepřítel v mém pokoji /Praha, Portál 2005/ nebo Lži na pohovce od I. D. Yaloma /Praha, Portál 2006/
Publikace Nebezpečí moci v pomáhajících profesích je čtivá a srozumitelná. Poutavost textu přehluší i některé nedostatky, zejména skutečnost, že autor nepracuje s další odbornou literaturou a tudíž ji ani neuvádí. K jeho cti je však třeba dodat, že tak činil programově a v textu výslovně uvedl, že dává přednost svým klinickým zkušenostem. V tomto ohledu je jeho text nepochybně přínosný.
Přečtení této knihy pomůže porozumět pocitům spojeným s výkonem povolání lékaře a také dalších pomáhajících profesí, což je nesnadný úkol, který autor nepochybně splnil.

Mgr. Hana Tošnarová
Fakulta humanitních studií UK, Praha

Moc jako nástroj k překonání rozštěpení

Volbu povolání u mnoha lékařů určovala hluboká vnitřní potřeba. Dokonce i když se lékař snaží jeden pól archetypu vytěsnit, nemocného zcela projikovat na pacienta a sebe ztotožnit s léčitelským pólem archetypu, přece nedokáže jen tak snadno dojít klidu.
Pacienti, nemoc a zranění ho v klidu nenechají - ať chce nebo ne, patří k němu. Rozštěpený archetyp se stále snaží představit se v celé své polaritě. Jak s tím zachází lékař, který se od jednoho pólu zraněného léčitele distancoval?
K opětovnému sjednocení s druhým koncem polarity dojde díky moci. Lékař učiní ze svého pacienta objekt svých mocenských nároků. Póly lékař-nemocný začne znovu spojovat mocí. Nyní chápeme, proč lékařova moc budí tak laciný a bídný dojem. Je důsledkem částečného psychologického a morálního selhání obou - lékaře i pacienta. Lékař již není schopen vidět svá vlastní vnitřní zranění a své vlastní možnosti onemocnění, to nemocné už vidí jen u druhých. Nemoc objektivizuje, distancuje se od své slabosti, vypíná se do výše a nemocného degraduje. Stává se mocným mužem díky psychologickému selhání, a nikoli díky síle. Jedna polarita archetypu je vytěsněna a pak znovu připojena mocí. Přesně totéž může udělat i pacient, jen obráceně. Mimochodem se zde můžeme ptát: Dochází i v jiných případech často k tomu, že jsou oddělené polarity archetypu opět sjednoceny mocí? Jestli se to stává u všech archetypů, nevím. Zdá se mi však, že se jedná o skutečně častý fenomén. Pokud např. dojde k rozštěpení archetypu matka-dcera, začne hrát ve vztahu mezi matkou a dcerou mocenský problém velkou roli. Prakticky to znamená, že matka je jen matkou a zapomíná, že má i vnitřní dceru, takříkajíc dceřiný prvek v sobě. Snaží se být perfektní matkou bez slabých stránek. Dcera se v takovém případě stává pouze dcerou, bezmocnou a naprosto se spoléhající na silnou matku. Matka nad dcerou vládne mocí. V dceři samé se nekonsteluje nic "mateřského", nic se v ní nezačíná mateřsky starat o sebe. A v matce se nekonsteluje dcera. Vztah se odehrává pouze na rovině mezi silnou, vládnoucí matkou a slabou, závislou dcerou. Touha po moci a podřízenost jsou zde výrazem pokusu opět sjednotit rozštěpený archetyp.
Po tomto malém odbočení se opět vraťme k našemu hlavnímu tématu. Lékař se snaží opět sjednotit rozštěpený archetyp mocí a pacient se na tom podílí uznáním této moci nebo dětinským odporem. Příchod moci na scénu má psychologicky i své pozitivní stránky. Lékař sice nejde skutečně k jádru věci, ale přinejmenším se snaží opět sjednotit oba póly archetypu. Je to stále lepší než se vůbec vzdát jakéhokoli pokusu o sjednocení. Malicherný, tyranský lékař alespoň svým způsobem bojuje se základním lékařským problémem. Má tak převahu nad žoviálním léčitelem, který si nedá ani tu práci, aby pacienta alespoň ovládal. Pohodlný léčitel buď jeden pól lékařského archetypu vytěsnil natolik, že už ho ani neprojikuje, nebo ho základní problém lékaře vůbec nikdy nezajímal a jeho volba povolání byla povrchní povahy. Navzdory těmto pozitivním stránkám jsou následky štěpení archetypu zraněného lékaře pro pacienta i lékaře v mnoha ohledech velice škodlivé. Nemocný se stává výše popsaným věčným pacientem, už není aktivován jeho vlastní léčivý faktor. Lékař se vyvíjí v namyšleného, úzkoprsého muže, který je slepý vůči vlastnímu psychologickému vývoji. Jeho schopnost konstelovat v pacientovi léčivý faktor vymizela. Takový lékař se domnívá, že tím, kdo léčí, je on sám, cítí se jako léčivý faktor a zapomíná, že jeho funkce spočívá jen v umožnění léčivému faktoru, aby se prosadil. Stává se v určitém ohledu knězem, který věří, že je sám bohem. Ve svém duchovním postoji se velmi vzdálil od řeckého lékaře, který říká, že pomoci může jen božský lékař, lidský lékař může jen usnadnit jeho zjevení.
Zde je však na čase odstranit možné nedorozumění. Když mluvím o zraněném lékaři, nemám na mysli někoho, kdo se ztotožňuje s jednotlivým pacientem. To by byla čistá sentimentalita. Jednalo by se jen o vnější sjednocení obou pólů archetypu. Takové ztotožnění je známkou slabosti já, hysterickou metodou sjednocení protikladů. Obraz zraněného lékaře symbolizuje akutní a bolestné vědomí nemoci jako protikladného pólu lékařova zdraví, trvalou trýznivou jistotu rozpadu vlastního těla a ducha. Díky tomuto druhu prožitku se lékař stává bratrem každé nemocné osoby, a nikoli jejím mistrem. Archetyp zdraví-nemoc v sobě máme všichni, ale pro člověka, který cítí povolání být lékařem, má tento archetyp zcela speciální fascinaci. Průměrný lékař se nepouští na medicínskou dráhu proto, aby snadno získal moc a vedle toho možná ještě pomáhal lidem. Lékařům se často vytýká, že se více zajímají o nemoci než o jejich léčbu. To je jen poloviční pravda. Lékaři se zajímají o archetyp zdraví-nemoc a chtějí tento archetyp prožívat. Z různých psychologických důvodů jsou muži a ženy, kteří si jako oblast své činnosti vybírají medicínu, silně přitahováni archetypem lékař-nemocný. Bohužel nejsou všichni dost silní na to, aby trvale prožívali oba póly. Vytěsňují tuto polaritu a ztracenou jednotu se poté snaží nastolit mocí.

První kontakt mezi analytikem a analyzandem

Nevědomost analytika se většinou netýká jeho vlastních neurotických rysů. Seriózní analytici se v průběhu cvičné analýzy a své psychoterapeutické práce do jisté míry naučili nezatahovat pacienty do svých vlastních neurotických mechanismů.
Také se naučili svou neurózu ne snad překonávat, ale alespoň ji ostře rozeznávat. Stovky hodin cvičné analýzy by to měly zajistit. Velkou svízel však analytikovi připravuje jeho chuť pomáhat. Analytik chce být pacientovi k službám, chce mu pomoci v jeho neurotickém utrpení, chce podporovat pacientovo zvědomění. Podle nejlepšího vědomí a svědomí chce pacienta nesobecky podpořit. Právě tato vědomá vůle - a bez této vůle by analytik přece svou činnost vůbec nevykonával - nyní v nevědomí konsteluje protipól, např. šarlatána, analytika, který nepracuje pro pacienta, ale pro sebe. Vědomě chce analytik pomáhat a léčit, v nevědomí se nevyhnutelně konsteluje egoistický šarlatán. Ten je částí psychologického fenoménu, který Jung označuje jako "stín". Tento pojem nesmíme zaměňovat s nevědomím vůbec. C. G. Jung chápe pod pojmem stín protiklad osobních nebo kolektivních ideálů. V tom smyslu s sebou stín nese vždy něco ničivého, působí destruktivně na pozitivní ideály přijaté individuem nebo kolektivem. Přítomnost stínu je pro já vždy velmi nepříjemná a trýznivá. Vždyť právě stín je tím, co já odmítá, a naopak se snaží uskutečňovat jeho světlý protiklad. Svědomí nebo nadjá je určováno užší nebo širší kolektivitou ve smyslu přítomných ideálů. Já se ustavičně snaží splňovat požadavky nadjá nebo alespoň obstát cestou kompromisů. To, že existuje věčné rozštěpení mezi hodnotovými představami a silami stínu, které by hodnotové představy rády zničily, sice vytváří dynamiku, ale také trýznivou nejistotu. Každý analyzand se někdy musí intenzivně vypořádat se svým stínem, se všemi těmi démony, kteří v něm působí, aniž by si toho třeba byl vědom.
Obraťme se nyní zcela konkrétně ke stínu psychoterapeuta a popišme některé jeho stránky.
Stín se může konstelovat už při prvním setkání analytika s analyzandem. Když se poprvé setkají, mají oba určitý vědomý záměr. Pacient by chtěl být vyléčen ze svého utrpení a osvobozen od svých neurotických symptomů, jako jsou např. nutkavé činnosti, fobie, impotence, frigidita a depresivní rozlady. On nebo členové jeho rodiny si přejí, aby se vyléčila jeho psychosomatická onemocnění. Pacient také často hledá pomoc v životních potížích obecného rázu - při manželských problémech, potížích s výchovou a dětmi atd. Podobně jako tělesně nemocný pacient, který se obrací na lékaře činného v somatické oblasti, by chtěl být vysvobozen ze svých utrpení a nemocí. Tak to alespoň vypadá na psychickém povrchu. Hlubší očekávání bývají často jiného druhu. Pacient doufá, zčásti nevědomě, že se setká se spasitelem, který bude schopen ho osvobodit od všech problémů, a dokonce v něm probudí nadlidské schopnosti. Jedna má velmi chytrá pacientka, která vedle těžké neurózy ještě často trpěla rýmou, mi několik měsíců po započetí analýzy vysvětlila, že doufala, že psychoterapií získá imunitu vůči každé tělesné nemoci. Prubířským kamenem pro ni byla její rýma. Na začátku terapie měla fantazie, že pokud se rýma v průběhu terapie už neobjeví, bude schopna ubránit se psychickými silami každé tělesné nemoci. Pacient nezřídka od terapeuta očekává nejen to, že bude úspěšně podpořen ve svém zápase proti neuróze, ale že navíc získá přístup k tajnému vědění, které mu pak umožní řešit všechny životní problémy.
U analyzandů, jejichž analýzu lze zčásti chápat jako cvičnou, nebo u těch, kteří jsou činní v pomáhajících profesích a chtějí se analýzou dále vzdělávat, hrají na začátku často velkou roli mocenské fantazie. Doufají, že od analytika získají psychologické vědění a schopnosti, které jim umožní ovládat okolí.
Manželé podobně často doufají, že v analýze dostanou nástroje, s jejichž pomocí prohlédnou své partnery a dostanou je úplně do svých rukou. Vzpomínám si na analyzandku, která se rozhodla pro léčbu kvůli opakovaně se dostavujícím neurotickým rozladám a chronické bolesti hlavy. Ve druhé hodině mi sdělila, že je ráda, že začíná trochu chápat pozadí svého utrpení. Jistě prý bude brzy schopna svému muži ukázat, jak je v neprávu a jak špatně s ní zachází.
Na začátku terapie se vztah mezi analytikem a analyzandem často podobá vztahu mezi čarodějem a jeho učněm. Fantazie o čarodějově učni a jeho mistru, které se u pacienta vyskytují, ovlivňují velmi silně také analytika. U něj samého se v nevědomí začne konstelovat čaroděj nebo zachránce. Sám začne mít dojem, že je skutečně někým s nadpřirozenými silami, schopným svou magií nadpozemského působení. Pacientovo očekávání a naděje, že najde v analytikovi mocného čaroděje, hraje určitou roli také ve volbě analytika. Pacient si nevybírá nezbytně analytika, u kterého má skutečně pocit, že by mu mohl nejvíce pomoci, ale toho nejschopnějšího z čarodějů. Analytik musí mít pokud možno hodně titulů a musí být známý díky svým knihám. Jak už jsem uvedl, analytik se může z těchto projekcí čaroděje jen těžko vymanit. Dokonce je v pacientovi podněcuje, když se před ním snaží vyzvednout svou moc a veřejnou vážnost. Když mu pacient vypráví příběh svého utrpení, dává analytik najevo, že už tomu celému rozumí. Určitými gesty, jako mnohoznačným pokyvováním hlavou, a vkládanými poznámkami naznačujícími hluboké vědění budí dojem, že pacientovi nechce sdělovat všechny své myšlenky a poznatky, ale jeho duši prohlédl až do základu. V obraze čaroděje je obsažen také určitý absolutní nárok. Čarodějové přece zpravidla chtějí být všemocní a netrpí vedle sebe kolegy. Vztah mezi čaroději většinou spočívá v boji o moc, v kouzlech a protikouzlech. Fascinována tímto vnitřním čarodějem chce většina analytiků, aby se všichni, kdo hledají pomoc, obraceli jen na ně. Z nedostatku času pak takový analytik někoho milostivě odešle k některému z učedníků, ale všechny nitky musí běžet jeho rukama. Mnohý analytik se upracuje skoro k smrti a vypráví s určitou pýchou, že má dlouhé seznamy pacientů-čekatelů. Vnitřní absolutní nárok, fantazie "být nejlepším a nejmocnějším čarodějem" mu nedovolují přesvědčivě odkázat pacienta k rovnoprávným kolegům - nikoli k učedníkům a žákům. Analytik sice nevěří jako Sněhurčina matka, že je na světě nejkrásnější, malý ďábelský čaroděj v něm však vznáší nárok být tím jediným na světě, kdo něco ví o analýze

Analytik a pacientův život mimo analýzu

Zcela ostře a zřetelně vystupuje z různých zdrojů živená analytikova ničivá touha v souvislosti s analyzandovými mezilidskými vztahy mimo rámec analýzy. V určitém smyslu je každý vztah do jisté míry nepřátelský jinému vztahu.
Ve většině mezilidských vztahů tkví nárok na výlučnost. To se týká i analytického vztahu, vztahu mezi psychoterapeutem a pacientem. Tento obecně rozšířený nárok na výlučnost mezilidského vztahu je u analytika ještě zesílen působením šarlatánského stínu. Ten by chtěl mít pacienta plně pod kontrolou, aby ho mohl používat jako ochotný nástroj pro své účely. V tomto smyslu bývá analytikův pohled ve vztahu k pacientovu manželskému partnerovi, k přátelům a známým často nápadně negativní. Analytik vidí jen ničivý dopad pacientových mezilidských vztahů a ten sleduje a fantazií rozpracovává. Ani zde se nemusí jednat o protipřenos. Analytik na pacienta nepřenáší vlastní vnitřní obsahy, pouze vrhá světlo svého ducha na neutěšené aspekty různých pacientových mezilidských vztahů a krouží kolem nich ve fantazii. Pacientovo okolí to velmi často pozoruje, naříká nad tím, že pacient je psychoterapií izolován, že už nepřikládá mezilidským vztahům takovou důležitost a zanedbává je. Takové nářky nebývají vždy úplně oprávněné, ale nezřídka obsahují zrnko pravdy. Analytik potřebuje vykonat hodně namáhavé práce sám na sobě, aby nedovolil analytickému vztahu nepřátelsky konkurovat jiným mezilidským vztahům. Už mnohé radostné přátelství bylo analýzou zničeno, nezřídka analýza změnila ke škodě pacienta jeho manželský vztah, vztah k rodičům, dětem atd. Kdesi v analytikově duši sedí bubák, který by vůči pacientovi chtěl vystupovat jako samovládce.
Do téže oblasti patří situace, kdy se někteří analytici snaží všemi prostředky odradit své pacienty od skupinové terapie. Často dochází k tomu, že analytici svým analyzandům - ať jsou to pacienti, nebo nastávající analytici - dávají pokyn okamžitě opustit skupinovou terapii, protože by je to odvádělo od analýzy. Důsledně vzato by měli analyzandům ještě poručit, aby opustili ženu a děti, neboť rodina je přece také odvádí od analýzy.
Analytikův šarlatánský stín se objevuje v nejrůznějších formách. Jednou z forem tohoto temného fenoménu je takzvaný "zástupný život". Pod záminkou léčby jsou pacienti vysáváni. Toto vysávání se neděje jen ve fi nančním nebo sociálním ohledu; snad ještě nebezpečnějším se šarlatánský stín stává, když začne vysávat pacientův život. Pacienti toho analytikovi vyprávějí opravdu hodně, dovolují mu účastnit se dramat, tragédií a radostí svého života. A mnohé z toho, co pacient prožije, analytik prožít nemůže. Mladý muž vypráví o svých milostných dobrodružstvích, čtyřicetiletá žena vypráví podrobně o potížích a radostech, které zažívá se svými dětmi. Jestliže shrneme prožitky všech pacientů jednoho analytika, nabízí se nesmírně bohaté, fascinující spektrum celého lidského života. Existuje možnost, že analytik "je úplně pohlcen prací se svými pacienty". To na první pohled vypadá příznivě. Jeho soukromý život ustoupil problémům a obtížím pacientů. Může to však dojít tak daleko, že pacienti takříkajíc musí žít za analytika. Tam, kde analytik ztratil kontakt s vřelým tepem života, musí zaskakovat pacient. Analytik už nemá žádná přátelství, jeho životem jsou radosti a strasti jeho pacientů. Jeho vlastní sexuální život možná živoří, ale sexuální problémy pacientů zde nabízejí náhradu. Protože si vybral své zcela speciální povolání, které na něj klade značné nároky, je pro něj uzavřená cesta např. do vysoké politiky - ale o to intenzivněji může provázet v zápasech o moc politika, který je u něj v analýze. Analytik pomalu přestává žít svůj vlastní, vášnivý život, ale uspokojuje se náhražkou - životy, tragédiemi a radostmi svých pacientů. To je velmi nebezpečné i pro samého analytika. Jeho vlastní psychický vývoj se zastavuje. Takoví analytici neumí dokonce ani ve svém soukromém životě mluvit o ničem jiném než o pacientech a jejich problémech. Nejsou už sami schopni milovat, nenávidět, angažovat se, zápasit, ztrácet a získávat. Vlastní aktivní život se stane náhražkou. Analytik sice může momentálně psychicky kvést, protože vysává život pacienta. Ve skutečnosti však ztrácí svůj vlastní život a jakoukoli tvůrčí originalitu. Předností zástupného života je přirozeně to, že analytik nemusí skutečně trpět. Jsou to vlastně pacienti, kdo za něj tahají brambory z ohně.
Opravdu škodlivý je však takový analytik samotnému pacientovi. Ani on pak v určitém smyslu skutečně nežije. Jeho život se odehrává ve vztahu k analytikovi. Prožívá především to, co by se dalo vyprávět analytikovi. V lásce mu například už nejde o to, aby miloval, ale aby mohl analytikovi sdělit, jak miluje. Existenciální krása života už není k dobru jemu, ale analytikovi. Každý život lze v určitém smyslu vnímat jako umělecké dílo. Pacient však v tomto smyslu neutváří svůj život proto, aby se jeho obrazem sám potěšil, ale aby analytik žádný obraz malovat nemusel, aby nemusel vynaložit žádné úsilí a jen se mohl těšit dílem analyzanda.
Fenoménu zástupného života lze přijít na stopu jen velmi těžko. Dokonce tomu bývá tak, že analytik, který ještě prožívá a utváří svůj vlastní pulzující život, bývá pod tlakem a má mnohdy špatné svědomí, že by se vlastně měl více zajímat o pacienta. Avšak jen analytik, který skutečně s vášní vede svůj vlastní život, může pacientovi významněji pomoci k tomu, aby našel svůj vlastní život. V tomto ohledu je přiléhavé, když Jung říká, že analytik může dát pacientovi jen to, co sám má.

Je analýza odsouzena ke ztroskotání?

V předchozí kapitole jsem se snažil na základě vývoje mladistvých vykreslit fenomén stínu, zejména stínu archetypového. Archetypový stín připravuje psychoterapeutovi zcela specifické problémy.
Působí přirozeně všech lidí i po skončení dospívání. I průměrný zdravý člověk propadá opakovaně sebedestruktivním a agresivním tendencím. Ničí sebe, to, co vybudoval, sabotuje vztahy, které má rád, trýzní příslušníky své rodiny a přátele. Nebo přenáší destruktivnost na okolí. Psychoterapeut je však ve vztahu k archetypovému stínu v nesmírně nešťastné situaci. Už dříve jsem v této knize upozornil na psychologický zákon, podle kterého se tím silněji konsteluje temný protiklad, čím více se snažíme o něco světlého. Upozorňoval jsem na to, že u psychoterapeuta, který se snaží být sám vědomý a také zvědoměním pomoci pacientovi, se nevědomé konsteluje silněji než u průměrného člověka. Vyjádřeno paradoxem: Čím více si terapeut uvědomuje, tím je nevědomější; čím více osvětlujeme jeden roh místnosti, tím více se zdá, že se ostatní kouty prostoru topí ve tmě.
Nejtěžší je však pro člověka to, aby si v souvislosti s působením archetypového stínu uvědomoval své vlastní destruktivní a sebedestruktivní tendence a prožíval je v sobě, a ne v projekci. A tak je psychoterapeut jako v určitém ohledu zvláště nevědomý člověk přirozeně vydán archetypovému stínu více než jiní lidé. Vědomé tendence psychoterapeuta směřují k pomáhání lidem a nakonec k jejich osvobození od jejich destruktivnosti. Psychoterapeut se tedy po osm hodin denně setkává s lidmi, které by chtěl odvést od destruktivnosti. Chtěl by jim ukázat cestu zpátky ke zdraví a radosti ze života. To jsou však v určitém ohledu přehnané nároky. Tolik dobré vůle musí v nevědomí konstelovat přibližně stejně tolik zlé vůle, přibližně stejně tolik destruktivnosti.
Na základě těchto souvislostí lze předvídat úskalí psychoterapeutického povolání. Proto se před započetím vlastní psychoterapeutické a analytické práce u budoucího psychoterapeuta právem požaduje důkladná sebezkušenostní analýza. Dále se od něj vyžaduje velká znalost psychologie a psychopatologie, aby u svých pacientů uměl jemně a diferencovaně vysledovat a odhalit neurotické a chorobné faktory. Ale právě tyto znalosti a také předpoklad, že zná sám sebe, analytika svádějí k tomu, aby objektivně a chladně sledoval destruktivnost u pacienta a přitom sobě svou objektivitou přístup k vlastním temným stránkám odřízl a viděl je už jen u pacientů.
Psychoterapeut se denně setkává s velmi neobvyklým lidským chováním, ve kterém se odžívá osobní, kolektivní a archetypový stín, který jsem výše popsal. Pacienti, kteří přicházejí do psychoterapie, chtějí pomoci se svým vlastním destruktivním a sebedestruktivním chováním. Psychoterapeutovo každodenní prostředí je prostoupené působením archetypového stínu. Na základě toho se pak může stát, že psychoterapeut bude vidět působení tohoto stínu jen u okolí. Vidí toho tolik, že už nemá sílu studovat působení stínu i u sebe samého.
K tomu se jako přitěžující okolnost přidává fakt, že mnohé psychoterapeutické školy mají velký sklon vyhýbat se konfrontaci s archetypově destruktivním prvkem. Provází je snaha udělat z psychologie přírodovědnou disciplínu. Někteří psychoterapeuti věří, že by se psychoterapeutický proces dal technizovat. Někteří si představují, že mohou psychologické procesy studovat na sobě i jiných jako objektivní pozorovatelé, podobně jako chemik sleduje chemický proces. Např. i pro freudiány bývá těžké u sebe znovu a znovu pátrat po tom, co Freud označil jako pud smrti, protože ten vzbuzuje strach a mohl by rušit objektivní vědecké nastavení. V psychoterapii jungovského směru se sice klade na problém stínu velký důraz, často se však pod tím pojmem chápe jen osobní a kolektivní stín, odvrácená stránka jáského a kolektivního ideálu. Archetypový stín je mnohdy záměrně ponecháván bez povšimnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama