Výběr z nabídky nakladatelství Portál Pelmel 2

26. března 2009 v 19:23 | *L* |  Psychoterapeutické intervence (ano i ne zaměřené na tělo)
strom
Organismický pohled na psychopatologii

Velice zajímavý a čtivý rozbor popisující problematiku sociální izolace a procesu lidských kontaktů. V ukázce je názorně popsán princip kontaktů, od počáteční fáze chtění až po jejich naplnění.


Dokud se kontaktní cykly vynořují a ustupují hladce, uchovávají organismus a naplňují jeho potřebu sebeaktualizace, potud je organismus ve stavu psychobiologického zdraví. Existují však dvě kategorie problémů, které mohou cykly narušovat. První je, že v prostředí není přítomna osoba nebo věc nezbytná pro uspokojení potřeby. To je problém politiky, ekonomie, technologie, ekologie a podobných oborů, nikoli otázkou psychopatologie osobnosti jako takové. Druhou kategorií problémů, které narušují zdravý kontakt a stažení, je psychopatologie jedince. Tato kategorie se týká způsobu, jak člověk sám sebe v kontaktním cyklu zastavuje, a brání tak jeho rytmickému průběhu. Například: když budu sám na vzdáleném a izolovaném místě, nebudu schopen naplnit své interpersonální potřeby (pozitivní ocenění, úctu, lásku, sex). Skutečné interpersonální naplnění těchto potřeb nebude možné a mé lidství bude strádat, pokud tam budu dlouhou dobu. Tak to bude bez ohledu na úroveň mého psychického fungování. Na druhou stranu pokud své interpersonální potřeby nebudu schopen naplnit v situaci, kdy kolem mě budou vhodní a přijatelní lidé, je zde psychický problém. Když nenaplním své potřeby ze strachu vyjít ven, žádat a kontaktovat, pak funguji patologicky. Psychopatologii definuji jako jakýkoli vzorec navyklých způsobů sebepřerušování v cyklu kontaktu a stažení (Smith, 1979). Tyto navyklé způsoby sebepřerušování zatemňují vnitřní hlas sdělující "moudrost organismu" a vedou ke stále narůstajícímu sebeodcizení.
V kontaktním cyklu je několik bodů, kdy může k sebepřerušení dojít (viz obr. 3). Tyto body jsou jedním z faktorů, které přispívají k myriádám forem, jichž může psychopatologie nabývat.
Nyní chci rozvést téma, "co" tvoří psychopatologii, tedy způsoby sebepřerušování v životním procesu.
Zaprvé je zde volba - uvědomit si svá chtění, či nikoli. Nebýt si vědom svých chtění znamená zůstat v epizodě stažení, ačkoli se již objevilo chtění. Takový pacient je bez výrazu, anebo na otázky: "Co chceš?", "Co by sis přál?" odpovídá: "Já nevím." Často skutečnost, že chtění je přítomno, ačkoli mu není dovoleno vstoupit do vědomí, naznačuje zvýšený neklid a nervozita. To je podstatou nudy: něco chci, nedovolím si uvědomit, co to je, takže cítím nedostatek a neklid.
Zajímavou variantou problému s uvědoměním chtění je neschopnost rozlišit potřeby a preference. Obvyklou formou je zaměnit preferenci za potřebu. To samozřejmě "zvýší sázku" (úsilí) , protože potřeby jsou nezbytné pro přežití organismu a uchování lidskosti. Pokud si člověk myslí, že preference je potřebou, bude reagovat silně a nepřiměřeně na něco, co je ve skutečnosti pouze nepohodlí vyvolané upřením určité preference. Množství extrémního chování, náročnosti a násilí je důsledkem právě tohoto neúplného a slabého uvědomění. Záměna preference za potřebu může být označena jako závislost. Závislý člověk jedná tak, jako by musel uspokojit chtění téměř za jakoukoli cenu. Tragickým případem takové závislosti je člověk, který chce milenku, avšak věří, že jeho preference určité osoby je potřebou. Je pak touto osobou "posedlý", a pokud dotyčná s jeho potřebou lásky, náklonnosti a pozornosti nesouhlasí, může v zoufalství zabít sebe nebo i ji. Tato závislost je silně posilována lyrikou populárních písní (např. "Musíš to být ty…", "Nemohu bez tebe žít…"). K podrobnému a inspirativnímu zkoumání potřeb, preferencí a závislosti a jejich vztahů, dynamiky a důsledků doporučuji knihu Kena Keyse The Handbook to Higher Consciousness (Průvodce k vyššímu vědomí, 1972).
Druhým bodem sebepřerušování je kritický bod mezi chtěním a vzrušením. Člověk, který se přerušuje v tomto bodě, není schopen si uvědomit probíhající fyziologické vzrušení. Takže když se ho zeptáme, čeho si je vědom, odpoví: "Ničeho," ačkoli na něm mohou být patrné vnější známky vzrušení.
Přechod od vzrušení k emoci je třetím bodem možného sebepřerušení. V tomto případě brání nedostatečné uvědomění diferenciaci vzrušení na specifickou afektivní zkušenost. Takový pacient, když se jej zeptáme, co cítí, odpoví něco jako: "Cítím napětí" nebo "Jsem nervózní."
Čtvrtý bod sebepřerušování, přechod mezi emocí a akcí, je posunem do oblasti exprese. Při blokování přechodu od poloviny kontaktní epizody související s uvědoměním k polovině související s expresí je znemožněno proudění energie do muskuloskeletálního systému. Rozhodnutí přerušit se v tomto bodě a zůstat v oblasti před akcí je běžné u nadměrně socializovaných pacientů, kteří se zabývají ruminacemi a obsesemi, místo aby riskovali "špatné chování".
Jakmile člověk přejde do oblasti exprese, následuje rozhodnutí, jestli jednat interaktivně, či nikoli. To je pátý bod sebepřerušení - nedovolit, aby akce směřovala k interakci s cílem, který by umožnil uspokojení. Volbou zde je buď vůbec neinteragovat, nebo interagovat s cílem, který je pro poskytnutí uspokojení nevhodný.
Šestý bod sebepřerušování je mezi interakcí a uspokojením. Pacient, který se blokuje v tomto momentě, si nedovolí uspokojení, přestože všechny předchozí kroky proběhly přiměřeně.
Jestli se člověk po dosažení uspokojení přesune do epizody stažení, či nikoli, je sedmý rozhodující blok proudění či bod sebepřerušování. Pokud se epizoda kontaktu prodlužuje za bod uspokojení, začne být kontakt nucený a nepřirozený, a to, co dříve bylo uspokojivé, je nyní nechutné a odporné. To je situace pacientů, kteří se různou formou "něčeho drží" (jsou závislí); od přejídání po zůstávání ve špatných vztazích nebo pracovních situacích. Perls (1969) to nazýval "zakousnout se a nepustit".
Shrneme -li výše řečené, sebepřerušování v kontaktním cyklu je možné uskutečnit v jakémkoli ze sedmi bodů cyklu. Takové sebepřerušování způsobuje, že tok psychobiologických životních procesů proudí v krátkém oběhu. Otázka zní, zda umožňuji přirozený tok svých energetických procesů, nebo zda nedbám moudrosti organismu a toto proudění přerušuji. Rozhodnutí přerušit sebe sama znamená ponechat potřebu či preferenci bez naplnění, a tudíž nahromadění "nedokončených záležitostí". Přerušit sebe sama znamená vyhnout se: vyhnout se dalšímu kroku v cyklu, a nakonec se vyhnout plnosti života.








o o o



Psychologie a biologie lásky
Autor se zabývá tématem, které bývá častěji námětem výtvarného umění a krásné literatury než psychologických knih, totiž jak vzniká láska, jaké formy lásky mezi lidmi existují, proč je láska "slepá" a vede lidi často k fatálním krokům, které nezvratně promění jejich život. Yovellova kniha je psána jako soubor příběhů, v nichž v hlavní roli vystupují klient a terapeut, zároveň je i učebnicí psychoterapie, protože jednotlivé případy jsou vybírány podle různých projevů lásky a jejich chorobných důsledků, které lidi přivádějí k psychiatrovi nebo terapeutovi (neschopnost trvalého vztahu a deprese, tzv. baby blues a postnatální psychóza, dramatický rozdíl ve věku zamilovaných a z něj plynoucí traumata, terapie úzkosti a strachu u zamilovaných). Yoram Yovell vychází ze své terapeutické praxe (v New Yorku a Jeruzalémě) a z bohatých znalostí neurologie. Všechny příběhy zasazuje do složitého prostředí současné izraelské společnosti, což knize dává silný aktualizační náboj.
Kniha je psána pro milovníky psychologizující prózy s přesahem do odborného žánru. Mohou ji s užitkem číst také odborníci z oboru psychologie a psychoterapie jako doplňkovou četbu k odborné literatuře. Předmluva


Básníci, spisovatelé a filozofové, náboženští myslitelé, psychologové i psychoanalytici - ti všichni se láskou zabývali. Existují desítky, možná stovky různých definic lásky. Ve všech dobách se o ní psaly tisíce knih. Mluvit o ní znamená mluvit o situaci lidstva, což je nevyčerpatelné téma. Napsat o lásce další psychologickou a vědeckou knihu je tedy ošemetná troufalost - a přesto jsem se rozhodl, že to udělám.


Existuje mnoho druhů lásky: mateřská láska, která je očividně první a nejsilnější láskou na světě, láska k rodné zemi, k Bohu, ke kráse a pravdě, bratrská láska a další. Tato kniha se však nezabývá všemi formami lásky, nýbrž se soustřeďuje na lásku mileneckou, lásku s erotickými prvky. Nebudu se však marně snažit toto nekonečné téma obsáhnout, nýbrž přiblížím milostné příběhy několika lidí a ke každému z nich připojím teoretický komentář. Psychoanalýza, kognitivní psychologie i výzkum mozku osvětlují z různých a překvapivých zorných úhlů zásadní otázku, která nás bude celou knihou provázet: Co je v milenecké lásce normální a co patologické a kde probíhá hranice mezi zvláštním a abnormálním, mezi dovoleným a zakázaným?
Jsme zvyklí pohlížet na lásku jako na duševní stav zvláštního druhu, jakési opojení, či dokonce posvátné pominutí smyslů. Kdo se v tomto stavu nachází, je schopen konat mimořádné skutky a činit neslýchaná a ničivá rozhodnutí, na něž reagujeme s pochopením a určitou shovívavostí. Opravdu láska přikrývá všechna přestoupení, jak praví Šalomounovo přísloví (10, 12), anebo jsou i v lásce meze, které nelze překročit? A pokud ano, kdo je určuje a na základě čeho? Je milenka ženatého muže, která už patnáct let čeká, že se její milenec podle svého slibu rozvede, naivní a zbytečně promrhává svůj život? Anebo svou láskou propůjčuje svému životu smysl a význam? Když se muž zamiluje do jiného muže a naváže s ním sexuální vztah, dělá to z vlastní vůle, nebo nemá na vybranou? "Občerstvěte mě koláči hroznovými, osvěžte mě jablky, neboť jsem nemocna láskou," zpívá Šulamítka v Šalomounově Písni písní (2,5). Je skutečně nemocná, potřebuje lékaře? A co by měl ten lékař dělat? Sigmund Freud, otec psychoanalýzy a psychoterapie, zastával názor (jako mnoho jiných před ním i po něm), že zamilovanost je spíše abnormální než normální duševní jev. Potřebuje tedy každý, kdo se zamiloval, pomoc psychologa? A je terapeut vždy "popravčím lásky", jak se domnívá Irvin Yalom? Tyto otázky se budou v knize stále znovu vynořovat a často na ně nebume mít odpověď.
Láska propůjčuje životu většiny lidí nejen smysl a pestrost, nýbrž také (a možná hlavně) motivaci. Obyčejné ženy a muži jsou připraveni udělat takřka cokoliv, snášet hrdinsky velké utrpení a někdy z lásky - k dítěti, partnerce, partnerovi či Bohu - dokonce obětovat svůj život. Kvůli lásce jsou však lidé schopni velké utrpení nejen snášet, nýbrž ho i působit druhým, a to nemilosrdně, někdy se dokonce uchýlit i k vraždě. I o tom se zmíníme.
V této knize jsou vylíčeny příběhy žen a mužů, kteří se snaží - někdy jsou k tomu proti své vůli i nuceni - milovat. Podobá se spíše sbírce básní či povídek než odborně zaměřenému dílu, a to nikoli náhodou. "Všude, kam jsem dospěl, jsem zjistil, že tu už přede mnou byl některý básník" - tento výrok připisovaný Freudovi podle mého názoru dobře vystihuje vztah mezi psychologickým a uměleckým přístupem k lásce. Kdo doufá, že v této knize najde definice lásky, návod na to, jak jí lze dosáhnout, nebo dobré rady, jak si ji udržet, bude zklamán: odpovědi na tyto existenciální otázky neznám, takže se tu neobjeví.
Stejně jako většině lidí není milenecká láska cizí ani mně. Darovala mi velké štěstí a pomohla mi přispět ke štěstí druhých, byla však i příčinou starostí a soužení, a dokonce jsem pod jejím vlivem působil zranění a bolest. Dennodenně o ní slyším ve své ordinaci a podobně jako většina terapeutů jsem z těsné blízkosti svědkem životních příběhů lidí, kteří ji hledají, v souvislosti s ní zažívají štěstí a radost, trpí pochybnostmi, jež ji provázejí, a čelí krizi a bolesti, jimiž láska tak často končí.


Bude se ti líbit," řekla jí Chagit do telefonu. Ja'el potlačila skeptický, hořký úsměv, který se jí už už dral na rty a zřejmě i do hlasu, a řekla ano, dobře, můžeš mu dát moje telefonní číslo. To se stalo před týdnem a věci se pak vyvíjely jako obvykle.


Přesně tak, jak to očekávala a jak to bylo už tolikrát. Jeho zavolání po třech dnech. Váhavý hlas, když se představoval. Obvyklý návrh, aby se setkali na konci šabatu v restauraci "Vorgestern" (v Jeruzalémě není mnoho míst, kde se může dvojice věřících židů setkat na seznamovací schůzce). "Vorgestern" je restaurace, knihovna, kavárna a knihkupectví zároveň a nachází se v prvním patře jednoho přívětivého starého kamenného domu. To místo se Ja'el zalíbilo hned napoprvé. Příjemná atmosféra, dobré jídlo a plné regály knih, do nichž mohl člověk při trapných odmlkách zabořit zrak a bloumat po jiných místech a jiných dobách. V posledních týdnech tam však bývala příliš často, pokaždé s někým jiným, a ty schůzky skončily bez výsledku, stejně jako skončí i ta nynější. Sklonila hlavu a doufala, že obsluha si ji nepamatuje.
Schůzka se chýlila ke konci. Znovu, s neodvratitelnou přesností, nastala ona trapná chvíle, kterou Ja'el tolik nenáviděla. Na jejich talířích osiřely poslední drobky koláče, mátové lístky z vypitého čaje se přilepily na dno skleněných hrnků. Okolní hluk nedokázal odvést pozornost od mlčení, jež mezi nimi zavládlo. Se skloněnou hlavou, aniž by se na svého společníka dívala, cítila Ja'el jeho pohledy zkoumající její obličej a tělo. Věděla, že se teď sám sebe ptá, co by měl udělat, že se snaží rozhodnout, jestli se vyplatí další schůzka, jestli ji chce nebo jestli existuje šance, že ji vůbec někdy bude chtít. Můžeš si svoje rozhodování ušetřit, řekla mu v duchu, stejně z toho nic nebude. Nejsem žena tvých snů. A pokud jde o tebe, je lepší, když mě necháš být, protože zase nic necítím. Jako vždycky. Ani k tobě ne. A oba jsme unavení. Zaplaťme a pojďme, rozlučme se milým pozdravením a rozejděme se. Zase ten idiotský rituál na závěr večera. Doufejme, že se už nikdy neuvidíme, ty a já, ani na univerzitě, ani mezi přáteli. Ani u Chagit a Jonathana, kteří si mysleli, že by bylo "skvělé", kdybychom se seznámili, a že si určitě padneme do oka a oni se tak zbaví dvou osamělých lidí ve svém okolí a ještě k tomu prokážou službu ubohé Ja'el, která ještě nikdy neměla přítele. Jak nenávidím ten poručnický soucit svých kamarádek a jejich matek. "Ja'el je tak báječné děvče, vůbec nechápu, že si ještě nikoho nenašla…"
Ja'el ve skutečnosti žádného přítele ani nechtěla. Ne doopravdy. Mezi jejími nejasnými představami o tom, že někdo přijde, bude ji milovat a osvobodí ji jako kuřátko ze skořápky, která kolem ní v posledních letech ztvrdla, a realitou nepříjemných, trapných schůzek se rozevírala propast, kterou neuměla a možná ani nechtěla překlenout. Zachytila rozhovor, který spolu vedla dvojice u vedlejšího stolu. Muž přehnaně bujarým tónem vyprávěl o své poslední cestě do Paříže. Ja'el se pokoušela spočítat, kolikrát při tom řekl "já", ale vzdala to. Žena reagovala na všech správných místech slovy "ano" a "cože, skutečně?" Mají se rádi? Vypadá takhle láska? Co by říkal on jí a ona jemu, kdyby spolu leželi nazí v posteli? Ja'el se nedařilo představit si samu sebe, jak poprvé s někým spí. Uměla si představit dvojici, která má spolu sex, ale nikdy tam neviděla sebe samu, nahou vedle nahého těla někoho jiného. Myšlenka na tuto příliš blízkou a pot vyvolávající hru, při níž muž a žena ze svých těl vzájemně dolují rozkoš, v ní vyvolávala nevolnost a lehký pocit odporu.
Jako zvířata, pomyslela si. Jsme jako zvířata uvězněni v koloběhu páření, narození a smrti, a u další generace znovu páření a znovu narození a smrt. Známá a otřepaná představa, při níž se jen neustále střídají herci. Teď je na řadě ona, aby se do tohoto koloběhu zapojila a stala se článkem řetězu generací. To je to, co od ní všichni očekávají a co se teď má stát. Jenže jí se nedařilo zmobilizovat potřebné nadšení a posbírat vůli, jež by scénář celého tohoto melodramatu proměnily ve skutečný příběh, příběh jejího života.
Vzpomněla si na onu noc, kterou před několika týdny strávila na pohovce v bytě Chagit a Jonathana. Chagit, její nejlepší kamarádka z vojenské služby, si nějaký čas předtím vzala Jonathana a přestěhovala se s ním do Tel Avivu, kde obě studovaly na univerzitě. Pouto mezi ní a Ja'el se od té doby takřka přetrhlo. Proto byla Ja'el překvapená, když jí Chagit najednou zavolala a pozvala ji, aby u nich doma strávila šabat. Později pochopila, že toto pozvání nebylo zcela nevinné. Chagit a Jonathan se pokusili dát ji dohromady s Jonathanovým přítelem z univerzity, obtloustlým Američanem, který příliš hlasitě mluvil a vůbec se jí nelíbil. Stejně jako ji ho pozvali na páteční večeři. Když si po jejím ukončení mladík oblékl kabát a u dveří prohlásil, že ji zase někdy rád uvidí, měla Ja'el pocit, že všechny přítomné včetně sebe trochu zklamala. Trhla sebou, sklopila oči, něco zamumlala a odešla hledat útočiště do kuchyně, která však už byla čistě uklizená a nebylo tam vlastně co dělat.
Atmosféra večera po mladíkově odchodu poněkud zhoustla. Seděli v obývacím pokoji, pili čaj, oživovali vzpomínky z vojenské služby, probírali situaci v zemi a své studium, ale jejich rozhovor zněl příliš snaživě a kostrbatě. Ja'el měla dojem, že není jediná, komu se ulevilo, když automatický časový spínač zhasl většinu světel v bytě a její přátelé ji propustili do pokoje, který pro ni připravili - pokoje určeného pro první dítě tohoto šťastného páru, pro děťátko, které na sebe nenechá dlouho čekat, a možná už je dokonce na cestě. Potmě se svlékla, vklouzla pod přikrývku a snažila se na nic nemyslet. V cizím prostředí vždycky špatně usínala, a tak i onu noc ležela s otevřenýma očima a zírala na stíny a světelné pruhy tvořící se na zdi, když jednotlivá auta projížděla tichou ulicí.


Pokračování úvodní části předmluvy:

Existuje mnoho druhů lásky: mateřská láska, která je očividně první a nejsilnější láskou na světě, láska k rodné zemi, k Bohu, ke kráse a pravdě, bratrská láska a další. Tato kniha se však nezabývá všemi formami lásky, nýbrž se soustřeďuje na lásku mileneckou, lásku s erotickými prvky. Nebudu se však marně snažit toto nekonečné téma obsáhnout, nýbrž přiblížím milostné příběhy několika lidí a ke každému z nich připojím teoretický komentář. Psychoanalýza, kognitivní psychologie i výzkum mozku osvětlují z různých a překvapivých zorných úhlů zásadní otázku, která nás bude celou knihou provázet: Co je v milenecké lásce normální a co patologické a kde probíhá hranice mezi zvláštním a abnormálním, mezi dovoleným a zakázaným?
Jsme zvyklí pohlížet na lásku jako na duševní stav zvláštního druhu, jakési opojení, či dokonce posvátné pominutí smyslů. Kdo se v tomto stavu nachází, je schopen konat mimořádné skutky a činit neslýchaná a ničivá rozhodnutí, na něž reagujeme s pochopením a určitou shovívavostí. Opravdu láska přikrývá všechna přestoupení, jak praví Šalomounovo přísloví (10, 12), anebo jsou i v lásce meze, které nelze překročit? A pokud ano, kdo je určuje a na základě čeho? Je milenka ženatého muže, která už patnáct let čeká, že se její milenec podle svého slibu rozvede, naivní a zbytečně promrhává svůj život? Anebo svou láskou propůjčuje svému životu smysl a význam? Když se muž zamiluje do jiného muže a naváže s ním sexuální vztah, dělá to z vlastní vůle, nebo nemá na vybranou? "Občerstvěte mě koláči hroznovými, osvěžte mě jablky, neboť jsem nemocna láskou," zpívá Šulamítka v Šalomounově Písni písní (2,5). Je skutečně nemocná, potřebuje lékaře? A co by měl ten lékař dělat? Sigmund Freud, otec psychoanalýzy a psychoterapie, zastával názor (jako mnoho jiných před ním i po něm), že zamilovanost je spíše abnormální než normální duševní jev. Potřebuje tedy každý, kdo se zamiloval, pomoc psychologa? A je terapeut vždy "popravčím lásky", jak se domnívá Irvin Yalom? Tyto otázky se budou v knize stále znovu vynořovat a často na ně nebume mít odpověď.
Láska propůjčuje životu většiny lidí nejen smysl a pestrost, nýbrž také (a možná hlavně) motivaci. Obyčejné ženy a muži jsou připraveni udělat takřka cokoliv, snášet hrdinsky velké utrpení a někdy z lásky - k dítěti, partnerce, partnerovi či Bohu - dokonce obětovat svůj život. Kvůli lásce jsou však lidé schopni velké utrpení nejen snášet, nýbrž ho i působit druhým, a to nemilosrdně, někdy se dokonce uchýlit i k vraždě. I o tom se zmíníme.
V této knize jsou vylíčeny příběhy žen a mužů, kteří se snaží - někdy jsou k tomu proti své vůli i nuceni - milovat. Podobá se spíše sbírce básní či povídek než odborně zaměřenému dílu, a to nikoli náhodou. "Všude, kam jsem dospěl, jsem zjistil, že tu už přede mnou byl některý básník" - tento výrok připisovaný Freudovi podle mého názoru dobře vystihuje vztah mezi psychologickým a uměleckým přístupem k lásce. Kdo doufá, že v této knize najde definice lásky, návod na to, jak jí lze dosáhnout, nebo dobré rady, jak si ji udržet, bude zklamán: odpovědi na tyto existenciální otázky neznám, takže se tu neobjeví.
Stejně jako většině lidí není milenecká láska cizí ani mně. Darovala mi velké štěstí a pomohla mi přispět ke štěstí druhých, byla však i příčinou starostí a soužení, a dokonce jsem pod jejím vlivem působil zranění a bolest. Dennodenně o ní slyším ve své ordinaci a podobně jako většina terapeutů jsem z těsné blízkosti svědkem životních příběhů lidí, kteří ji hledají, v souvislosti s ní zažívají štěstí a radost, trpí pochybnostmi, jež ji provázejí, a čelí krizi a bolesti, jimiž láska tak často končí.

ruce
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama