Výběr z nabídky nakladatelství Portál Pelmel 3

26. března 2009 v 19:25 | *L* |  Psychoterapeutické intervence (ano i ne zaměřené na tělo)


baobaby

Ang Lee Seifert, Theodor Seifert, Paul Schmidt: Aktivní imaginace


Aktivní imaginace je jedním z kruciálních objevů C. G. Junga. On sám ji nazýval "královskou cestou" k vyrovnání se sebou samým. Autoři této knihy ji dokonce neváhali označit za cestu božskou. Tím je vcelku jasně dáno, jaká práce s fantazijními obrazy a jejich vnitřní energií čtenáře čeká: Současný - originál vydán 2003 - náhled do jungovské analytické psychologie, její metody, ideové koncepty a přístup k životu jednotlivce.


Kniha je, jak už tak knihy jungiánských autorů bývají, pestrá, co se týče témat, odkazů i stylu, který přechází od kasuistik, chcete-li - příkladů z praxe, k členitějšímu, odbornému výkladu a zpět k motivačnímu textu, jež má čtenáře přilákat k aktivní imaginaci. Místy poněkud evangelikálně-propagandistickým stylem známým spíše z pestrobarevných letáčků o brzké spáse. Patrně následek teologické praxe Paula Schmidta, třetího spoluautora. Dominující a určující je však rozhodně analytická psychologie - všichni tři autoři působí jako psychoterapeuti, již jmenovaný Schmidt spolu s Theodorem Seifertem přednáší v Institutu C. G. Junga ve Stuttgartu. Ang Lee Siefertová nadto vnáší transakční analýzu a zcela organicky ji začleňuje do systému analytické psychologie.


Tímto bylo řečeno vše podstatné, nezbytné bude dořečeno posledním odstavcem. Následující můžete brát jako komentáře a glosy. Nejprve přímo k aktivní imaginaci - metodě, kterou samotný Jung komunikoval se svým vnitřním guruem Filémonem. Ten však zmíněn není, namísto něj je citována M. L. von Franzová, která viděla v aktivní imaginaci, synchronicitě a alchymii to nejlepší z jungovské psychologie, což prohlásila v posledních týdnech života, v nichž se jí následkem těžkého onemocnění otevřel pohled daleko do budoucího světa. Na další definice aktivní imaginace i zmínky o von Franzové si čtenář počká až do závěru. Spolu s Jungem formulovala aktivní imaginaci jako vnitřní obraz z nevědomí vzniklý v bdělém stavu a vědomý kontakt s tímto obrazem i s postavami, jež v něm vystupují. Tímto se vysvětlí nejistota předchozích stránek, kdo je aktivní v aktivní imaginaci, zde vědomí či nevědomí. I v aktivní imaginaci se za plného vědomí vynoří obraz či dění vystupující z nevědomí. Aktivní imaginace tak v konečném důsledku představuje formu sjednocení protikladů při individuaci.


Ale zpět z formálních sfér, na počátek. Čtenář se teprve dovídá o energii duše a cestě k vnitřním rádcům a průvodcům. Doví se též, že nejznámější aktivní imaginací byl Malý princ. Je-li zaujat a "je na cestě" počne se pročítat tématy spojenými s praktikováním aktivní imaginace a cesty k bytostnému Já, kupříkladu Zrcadlem sebereflexe v rámci vztahu k sobě samému.


Následující tématika vědomí nečekaně rozkošatí do pokusu o sjednocení veškerého vědění. Každé atomové jádro, každý elektron, kterákoli z nepatrných částic v sobě podle nich nese energii vědomí. Učí nás, že vlastně existuje jen energie, které se v oblasti metafyziky říká také duch. Toto označení propojuje fyziku, náboženství, filozofii a psychologii, neboť duch znamená "to co je v pohybu". Zvláště podkapitola Síla vědomí je výkladem fyziky, že by i Fritjof Capra zblednul. Celek se tedy musel nejprve rozdělit, aby se mohla uvolnit energie, která v něm byla obsažena. Z tohoto hlediska nám legenda o vyhnání z ráje a teorie velkého třesku vypráví o jedné a téže skutečnosti.


Pokud se zaměříme detailně na aktivní imaginaci, můžeme ji, dle autorů, připodobnit k funkci laseru, neboť vede k silnému stupňování psychické energie - libida. Již dříve jsem chtěl připsat poznámku, že vědečtí racionalisté a skeptici budou ukrutně trpět, ale bylo mi líto nechat je uniknout této možnosti vyletět z kůže.


Koho nechaly chladným odvážné fyzikální paraboly, snad zaváhá nad konstatováním, že ženy jsou pro muže atraktivní, neboť cesta do ráje je možná právě jen prostřednictvím lásky k ženě. Je jasné, že autoři mají na mysli dosažení celosti a jednoty s bytostným Já formou sjednocení protikladů, avšak mají tím na mysli i to, že sexuální zdrženlivost je cestou do pekel? Koncept úplnosti skrze sjednocení protikladů čtenáře dovede od Sokrata a Danta k tantře, čakrám a gyru cinguli jakožto třetímu oku.


Zatímco ponoření do "nitra" nás samých i věcí přinášelo výstřední fyzikální příměry i standardní analytický text (Malý chlapec a drak), část bezpečné vedení přináší místy, než se navrátí ke "standardnímu analytickému textu", horečnaté třeštění o andělích, dokonce odchodních, kteří nejen že ochraňují, ale i "ročně investují na soukromé riziko miliardu marek"… Zlatý duchovní laser! Skoro bych byl ochoten uvěřit ve zmatení překladu. To se však nikde jinde nevyskytuje, jedinou patrnou překladovou chybou jsou poznámky a literatura. Překladatelce se Der Kleine Prinz čte nepochybně stejně dobře jako Malý princ, ale běžnému čtenáři nikoliv.


Typ čtenářů, jimž se bude tato kniha líbit patrně nejlépe definuje kapitola věnovaná životním úkolům a posláním. Již Jung hledat "vyšší smysl" života a studoval mýty definující životní roli příslušníků různých národů. Autoři docházejí ke zjištění, že Bůh potřebuje člověka, aby si uvědomil sám sebe … evoluce potřebuje člověka, aby se mohla nadále rozvětvovat. Jinde je dokonce uvědomění označeno za úmysl evoluce. Poněvadž vše ukazuje na to, že mimo všemožné imaginace je evoluce prosta záměrů, natož vyšších cílů, lze autory zcela otevřeně podezírat z obmyslného prosazování, nějakého vlastního zájmu.


V aktivní imaginaci jde o to, co si já myslí , a toho, co bytostné Já ví. Za vším stojí jungiánská myšlenka kolektivního nebo osobního nevědomí, které ví, je schopno a, víme-li jak, i ochotno nám pomoci. (Absolutní) Vědění, které je mi na požádání k dispozici kdykoli, když se těmto možnostem otevřu. Proto se nemusím vzdávat svého kriticky vědeckého vzdělání, příčinného uvažování ani ostatního vědění. Věřím-li v nevědomí.


Závěrem se čtenář doví, že aktivní imaginace si vezme celou jeho duši. Tedy věří-li v konec předchozího odstavce a je ochoten ji dát.





pegas 2




Kniha je určena zájemcům o psychoanalýzu a psychologii a jejich přesah na pole dějin a antropologie.





Předmluva


Úvod
1. Nemocná civilizace
2. Mysl a realita


kapitola 1
Matriarchát a patriarchát
1. Je oidipský komplex základem všech kultur?
2. Bitva mezi matriarchátem a patriarchátem


kapitola 2
Původ kultury
1. Teorie externalizace
2. Prehistorie a nevědomí: archeologie mysli


kapitola 3
Počátky
1. Odchod z lesa
2. Před milionem let
3. Lovci a stavitelé domova
4. Prvotní společenství
5. Člověk neandertálský: uctívání předků
a počátky totemismu


kapitola 4
Vynořuje se Homo sapiens
1. Neandertálská katastrofa
2. Matriarchát: původní kultura Homo sapiens
3. Odkud se vzal Homo sapiens?
4. Vývoj mozku u Homo sapiens
5. Symbolizace a mýtus
6. Kult bohyně matky
7. Umění jeskynních chrámů
8. Krize matriarchátu: z bohyně se stává čarodějnice


kapitola 5
Patriarchát
1. Revolta proti matriarchátu a počátky zemědělství
2. Muži se učí vládnout matce zemi
3. Města a opevnění: kult moci a majetku
4. Božství králů
5. Kultura oidipského komplexu: patriarchální paranoia
6. Sup a býk
7. Prehistorické civilizace v Evropě


kapitola 6
Bozi, králové a říše: Mezopotámie a Egypt
1. Počátky sumerských království
2. Egypt: uctívání nesmrtelnosti
3. Kult duše


Poznámky a odkazy
Literatura





1. Počátky sumerských království


Kolem 5300 před Kristem byla velká část Çatal Hüyüku a jiných anatolských měst zničena ohněm. Jeho příčinou byly pravděpodobně otřesy země, které byly tehdy v této oblasti i jiných částech Středozemí velmi časté. Mnoho obyvatel zřejmě opustilo zničené domovy, emigrovali na východ a hledali nová sídla vhodná pro zemědělství. Vytvořili nová společenství, která se prostírala podél dobře zavodněných jižních úbočí tureckých horských pásem. Usazovali se od řeky Eufrat na západě až k řece Zab na východě a brzy tu hráli důležitou roli ve společenství, které známe jako chaláfskou kulturu.


Její počátky můžeme sledovat až k roku 6000 před Kristem, takže by byl omyl předpokládat, že chaláfskou kulturu založili emigranti z Çatal Hüyüku nebo jiných anatolských měst; je však pravděpodobné, že na ni měli rozhodující vliv. Ke konci šestého tisíciletí se objevuje velké množství náboženských symbolů a artefaktů, které jasně vykazují stopy anatolského původu. Nástěnné malby a rytiny obrovských býků, býčích rohů a někdy i beranů svědčí o návratu anatolského býčího kultu. Patří sem i spousta malých motivů, např. přesýpacích hodin a dvojsečných seker, malby leopardů atd., které nám velmi připomínají oblíbené náměty v Çatal Hüyüku. Tyto staré anatolské motivy však najdeme na pestře vyšívaných textiliích, a to je už zjevně původní chaláfský výrobek.


Od r. 5000 před Kristem zaznamenává technika chaláfské keramiky podstatné zlepšení a rané styly i postupy jsou opouštěny. Při výrobě hrnců, talířů se používalo množství kovů a vzácných minerálů a vidíme tu velkou rozmanitost ornamentů. Objevují se skutečná mistrovská díla - krásné jsou např. korálky, medaile, ozdobné destičky a nádoby vyřezané z obsidiánové rudy - a značně se rozšířilo používání přírodní mědi a olova.


Nakonec se objevilo i velké množství kovových výrobků z tavené mědi a bronzu. Obchod mezi chaláfskými pospolitostmi byl evidentně značně rozšířený a dobře organizovaný. Obsidián se dovážel z oblasti jezera Van, měď a olovo pocházelo z hor na jihu dnešního Turecka a Íránu a přes Perský záliv sem přicházely mušle z Indického oceánu.


Můžeme s jistotou říci, že nikdy předtím na tak rozsáhlém území jediná kultura neobchodovala. Jejich náboženství s dominujícím kultem býka i jejich řemeslná zručnost při zpracování kovů i tkaní a pokročilé hrnčířství jasně ukazují vliv Çatal Hüyüku a jiných anatolských měst, jako byl Hacilar a Can Hasan.34


Současně se "střední chaláfskou" kulturou - asi od 5200 před Kristem - se objevila další důležitá kulturní oblast asi dvě stě až tři sta mil na jihovýchod. Byla to chassunská a samarrská kultura severní Mezopotámie. Máme důvody věřit, že pocházejí z oblastí hraničících s Tureckem, tj. s územím chaláfské kultury. Chassuna leží poblíž řeky Tigris a Samarra je na jejích březích, takže je pravděpodobné, že se lidé z chaláfské oblasti na horním toku Tigridu plavili po proudu řeky a zakládali sídla podél říčních břehů. Asi od r. 5000 před Kristem se tu objevily nové druhy keramiky, jejíž rozvinutá technika i vzory předstihovaly cokoli, co zde bylo předtím vyrobeno. Tyto artefakty se proslavily jako samarrská keramika. Zpracování kovů se stalo zavedeným uměním a nebylo by divu, kdyby v tom měli prsty anatolští a evropští kováři.


Jejich vzory se v mnohém podobají výrobkům střední chaláfské kultury - jsou to zejména zvířata namalovaná na keramice, talířích a medailích zdobených řadou motivů býčích hlav a rohů. Zatímco lidé chaláfské kultury tvořili překrásné obrazy velkých ptáků s bohatým peřím, supů v letu, antilop a vysoké zvěře, jejíž paroží důvěrně připomíná sluneční symboly mezi rohy, samarrské umění používá mnohem živější dynamické vzory. Vidíme tu méně tradiční konfrontace mezi ženskými a mužskými principy, kterou posléze vystřídala snaha o jejich harmonizaci, nová koncepce sjednocení. Samarrští dávají své zvířecí a lidské postavy do kruhové formy a současně naznačují čtyři body kompasu, který se otáčí proti směru hodinových ručiček. Na jedné medaili vidíme čtyři srnce s dlouhými rovnými rohy, kteří krouží kolem stromu, na jiné čtyři vodní ptáky s dlouhým peřím - každý z nich drží v zobáku rybu. Na jenom poháru vidíme čtyři ženy; jejich dlouhé vlasy vlají ve větru, když se otáčejí obklopené kruhem štírů. Kroužící kozli a jiná zvířata i ženy, jejichž dlouhé vlasy se proplétají do tvaru svastiky, vyjadřují uctívání vibrujících sil života, kruh opakujících se období a obraz ústředního bodu energie, kolem nějž se otáčí příroda.


Známým příkladem je enigmatický symbol maltézského kříže, který původně představoval čtyři kozly běžící kolem tůně čerstvé vody. Kromě řady falů vytesaných do kamene je nacházíme namalované v mnoha tvarech a převlecích většinou na vrcholku pohárů a váz, kde opět vytváří obraz rotujícího kruhu.


Zvlášť významné je velké množství velmi rafinovaně malovaných hliněných ženských figurín s propracovaným účesem a namalovanými nebo vytetovanými barevnými oděvy. Liší se od chaláfských žen, které byly vždycky modelované buď bez hlavy, nebo s hlavou jen naznačenou hroudou hlíny, jako by se umělec neodvážil bohyni vybavit jasně zřetelnou osobností. V Samaře je její hlava naopak velice propracovaná a pečlivě učesaná, jako by zdůrazňovala její osobnost - její idealizovaný obraz. Zdá se tedy, že muž dosáhl takového stupně sebedůvěry, že mohl zobrazit ženskou bohyni v ideální formě jako objekt své péče a obdivu.


V zemědělství se už začalo využívat velkoplošné zavlažování, které zase svědčí o ustavení centralizované vlády a centrálního řízení práce a vysoké úrovni organizace při ovládnutí lidského prostředí. Samarrská sídliště byla v místech, kde roční dešťové srážky zdejšímu zemědělství nestačily a musely se tedy používat zavlažovací metody, aby se půda dala vůbec obdělávat. Lidé samarrské kultury už to dokázali, a tak mohli vyživovat lehkou aluviální půdu vodami řek Eufratu a Tigridu, aby ji zúrodnili a oplodnili. Objevili vlastní schopnost proměnit poušť v dobrou zemědělskou půdu a někteří z nich se plavili po řekách na jih, kde zakládali nová sídliště nebo přinášeli nový život do prastarých a primitivních sídel, dokud nedosáhli Perského zálivu. Vybudovali tu velká města a položili základy velkých mezopotamských říší:


A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu.


Starý zákon, Genesis 2,8-10



Obsah knihy Dramaterapie

1. Rozdílné tváře dramatu


Paradivadelní systémy edukační povahy
Paradivadelní systémy terapeutické povahy


2. Co je dramaterapie


Definice dramaterapie
Odlišnosti mezi dramaterapií a psychodramatem


3. Interdisciplinární zdroje dramaterapie


Dramaterapie a hra
Dramaterapie a rituál, šamanismus, mague
Dramaterapie a vývojová psychologie
Dramaterapie a dramatická výchova
Dramaterapie a psychoterapie
Dramaterapie a teorie divadla


4. Základní pojmy o dramaterapii


Katarze, abreakce a korektivní emoční zkušenost
Role
Skupinová dynamika
Distancování


5. Historie a souičasnost dramaterapie


Historické kořeny
Dramaterapie v západních zemích a u nás


6. Taxonomie dramaterapeutických rolí z archetypálního hlediska


Princip a metoda rolí
Obsahy nevědomí a archetypy
Rolové (arche)typy
Přehledná taxonomie rolí


7. Struktura dramaterapeutického procesu


Ujasnění cílů při plánování sezení (z pohledu dramaterapeuta)
Struktura dramaterapeutického sezení
Etapy terapeutického procesu


8. Dramaterapeutické techniky
Techniky vhodné pro začátek lekcí (sezení)
Techniky vhodné pro pokračování lekcí (sezení)
Techniky pro uzavřené lekce a terapeutické scenérie





Ladislav Timuľák: Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru (obsah)

Poděkování
Úvod
Cíl a organizace textu
Současná psychoterapie
Psychodynamické přístupy
Kognitivně-behaviorální přístupy
Humanistické a existenciální přístupy v psychoterapii
Eklektické a integrativní přístupy v psychoterapii
Některé důležité proměnné související s efektem psychoterapie

Poznatky významné pro vedení psychoterapie

Manuál vedení psychoterapeutického rozhovoru
Integrativní model vedení psychoterapie
Doporučení pro postoje terapeuta
Formulace případu a terapeutického postupu
Doporučení v oblasti vytvoření kvalitního terapeutického spojenectví
Postupy usnadňující exploraci (zkoumání)
Postupy usnadňující porozumění
Rozhodování o změnách opírající se o klientovo nové porozumění problematickým zážitkům
Postupy podporující nové formulace klientova self a jejich aplikaci v klientově životě
Specifické terapeutické postupy v procesu terapie
Využití kognitivních technik v procesu psychoterapie
Využití behaviorálních technik v procesu psychoterapie
Využití experienciálních technik v procesu psychoterapie
Práce se sny v procesu psychoterapie


Práce s etickými problémy a hodnotami
Dodržování etických standardů
Terapeutický kontrakt
Kompetence terapeuta
Důvěrnost v terapeutickém vztahu
Zájem klienta - klientova autonomie
Duální vztahy
Kolegialita a odpovědnost vůči profesi
Supervize
Vedení a sledování zápisů z terapeutických sezení
Řešení etických problémů

Vnímání etického rozměru v klientově životě
Podpora etického uvažování, je-li ohniskem klientovy explorace
Nabídka etické perspektivy, je-li na okraji klientova procesu explorace


Práce se specifickými projevy v procesu psychoterapie
Práce s interpersonálními obsahy v procesu psychoterapie
Práce s tichem v procesu psychoterapie
Práce se zmateností v procesu psychoterapie
Práce s pláčem v procesu psychoterapie
Práce se zaplavujícími emocemi v procesu psychoterapie
Práce s depresivními projevy v procesu psychoterapie
Práce se sebevražednými projevy v procesu psychoterapie
Práce s manipulativními projevy v procesu psychoterapie
Práce s agresivními projevy v procesu psychoterapie
Práce s akcentovanými projevy v procesu psychoterapie

Integrace terapeutických dovedností a jejich využití v procesu psychoterapie
Literatura


Zasunuté vzpomínky Biologie paměti

Vzpomínky jsou duší lásky. Spřádají se z nich tužby, utrpení i naděje. K oslavě minulého se píšou básně, příběhy i nejkrásnější hudební skladby. Národy táhnou kvůli kolektivním vzpomínkám do války. V krvavém sporu mezi Araby a Židy nejde pouze o vlastnictví země či o spravedlnost. Oba národy bojují o vzpomínku, kterou mají v úctě a které se nikdo nemůže a nechce vzdát - o vzpomínku na ztracenou vlast. Jsou lidé, kteří raději zemřou, než by se rozloučili se svými vzpomínkami. A jsou lidé, jejichž vzpomínky jsou nesnesitelné, lidé, kteří jsou svými vzpomínkami na každém kroku pronásledováni, kteří kvůli svým vzpomínkám ztratili radost ze života nebo se ve smrtícím stisku prožité hrůzy nemohou svobodně rozvíjet. K nim patřila Michaela Ben-Attarová.
Na první pohled se zdálo, že Michaele, mladé finanční poradkyni z Tel Avivu, nemůže nic chybět ke štěstí. Ještě jí nebylo ani třicet let, a už byla přijata jako partnerka do věhlasné firmy, což jí přineslo finanční jistotu a mnoho výhod. Byla specialistkou na vyjednávání dohod mezi bankami a investičními firmami. Jednou za několik týdnů létala do New Yorku, Londýna, Hongkongu nebo Frankfurtu, podepisovala smlouvy nebo obnovovala jednání uvízlá na mrtvém bodě. Vlastnila nesčetnou řadu elegantních kostýmků, koženou aktovku od Prady a třípokojový byt v jednom z luxusních telavivských výškových domů. Když do mé ordinace vstoupila poprvé, ihned na mě zapůsobila dojmem dynamické a sebevědomé ženy; velmi rychle jsem si však uvědomil, jak často první dojem klame.
Michaela sama sebe nenáviděla. Nenáviděla se s palčivou náruživostí, která byla slepá ke skutečnosti. Tato její nenávist pramenila z jedné strašné vzpomínky, o níž nebyla schopná mluvit a zakazovala si na ni myslet. Přesto jí nemohla uniknout. Nenávist této mladé ženy se však nezaměřovala na minulost, z níž tato vzpomínka pocházela - nenáviděla se tady a dnes. Nenáviděla svou povahu, své slabosti a především své tělo.
"Jsem moc tlustá. Moje stehna jsou moc tlustá," řekla mi. "Nesnáším svůj pach. Hnusím se sama sobě. Musím se alespoň dvakrát denně sprchovat, abych nesmrděla. Vůči mému pachu je každý deodorant neúčinný."
Její pocity měly konkrétní vliv na její způsob života. Měla tak velký strach, že by její pach mohl někoho odpuzovat, že se vyhýbala jakékoli tělesné námaze. Někdy čekala v přízemí výškové kancelářské budovy, kde pracovala, i čtvrt hodiny na alespoň trochu prázdný výtah, aby se k nikomu moc nepřiblížila a nehnusila se mu svým pachem. Když bylo horko, rušila naše setkání, protože se ke mně bála přijít zpocená. Můj čich asi není nijak zvlášť vyhraněný, spíše jen průměrný. Nikdy jsem u Michaely žádný pach nevnímal. Po několika týdnech terapie jsem se odvážil jí to říci. Reagovala na to tím, že se příště neobjevila. Když přišla po týdnu znovu, prosila mě, abych se o jejím těle nebo jejím pachu už nezmiňoval, protože to jednoduše nesnese.
Kromě této vnitřní trýzně - která však byla dost možná spíše příčinou - trpěla Michaela bulimií projevující se nočním přejídáním a následujícím zvracením. Michaela tyto excesy do všech podrobností plánovala a přesně se svého programu držela.
Nepřišla však ke mně kvůli bulimii, ale kvůli svému milostnému životu. Měla pocit, že ve svém šestiletém vztahu s Arnonem, rozvedeným a o několik let starším advokátem, "zakrněla". Hodně mi o Arnonovi vyprávěla a já jsem si postupně mohl vytvořit obrázek o něm i o jejich poměru. Vypadalo to, že ji miluje - nakolik byl tento plachý, samotářský a introvertní člověk, který většinu času věnoval své práci, vůbec schopen milovat. Sexualita nehrála v jeho životě velkou roli; stejně jako Michaela se ve svém těle necítil dobře. Jeden znatelný rozdíl však mezi nimi byl: Michaela žila vášnivým vnitřním životem, který před celým světem skrývala, zatímco Arnon byl spíše citově chudý. Jejich poslední sexuální styk se odehrál před více než dvěma lety, což Arnonovi nijak nevadilo. Byli dobrými přáteli, jejich láska však byla spíše platonická. Ani jeden z nich neměl zájem vztah zintenzivnit. Jednou za měsíc spolu trávili víkend a i tehdy se zdržovali po celé hodiny každý v jiném pokoji. Michaela s tímto přátelstvím nebyla spokojená, ale nebyla schopná Arnona opustit. Když jsem se jí zeptal na důvod, odpověděla upřímně.
"S Arnonem se cítím jistá. Můj tělesný pach se mu neprotiví. Moje přejídání mu nevadí. Když v noci zvracím, čeká na mě v posteli a pak mi hladí ruku, dokud neusnu. Jsem pro něho jako dcera a on je pro mě trošku jako otec. To mě na jedné straně uklidňuje, ale na druhé straně mě to nekonečně nudí. Někdy si myslím, že bych mohla milovat silněji. Skutečně se zamilovat. Do nějakého temperamentního muže. Ale mám strach Arnona opustit, a proto jsem tady."
Bylo mi hned jasné, že nejdříve musíme léčit poruchu příjmu potravy, i když o to Michaela neměla zájem. Ale je takřka nemožné vybudovat u ženy opět pocit vlastní hodnoty a vrátit jí odvahu milovat, pokud noc co noc zvrací do záchodové mísy. Požádal jsem ji proto, aby kromě našich sezení zvážila i terapeutickou léčbu bulimie. Nechala si týden na rozmyšlenou a pak k tomu projevila ochotu. Odkázal jsem ji na jednu specializovanou kliniku, kde se bulimie léčila behaviorální terapií a pomocí večerních skupinových sezení. Tato léčba u ní proběhla velmi úspěšně. Už po několika měsících měla své stravovací zvyklosti pod kontrolou. A co víc: Mezi mladými ženami v terapeutické skupině byly dvě, které jí byly sympatické, a ona se s nimi blíže seznámila. Poprvé v životě měla přítelkyně. Po roce se úplně zbavila přejídání i zvracení, i když tu a tam ještě pocítila silnou touhu naplnit svůj žaludek k prasknutí, a pak si vyzvracet duši z těla. Od Arnona se postupně odpoutala, ale stále spolu udržovali čilou e-mailovou korespondenci. Nikdy mu oficiálně neoznámila, že se vůči němu necítí být zavázána věrností.


Po roce psychoterapie, v němž jsme se zabývali hlavně současností, mi Michaela vylíčila jeden svůj sen. Večer předtím si vyšla ven s Alonem, stejně starým nesmělým studentem, s nímž se seznámila prostřednictvím svých nových kamarádek a který ji velmi přitahoval. Podle jejího líčení byl Alon naivní jako malý chlapec, ale opětoval Michaelinu náklonnost. Ten večer byli nejprve na koncertě a potom povečeřeli v jedné malé restauraci v Jaffě. Alon pak Michaelu doprovodil až k domovním dveřím a ona ho pozvala k sobě. Seděli v temném pokoji na koberci, kochali se krásou nočního osvětleného města pod sebou a dlouhé hodiny si povídali. Nakonec si Alon dodal odvahu a svěřil se jí, že se do ní na první pohled zamiloval. Líbali se ve tmě na koberci, ale dál nešli. Než se rozloučili, domluvili si schůzku na příští sobotu večer.
Když Michaela dorazila na naše obvyklé setkání, byla sklíčená, pesimistická a plná nenávisti k sobě samé. Podle svých slov se cítila "omámená", jako po injekci u zubního lékaře. Když totiž Alon odešel, popadla ji taková chuť se přejíst, jakou už několik měsíců nepocítila, a následně všechno vyzvracela. Nedovedla si své chování a depresivní náladu vysvětlit. Pokusil jsem se jí pomoci vytáhnout na povrch nevědomé obsahy, které by s návratem bulimie mohly souviset, ale marně.
A pak mi Michaela vylíčila svůj sen: "Hraju si venku s několika jinými holčičkami. Je mi čtyři nebo pět let. Najednou vidíme v trávě obrovského hada. Jedna z nás tvrdí, že je to jen neškodná krajta, ale není to pravda. Je to boa a já vím, že může člověka zardousit, když se kolem něho obtočí. Had se tváří přátelsky a chtěl by si s námi hrát. Souhlasíme. Had se nám vplíží pod sukně a lechtá nás. Smějeme se. Pak se kolem nás opatrně obtáčí. Zpočátku je to příjemné, ale pak začíná víc tlačit a to bolí. Nemohu pořádně dýchat. Chci křičet, ale položil se na můj obličej, a já ze sebe nemohu vydat ani hlásku. Nemohu se hýbat. Předtím jsem ještě slyšela ostatní, ale teď už ne. Mám strach, že je had už všechny udusil. Nic nevidím a nic neslyším. Obklopuje mě ze všech stran. Tlak je stále silnější a bolestivější. Vím, že musím umřít i já. Myslím, že tím ten sen skončil.
Pak jsem však měla druhý sen. Přicházím domů a jdu do kuchyně. Moje matka stojí před kuchyňskou linkou a je ke mně obrácená zády. Něco velkého tam krájí, všude vidím krev: na stěnách, na podlaze, na ní. Krájí toho hada na malé kousky a ty cpe do drtičky odpadu pod odtokem. Kuchyň je plná hluku, smrdí to tam krví a syrovým masem. Matka si mě nejdřív nevšimla. Stojím potichu za ní a dívám se. Vidím vnitřnosti toho hada a všechno ostatní. Štítím se toho, ale nedokážu se dívat jinam. Najednou se matka otáčí. Zlobí se, že tam stojím a pozoruju ji. Chtěla hada nepozorovaně odklidit a odstranit všechny stopy. Neměla jsem nic vidět. Ale já jsem viděla všechno a ona se na mě kvůli tomu zlobila. Pak jsem se probudila. Venku byla ještě tma. Měla jsem strach zase usnout, proto jsem bez hnutí seděla na posteli a čekala na ráno."
Už když jsem Michaele naslouchal, přemýšlel jsem, jak mám sen i události předchozího večera pojmout do našeho rozhovoru. Ten sen mnou otřásl. Představil jsem si strach a zoufalství, které asi zažívala v té tmě, osamělá na své posteli. Jasnost a ostrost strašných obrazů ve snu byly v naprostém protikladu k apatii, na kterou jsem pravidelně narážel, když jsem Michaelu povzbuzoval, aby mluvila o svých pocitech a o svém vnitřním světě. Tento děsivý sen byl bezpochyby výrazem její duševní krize projevující se i jinými příznaky: bulimií, depresí po včerejším večeru, neutuchajícím odporem k sobě samé, svému tělu a pachu. Čím to bylo všechno vyvoláno?
Bohužel už jsem znal smutnou odpověď. Michaela byla v raném dětství opakovaně znásilněna, ale vzpomněla si na to až během studií ve dvaceti letech. Za tyto zážitky se však styděla, také o nich pochybovala a nechávala si je pro sebe. Při první konzultaci mě do nich zasvětila, ale odmítala se k nim v průběhu terapie vracet a zapřísahala mě, abych se o nich už nikdy nezmínil.Dokončení příběhu naleznete v knize Nepřítel v mém pokoji.


Yoram Yovell je renomovaný izraelský psychoanalytik a psychiatr. Vystudoval neurobiologii na Weizmannově institutu v Jeruzalémě a později psychologii na Columbia University v New Yorku. Působil v New Yorku, v současné době pracuje v Jeruzalémě. Je autorem knihy Nepřítel v mém pokoji. Vědecké putování do nitra naší duše Každý jsme navenek jiný, ale uvnitř během svého života řešíme někdy stejné duševní problémy. Ať už jde o otázky podstaty bytí či nebytí, štěstí a neštěstí či lásky a nenávisti. Několik takových životních příběhů o vnitřním světě najdete v knize z oblasti psychoterapie s názvem: Nepřítel v mém pokoji, která vyšla v nakladatelství PORTÁL. Jejím autorem je Yoram Yovell.
Kniha se kromě jiného také dotýká psychologických problémů vztahujících se ke specifické situaci Izraele: traumat, různých druhů strachu, smrti mladých lidí, utrpení rodičů nad ztrátou dětí a hledání identity. Nenajdete v ní jen teoretická pojednání. Je to vyprávění o lidech, pacientech i o autorovi samotném, který jen občas do příběhů vplétá svá teoretická vysvětlení a někdy text opatřuje poznámkami s relevantním teoretickým materiálem.
Ne všichni jsme schopni se poprat se všemi stavy naší duše sami. A tak přicházejí na řadu odborníci a terapeutická sezení. Pomáhají nám najít cestu zpět z naší domnělé slepé uličky.
Publikace je psána pro čtenáře se zájmem o beletristické zpracování příběhů o psychoterapii, ale bude přínosná i pro odborníky z oboru psychologie a psychoterapie jako doplňková četba k odborné literatuře.

polibek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama