Výběr z nabídky nakladatelství Portál Pelmel 4

26. března 2009 v 19:26 | *L* |  Psychoterapeutické intervence (ano i ne zaměřené na tělo)
hvězdice
Krize matriarchátu: z bohyně se stává čarodějnice

Ke konci magdalénského období se v povaze maleb a rytin objevují změny. Jsou hranatější a stylizované, okrouhlé obrysy maleb a kruhové vlnovky abstraktních rytin, tak hojné ve středním magdalénském období, ustoupily drsnějším formám: liniím, které symbolizovaly kopí, šípy a oštěpy probodávající zvířata. Harmonické symboly dřívějších dob byly nahrazeny přímými liniemi a trojúhelníky. Pocit z nových výtvarných děl je celkově napjatější, agresivní a nepokojný. Zvířata jsou zobrazena jako probodená oštěpy, se zejícími ranami a prýštící krví. Lovci jsou zobrazeni jako špendlíkoví muži bez těla i barvy. Pokojnou symbiózu mezi lovcem a zvířetem nahradily agresivně sadistické představy.


Není pochyb, že tyto obrazy jsou výrazem proměny ochraňujícího a milujícího obrazu matky v rozhněvanou matku-bohyni; je krutá a plná zloby, vyvolává mezi lidmi úzkost, napětí a falicko-agresivní pudy.


V jedné z pozdějších maleb v Lascaux najdeme jakési fantastické zvíře se dvěma dlouhými rovnými rohy, které míří z hlavy přímo dopředu, zatímco jeho těžké břicho visí téměř u země. Máme tu obraz zvířecí samice zcela nejasného druhu, která je však obdařena falicko-agresivními rysy. Laskavá moc zvířete ustupuje jeho hrozivému aspektu a důraz je na jeho nebezpečné povaze. Na dně hluboké šachty je v téže jeskyni další záhadná malba - na nejméně přístupném a zcela nepohodlném místě se nachází obraz velkého bizona probodnutého oštěpem, který prošel jeho řitním otvorem a vynořil se přes jeho sexuální orgány. Před ním leží na zemi muž s ptačí maskou; jeho ztopořený falus ukazuje na probodeného býka a vedle něj se tyčí hůl, která má na špici obraz ptáka. Vidíme tu pravděpodobně náznaky nového, falicko-agresivního období. První malba budí dojem hrozivé zvířecí samice s falickými zbraněmi a na druhé vidíme mnohem složitější zobrazení konfliktu mezi člověkem a matkou bohyní. Býk byl proboden přes anus, oštěp vychází přes jeho genitálie a rohy zvířete i jeho vyčnívající oštěp-penis zjevně zabily ležícího muže. Muž má však na sobě ptačí masku, symbol agresivní ženy, zatímco hůl s ptákem na špici tam buď stojí, nebo leží na zemi vedle něj. Musíme předpokládat, že spíše stojí, zapíchnuta do země. Zajímavé však je, že hůl je zjevně totemický symbol představující rozzlobenou matku bohyni a býk je současně oběť i agresor, protože jakkoli je terčem útoku, oštěp, kterým byl napaden, zároveň zdůrazňuje jeho falický hněv. Přítomného čaroděje (který se identifikoval s matkou bohyní) buď zabil, nebo ho připravil o moc; hůl s ptákem na špici tam však stále stojí jako zlověstné potvrzení přetrvávající moci bohyně se zobanem.


Tato malba patří do období klasifikovaného jako Magdalén IV, to znamená do pozdní magdalénské doby, datované kolem roku 12 000 před Kristem. V té době se rozšířily obrazy harpun a oštěpů. Zvířata jsou zobrazována jako probodená oštěpy a často s ranami, z nichž kape krev. Značky oněch ran jsou však často velmi mnohoznačné a dají se jen obtížně odlišit od symbolů ženských genitálií. Leroi-Gourhan se ptá, zda se tu opravdu jedná o znázornění zbraní a sympatickou magii zabíjení zvířat při lovu. Když uvažujeme o podobách oštěpu a ran, uvědomíme si, že mají podobu mužských a ženských znaků. Jinak řečeno, je vysoce pravděpodobné, že paleolitičtí lidé vyjadřovali něco jako "oštěp znamená penis a rána znamená vulvu". Panel v Bernifalu s obrazem koně a zraněného bizona je tedy ekvivalentem panelu, kde tato zvířata provází žena (kterou představuje znak kosočtverce) a muž (symbolizovaný jako ozubený šíp). Nijak zvlášť nepřekvapuje, že rána jako taková je asimilována jako znázornění ženy, protože víme, že vrhající zbraně vyjadřují mužské symboly. Zatímco v raném a středním magdalénském jeskynním období jsou samci a samice zvířat stejného druhu znázorněni bok po boku nebo jedno za druhým, v pozdějších magdalénských dobách stojí samci a samice tváří v tvář nebo proti sobě a nevyvolávají pocit koordinace a harmonie, nýbrž konfrontace.


V Teyjatu a v jižní Itálii jsou býci a krávy jeden za druhým; v jiných jeskyních jsou bok po boku. Nacházíme tu mnoho párů vysoké zvěře, sobů, srn a srnců. Představují ideální kompozici a jednotu pohlaví jakožto páru mužských a ženských znaků.18 Je také zajímavé, že v tomto raném období najdeme jen zřídka zvířata napadená oštěpy nebo šípy, případně malé stopy krve, které pochází ze zranění, zatímco v pozdějších malbách jsou stále častější; zvyšuje se důraz na falicko-agresivní znaky a vulva je znázorněna jako rána probodená oštěpem nebo šípem.


Falické obrazy vyjadřují agresivní reakci na hrozbu odmítnutí nebo kastrace. V oidipské situaci patriarchálního člověka tyto kastrační hrozby pocházejí od rozhněvaného a žárlivého otce, ale v matriarchálním uspořádání pochází hrozba superega od matky, kterou zlobí chlapcovo mužství a chce ho oloupit o jeho zvláštní a žádoucí výbavu. Závistivá a rozhněvaná matka-žena vyvolává v chlapci řadu reakcí; na jedné straně strach a průbojnou falickou agresi, na druhé straně potřebu usmířit ženin hněv nabídkou penisu a také tím, že ji vnímá jako falickou ženu. Celá pozdní matriarchální kultura se zabývá usmiřováním rozhněvané bohyně a abreakcí strachu, který člověku vštípila.


Charakter kouzel se mění od sympatické magie ke kouzlům, která mají někoho nakazit (uřknutí) nebo naopak něco odvrátit. Uřknutí nebo nepřátelské kouzlo vyjadřuje lidské přání způsobit škodu nebo zabít hrozivé zvíře, nepřátelskou lidskou bytost nebo protivníka, a ochranný nebo usmiřující rituál má naopak překazit hrozbu, která pochází od rozzlobeného božstva. Jeho hlavním účelem je odvrátit nebezpečí kastrace. Takové rituály se ještě dnes používají v primitivních australských kmenech. Kouzlo známé jako "hrotitá kost" popsal Géza Roheim, který píše: "Černá nebo nepřátelská magie je v Austrálii především falická… než čaroděj svou oběť poznamená "kostí", uspí ho tím, že rozhodí do vzduchu semeno nebo výkal, které vezme z vlastního penisu nebo rekta. Kost přitom drží pod svým penisem, jako by z něj vycházel druhý penis. "Okostěný" člověk má sen, který oznamuje příchod kouzla: nejdříve vidí trhlinu nebo otvor v zemi a potom dva nebo tři muže, kteří z něj k němu přicházejí. Když se přiblíží, vytáhnou si z těla kost."19 Pokud tento sen interpretujeme, musíme vědět, že jde o kolektivní sen, který se u těchto lidí opakuje. Ze všeho nejdříve si všimneme otvoru v zemi jako vaginy zemské bohyně. Dva nebo tři muži s prodlouženým falem vystupující z otvoru jsou patrně opakem (častý aspekt snových procesů) mužského falu vstupujícího do vaginy, ale pak se z toho stane žena s penisem, která přichází a ohrožuje člověka. V následujícím rituálu se mužům podaří obnovit sílu svého penisu. Jeho umělým prodloužením se ujistí o své mužnosti.


Při homosexuálním aktu se muži vzájemně ujišťují o svém mužství a překonávají hrozbu kastrace pocházející od agresivní bohyně, rozzlobené a děsivé matky. Kmeny Pindupi v Austrálii se zbavují strachu z kastrace rituálem, při němž několik mužů drží oběma rukama špičatou kost. Shýbají se přitom, takže jejich zadky míří vzhůru, a pokládají magickou kost hned vedle penisu.


Dr. Roheim pokračuje takto: "Ženy dělají také zlá kouzla pomocí svého imaginárního penisu. Vezmou kost z klokana a vytáhnou krev ze své vaginy. Pramínek krve se stane hadem, který pronikne do srdce jejich oběti." (Je velmi zajímavé, že tyto ženské primitivní rituály se často objevují i ve snech současných žen, takže můžeme snadno rekonstruovat jejich význam. Z pyje, který ženy závidí a kterého se zmocní, se stává agresivní penis symbolizující kastraci muže, a tudíž jej ohrožuje. Takové ženy často trpí depresivními symptomy viny a mají fantazie, že jsou čarodějnice, které jsou nebezpečné pro muže, a ti je proto odmítají. (V dobách patriarchálních krizí se však takové ženy snaží ujmout role mstivé ženy, která pomáhá svrhnout vládu mužů.)


Velké období prehistorického umění se uzavřelo s koncem magdalénské kultury před 12 tisíci lety. Nálezy nám o tom poskytují přesvědčivé důkazy. Silné vrstvy ve velkých magdalénských sídlištích jsou daleko od jeskyní a skalních úkrytů a obsahují mnoho nářadí a potřeb. Jsou to pozůstatky stabilního, mocného a prosperujícího lidu. Vrstvy nad posledními magdalénskými depozity jsou naopak chudé. Jsou tak tenké, že je první badatelé přešli, a obsahují mnohem méně nástrojů, včetně charakteristicky plochých harpun. Jsou to pozůstatky bázlivých a nejistých lidí, kterým říkáme Azilijci.


Magdalénští lidé vzkvétali v drsném prostředí ledového Würmu, ale s novými podmínkami si nevěděli rady. Ledovce neustále ustupovaly a s nimi i sobi a jiná zvířata, která lovili a znázorňovali na svých velkolepých malbách. Druhy trav, které se přizpůsobily ledovému klimatu a poskytovaly potravu arktickým zvířatům, se s ledovci odsunuly na sever a sobi i bizoni odešli s nimi. Mnoho lovců je buď následovalo, nebo se přestěhovali k pobřeží a živili se jinými stády zvířat a mořskou potravou. Stala se z nich úplně jiná rasa. Azilijci byli potomci těch, kdo zůstali. Byť se však snažili sebevíce, nedokázali udržet staré tradice magdalénského umění; velká inspirace jejich životů se vytratila.


Velká magdalénská kultura brzy zmizela ze světa, ale rozhněvaná matka bohyně se mezi lidmi zabydlela a její vláda se rozšířila na jiné kultury a rasy. Podmínky, které proměnily ochrannou a životodárnou matku v čarodějnické božstvo, vládly v pospolitostech Homo sapiens dál a přinesly kultury, které ovládal rituál obětování krve.


Máme právo předpokládat, že tato dramatická proměna obrazu bohyně má svůj základ ve změně postojů skutečných matek. Víme, že hrozivé superego se vyvíjí z dětského pocitu frustrace a strachu a z formování agresivních pudů, které jsou pak promítány do matky. Tento strach je však způsoben vlastní frustrací dítěte, kterému se nedostává libida. Příčinou jsou matčiny zábrany a inhibice, kvůli kterým dítě zanedbává nebo se od něj vzdaluje, a někdy se na něj dokonce proto hněvá. Ale proč vlastně matka zaujala postoj, který popírá libido? Obvykle za tím stojí její vlastní pocit deprivace, kterou vyvolalo buď kulturní tabu, nebo nedostatek erotického uspokojení a pozornosti jejího manžela. Pocit, že ji muž zanedbává, často způsobí, že se něj žena rozzlobí a tento hněv koření v trýzni, které zakoušela jako dívka kvůli svému odmítavému nebo často nepřítomnému otci. Její syn matčin hněv cítí, pak se rozzlobí sám, a když svůj hněv promítne na matku, nabude pro něj podoby hrozivé čarodějnice.


Viděli jsme, že sémě konfliktu mezi pohlavími se objevilo už na vrcholu magdalénské kultury. Jeho příčinou byla ztráta intimity mezi muži a ženami ve velkých sídlištích. Tento konflikt postupně narůstal, až se z něj stala kulturní krize.


Kombinace efektů života ve zvětšených sídlech, rostoucí moc žen a jejich nové činnosti a role, prudce zvýšená účinnost loveckých zbraní a dlouhé pobyty mužů v dalekých lovištích způsobily nejen pocit separace mezi muži a ženami, ale i jejich vzájemné odcizení. Náklonnost mezi mužem a ženou přestala působit jako soudržná síla, pouto, které drží společenství pohromadě; nová struktura společnosti tato citová pouta zpřetrhala a výsledkem bylo, že ženy byly sice ve vesnicích mnohem mocnější, ale i frustrovanější, a zlobily se. Muži, kteří cítili předvědomý hněv svých žen, na nich chtěli být méně závislí a založili homosexuální svazky v mužských loveckých skupinách, které tak dosáhly větší soběstačnosti a integrace. Ženy to však rozlítilo ještě více a jejich závist nakonec nabyla v mužské představivosti podoby čarodějnic, nenávistných a pomstychtivých bohyň. Žena se tak pro ně měnila v rozhněvané mateřské superego. Ve vědomí mužů však stále přetrvávaly matriarchální city a představy o duchovní moci ženy. Když se muži začali obávat jejího hněvu a moci nad životem a smrtí, začala pro ně představovat nebezpečí a strach.


U starověkých národů v mnoha částech světa existuje mnoho příběhů a mýtů o proměně laskavé matky bohyně v nebezpečnou čarodějnici; jsou příliš rozšířené a časté, než aby se daly ignorovat, a jsou zjevným odrazem psychokulturní události, velké proměny v prehistorických dobách. V jihoamerické Ohňové zemi si například národ Ona vypráví legendy, které shrnul Lucas Bridges takto:


Ve dnech, kdy všechny lesy byly věčně zelené, dříve než papoušek Kerrhprrh namaloval podzimní listí načerveno barvou ze své hrudi, dříve než obři Kwonyipe a Čaškilčeš putovali přes lesy s hlavami nad vrcholky stromů; ve dnech, kdy Krren (slunce) a Kreeh (měsíc) chodili po zemi jako muž a žena a spousta velkých spících hor byly lidské bytosti; v těchto dávných dobách znaly čarodějnictví jen ženy ze země Ona. Měly svou vlastní Chýši, ke které se žádný muž neodvážil přiblížit. Když se dívky stávaly ženami, byly poučeny v magických uměních, naučily se, jak přivodit nemoc, a dokonce smrt těm, kteří se jim znelíbili.
Muži žili v bídném strachu a poddanosti. Určitě se ptali, jaké jsou zbraně proti čarodějnictví a nemocem. Tato tyranie žen byla čím dál tím horší, dokud muže nenapadlo, že mrtvá čarodějnice je méně nebezpečná než živá. Smluvili se, že zabijí všechny ženy; a povstalo velké vraždění, kterému ani jedna žena neunikla v lidské podobě. Byly pobity i mladé dívky, které se teprve začínaly učit čarodějnictví, takže muži byli najednou bez svých žen. Neboť museli čekat, až z děvčátek vyrostou ženy. Tak se vynořila veliká otázka: Jak si mají muži udržet nadvládu, kterou získali? Jednoho dne, až tyto dívčí děti dosáhnou zralosti, mohou se spolčit a znovu dobýt svou starou nadvládu. Aby tomu předešli, muži založili svou vlastní tajnou společnost a navěky zrušili ženskou Chýši, kde se proti nim zrodilo tolik zlých spiknutí. Žádná žena se nesměla pod trestem smrti přiblížit k Hainu. Aby se ujistili, že tento výnos bude ctít všechen ženský lid, vynalezli muži Ona novou démonologii: sbírku podivných bytostí - odvozenou částečně z jejich vlastní imaginace a částečně z folkloru a starých legend - které nabyly viditelného tvaru, když je zosobnili členové Chýše, aby ženy odstrašili od tajných sněmů Hainu.


Legenda o tom, že ženy dříve vládly pomocí čarování a lstí, existuje také mezi Yahgany, jižními sousedy Onů. Tito lidé se však od nich velmi liší, jsou na mnohem nižší úrovni a nevěnují se lovu v horách, ale rybolovu a plachtění podél nebezpečných břehů. "Podle jejich příběhu," říká Bridges, "to není tak dávno, co muži získali vládu. Bylo to zjevně po vzájemné dohodě, chybí jakákoli zmínka o totálním masakru žen, jaký se odehrál u kmene Ona. Nedaleko od Ušijaja jsou zbytky kdysi obrovské vesnice, kde se prý kdysi konalo velké shromáždění domorodců. Nic takového se nikdy předtím ani potom nestalo, kánoe připlouvaly od nejvzdálenějších hranic země Yahganů. Na tomto zasedání převzali yahganští muži moc do svých rukou."


A Bridges dodává: "Tato legenda o vůdcovství vybojovaném na ženách buď silou, nebo dohodou je ve světě příliš rozšířená, aby se dala snadno ignorovat."


Jane Ellen Harrison, která psala o pradávné vládě bohyní, si všimla, že při slavnostech pod širým nebem i mysterijních kultech v Řecku přežívala řada stop předhomérské mytologie, kde zaujímali čestná místa nejen mužští bohové slunečného olympského panteonu, ale i temná a zlověstná bohyně, která se mohla objevovat v jedné, dvou, třech nebo mnoha osobách a byla matkou živých i mrtvých. Její choť měl typickou podobu hada a její rituály se nevyznačovaly jarým duchem mužských atletických her, společenskou zábavou, slavnostmi a divadlem, které si moderní mysl spojuje s klasickým Řeckem. Jejich duch byl temný a plný hrozeb. Obětinou nebyl půvabně opentlený dobytek, ale prasata a lidské bytosti, které mířily dolů, a nikoli nahoru ke světlu. Božstvu se nenabízely ve vyleštěných mramorových chrámech zářících v hodině růžovoprsté jitřenky, ale v šeru hájů a polí, nad prohlubněmi, kterými proudila do bezedné propasti čerstvá krev. Uctívanými bytostmi nebyli racionální, lidští, zákonů dbalí bohové, ale vágní, iracionální a převážně zlovolní duchové, přízraky a strašidla apod., které se dosud nepodařilo zachytit v jasné a zřetelné podobě božstva.




Královská hra II
Matriarchát a patriarchát

"Tati, ty jsi ale blbec!" To byla poslední věta hádky s mou nejmladší, pětiletou dcerou. Nebyl jsem ji schopen přesvědčit, ba ani otřást jejím názorem… Přestal jsem se hádat a zamyslel jsem se. Pokoušel jsem si představit, co by se stalo, kdybych takhle před čtyřiceti lety oslovil svého otce. Otřásl jsem se a vzdychl. Osud mě pohříchu přivedl na tento svět o čtyřicet let dříve.
Před čtyřmi sty lety by dítě bylo za takovou odpověď bito, dali by ho do temné místnosti, mučili by ho nebo nechali zemřít hlady. Před čtyřmi tisíci let v době bronzové by ho krvelačný patriarcha možná rovnou zabil. Ale před čtyřiceti tisíci lety nebo tak nějak (nejsem příliš zběhlý v datech ani hypotézách) by se možná matrilineární otec usmál na svého potomka ještě shovívavěji, než jsem to dokázal já, a navíc bez ironického úšklebku, který zřejmě pochází z nestrávené patriarchální tradice. Tak či tak, mezi dnešními domorodci žijícími v jižních mořích v době kamenné jsem slyšel, jak děti ve svém jazyce oslovují otce zcela všedně a od plic výrazem, jemuž dokonale odpovídá naše "ty jsi ale pitomec", a on jim odpovídal bez jakékoli známky patriarchální důstojnosti.


Bronislaw Malinowski


páv
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama