Výběr z nabídky nakladatelství Portál Pelmel 5

26. března 2009 v 19:27 | *L* |  Psychoterapeutické intervence (ano i ne zaměřené na tělo)
vědomí ticha
Princip a metoda rolí

Dramaterapie se odlišuje od ostatních forem terapeuticko-formativních postupů tím, že se realizuje téměř výlučně prostřednictvím role. Znamená to, že jak klient, tak i terapeut přijímají a hrají určité role proto, aby se klientovi napomohlo objevit nebo znovu interiorizovat široce funkční repertoár rolí.


Princip využití rolí v dramaterapii uznává hodnotu všech výše uvedených přístupů, přičemž operuje s dalším systémem umožňujícím "primární vhled" prostřednictvím takového nosného komponentu léčby, kterým je role. Terapeutický potenciál role využívá dramatický paradox toho, že "jsem to já" a současně "nejsem to já" u všech, kdo na sebe vezmou roli, aby ji hráli. "Herec" v dramaterapii, stejně jako divadelní herec, získává možnost pohybovat se uvnitř i vně dvou permanentních skutečností. Je to imaginace jako cesta k nevědomému světu a je to každodenní všednost jakožto základ osobní existence. Schopnost pohybovat se v "přechodovém prostoru" (tj. v prostoru mezi reálným a fantazijním světem - podle teorie D. W. Winnicotta, 1971, se psychotičtí nemocní vyznačují tendencí ulpívat ve fantazijním světě, zatímco neurotici lpí na realitě) mezi oběma skutečnostmi jednak uvolňuje vhled do problému a jednak umožňuje i práci na jeho řešení. Princip a metoda využití rolí v dramaterapii byly systematizovány v díle Roberta J. Landyho Persona and Performance - the meaning of role in drama, therapy, and everyday life, které indukuje jeho klinickou práci s pacienty i experimenty s posluchači oboru dramaterapie na New York University, popř. s frekventanty kurzů terapeutů-profesionálů. Taxonomie, kterou zde předkládáme, je současně chápána i ve smyslu divadelního typu rolí, funkcí a stylů. Jakožto léčebně-výchovný prostředek obsahuje rolová metoda osm následných kroků:


l. Invokace role
2. Pojmenování role
3. Hraní a propracování role
4. Explorace subrolí
5. Reflektování role
6. Vztahování fiktivní role k všednímu životu
7. Integrování rolí za účelem vytvoření funkčního systému rolí
8. Sociální modelování: nacházení způsobů, kterými ovlivní klientova role jeho sociální prostředí.


Invokace (vzývání) role


Náš rolový systém je plně přenosný a můžeme do něj v libovolně danou dobu vstupovat. Tento systém je také kontinuálně variabilní v závislosti na čase, místě a potřebách, což znamená, že např. žena vlastnící prosperující firmu může hrát doma roli altruistické matky či romantické manželky a současně ve firmě akceptovat roli pragmatického šéfa či nelítostného konkurenta.
V dramaterapii dochází k invokaci role proto, aby se klienti naučili pracovat s rolovým systémem a uměli do něj v potřebnou dobu vstupovat za účelem vybrání té role, kterou je třeba v dané situaci na sebe vzít a hrát. Toto "vzývání" - podobně jako básníkovo vzývání múzy - je prostředkem inspirace.
V metodě využití rolí probíhá invokace většinou nevědomě - klient není přímo vyzván, aby si vybral roli, o které si myslí, že je v dané modelové situaci důležitá, ale spíše je zainteresován na tvořivém procesu, který jej k roli dovede. Příklad: Terapeutické sezení začíná rozcvičkou, při níž jsou klienti požádáni, aby se volně pohybovali po místnosti, a poté se mají zaměřit na libovolnou část svého těla a odtud vést pohyb a rozšířit jej do celého těla s tím, že základna pohybu zůstává na původním místě. Pohyb se inspiruje určitým druhem dramatické postavy. Pokud se jej klientům podaří najít a rozehrát (pantomimicky, zvukově i verbálně), invokace role je kompletní.
Pokud klient spontánně pracuje bez toho, že by mu muselo být predeterminováno, koho či co daná postava ilustruje, pak se role většinou objeví z oblasti nevědomí. V některých případech si naopak role vybere svého hráče, i v tomto ohledu má svoje důležité místo naše nevědomí. Jestliže je role konkrétně prezentována, je čas přikročit k jejímu pojmenování.


Pojmenování role


Invokovanou roli je nutno pro další práci pojmenovat. Klient může dát roli název vycházející z reality (Sára, Lovecký pes…) či upřednostnit více poetický a abstraktní přístup (Utržená kopretina, Černý hněv), často název role vychází z jejího charakteru (Rváč, Zbabělec).
Pojmenování role je důležité tím, že pomáhá klientovi více se na roli koncentrovat a také mu usnadňuje opustit realitu a vstoupit do světa fikce. Někteří klienti - zvláště neurotici, kteří jsou velmi spjati se svými problémy, a ti, kdo nejsou schopni přijmout princip "jako by" čili základní předpoklad hry - pojmenují roli svým jménem či jménem souvisejícím s jejich problémem. V těchto případech je vhodné klienty povzbuzovat k tomu, aby svoji roli více "fikcionalizovali" prostřednictvím jejího přejmenování. Jestliže se jim to podaří, učiní tak významný krok do paradoxu dramatického procesu - být a současně nebýt ve stejnou dobu někým či něčím konkrétním.
Pojmenování role je také způsobem plného uvědomění jejího charakteru či vzoru, což může být spojeno se silnou citovou reakcí.


Ve fázi invokace rolí při dramaterapeutickém sezení s rodiči postižených dětí dospěla třicetiletá Jitka do role, kterou demonstrovala pomocí charakteristik šťastného a vyrovnaného člověka. Teprve při pojmenování své role si plně uvědomila, že její role je rolí šťastné matky, což u ní vyvolalo silnou citovou reakci spojenou s abreaktivním pláčem, neboť v reálném světě je samoživitelkou kvadruparetického chlapečka. V případě Jitky se podařilo dosáhnout bez větších problémů patřičné (estetické) distance, pokud by se tak ale nestalo, je třeba pomoci klientovi z citlivé či bolestivé role vystoupit a někdy až opustit skupinu.


Pojmenování role ovlivňuje její další život a vede klienty k tomu, aby se blíže zabývali spojitostí mezi cítěním a chováním. Například klient, který ukrývá vnitřní zlost, ale přitom se chová pasivně, prožije sanační úzkost tváří v tvář situaci provokující správné pojmenování své role. Pojmenování role navíc dovoluje jedinci pohrát si ve fantazii s pojmy, jako je síla, krása, inteligence, odvaha apod., a vede k hledání vztahu mezi jeho ideálem a realitou.
Pojmenování v sobě zahrnuje jistou, byť imaginární, implikaci, jak může dosvědčit kterýkoliv z rodičů pečlivě vybírajících jméno pro svého zrovna narozeného potomka. Proto je v popisovaném dramaterapeutickém přístupu věnováno tolik místa pro adekvátní pojmenování rolí klienta.


Hraní a propracování rolí


Při skupinové dramaterapii má každý z členů terapeutické skupiny přístupnou (přinejmenším) jednu roli. Po jejím pojmenování je logickým následným krokem prohloubení významu uchopené role pomocí variovaných forem hry. Jednotlivci mohou být požádáni pracovat před skupinou tak, že vytvářejí improvizované příběhy (monology) hrané z úhlu pohledu daného charakterem role, jejž na sebe vzali. V mnoha případech zapojí jedinci do příběhu část či celou skupinu a týmově improvizují scénu a dramatizují příběh v konkrétních rolích. Smyslem práce na společné scéně je zvýšit schopnosti klientů směrem k tomu plně se podřídit roli a upevnit i rozšířit repertoár očekávaného chování v této roli. Robert Landy (1993) ilustruje situaci následující kazuistikou:


Klientka Ellen v roli perfekcionistky Emily (technika výměny rolí ve smyslu morenovského psychodramatu) rozehrála se skupinou sérii scén, z nichž jedna byla scénou rodinné večeře, při které členové skupiny sehráli role členů fiktivní rodiny. V roli perfekcionistky odhalovala Ellen způsob, jakým Emily pomocí odsudků a sarkasmu ovládala rodinu a tím jí nabídla vhled do těch kvalit, které jí blokovaly nasycení potřeby lásky a akceptovanosti ostatními.


Při individuální dramaterapii se podobný proces objeví poté, co se klient identifikuje s důležitou a problematickou rolí. Hodně současných dramaterapeutických koncepcí pracuje se vstupem klientů do mnoha specifických (či vztahových) rolí, kdy klient postupně vchází do role adolescenta, gaye, syna, neuvážlivce, hypochondra, oběti atd. třeba prostřednictvím vyprávěného příběhu. Ze strany terapeuta je důležité pokusit se pomoci klientovi nazírat na implikace těchto přechodů z jedné role do druhé. Mění klient své role proto, že není schopen či ochoten pracovat s jednou rolí, která je pro něj příliš zraňující? Nebo mění role z toho důvodu, že zkouší systém rolí a potřebuje prostor, aby se mezi nimi mohl pohybovat.
Práce s rolí je obecně akční segment terapie, který následuje za prvními dvěma kroky, které jsou jakousi přípravou na akci. Tato práce je usnadněna tehdy, když je klient schopen plně akceptovat fixní realitu dramatu. Jestliže je v této etapě klientovi cokoli vnucováno, či dokonce nařizováno, může se dostat až do charakterové opozice ve vztahu ke své osobě (kognitivní disonance). Je důležité, aby se "herci" cítili naprosto svobodni pro experimentování se svými rolemi, např. klientka z nižší sociokulturní vrstvy může svobodně experimentovat v roli první dámy s plným vědomím toho, že by sotva kdy mohla něco podobného riskovat v prostředí své vrstvy.


Explorace subrolí


Pro průzkum alternativních kvalit u subrolí (tj. jejich exploraci) autor metodiky prof. Robert Landy využil zkušeností z tzv. rozšířené dramatizace, s níž experimentoval v osmdesátých letech při výcviku dramaterapeutů. Jednalo se o třicetihodinové lekce zaměřené na dramaterapeutický proces, kdy si v průběhu první hodiny student zvolil a pojmenoval jednoduchou roli a dalších dvacet hodin hrál a experimentoval v rámci této role, přičemž po deseti hodinách práce byl požádán o vytvoření modifikace původní role, o jakousi odnož z originální postavy. První doplňkové role nesly podobu loutek reprezentujících subtyp odpovídající charakteru role, druhé byly maskami stylizovanými tak, aby odpovídaly další tematické variaci, jakou byl extrémní pohled na původní roli.
Na počátku lekcí bylo mnoho studentů nervózních z toho, že budou nuceni strávit v jediné roli 30 hodin, a proto byli rádi, když mohli roli takto variovat. Tato explorace alternativ je důležitá z hlediska herecké práce, protože objasňuje důsledky volby rolí a dovoluje propracovat osobní ambivalence k těmto rolím.


Pro ilustraci uvádí autor metodiky příklad frekventantky kurzu Joan, která svoji počáteční roli pojmenovala Ifigenie. Joan si poměrně rychle uvědomila, že bude pracovat na roli oběti, která ztratila - podobně jako Ifigenie - kontrolu nad svým životem a nemá jinou volbu než vzdát se svého života ve prospěch komunity. Při práci na roli oběti (po deseti hodinách) vytvořila loutku, kterou pojmenovala Mučedník. Jakožto podtyp role Oběť (viz vlastní taxonomie rolí) ztělesňuje Mučedník spíše kvalitu sebeobětování než kvalitu jedince, který se odevzdává do moci někoho jiného. Propracováním Mučedníka jako loutky Joan zviditelnila a "uchopila" dilema mučedníka jakožto rolového typu, tedy toho, kdo je obětován pro ostatní. Posléze, při tvorbě masky, byla Joan schopna pochopit jevy pro ni dříve ukryté či nesrozumitelné. Charakter masky (nazvala ji Matka) byl rolí pro toho, kdo obětoval své vlastní zájmy proto, aby mohl manipulovat ostatními prostřednictvím výčitek: "…jak se mnou můžete takto jednat po tom všem, co jsem pro vás v životě udělala! Vzdala jsem se všeho, abyste měli lepší život, než jsem měla já!" Matka je vlastně sobec, manipulátor, jenž je více tím, kdo hledá oběť, než tím, kdo je obětovaný (Sebemučedník - viz vlastní taxonomie rolí). Joan byla schopna pohybovat se mezi oběma subtypy role - Mučedníka a jeho alternativy Sebemučedníka, který předstírá skutečné obětování sebe a svého štěstí pro druhé.


Mnoho subrolí se nezařadí do dramaterapeutického rolového modelu, nicméně způsob práce s nimi dovoluje klientům dostat se hlouběji do jejich postavy. Klienti takto zjišťují, že každou roli, kterou dostatečně prozkoumáme, lze zahrát rozporuplně a ambivalentně. Metoda rolí podněcuje hledání těchto alternativ, které musí být stejně jako původní role přesně pojmenovány, aby klienti mohli postoupit o další krok vpřed - k objasnění smyslu rolové hry (reflektování role).


Reflektování role


Reflektování role je zaměřeno na objevování kvalit, funkcí a stylů, které s sebou nese s cílem pozdějšího přemostění těchto kvalit ze světa imaginace a kontrolovaného terapeutického prostředí do prostředí každodenní všednosti. Klient může být požádán, aby specifikoval fyzické, intelektové, morální, emocionální, sociální, duchovní a estetické kvality role. Příklady možných otázek: Jak fyzické kvality role (např. mimořádně velké břicho) pomáhají tvarovat chování klienta v charakteru role? Jakým způsobem se Ifigenie cítí být obětí? Cítí se spíše jako mučedník, který se pro oběť rozhodne sám, či se cítí být obětována okolnostmi? Má nějaké spirituální vlastnosti, které by jí pomohly vyrovnat se s rolí oběti?
V této etapě práce jsou klienti požádáni hovořit o svém stylu rolové hry. Byla Ifigenie hrána abstraktně a spíše jakoby vně emocionální podstaty postavy, či byla hrána realisticky a poskytovala dostatečný vhled do jejího dilematu (= dilema oběti)? Jaké důsledky s sebou nese první či druhý styl hraní této role?
Umožňuje takto hraná role klientovi odhalit své vlastní problémy? Anebo naopak poskytuje prostředky k rezistenci problémů?
Prodiskutování otázek zaměřených na styl hraní rolí (subrolí) je nutno udržet jak z hlediska myšlení, tak i cítění klientů.


Vztahování fiktivní role k všednímu životu


Zjednodušeně řečeno - všechny formy projektivní terapie jsou užitečné tím, že umožňují vést klienta do projekce i z projekce. V případě dramaterapie obsahuje projektivní práce především posun z každodenní "všední" role do role imaginární - dramatické. Takto na sebe klientka Joan vzala roli Ifigenie-oběti. Během dalšího kroku práce byla Joan požádána přezkoušet kvality, funkce a styl Ifigenie na fiktivním dramatu, které vytvořila. Nyní byla Joan požádána vrátit se z reality imaginace do každodenní reality a podívat se na vztah mezi oběma. Primární otázka zněla: V čem jsem stejná jako Ifigenie? a naopak: Čím se liším od Ifigenie? Při demonstrování byl důležitý fakt, že osobnost Joan reprezentovaná jejím rolovým systémem byla schopna obsáhnout a přehrát víc než jednu jedinou roli. Předpokládaje, že klienti jsou si schopni uvědomit kvalitu funkcí a stylu jejich fiktivních rolí, vrací je tento krok zpět do vlastní reality a dává jim prostor prozkoumat způsob, kterým přehrávají roli v interakci s ostatními. Pro některé klienty je velmi těžké vidět tyto souvislosti. Například jiná klientka, která si také vybrala roli mučedníka, roli přehrávala mnohem neurčitěji a karikovala ji do podoby vlastního života. V diskusi ve skupině byla požádána o specifikování vlastností, funkcí a stylů svého každodenního "mučednictví" a na základě tohoto o srovnání života s fikcí. Terapeut požádal o svobodnější přehrání role a poté se snažil v diskusi o přenos nové kvality a stylu do každodenní zkušenosti s vlastní rolí mučedníka.
V mnoha případech je terapeut jako divadelní režisér pokoušející se pomoci herci najít cestu ke spojení osobní zkušenosti s předepsaným charakterem role. Rozdíl je pouze v tom, že v divadle herec slouží fikci, kdežto v dramaterapii slouží fikce herci.
Aby klient objevil význam fiktivní role, je třeba, aby byl schopen akceptovat dramatický paradox "osoba x (divadelní) postava" a našel způsob, jakým se pohybovat v tomto ambivalentním světě bytí a nebytí. Fiktivní role zde klientovi slouží tím, že mu ukazuje ekvivalentní (nefiktivní) role v životě, které ovšem pro objasnění potřebují fikci. Dramatické zrcadlo tak má dvě strany, z nichž jedna se zrcadlí v druhé a jedna bez druhé nedává smysl. Abych pochopil, jak mi fiktivní role může napomoci v každodenním životě, musím být schopen reflektovat obě - nejen vlastní fiktivní roli, ale také její "opačnou", z reality vycházející část a chápat obsah, cíle i formy každé z nich. Je třeba vyzkoušet rozdíly a podobnosti obou a konečně je třeba vidět možné modifikace fiktivní role pro život.


Integrování rolí za účelem vytvoření funkčního systému rolí


Skutečný proces dramaterapie samozřejmě nemusí probíhat takto uspořádaně a v souladu s výše stanovenými kroky. Někteří klienti ve skutečnosti vytvoří během dané lekce několik nosných rolí, jiní zase invokují, pojmenují a propracují jedinou roli a nechají stranou subrole. Klientova zaměřenost na roli záleží na jeho aktuální či minulé zkušenosti, náladě, rezistenci a motivaci.
Na metodu rolí je také možno nahlížet jako na mapu, která pomáhá klientovi i terapeutovi specifikovat a prozkoumat často ukrývané teritorium. Konečným cílem metody je pomoci klientovi konstruovat životaschopný systém rolí, který je schopen tolerovat (a je si vědom důležitosti) ambivalenci mezi negativními a pozitivními rolemi. V závěru dramaterapeutického procesu by klient měl být schopen vědět, jak na sebe brát nejrůznější role a jakým způsobem je hrát společně všechny dohromady. Například Joan si začala uvědomovat, jak lze hrát roli oběti současně s rolí toho, kdo je její příčinou a zvláště - jak se matka snaží manipulovat s dcerou tím, že využívá roli mučednice.
Role mají tendenci proplétat se jedna s druhou. V procesu práce s rolovou metodou se proto klienti také učí "rozplétat" a oddělovat jednu roli od druhé.
V etapě integrování dochází k přeskupování systému do podoby transformovaných rolí. U Joan již role oběti není podmíněna původní kvalitou a funkcí, její styl se během terapeutických sezení změnil z poetického a pouze abstraktně násilného stylu daného rámcem Ifigenie jakožto postavy ke stylu mnohem více razantnímu, který byl schopen dovést Joan k odmítnutí opakovaných činů sebeobětování matky.
Integraci jakožto dramaterapeutický cíl je velmi těžké v průběhu dramaterapeutických lekcí hodnotit a projevuje se tehdy, když se u klienta objeví rozeznatelné změny v chování.
U Joan to začalo být patrné ve chvíli, kdy rezignovala na roli mučedníka a začala jednat razantněji. Ještě stále u ní převládá tendence příliš snadno obětovat své potřeby, aby unikla z nějakého imaginárního konfliktu, ale učí se stále víc a víc zůstat sama sebou.
Přestože se rolová integrace těžko definuje, znamená ve své podstatě rekonfiguraci klientova rolového systému tak, aby - např. - role vítěze i poraženého (oběti) byly u klienta vzájemně vyvážené. Důsledkem této změny je schopnost žít s ambivalentními rolemi bez vnitřní úzkosti a objevovat nové možnosti bytí sám se sebou i s lidmi tvořícími jeho sociální prostředí.


Sociální modelování


Sociální modelování znamená nacházení způsobů, kterými ovlivní klientova role jeho sociální prostředí. Incest, lhostejnost, násilí, závislost mají tendenci vycházet z rodiny a sociální rodinné role jsou často těmi determinantami našeho chování, jež jsou zcela primární a vykazují značnou sílu. S pomocí dramaterapie hledají klienti cestu, jak překonat negativní vzorce chování, které si přenesli ze své rodiny. Jeden ze způsobů překonávání vzorců závadného chování je ten, když "oběti" propracovávají roli nezákonného jednání a rekonfigurují svůj rolový systém. Ovšem pouhá změna tohoto systému nestačí. Klient musí být schopen hrát revidovanou verzi dysfunkční role tak, aby ovlivnil i ostatní jedince ve svém sociálním prostředí, což je značný problém, neboť i v případě, že došlo k posunu v rolovém systému, dysfunkční role zde dále přežívají, byť v oslabeném stavu. Například při modelování role vlídné postavy u klienta nevymizí tyranské či brutální tendence, dojde pouze k jejich utlumení, což je ovšem základním předpokladem pro vytvoření nového rolového řádu. Většina přeléčených alkoholiků zůstává nadále alkoholiky, ale síla této role může být utlumena na úroveň jiných a konstruktivních rolí či rolí, které nesou přijatelnější formu závislosti (např. ortodoxní věřící). Ve dvanáctibodovém programu Anonymních alkoholiků je tento postup denně realizován. Pro většinu alkoholiků a osob závislých na různých látkách nacházejících se ve stadiu léčby je velkou oporou fakt, že jsou součástí skupiny souputníků, z nichž někteří již byli schopni transformovat svoji roli závislého jedince. Tato transformace je schopna napodobení.
Rolová metoda je formou léčby. Jak již bylo řečeno, není to striktní a přesně stanovená metoda, spíše se jedná o jakousi terapeutickou osnovu, která nabízí prostředky identifikace rolových typů a podtypů, kvalit, funkcí a stylů.



duha
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama