Pokračování Existenciální terapie 2

26. března 2009 v 19:35 | *L* |  postahováno

Existenciální terapie: dynamická psychoterapie


Existenciální psychoterapie je forma dynamické psychoterapie. "Dynamický" je pojem v oboru duševního zdraví často používaný - jako například ve slově "psychodynamika"; a má-li člověk pochopit jeden ze základních rysů existenciálního přístupu, je nutné jasně vymezit význam pojmu dynamická terapie. "Dynamický" má jak laický, tak odborný význam. V laickém smyslu "dynamický" (odvozený od řeckého dynasthai, "mít sílu nebo moc") evokuje energii a pohyb ("dynamický" fotbalista nebo politik, "dynamo", "dynamit"); ale toto není jeho odborný význam, neboť kdyby byl, který terapeut by se přiznal k tomu, že je nedynamický - to jest pomalý, loudavý, stagnující, netečný? Ne, tento pojem má konkrétní odborné použití, které obsahuje vlastní pojetí "síly". Freudovým hlavním přínosem k pochopení člověka je jeho dynamický model duševního fungování - model, který předpokládá, že v člověku existují konfliktní síly a že myšlení, emoce a chování, jak adaptivní, tak psychopatologické, jsou výslednicí těchto konfliktních sil. Dále - a to je důležité - tyto síly existují na různých úrovních uvědomění; některé jsou vlastně zcela nevědomé.
Psychodynamika člověka tudíž zahrnuje různé nevědomé a vědomé síly, motivy a obavy, které se odehrávají uvnitř nás. Dynamické psychoterapie jsou terapie založené na tomto dynamickém modelu duševních dějů.
Prozatím v pořádku. Existenciální terapie, tak jak ji budu popisovat, se pohodlně vejde do kategorie dynamických terapií. Ale co když se zeptáme, které síly (a obavy a motivy) jsou spolu v konfliktu? Jaký je obsah tohoto vnitrního vědomého a nevědomého zápasu? Právě na tomto rozcestí se existenciální terapie loučí s jinými dynamickými terapiemi. Existenciální terapie je založena na zásadně jiném pohledu na konkrétní síly, motivy a obavy, které se v člověku vzájemně střetávají.
Přesnou povahu nejhlubších vnitrních konfliktu nikdy není snadné identifikovat. Klinický psycholog pracující s postiženým pacientem málokdy dokáže zkoumat prvotní konflikty v jejich nejčistší formě. Místo toho v sobe pacient nese nesmírně složitou sadu problému: prvotní problémy jsou hluboko pohrbeny, obaleny mnoha vrstvami vytěsnění, popření, přemístění a symbolizace. Klinický vyšetřovatel se musí spokojit s klinickým obrazem mnoha nitek tak spředených dohromady, že jejich rozpletení je krajně obtížné. Pro identifikaci prvotních konfliktu je třeba použít mnoha přístupových cest - hluboké reflexe, snu, nočních můr, záblesku hlubokých prožitku a vhledu, psychotických výroku a studia dětských zážitku. Na vhodném místě tyto cesty prozkoumám, ale prozatím muže být užitečný stylizovaný, schématický výklad. Stručný přehled tří protichůdných pohledu na prototypický vnitrně-psychický konflikt člověka - freudovský, neofreudovský a existenciální - ilustruje pomocí zdůraznění rozdílů existenciální pohled na psychodynamiku.

FREUDOVSKÁ PSYCHODYNAMIKA
Podle Freuda je dítě ovládáno instinktivními silami, které jsou vrozené a které se, tak jako vějířovitý list kapradiny, postupně rozvíjejí v rámci psychosexuálního vývojového cyklu. Jsou tu konflikty na několika frontách: duální instinkty (instinkty ega versus libidózní instinkty nebo, ve druhé teorii, Eros versus Thanatos) jsou vzájemně protikladné; tyto instinkty se dostávají do střetu s požadavky prostředí a později s požadavky zvnitřněného prostředí - nadjá; od dítěte se požaduje, aby hledalo kompromis mezi vnitřním tlakem k okamžitému uspokojení a principem reality, jenž požaduje odklad uspokojení. Instinktivně poháněný člověk je tudíž ve válečném stavu se světem, který zabraňuje uspokojení vrozených agresivních a sexuálních sklonů.

NEOFREUDOVSKÁ (INTERPERSONÁLNÍ) PSYCHODYNAMIKA
Neofreudovci - zejména Harry Stack Sullivan, Karen Horneyová a Erich Fromm - představují jiný pohled na základní konflikt člověka. Dítě, spíše než aby bylo poháněno instinkty a předem naprogramováno, je namísto toho bytostí, která, s odhlédnutím od vrozených neutrálních vlastností jako temperament a míra aktivace, je zcela utvářena kulturním a mezilidským prostředím. Základní potřebou dítěte je bezpečí - přijetí a souhlas od druhých lidí - a kvalita interakcí s významnými dospělými, kteří mu toto bezpečí poskytují, určuje jeho charakterovou strukturu. Dítě, přestože není poháněno instinkty, má nicméně velkou vrozenou energii, zvědavost a nevinnost těla, inherentní potenciál růstu a touhu po výlučném vlastnění milovaných dospělých. Tyto vlastnosti nejsou vždy v souladu s požadavky okolních významných dospělých a mezi těmito přirozenými tendencemi k růstu a potřebou bezpečí a přijetí nastává klíčový konflikt. Pokud dítě nemá to štěstí a jeho rodiče jsou natolik zapleteni do svých vlastních neurotických problémů, že nedokážou ani poskytnout bezpečí, ani povzbudit autonomní růst, pak u dítěte vzniká těžký konflikt. V takové situaci je růst vždy obětován ve prospěch bezpečí.


Úzkost ze smrti: definice


Nejprve mi dovolte prozkoumat význam "úzkosti ze smrti". Budu používat synonymně několik pojmů: "úzkost ze smrti", "strach ze smrti", "smrtelná hrůza", "strach z konečnosti". Filozofové hovoří o uvědomění si "křehkosti bytí" (Jaspers), o děsu z "nebytí" (Kierkegaard), o "nemožnosti dalších možností" (Heidegger) nebo o ontologické úzkosti (Tillich). Mnohé z těchto pojmů v sobě zahrnují rozdíl v důrazu, neboť lidé mohou strach ze smrti prožívat velmi odlišně. Můžeme se vyjádřit přesněji? Čeho přesně se na smrti bojíme?
Badatelé zkoumající tento problém se domnívají, že tento strach je složen z několika menších, oddělených strachů. Například James Diggory a Doreen Rothmanová požádali velký vzorek (N = 563) lidí z celkové populace, aby uspořádali podle důležitosti několik dusledků smrti. Toto byly běžné obavy ze smrti, uspořádané podle klesající četnosti výskytu:

1. Má smrt způsobí žal mým příbuzným a přátelům.
2. Všechny mé plány a projekty skončí.
3. Proces umírání může být bolestivý.
4. Už nebudu moci dále nic prožívat.
5. Už se nebudu moci starat o ty, kdo jsou na mně závislí.
6. Bojím se, co by se se mnou mohlo stát, existuje-li život po smrti.
7. Bojím se, co by se po smrti mohlo stát s mým tělem.

Z těchto obav se některé zdají pro vlastní smrt okrajové. Strach z bolesti se očividně dotýká této strany smrti; obavy z budoucího života k této otázce přistupují tak, že smrt mění na událost neznamenající konec; obavy o druhé samozřejmě nejsou strachem o sebe. Strach z vlastní záhuby je pravděpodobně v ohnisku obav: "skončí mé plány a projekty" a "už nebudu moci dále nic prožívat".
Jacques Choron prozkoumal hlavní filozofické názory na smrt a dochází k podobnému členění. Rozlišuje tri druhy strachu ze smrti: 1. co přijde po smrti, 2. "událost" umírání a 3. ukončení bytí. Z těchto jsou první dva, jak zdůrazňuje Robert Kastenbaum, obavy související se smrtí.2 Zdá se, že je to právě ten třetí strach, "ukončení bytí" (zničení, vyhynutí, sprovození ze světa), jenž je více centrálním strachem ze smrti; a právě o tomto strachu pojednávám v těchto kapitolách.
Kierkegaard jako první jasně odlišil strach a úzkost (děs); dal do protikladu strach, jenž je strachem z něčeho, a děs, jenž je strachem z ničeho - "nikoli", jak ironicky poznamenal, "strachem z nějakého nic, se kterým by člověk neměl co do činění". Člověk se děsí (neboli má úzkost z toho), že sám sebe ztratí a stane se nicotou. Tato úzkost se nedá lokalizovat. Jak říká Rollo May: "Útočí na nás ze všech stran najednou." Strachu, který se nedá ani pochopit, ani lokalizovat, se nelze postavit, a tudíž se stává ještě strašnějším: plodí pocit bezmoci, který nevyhnutelně vyvolává další úzkost. (Freud se domníval, že úzkost je reakcí na bezmocnost; napsal, že úzkost "je signálem oznamujícím nebezpečí" a že člověk "očekává nástup bezvýchodné situace".
Jak můžeme s úzkostí bojovat? Tím, že ji přesuneme z ničeho na něco. Toto měl Kierkegaard na mysli, když řekl: "To nic, jež je objektem děsu, se jaksi stává stále více něčím." Toto má na mysli Rollo May, když říká, že "úzkost usiluje stát se strachem".Dokážeme-li přeměnit strach z ničeho na strach z něčeho, můžeme zahájit nějakou kampaň na vlastní obranu - to jest můžeme se oné obávané věci vyhnout, vyhledat proti ní spojence, vymyslet tajemné rituály na její usmíření nebo naplánovat systematickou kampaň na její detoxikaci.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama