Pokračování Existenciální terapie 3

26. března 2009 v 19:35 | *L* |  postahováno

Smysl života a další základní náležitosti


Naše lidská potřeba celkového percepčního rámce a systému hodnot, o nějž lze opřít jednání, spolu tvoří "ryzí" důvody, proč hledáme v živote smysl. Obecně se však otázka smyslu neobjevuje izolovaně: jsou na ni navázány a maskují ji další otázky, jiné než smysl per se.
Vraťme se na chvíli k Tolstému, jenž se často ptal: "Má můj život nějaký smysl, který nebude zničen smrtí, jež mě nevyhnutelně čeká?" "Všechny mé činy, cokoli dělám, budou dříve či později zapomenuty a já sám budu pryč. Proč se tedy čímkoli obtěžovat?" Tyto otázky se netýkají smyslu, ale meta-smyslu a točí se kolem otázky pomíjivosti: zanecháme za sebou něco trvalého? Zmizíme beze stopy, a pokud ano, jak může na našem životě vůbec záležet? Je všechno bezúčelné, pokud, jak si stěžoval Bertrand Russell, "všechna námaha věku, všechno obětování, všechna inspirace, každé vzepjetí lidského ducha je předurčeno k záhubě v obrovské smrti slunečního systému a celý chrám lidského pokroku musí být nevyhnutelně pohřben pod troskami rozpadlého vesmíru?"
Ernest Becker přesvědčivě argumentuje, že naší "univerzální ambicí" je "prosperita" ("trvalé prožívání") a že smrt je hlavním nepřítelem, s nímž musíme zápasit. Lidé se snaží překonat smrt nejen nejrůznějšími způsoby popisovanými v prvním oddíle této knihy, ale také tím, že na nich záleží, že něco ze sebe zanechají zde:

Člověk překonává smrt nejen tím, že stále utišuje svůj hlad [to jest, ve zjednodušených blažených vizích nebe], ale zejména hledáním smyslu života, nějakého většího schématu, do něhož by zapadal ... Výrazem vůle je žít, palčivou touhou každé bytosti je mít vliv, zanechat stopu na této planetě, protože zde žila, vznikla na ní a pracovala, trpěla a zemřela.

Přání zanechat po sobe něco, na čem by záleželo, co by se počítalo, je tedy, tvrdil by Becker, výrazem úsilí o překonání smrti. Smysl, použitý ve významu, že člověk svým životem zanechal stopu, že něco změnil, že část sebe zanechal pro potomstvo, se zdá odvozený od přání nezaniknout. Když si Tolstoj stěžoval, že jeho život nemá žádný smysl, který by nebyl zničen nevyhnutelnou smrtí, neříkal, že smrt ničí smysl, ale že neumí najít smysl, který by zničil smrt.
Příliš snadno předpokládáme, že smrt a smysl jsou na sobě zcela závislé. Má-li vše zaniknout, jaký smysl může potom život mít? Má-li být naše sluneční soustava nakonec spálena na popel, proč se o něco snažit? Přesto, i když smrt dodává smyslu další rozměr, smysl a smrt nesplývají. I kdybychom uměli žít věčně, přesto bychom stále hledali smysl. Co když prožitky přecházejí do paměti a pak navždy mizí? Jaký význam to má pro smysl? Takový bývá osud prožitku. Jak by tomu mohlo být jinak? Prožitky jsou časové a člověk nemůže existovat mimo čas. Když jsou pryč, tak jsou pryč a nic se s tím nedá dělat. Zanikne minulost? Je pravda, jak řekl Schopenhauer, že "to, co bylo, existuje stejně málo, jako to, co nikdy nebylo"? Copak paměť není "skutečná"? Frankl tvrdí, že minulost je nejen reálná, ale trvalá. Lituje pesimistu, který propadá zoufalství, když vidí, jak se mu každý den s odtrženým listem ztenčuje nástěnný kalendář, a obdivuje člověka, který si každý další list uschová a s radostí vzpomíná na bohatství prožitku ve dnech, které jsou v těch lístcích kalendáře zachyceny. Takový člověk si pomyslí: "Namísto možností mám skutečnosti."
Zabýváme se zde hodnotovými soudy, nikoli faktickými tvrzeními. V žádném případě není objektivní pravda, že nic není důležité, co netrvá věčně nebo co nakonec nevede k něčemu jinému, co vytrvá věčně. Určitě existují cíle, které jsou úplné samy o sobě, aniž by potřebovaly nekonečný řetěz důvodů stojících mimo nás. Jak řekl David Hume v osmnáctém století: "Je nemožné, že by mohl existovat pokrok donekonečna a že jedna věc muže být vždy důvodem pro věc jinou. Něco musí být vhodné samo o sobě, kvůli svému okamžitému působení nebo kvůli souladu s lidským cítěním nebo prožíváním". Kdyby žádné cíle nebyly samy o sobě úplné, kdyby vše muselo být zdůvodněno něčím jiným stojícím mimo, což by dále rovněž muselo být zdůvodněno, pak zde máme nekonečný regres: řetěz příčin, který nikdy neskončí.
Nejen že se úzkost ze smrti často maskuje jako absence smyslu, ale také se úzkost pramenící z vědomí svobody a osamělosti často zaměňuje s úzkostí z absence smyslu. Považovat existenci za součást nějakého velkolepého plánu, který existuje "tam venku" a v němž je člověku přidělena nějaká úloha, je způsobem, jak popřít vlastní svobodu a vlastní odpovědnost za plán a stavbu vlastního života a způsobem, jak se vyhnout úzkosti z nezakořeněnosti. Strach z absolutní osamělosti také člověka nutí, aby hledal identifikaci s něčím nebo někým. Být součástí větší skupiny nebo angažovat se pro nějaké hnutí nebo věc jsou účinné prostředky jak popřít osamělost.


Osamělost a vztah


Prožitek existenciální osamělosti vyvolává velmi nepříjemný subjektivní stav a tak jako u každé formy dysforie jej člověk nemůže snášet dlouho. Na osamělosti "zapracují" nevědomé obrany a rychle ji pohřbí - pryč z dohledu vědomého prožívání. Obrany musí pracovat bez přestávky, protože osamělost je uvnitř v člověku a stále čeká na příležitost, jak na sebe upozornit. "Vlny éteru," jak říká Martin Buber, "se valí bez přestání, ale po většinu času máme vypnuté přijímače."
Jak se bráníme před hrůzou z absolutní osamělosti? Člověk si může vzít kus osamělosti do sebe a nést ji s odvahou, neboli, Heideggerovým pojmem,"rezolutně". Co se týče zbytku, snažíme se vzdát se života bez partnera a vstoupit do vztahu s někým druhým, buď s bytostí sobě podobnou, nebo s bytostí božskou. Hlavní obranou před hrůzou z existenciální osamělosti je tudíž mezilidský vztah, a moje úvaha o klinických projevech existenciální osamělosti se musí nutně zaměřit na mezilidské vztahy. Ve svém důrazu se nicméně budu odlišovat od tradičních pojednání o interpersonální psychologii: nezaměřím se na takové potřeby, jako jsou bezpečí, citová vazba, sebepřijetí, uspokojení touhy nebo moci, ale místo toho se budu na vztahy dívat podle toho, jak zmírňují fundamentální a univerzální osamělost.
Žádný vztah nemůže osamělost odstranit. Každý z nás je v bytí sám. Přesto můžeme samotu sdílet takovým způsobem, že nám láska vynahradí bolest z osamělosti. "Velký vztah," říká Buber, "prolamuje bariéry povýšené samoty, podmaňuje si její přísné zákony a staví most od já k já přes propast strachu z vesmíru."
Domnívám se, že dokážeme-li si přiznat svou osamělou situaci v existenci a s rezolutností se jí postavit, dokážeme se také s láskou obracet k druhým. Pokud nás však přemůže hrůza před propastí samoty, nenavážeme s druhými kontakt, ale místo toho po nich budeme lapat rukama, abychom se neutopili v moři existence. V tomto případě naše vztahy vůbec nebudou opravdovými vztahy, ale budou to znetvořeniny, potraty, karikatury toho, co mohlo být. Nebudeme přistupovat k druhým s plným vědomím, že jsou jako my, vnímající bytosti, rovněž osamělí, rovněž vyděšení, kteří si rovněž z pojiva věcí budují svůj zabydlený svět. V takovém případě se k druhým lidem chováme jako k nástrojům nebo k zařízení. Člověk si staví druhého člověka, teď už nikoli "toho druhého", ale pouze "to", do svého kruhu světa, aby tam plnil funkci. Základní funkcí je samozřejmě popření osamělosti, ale vědomí této funkce je příliš blízko k číhajícímu děsu. Je zapotřebí lepšího zamaskování: Objevují se metafunkce a my budujeme vztahy, které poskytují nějaký produkt (například moc, splynutí, ochranu, velikost nebo obdiv), který pak slouží k popření osamělosti.
Tato psychická obranná organizace není nic nového: každý explanační systém chování postuluje nějaký ústřední konflikt, který je obalen vrstvami ochranných a kryjících dynamismů. Tyto nezdařené "vztahy" se svými produkty, funkcemi a metafunkcemi tvoří to, čemu kliničtí psychologové říkají "interpersonální psychopatologie". Popíšu klinický obraz mnoha forem patologických vztahů a u každého rozeberu jeho existenciální dynamiku. Avšak k plnému porozumění tomu, co vztah není, je nejprve zapotřebí pochopit, čím vztah v tom nejlepším slova smyslu být může.


Irvin Yalom: Existenciální psychoterapie


Irvin D. Yalom je čtenářům znám jako autor úspěšných románů a povídek z psychoterapeutického prostředí a psychoanalytické historie. Touto starší knihou se představuje též jako autor odborný. Existenciální psychoterapie je, Yalomovými slovy řečeno, první příručkou o tomto směru. Díky tomu, a také díky rozsahu se ani nedá říci, že by dávná doba vzniku zásadně vadila. Pokud si tedy odmyslíte zmínky o "novém" filmu Bezstarostná jízda.
Existenciální psychoterapie tak jaksi navazuje či vychází z existencialismu, aniž by jej ovšem celý přijímala za svůj. Yalom, žák Rollo Maye (jedním textem zastoupen v Umění psychoterapie), definuje existenciální psychoterapie jako dynamický přístup k terapii, která se zaměřuje na záležitosti hluboce zakořeněné v bytí člověka. Tyto záležitosti jsou čtyři a určují strukturu knihy, jsou to: Smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu.
K poněkud nedominantní pozici existenciální psychoterapie uvádí historické souvislosti, která ji zavedly do antivědecké opozice, a obecné postřehy: Koneckonců, neurotičtí pacienti (i terapeuti) mají svých starostí dost, než aby si přidávali nádavkem takové bujaré položky jako je smrt a ztráta smyslu. Nejen to, existenciální filozofové předčí dokonce i psychoanalytické teoretiky v používání zamlženého a spletitého jazyka. Alespoň to v Yalomově knize nehrozí. Ovšem až později prozradí, že existenciální psychoterapie reaguje na problémy vzniklé v prostředí výchovy v nutkavé shovívavosti a naprosté svobody bez hranic v Kalifornii. Jedovatě se tomu říká krize z rozežranosti a po pár desetiletích ji pozorujeme celkem celosvětově.
Již od počátku je jasné, že vzdor povinné úctě, je hlavním nepřítelem Freud a klasická psychoanalýza. Freud prakticky nedělal nic jiného než přehlížel. Je bohatě vysvětleno, jak chybně Freud přehlížel smrt a tři strany na to i proč to v rámci své teorie udělal. Nakonec jako by opravdu nejvíce vadilo, že programově přehlížel "ony síly" přesahující člověka. Zvláště, když mnohdy je patrné, že existencialistické zlé kvarteto prakticky jen převzalo roli pudu, neboť slovník knihy je překvapivě freudovský.
Prvým a nejrozsáhlejším tématem je strach ze smrti, jak již bylo naznačeno kritikou Freuda. Lidé se mu brání dvěma bludnými vírami, který později sjednotil Rank: Vírou ve vlastní neporušitelnost a absolutního zachránce. Zde se objevuje zajímavá disproporce, tyto "víry" jsou považovány za škodlivé, avšak náboženství - víra v absolutního zachránce par excellence - je označována za prospěšnou. V průběhu knihy se ostatně ukazuje, že Yalom říká překvapivě mnoho základních a zásadních postřehů a fungování a vzniku náboženství. Kupříkladu různé techniky důkazu "věčné mladosti" jako je promiskuita nebo náboženské obavy. Není právě zde kořen islámského terorismu - kdy mladí a úspěšní přestávají být mladí a noví mladí jim ohrožují i ono úspěšný?
Smrt je něco jako určitý druh přednášejících. Neslyšíte, co říká, dokud si nesednete do první řady. Celkově je poselstvím první části zjištění, že teprve uvědomění si smrtelnosti umožňuje plné prožívání. Místy je text poplatný sedmdesátým letům, moodyovskému pátrání po smrti a nacházení existenciálních fakt na místech, kde již prostě úřaduje jenom smrt. Kolem otrávené studně nalezneme spoustu osob reflektujících smrtelnost, avšak rozhodně nebudou podstatné pro existenciální nimrání na předměstí bohatého města.
Druhá část knihy je o svobodě a přináší zajímavé souvislosti, patrně nejzajímavější z celé knihy. Svázána je odpovědnost, autorství, volba a především vůle. Odpovědnost je podstatou samostatnosti a přináší nejen osamění, ale i zneklidňující svobodu. Jak pravil Fromm: Dokonce i tyran je lepší než vůbec žádný vůdce. Pokud nestanoví hranice rodiče, rády je potom stanoví různé spolky. Yalom konstatuje, že klasické psychoneurotické problémy byly již v 70. letech v Kalifornii naprostou raritou, namísto toho nastupovaly freudovské antiproblémy - lidé nevědí, co je jejich problém. Vyhýbání se zodpovědnosti, odmítání samostatného chování, neschopnost rozhodnutí a volby. Zde Yalom uvádí program zaměřený na vytvoření odpovědnosti, který se nakonec ukázal býti v podstatě dobře organizovanou sektou se všemi absolutistickými požadavky na fungování jednotlivce.
Kromě obecných postřehů a úvah je značná část věnována též samotné psychoterapeutické práci. Nejen konkrétním kazuistikám, ale i studiím úspěšnosti, porovnávání, metodickým a praktickým otázkám. Mnohdy Yalom vytahuje pozapomenuté terapeuty. Kapitola o vůli je postavena na terapii vůle Otto Ranka a kritika Freuda se zde konečně staví na méně vágní zásady - jeho psychický determinismus neponechává příliš místa pro vůli a svobodnou volbu. Rank tvrdil, že oidipský komplex má jedinou funkci, aby si dítě uvědomilo, že nemůže cokoli, aby se naučilo nedůvěřovat svému chtění. Kritika se nese v duchu citátu Sylvana Tomkinse, že Psychoanalýza je systematických výcvikem v nerozhodnosti.
Autor však varuje i před buddhistickým ideálem života bez přání a emocí, který považuje spíše za něco jako vyhoření, ačkoliv například takové kurzy vědomého umírání, jiný příklad z buddhistické praxe by spadaly do jeho prospěšné kategorie uvědomění si své smrtelnosti. Ještě překvapivější je označení věštebných technik, například I-ťing, za přenechání rozhodnutí na něčem, tedy techniku vyhnutí se rozhodování. Člověk, který se účastní na rozhodování na sebe totiž bere odpovědnost za realizaci rozhodnutí. Vnucené rozhodnutí nezavazuje (a proto patrně tak rádi volíme špinavé politiky, aby za nás vykonali špinavou práci rozhodování).
Vyhýbání se rozhodnutí umožňují též pravidla. Zde Yalom doslovně jmenuje náboženství a nařízení linkující život a chránící tak před nutností volby (a nutností odpovědnosti alias dospění). Jinou stranou problému pravidel je víra v jejich smysl sám o sobě. Yalom se ptá, proč je důslednost povyšována nad všechno ostatní. Vzápětí problematiku odlehčuje historkou z vlastní terapie: "Až budete do Clevelandu balit kufry, nezapomeňte si přibalit revolver. ...Když nebudete moct spát, vždycky se budete moct zastřelit."
Poněvadž jednotlivé existenciální problémy se prostupují, jsou kapitoly stále tenčí a tenčí (viz obsah). Třetí je o osamělosti, ačkoliv to znamená především to, že je o vztazích. Příliš často mylně považujeme citovou vazbu k jednomu člověku za důkaz intenzity a čistoty lásky. Dle Fromma je to však příklad symbiotické lásky, která se projevuje sadistickou nebo masochistickou formou. Kromě něj Yalom obecnou teorii vztahů čerpá z Maslowa a Bubera. V terapeutické části pak dává především odpověď na otázku: "K čemu jsou mi lidé dobří?"
I tato část obsahuje velice zajímavé postřehy. Sebevražda je zde vyložena jako magický čin - lidé na mě budou ještě dlouho vzpomínat - dosažení nesmrtelnosti. Opět jsou zde náboženské důsledky: Jedinečnost znamená i osamělost, proto se lidé stávají součástí jiného člověka nebo skupiny lidí. Dle Whiteheada je osamělost podmínkou opravdové náboženské víry. Náboženství je tím, co člověk dělá se svou samotou.
Kromě těchto výprav do obecné teologie je v této části proveden obsáhlý rozbor terapeutického vztahu, patrně jeden z nejrozsáhlejších, zabývající se detailně všemi aspekty, od formálních až po ty bytostně existenciální. Navzdory směru, který vyžaduje vřelost a jisté otevření se, nakonec Yalom konstatuje nutnost jistého odstupu, neboť pacient má jediného terapeuta, ale ten má mnoho pacientů.
Poslední existenciální obavou je ztráta smyslu, zde Yalom vychází z Viktora Frankla, jakkoli jej popisuje se všemi jeho vrtochy, a Maddiho. Druhý jmenovaný rozdělil projevy existenciální choroby, tj. ztráty smyslu na křižáctví (což pozorujeme formou řádění zapálených konvertitů a nových fundamentalistů), nihilismus (útočení na smysl čehokoli) a vegetování (právě zde uvádí jako příklad onu Bezstarostnou jízdu). V celé knize a zvláště zde jsou použity úryvky z L.N. Tolstoje. Nejen autor si zde povšiml, že chudý sedlák ztrátou smyslu nikdy netrpí, a že je vyhrazena pouze pro osoby od jisté úrovně blahobytu. Zcela závěrem pak píše, že čistá ztráta smyslu pramení z galaktické perspektivy pohledu na život jednotlivce a terapeut musí pacientovi pomocí od ní odhlédnout. Ostatně, i podle zmiňovaného Budhy není otázka po smyslu života povznášející.
Překlad knihy je čtivý i ve šroubovaných a složitých souvětích. V poslední kapitole se překladateli vloudily dva překlepy - japonský básník, mistr haiku je Bašó, Pašó majó u Turkó, a podobně chasidský svatý rabín se obyčejně přepisuje jako cadik.


RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.


Zejména zájemcům o psychoterapii je známa celá řada knih, emeritního amerického profesora psychiatrie Yaloma, které vyšly v českém překladu v nakladatelství Portál a byly jimi vlídně přijaty. Kniha, která je předmětem této recenze se od ostatních, nám již známých knih prof. Yaloma liší tím, že je systematickým úvodem do existenciální psychoterapie,oboru, který se vyvinul ze stále velmi populární humanistické psychologie, resp. z jejího prolínání s filosofií existence, ale i fenomenologií a psychoanalýzou. Její vystoupení znamenalo v psychologii obrat od laboratorního studia chování zvířat (behaviorismu) k tematizaci lidských hodnot a s tím souvisejícími významnými aspekty lidského života. V tomto smyslu jsou hlavními tématy Yalomovy knihy, psané stejně zajímavým ilustrativním způsobem jako jeho ostatní knihy, čtyři životní témata: smrt, svoboda, sociální izolace a chybění životního smyslu. Hluboká psychologická analýza těchto témat staví čtenáře nejen před panorama lidské existence, ale uvádí ho také do podstaty existenciální psychologie a psychoterapie.
Hned na začátku své knihy její autor výrazně poukazuje na obtížnost slovně popsat a vysvětlit fenomén psychoterapie a vymezit takové psychické kvality, jako je např. laskavá péče, neboť každý terapeut přidává do své praxe cosi osobitě podstatného. Yalom, nazývaje to "přísadami", to srovnává s kořením v jídlech a jeho záměrem je, jak říká, "navrhnout a osvětlit přístup k psychoterapii - teoretickou strukturu a řadu technik vyvěrajících z této struktury - který poskytuje oporu mnoha přísadám v terapii". Také vymezit slovy co je "existenciální orientace" není snadné, "neboť základy existenciální orientace nejsou empirické, ale hluboce intuitivní", píše autor, nicméně však charakterizuje existenciální terapii jako "dynamický přístup k terapii, který se zaměřuje na záležitosti hluboce zakořeněné v bytí člověka". Z těchto záležitostí pak v dalším textu věnuje pozornost již výše zmíněným tématům, ale ještě předtím konfrontuje s existenciální terapií jako "dynamickou psychoterapií" psychodynamiku freudovskou, neofreudovskou (interpersonální) a podrobně analyzuje obor existenciální psychoterapie. Srovnávaje ji s Freudovou dynamickou strukturou, shledává, že je stejná, ale má rozdílný obsah; Freudovu sekvenci: pud→úzkost→obranný mechanismus nahrazuje: uvědomění si základní záležitosti→úzkost→obranný mechanismus. Těmito "základními záležitostmi" "trpícího, bojácného člověka" jsou: smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu, které "tvoří hlavní osnovu existenciální psychodynamiky". Jejich analýza pak tvoří podstatnou část této zajímavé knihy.


Prof. PhDr. Milan Nakonečný


Pražské nakladatelství Portál uvedlo v závěru roku 2006 na knižní trh mimořádné dílo Irvina D.Yaloma s názvem Existenciální psychoterapie. Českému čtenáři se tak se značným zpožděním / původní anglické vydání vyšlo v roce 1980/ dostává do rukou cenný text, ve kterém se jeho autor zabývá čtyřmi velkými tématy lidského života, tedy smrtí, svobodou, existenciální izolací a nepřítomností smyslu, a to v kontextu dynamické, tedy existenciální psychoterapie. I když je kniha určena především psychologům, psychiatrům a všem, kteří "usilují o hlubší sebepoznání", rozhodně by neměla uniknout pozornosti těm lékařům, zdravotním sestrám a ostatním reprezentantům pomáhajících profesí, kteří jsou často konfrontováni se smrtí svých pacientů či klientů. Důvod je prostý: značná část knihy tematizuje na vysoké teoretické a přitom srozumitelné úrovni, problematiku smrti. Bylo by chybou se domnívat, že pouze lidé, jejichž životní pouť končí v limitovaném čase, například z důvodu onkologických či jiných závažných nemocí, zažívají úzkost plynoucí ze zřejmé konečnosti a z problémů týkajících se smyslu konečného lidského života. Autor dokládá, že příčina existenciální úzkosti, která nás provází celý život a s kterou se také celý život nějakým způsobem vyrovnáváme, je spjata s vědomím smrti. To, že je každý člověk smrtelný a že jeho život je limitovaný, je zkušenost, poznávaná již v útlém věku /tedy mnohem dříve než se obecně soudí/, stejně tak, jako je popírána a vytěsňována způsoby, které "ovládají" a nabízejí /právě dětem/ dospělí lidé, tedy ti, kteří ji již nějakým způsobem "zvládli". Lze předpokládat, že poznatky a zkušenosti, které v celistvé formě Yalom nabízí čtenářům, umožní členům ošetřujících a pečujících týmů lépe porozumět a vhodněji reagovat i na existenciální a akcelerovanou úzkost ze smrti svých těžce nemocných nebo nevyléčitelně nemocných pacientů.
Objemná kniha /526 stran!!/ o existenciální psychologii je rozdělena ve shodě s vybranými tématy lidského života do čtyř velkých problémových celků.
Po nezbytném úvodu, kde jsou informace o existenciální orientaci a existenciální psychoterapii, je v první části tematizována smrt. Obsahem jednotlivých kapitol je život, smrt a úzkost, pojetí smrti u dětí, smrt a psychopatologie a konečně smrt a psychoterapie.
Druhý problémový celek je věnován svobodě, a to s důrazem na odpovědnost a vůli.
Obsahem třetího celku je osamělost, resp. existenciální osamělost, kde po jejím ozřejmění následuje například návod k pochopení mezilidských vztahů.
Závěrečný celek pojednává o ztrátě smyslu /problém smyslu, smysly života, ztráta smyslu v klinických implikacích a klinický výzkum/ a psychoterapeutických strategiích při oslabení nebo ztrátě smyslu.
V doslovu autor zdůrazňuje, že "každý z nás touží po trvalosti, zakořeněnosti, společenství a řádu: přesto všichni musíme čelit nevyhnutelné smrti, nezakořeněnosti, osamělosti a ztrátě smyslu. Existenciální psychoterapie je založena na modelu psychopatologie, který tvrdí, že úzkost a její maladaptivní důsledky jsou reakcí na tyto čtyři základní záležitosti". Lze konstatovat, že stručněji a výstižněji nelze obsah knihy charakterizovat. Samozřejmě, že nechybí pečlivě vypracovaný poznámkový aparát /bibliografické odkazy/ a rejstřík. Je třeba ocenit též práci překladatele Ivo Millera, který se též významně podílel na výsledné kvalitě textu.
Zbývá doplnit, že Irvin D.Yalom je emeritním profesorem psychiatrie na Stanfordově univerzitě /USA/ a že se český čtenář mohl již v minulosti seznámit s celou řadou jeho kvalitních publikací. Za všechny jmenujme alespoň tyto tituly: Když Nietzsche plakal /2000, 2003/, Máma a smysl života /2001,2002/ a Láska a její kat /2004/. Všechny uvedené knihy, i řadu dalších, vydalo nakladatelství Portál.


Prof.PhDr. RNDr. Helena Haškovcová CSc.


překladech Yalomových knih byla mezera. Vztah ke smrti a svobodě - horizont autorových odborných a beletristických prací, Yalomova obdivuhodná práce s těžce nemocnými a umírajícími - jsou neopakovatelné, blízké i vzdálené, srozumitelné, neopakovatelné, převážně však důvěrně přesvědčivé. O jeho pojetí existenciální terapie jsme se mohli mnohé domnívat. Dnes můžeme bezpečněji vědět.
Po přečtení jsem tuto těžkou, vzácnou a dobře vázanou knihu zasunul do profesionální knihovny k autorově Teorii a praxi skupinové psychoterapie, pod Chválu psychoterapie a blíže k jeho beletrii. Ještě prozradím, že k autorově Léčbě Schopenhauerem. Tam mohu obě knihy nalézat v jejich vzájemné významovosti.
Yalom jako teoretik hledí ozřejmit existenciální psychoterapii, aniž by podlehl pokušení zpochybnit základy jiných psychoterapeutických přístupů a tím méně si vzít na mušku naše dobové představy o rozumu. Chce osvětlit teoretickou strukturu a řadu technik k posílení existence. Poskytnout existenciální oporu nebo významnou existenciální "přísadu" dobrým psychoterapeutickým směrům. Kniha je psána pro studenty a praktikující psychoterapeuty. Nepředpokládá filosofující pochybnost čtenáře.
V úvodu čteme definici: "Existenciální terapie je dynamický přístup k terapii, který se zaměřuje na záležitosti hluboce zakořeněné v bytí člověka." Hluboce zakořeněná existenciální psychoterapie nahlížená v autorově horizontu dynamické psychoterapie pak může být o to méně průkaznou a hlouběji intuitivní, než jakou nacházíme v pracích daseinsanalytiků. Autor hledí intuitivně nebo umělecky, k existenciálně významným skutečnostem. V sobě vlastním rozpoložení a postoji vnímá a vyjadřuje existenciální tematiku. Vidí ji odděleně od samotného vidění, ve vlastní významovosti. Neusiluje o fenomenologické rozumění ani o fenomenologickou průkaznost.
Autor, je-li teoretikem, je pozitivně empirickým existencionalistou. Předkládá čtenáři významně vědecké pojetí smrti, svobody, osamělosti a smyslu. Jeho pojetí smrti a svobody je tvrdé. Jedinečně a podnětně rozpracovává zejména bezvýjimečnost smrti, iluzivní ochrany před ní, samozřejmost svobody.
V Rejstříku knihy nehledejme odvolání na Edmunda Husserla. Lehkou vzpomínku na otce transcendentální fenomenologie váže k plaveckému zážitku. Nevyjadřuje se k Husserlovu kritickému myšlení, fenomenologickému vidění, úhlu pohledu, rozvržení světa. Autorovo pojetí Heideggerova Dasien, poukazuje k "tam", nikoli "zde", jak je běžné. Da-sein nalézám mezi sebou a bytím. Mezi klientem a jeho bytím ho hledím ošetřovat.
Autorova klinická zkušenost s existenciální problematikou je obsáhlá a objevná. Zejména čtyři kapitoly první části knihy: Život, smrt a úzkost. Pojetí smrti u dětí. Smrt a psychopatologie. Smrt a psychoterapie., přináší řadu významných podnětů k zamyšlení se nad smrtí, k rozlišení zdravějších a méně zdravých naladění se na smrt. Větší nebezpečí míjení či omylu nalézám ve 2. části, věnované svobodě. Ta je rozdělená do dvou kapitol: Odpovědnost. a Vůle. Chybí mi kapitoly Touha, Odhodlání mít svědomí, Mlčenlivé volání a možná i jiné. Ty by mohly být životnější, nadějnější, radostnější, pro naše zdraví možná léčebně prospěšnější než pro Yalomovy Američany. Mohu se však domnívat, že tady i tam působí touha a odhodlání převážně ku prospěchu zdravého života. Svoboda nám zatím asi není až takovou samozřejmostí a tíží. Souvisí také s vlastněním a vyvlastněním, s rozdíly v kultuře vlastnění, se vztahem ke světu, kterých se autor nepotřebuje tak významně dotýkat jako my. Třetí část knihy je věnována osamělosti a čtvrtá smyslu života. Nadhled je méně filosofický a místy i vnitřně rozporný. Např. čtvrtá část věnovaná smyslu života vyvolává a zároveň zpochybňuje otázku smyslu života.
Textový rozsah, propracovanost a síla po sobě jdoucích částí knihy tedy negradují. První a druhá část jsou ve větším souladu s mnohým obecnějším rozmyslem nežli třetí a čtvrtá část. Ty posouvají existenciální tematiku blíže mravním a hodnotovým autoritám, blíže psychologie a teologie.
Yalomova existenciální psychoterapie nedostižně propracovává smrt, připomíná tíhu svobody, osamělosti a ztráty smyslu ve světě. Autorovy pohledy jsou praktické, kasuisticky doložené, podnětné a přínosné. Přesto je zřejmé, že jen zúženě čerpá z naší, evropské tradice. Poděkujme za podnět, ale především hleďme i k širším fenomenologickým a existenciálním možnostem našeho kontinentu. Medard Boss fenomenologicky existenciálně pojednal prostor, čas, dějinnost, tělovost, spolubytí, vyladěnost a další nám společné existenciály. Martin Heidegger ještě významněji poukazuje k bytí, času, řeči, pravdě, svědomí, rozpoložení, rozumění, upadání, světskosti a k mnoha dalším významově léčebným možnostem. Také touha a radost jsou tu. Mají existenciální rozpoložení, kterému můžeme rozumět.


Jindřich Holý
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama