Sourozenecké konstelace

30. března 2009 v 21:01 | *L* |  Odkazy


Prvorození musí rychle dospět

Není divu, že prvorození vyrostou v osoby vážné, svědomité a spolehlivé. Rodiče je naučili, jak se vyhýbat životním mělčinám, útesům a úskalím. Přinejmenším je naučili usilovně veslovat. Jak často museli slýchat: "Já vím, že tvoji bratři a sestry se chovají hloupě, ale oni jsou mladší. Od tebe očekáváme víc. Ty musíš být dospělý."
Zdá se, že být dospělý je hlavní zaměstnání prvorozeného po většinu jeho života. Když prvorození nemohou unést všechna ta očekávání, stresy a požadavky, končí v ordinaci psychologa. Lidé, kteří vyhledávají odbornou pomoc, jsou většinou prvorození nebo jedináčci. Dělali, co mohli, aby byli svědomití, úspěšní, spolehliví, dospělí - jedním slovem dokonalí. Výsledkem však často bývá frustrace a pocit viny.
Hovořil jsem s mnoha prvorozenými, kteří měli pocit, že oni musí jít přímo k cíli, i když se všichni okolo potácejí z jedné vedlejší cesty na druhou, a nezdá se, že by to někomu vadilo. Samozřejmě, že to tak není, ale když vyrůstáte s břemenem odpovědnosti, morálky a vysokých hodnot, může vám ten náklad pěkně ztěžknout.
Prvorození jsou ti, co "první přijdou" a jsou "první obslouženi" dychtivými rodiči, kteří chtějí vychovávat své děti lépe než všichni před nimi. Ale v dlouhodobé perspektivě jsou rovněž prvními, kteří jsou vhozeni do tlakového hrnce života, v němž se buď něco dobrého uvaří, nebo taky ne.
Co mohou prvorození dělat, aby se vyrovnali s touto "kletbou", kterou jim osud vložil na bedra? Ve skutečnosti mohou dělat velmi mnoho.
Tipy pro prvorozené, jak mohou využít své sourozenecké konstelace k svému prospěchu
Jako prvorození jste pravděpodobně svědomití, spolehliví perfekcionisté. To je velké plus, protože lidé si vás váží, důvěřují vám a cítí, že se na vás mohou spolehnout. Ale zároveň byste si měli uvědomit, že vaše síla se může stát vaší slabostí. Toto jsou některé tipy pro vás:
  • Užívejte život po menších soustech. Prvorození jsou známí tím, že se nechají vtáhnout do příliš mnoha věcí naráz - do mnoha činností, organizací, projektů apod. A pak jim nezbývá čas na sebe.
  • Učte se říkat "ne". Mnozí prvorození chtějí druhým za každou cenu vyjít vstříc. Touží po uznání, a proto téměř vždycky přijmou pozvání, splní přání atd. Nejlepší způsob, jak se naučit říkat "ne", je znát své meze. Nemůžete dělat všechno.
  • Jako od prvorozeného od vás rodiče patrně očekávali víc než od kteréhokoli jiného člena rodiny, a proto i vy od sebe hodně očekáváte. Předpokládáte, že budete první, nejlepší, dokonalí. Perfekcionismus je nejlepší cesta k pomalé sebevraždě. Nedívejte se tak vysoko. Dělejte trochu míň a víc užívejte života.
  • Prvorození jsou známí tím, že kladou příliš mnoho otázek a chtějí znát příliš mnoho podrobností. Za tento rys se neomlouvejte. To je znak vůdce, který hodnotí situaci, aby mohl navrhnout, co se má udělat, a pak pomocí jednotlivých logických kroků postupně vyřešit problém.
  • Jako prvorození pravděpodobně budete obezřetní a opatrní. Nedopusťte, aby vás druzí donutili bezhlavě se do něčeho vrhnout, když si chcete ponechat ještě nějaký čas na rozmyšlenou.
  • Jste-li vážnější typ, snažte se vyvinout si smysl pro humor. Naučte se smát svých chybám. Zkuste připustit, že se vám také sem tam něco nemusí podařit. Chyby jsou výborný způsob, jak se poučit a něco zlepšit.
  • Neomlouvejte se za to, že jste svědomití a přehnaně systematičtí. Jako prvorození potřebujete systém, potřebujete si "dělat"své seznamy. Jinak byste se v tom všem utopili. Radujte se z toho, že máte systém a plán, a pak se podělte o své schopnosti s druhými. Tolik lidí kolem vás potřebuje pomoc!

K benjamínkům patří rozpolcenost

Při výzkumu sourozeneckých konstelací často narazím na myšlenku, že vyrůstá-li člověk jako nejmladší dítě, může ho to změnit v uzlíček nejisté rozpolcenosti. Poslední narození jsou na houpačce emocí a zkušeností, které si těžko vysvětlují a těžko chápou. Benjamínci mohou být chvíli okouzlující a roztomilí a hned nato vzdorovití a nepříjemní. Mohou se změnit z dynama nabitého energií v bezmocné ubožáky. V pondělí mohou cítit, že jim patří svět, a v úterý mohou být úplně na dně.
Nejsem si jistý, co jsou pravé důvody tohoto sklonu k rozpolcenosti, který si my benjamínci neseme životem, ale nabízím několik možných vysvětlení. S nejmladšími dětmi se zachází rozporuplně - chvíli se s nimi doma mazlí a rozmazlujíc je, a hned nato je podceňují a smějí se jim. V sebeobraně si my benjamínci postupně vypěstujeme jistou aroganci, která nám pomáhá zakrýt všechny pochybnosti o nás samých a vnitřní zmatek. Říkáme si: "Odepsali mě, už když jsem byl malý. Nenechali mě, abych ukázal, co umím. Pořád jsem byl poslední. Nebrali mě vážně. Já jim ukážu!"
Pod tímto nezávislým povrchem se skrývá vnitřní rebel, kterému všechno projde. My benjamínci jsme impulsívní a ztřeštění. Jdeme za něčím a uděláme to, teprve později přemýšlíme o důsledcích svého jednání. Máme předsevzetí, že si nás budou lidé všímat, že po sobě zanecháme stopu. Chceme ukázat našim starším sourozencům, našim rodičům a světu, že s námi musí počítat.
Jsem si jistý, že právě toto ze mě udělalo takového ďáblíka, když jsem vyrůstal. Nemohl jsem soutěžit se stoprocentní sestrou a devadesátiprocentním bratrem, ale mohl jsem získat jejich pozornost tím, že je doženu k šílenství. Nejraději jsem trápil Sally, prvorozenou perfekcionistku, která si poskládala všechny své kačenky do řady a pochodovala s nimi životem v bezchybném zákrytu. Když mě plácla, nebolelo to od ní tak jako od Jacka!
Své nejlepší číslo jsem předvedl v době, kdy se Sally vdávala. Bylo jí něco přes dvacet a já jsem byl v pubertě. Sally nevěděla, čím by mě na své svatbě zaměstnala. Jako pořadateli mi nemohla důvěřovat - kdoví, co bych provedl zrovna uprostřed obřadu? Tak mi dala na starost knihu hostů.
Večer před svatbou jsme se všichni zúčastnili tradiční společné večeře v luxusním hotelu ve městě. Dokonce i já jsem tam přišel slušně oblečen v obleku a s vázankou. Podle zvyku podělila Sally všechny, kdo se podíleli na její svatbě, malými dárky. Když jsem rozbalil ten svůj, objevil jsem zářivé kostkované bermudy. V hlavě mi zajiskřilo a démon Leman nemohl odolat. Nenápadně jsem vyklouzl z místnosti a na záchodě jsem se rychle převlékl. O chvíli později jsem se objevil v elegantní hotelové restauraci v saku, vázance - a bermudách!
Sally zrudla zlostí, protože její dokonalý večer se rázem rozplynul v chechotu hostů a zděšených pohledech vrchního. Ale já jsem byl na vrcholu blaha. Opět jsem byl středem pozornosti. Zaplatil jsem za to až později, když si mě doma podali rodiče, ale stálo to za to. Opět jsem se pomstil za všechny benjamínky, kteří si přísahali: "Však já jim ukážu!"

Tipy pro poslední narozené, jak mohou využít své sourozenecké konstelace ke svému prospěchu
Pokud jste benjamínek, možná vám některé z následujících rad pomohou vyrovnat se s vašimi současnými životními situacemi v zaměstnání i doma, partnerskými a rodičovskými , i mezi přáteli.
  • Přijměte za sebe odpovědnost. Můžete začít třeba tím, že se přestanete předvádět. Už nejste malé dítě, tak proč se tak chováte? Jak vám to říkaly ty holky na střední škole: "Snad jednou dospěješ!"
  • Benjamínci většinou nemají smysl pro pořádek. Naučte se po sobě uklízet. Vaše manželka vám bude žehnat a vaše matka možná řekne: "Už jsem nedoufala, že se toho někdy dožiju."
  • Zamyslete se nad svým současným zaměstnáním. Pracujete s lidmi? Nejspíš jste člověk, který má rád lidi a v práci s nimi najdete pro sebe patrně nejvíc příležitostí a uspokojení. Možná byste měli změnit zaměstnání, i kdyby to mělo znamenat dočasnou ztrátu peněz. Obchod je pro vás velmi vhodný, ale to je i jakékoli jiné zaměstnání, k němuž patří kontakt s lidmi. Také byste mohli zvážit vedoucí funkci, pokud umíte věci zorganizovat a naplánovat.
  • I když jsou poslední narození obvykle společenští, paradoxně často zápasí s vlastním egocentrismem. Nabídněte druhým pomoc a pak to udělejte klidně a tiše bez velké reklamy. Pomoc druhým - rozdělit se s nimi o peníze, čas a energii - to je velký lék na egocentrismus.
  • Dejte si pozor, abyste nebyli příliš závislí. Pracujte na tom, abyste dokázali uznat svou chybu. Neobviňujte druhé ze svých problémů, když víte, že jste si je způsobili sami.
  • Ovládejte svůj dar být legrační, okouzlující a přesvědčiví. Užívejte ho správně a budete zdrojem pohody v každé situaci. Dávejte si však pozor, abyste to nedělali jen pro odměnu, pro poklepání na rameno a s tím, že se vždycky budete ptát: "Co z toho budu mít já?"
  • Pokud máte rádi světla ramp, uvědomte si, že druzí lidé je tu a tam mají také rádi. Když mluvíte s druhými, vždycky se soustřeďte na to, abyste se zeptali na jejich plány, jejich pocity a co oni si myslí.
  • Než vstoupíte do manželství, zkuste si najít partnera mezi prvorozenými. Možná zjistíte, že se k vám hodí nejlépe. Jestli už jste ženatí nebo vdané s člověkem jiného pořadí narození, nezapomínejte, že vaše žena není vaše matka a váš manžel není váš otec.

Zakladatelka rodinné terapie Virginia Satir předkládá v této knize svůj pohled na rodinu, komunikaci a terapii. Vychází z předpokladu, že jedince lze pochopit a léčit pouze v sociálním kontextu, především pak v kontextu rodiny. Rodinu považuje za systém tvořený nejen jednotlivými členy-prvky, ale především vztahy mezi těmito prvky. Terapii pak zaměřuje právě na vztahy mezi členy rodiny - na jejich způsob komunikace. Aby došlo ke změně u jedince, je třeba působit na celý vztahový systém a kontext a měnit ho. Autorka je přesvědčena, že klient je rovnocenný partner a terapeut používá své osobnosti a odbornosti k tomu, aby v něm probudil jeho vlastní zdroje a mechanismy vedoucí k uzdravení.

Setkání s člověkem

Zamyšlení autorky nad tím, jak nahlíží na své klienty.
Často dostávám otázku, jak se dívám na lidi - co vidím, když se dívám na člověka. Tuto otázku vnímám jako dotaz týkající se mého přesvědčení o lidech. Pokusím se tedy odpovědět tak, aby bylo srozumitelné, co ve chvíli, kdy pracuji s lidmi, vlastně dělám. Následující řádky nechci předem nijak promýšlet. Budu své myšlenky psát tak, jak přijdou. Uvědomuji si, že mnoho mých pocitů a myšlenek, které mohou být v terapii důležité, opomenu. Přesto se pokusím být maximálně sdílná a otevřená.
Začnu tím, co se ve mě děje ve chvíli, kdy o sobě přemýšlím jako o člověku, který chce druhým pomoci. Za prvé, klient a jeho rodina (nikdy o lidech nepřemýšlím, aniž bych myslela na jejich rodinný kontext) mě vyhledají, pokud je něco trápí, bolí, když cítí, že mají problém, který potřebují vyřešit. Jako by si říkali (nebo jim to někdo řekl): "Došli jsme na konec svých sil, své schopnosti život zvládat a hledáme způsob, jak se naučit něco nového." Samozřejmě, lidé to neformulují přesně takto. Někdy říkají jen: "To bolí" nebo "Někdo dělá něco špatně." Za takovým sdělením slyším snahu najít schopnost lépe zvládat svůj život, cítit v něm více radosti a produktivity a méně bolesti.
Lidé bez ohledu na to, jací jsou, jsou projevem života. Když mají potíže, jejich projevy - to, jak znějí a jak vypadají - mohou být plné bolesti, ošklivosti, i krásy. Pod těmito projevy vidím živoucí bytost, která by byla schopná používat sama sebe účelně, pokud by byla v kontaktu se životem, kterým vpravdě je a který má. U každého člověka, s nímž se setkám, se snažím prohlédnout vnějším obalem k jeho jádru, k místu, kterému říkám sebehodnota, sebeúcta. Pracovně tomuto místu říkám "kotlík". "Kotlík" se snaží najít způsob, jak se projevit, a já se s lidmi setkávám s vědomím této skutečnosti. Člověk, kterého vidím, má v sobě patrně místo, ke kterému nemá přístup, s kterým není v kontaktu nebo o něm vůbec neví. Já vím, že tam je. Jsem o tom skálopevně přesvědčena. Nekladu si otázku, zda je v člověku život, ptám se, jak se jej dotknout.
Včera jsem pracovala s jednou rodinou. Dobře si pamatuji, co přesně se dělo. Pokusím se tedy, jak nejlépe umím, popsat, co se mezi mnou a rodinou odehrávalo. Chci se s vámi podělit o to, co se ve mně dělo a jak jsem to použila, abych se dotkla sebeúcty každého člena rodiny. V rodině je dospělý muž a dospělá žena. Manžel a manželka. Tito lidé jsou také otcem a matkou pěti dětí. Nejstaršímu je osmnáct, nejmladšímu pět let. Je jasné, že je něco trápí, jinak by mě nevyhledali.
Na počátku pro mě nebyl jejich problém tím nejpodstatnějším. Podstatné pro mě bylo pochopit, jaký život tito lidé žijí, jak vypadá jejich vnitřní život i jejich společný život. Všichni lidé podle mě žijí dva souběžné životy - svůj život se sebou a svůj život s důležitými lidmi. Když ke mně rodina přišla, netušila jsem, co objevím. Nevěděla jsem, jak se členové této rodiny projevují. Věděla jsem jen, že je něco bolí, a že v sobě mají místo, jehož je třeba se dotknout, které je třeba rozvinout a které může růst.
Nejprve jsem s každým z nich navázala kontakt. Vím, že lidé sami sebe za hodnotné bytosti obvykle nepovažují. Vím také, že žádná změna není možná, dokud se tak nezačnou vnímat, a že já, jako terapeut, jsem prvním prostředkem, s jehož pomocí se člověk může spojit s vlastním smyslem pro sebehodnotu. Včerejší setkání s rodinou bylo začátkem této cesty. Se všemi jsem si podala ruku.
Ráda bych se s vámi podělila o to, jaké to pro mě bylo. Představme si, že jsem se s vámi právě setkala. Jste ve skupině lidí, možná je to vaše rodina, a já před vámi stojím a podávám vám ruku. Jakmile se naše ruce setkají, cítím vzájemné spojení. Dívám se na vás, vnímám vaši kůži, vnímám svou kůži, vnímám dotek a v tuto chvíli na světě neexistuje nikdo jiný, jen vy a já. Máte mou plnou pozornost. Cítíte, že se vztahuji k vaší osobnosti, a já cítím, že vám dávám svou osobnost k dispozici. Vidím úsměv a svým úsměvem říkám: "Ahoj." Zdravím váš život jako projev veškerého života. Vnímám spojení s další formou života, s jeho dalším projevem - s vámi. Osobnost je pro mě projevem života.
Když podávám ruku všem členům rodiny, uvědomuji si, že si kontakt užívám. Potvrzuje mě. Jsem živá bytost, spojená s jinou živou bytostí. Toto spojení je místem, z kterého vyjdeme. Proto nezačínám terapii debatami o problému. Raději se snažím navázat vztah na úrovni lidství. Lidé samozřejmě přicházejí s prosbou o pomoc. Kdyby věděli, jakou pomoc potřebují, pomohli by si sami a nikam by nechodili. Jsou na konci svých množností a hledají pomocnou ruku. Jediné, co si ale uvědomují, je jejich bolest. Když navazuji kontakt, naslouchám odpovědím a reakcím na mou osobu.
Za malou chvíli uslyším i odpovědi a reakce jednotlivých členů rodiny na sebe vzájemně. Začínám si tvořit obrázek o tom, co se do této chvíle v jejich životech dělo a jak dosud zacházeli ze svými životními zkušenostmi. Někteří z vás možná už znají komunikační stresové pozice - usmiřování, obviňování, superracionalitu, rušení a kongruenci. Používám je jako zkratku. Na začátku léčby příval kongruentních reakcí rozhodně neočekávám. Chci zdůraznit, že lidé, s kterými se setkávám, dělají v danou chvíli to nejlepší, co umějí. Možná víte, že jsem různé druhy odpovědí vyjádřila pomocí tělesných pozic. Během několika minut si dělám obrázek o lidech, s nimiž jsem se setkala. Představuji si je v tělesných pozicích, reprezentujících jejich způsob komunikace.
Například v rodině, s kterou jsem se setkala včera, si otce představuji v superracionální pozici. V mé představě stojí strnule v pozoru, ani se nehne, mluví monotónním hlasem. Jeho žena před ním klečí, usmiřuje, a zároveň má za zády vztyčený prostředníček. Nejstarší dcera stojí stejně jako její otec, na rodiče se nedívá, ale ukazováčkem ukazuje na otce. Druhá dcera obviňuje matku. Další dítě je chlapec. Vidím, jak stojí velmi blízko matky a usmiřuje ji. Další dítě ruší, motá se po prostoru, bez cíle, bez spojení. Nejmladší dítě, holčička, také ruší. Když se dívám na obraz, který mám v mysli, je pro mě velmi důležité stále si uvědomovat, že tento obraz reprezentuje to nejlepší, co rodina v danou chvíli umí a co má k dispozici. Jejich způsob copingu vytvořil systém, v kterém není vzájemný kontakt možný. Vzájemně se neslyší a vnímají spíše své role než to, že jsou lidé. Své úsilí tedy budu věnovat tomu, aby se jako skuteční lidé začali vnímat. Podívala jsem se na ně a cítila, že na mě reagují. Součástí kontaktu, plného kontaktu, je sdělení o zájmu a péči, péči v nejhlubším a nejosobnějším slova smyslu. Kontakt považuji za základ jakékoli pozitivní změny. Důležitá je i důvěra. Pokud mi rodina nebude důvěřovat, jen těžko dojdeme smysluplného cíle.
Vzpomínám, že když jsem včera vstoupila do pracovny, seděli v neurčitém tvaru po celé místnosti. Před sebou měli stůl. Když jsem to viděla, měla jsem pocit, že pracovat v tomto kontextu by bylo nanic. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že to, kde lidé sedí (daleko od sebe, blízko) a jak sedí, je velmi důležité. Je pro mě důležité, aby bylo místo, kde pracuji, příjemné a pohodlné. To znamená, že na sebe všichni vidí. Sama sedím na délku paží od každého klienta. Všichni musíme mít dostatek místa. Prostor je důležitý, protože někdy klienty žádám, aby pracovali v párech, "socháme" a děláme mnoho aktivit, které vyžadují dostatečný prostor. Stůl a vybavení místnosti obvykle překážejí. Včera jsem vešla a odsunula stůl tak, že stačil krok a mohla jsem se kohokoli z rodiny dotknout.
Nejmladší, pětiletá holčička seděla po mé pravé ruce. V jednu chvíli jsem si všimla, že se trošku posunula dozadu. Měla jsem pocit, že právě ona je považována za problémového člena rodiny, a byla raději trošku mimo. Položila jsem jí ruku okolo ramen - bylo to velmi příjemné. Cítila jsem, jak si dotek užívám. Myslím, že to brala jako povzbuzení, aby zůstala součástí skupiny. Během rozhovoru s rodinou k tomu došlo ještě několikrát

Simulované rodiny

Zamyšlení nad využitím psychodramatu při skupinové práci.
1.Pracovní skupina Gregory Batesona v Palo Alto přišla v roce 1954 se zjištěním, že rodiny jsou omezovány vzorci chování, které se neustále opakují, a to mimo vědomí rodinných členů. Když se Bateson snažil demonstrovat toto zjištění s využitím psychodramatu při skupinové práci (Bateson, Jackson, Haley a Weakland), velmi ho překvapilo, jak silné pocity se při hraní role konkrétního člena "rodiny" vynořovaly. Mimo to se ukázalo, že pokud dodržel jednoduchý postup, byl schopen simulovat například rodinu schizofrenního pacienta tak věrně, že když promítl záznam odborníkům, kteří nevěděli, že jde o simulaci, považovali nahrávku za záznam skutečné rodiny se schizofrenním pacientem. Nezúčastnění odborníci dokonce nebyli schopni na audio nahrávkách rozpoznat hlasy svých kolegů, s nimiž se znali. Herci přitom svůj hlas vědomě nijak neměnili.
2.Sama jsem "simulované rodiny" využila bezpočtukrát v mnoha různých situacích - při práci s lékaři, sociálními pracovníky, učiteli, zdravotními sestrami a podobně. Potenciál simulovaných rodin ve výcviku terapeutů je podle mě nezpochybnitelný. Profesionál, který simulovanou rodinu nikdy nezažil, zcela běžně reaguje slovy: "Je to jenom hra, není to skutečnost." Za dobu, po kterou se simulovanými rodinami pracuji, jsem nepotkala člověka, který by nebyl schopen "dobře zahrát" roli, již dostal. Dvojnásob to platí o rolích, které jsou v příkrém rozporu se sebepojetím herce. Herci zcela běžně po absolvování simulované rodiny říkají: "Teď vím, jak se paní X cítí. S těmi vředy to musí mít těžké. Pět minut poté, co jsme začali, mě strašně rozbolelo břicho."
3. né příležitosti hrála mladá sociální pracovnice identifikovanou pacientku a lékař, který byl s rodinou opravdu spřízněn, hrál jejího otce. Na konci hry se "dcera" postavila, objala lékaře a řekla: "Mám tě moc ráda." Lékař se rozplakal. "Poprvé v životě jsem si uvědomil, o co všechno jsem přišel tím, že nemám děti."
4.Technika simulovaných rodin není použitelná jen při výcviku terapeutů, ale i při přímé terapeutické práci s rodinami. Techniku lze využít dvěma způsoby:
a) Jednotliví členové rodiny mohou simulovat chování ostatních. Například matka se může chovat tak, jak vnímá otce, otec může hrát roli dcery a syn zaujmout roli matky.
b) Členové rodiny mohou hrát sami sebe v simulované situaci, kterou konstruuje terapeut na základě svého porozumění rodinnému systému.
Například rodina s identifikovaným pacientem, který má - obrazně řečeno - roli obětního beránka, simuluje rodinu, kde je tento člověk favorizován.
Všichni si stěžují například na matku, která pak situaci popisuje jako velmi nepříjemnou. Hru je možné zaznamenat na video, rodině zpětně přehrát a diskutovat o tom, v čem se simulovaná situace liší od reality a co s ní má společného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama