Trapková - Chvála

30. března 2009 v 20:58 | *L* |  postahováno

Ukázka z knihy:
Úvod 
Více než čtvrt století se zabýváme psychosomatickými pacienty. V mém případě nejprve jako gynekolog a porodník, později v rámci specializované ordinace, pak stále více jako rodinný poradce, sexuolog a rodinný terapeut. Akupunkturu jsem se učil jako většina našich lékařů používat nejprve v rámci svého oboru, později se spektrum pacientů nutně rozšiřovalo, až přestal být rámec jediného klinického oboru dostačující. Pak bylo třeba udělat změnu uspořádání. Když jsem si opakovaně všiml, že zlepšení pacientky s pelvialgií1 vedlo ke zhoršení zdravotního stavu manžela, musel jsem si položit otázku, co to vlastně je za síly, které mezi lidmi v rodině působí. A odtud byl jen krok k rodinné terapii a psychosomatické medicíně. Inspirativní spolupráce s psychology, sociology a rodinnými terapeuty pak vedla k založení Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch.
Zde bylo možné se věnovat pacientům s nejrůznějšími symptomy v každém věku, hodily se znalosti jak ze školské všeobecné medicíny, tak z psychologie a psychoterapie různých škol nebo z oblasti akupunktury a později i homeopatie. Výběr metod, nad kterými se řada klasicky vzdělaných lékařů může pohoršovat, značně ovlivnila sama klientela, převážně chronicky a nezřídka podivně stonající pacienti, jejichž léčba byla v běžné ordinaci neúspěšná. Kontrola samotnou praxí nás nutila hledat prostředky a způsoby, které jsou pro pacienty přijatelné, dostatečně účinné, takže vedou k žádoucí změně. To má samozřejmě své meze, dané jak našim vzděláním, tak společenským postavením nebo dalšími normami. Tak například jsme se nikdy nepokoušeli o léčbu šamanskými metodami, zaříkáváním, hádáním z karet nebo astrologií, protože nám to prostě nepřísluší. A i kdybychom si uměli představit, že i takové prostředky mohou v určitém kontextu ovlivnit složitou psychosociální realitu člověka, ponecháváme si větší míru rozumové kontroly nad léčebným procesem, přestože ve skutečnosti se při něm děje mnoho iracionálního a nekontrolovatelného. A navíc jsme a chceme zůstat integrální součástí vědecké komunity, kam svým vzděláním nepochybně patříme a kam bychom rádi své zkušenosti vraceli k obohacení ostatních kolegů, jak je po léta mezi lékaři zvykem.
Své zkušenosti s rodinnou terapií jsme popsali s dr. Trapkovou v knize Rodinná terapie psychosomatických poruch (Portál, 2004), kde jsme podali základní náčrt našeho přístupu k rodinnému systému jako k sociální děloze. Zmínili jsme sice, že naše zkušenosti se vyvíjely ve vzájemné diskusi z řady zdrojů, mimo jiné také akupunktury a její jin-jangové teorie, ale svědectví o zpětném vlivu naší zkušenosti s rodinami na pochopení systému akupunktury jsme zůstali čtenářům dlužni. Přitom po celou dobu vzájemné spolupráce akupunkturu k léčbě pacientů využívám a nejen to, věnuji se výuce akupunktury. V kurzech IPVZ organizovaných MUDr. Barešovou už řadu let přednáším na téma "Širší souvislosti akupunktury". Původní záměr těchto přednášek se za celou dobu příliš nezměnil: Byla to reakce na vlastní zmatky, když jsem jako lékař začal do své praxe přidávat odlišný, kulturně vzdálený způsob léčby. Sloučit tak nesourodé způsoby uvažování o zdraví a nemoci, jako je evropská moderní patologická anatomie a patofyziologie a starobylá čínská teorie jin-jangu se může zdát nemožné. Teprve nalezení vhodného přesahu, odstupu, může kriticky smýšlejícímu lékaři umožnit používat obojí. Vhodné zastřešení pro akupunkturu jsme nalezli v systémové a systemické teorii rodinné terapie, ve které se pacientem stává rovnou celá rodina. Vyšší systémové uspořádání kolem nemocného se chová jako celek, kde jednomu co se stane, všem se stane. Jde o systém, který reaguje jako organismus živelně. Nejde jen o součet vlastností jednotlivých členů, ale o systémové vlastnosti všechny přesahující, často rozhodující o symptomu více než jednotlivý organismus některého z členů rodiny. Rodina, zvláště ta současná, nukleární, není konečným organismem, který je ve hře; další, ještě méně viditelnou část představuje rod, vlastně více rodů, když jak známo ženich i nevěsta pocházejí každý z jiného rodu. Jde o organismus vyvíjející se v čase, jehož sotva zpozorovatelné a zapomenuté části se ztrácejí v minulosti, rozvíjejí svůj potenciál v kooperaci či zápase s jinými rody. Mají však na současnost prožívanou každým členem rodiny významný vliv, jak ukázal ve své práci také Hellinger (2000). Přestože teoretické základy k překročení mechanického pojetí organismů položil vídeňský rodák, významný biolog Ludwig von Bertalanff y spolu s Rossem Ashbym už v roce 1940, dodnes není v medicíně obvyklé systémové pojetí zdraví a nemoci, kde rodina hraje klíčovou roli (Bertalanff y, 1976). V době, kdy v našem světě vrcholí kult individuality, zůstala rodina, ze které ovšem každý jednotlivec vyšel, tak nenápadně v pozadí, že jen málokoho napadne hledat v ní zdroj zdraví i nemoci. Rodina v neklidné a překotné době navíc doznává takových změn, že se nabízí otázka, co to vlastně rodina je, zda je vůbec k něčemu dobrá, nebo zda jde o nějaký přežitek starých dob. Není už ani jasné, zda má být tvořena manželským párem muže a ženy, dvěma muži či dvěma ženami, nebo zda stačí, aby péči o děti obstarala matka sama nebo otec sám ve spolupráci se štědrým sociálním státem (bez něhož by to bylo těžko představitelné), nebo rovnou stát bez rodičů, kteří "dítě jen kazí". Tak soudili ideologové totalitních režimů, již by byli rodinu také nejraději zrušili a děti svěřili ústavní výchově. To se naštěstí nepodařilo realizovat, ale tam, kde byly rodiny kvůli ideologickému teroru silně narušené, jako se to patrně podařilo Rudým Khmerům v Kambodži, stane se země v důsledku zločinnosti nebezpečnou, téměř neobyvatelnou. Přitom formy rodiny, podíl rodových vertikálních nebo horizontálních vazeb jsou v různých společnostech odlišné (Leath Otis-Cour, 2002). Vývoj v samotné Evropě od raného středověku do současnosti nebyl nijak jednoduchý a to, čemu se říká rodina, familia, bylo v různých dobách naplněno rozličným obsahem: od široké rodiny zahrnující jak rodiče a děti, tak sourozence rodičů, případně jejich rodiče, služebnictvo, dříve i otroky, až po úzce vymezenou nukleární rodinu současnou. Názory autorů na stav rodiny ve středověku se někdy až dramaticky liší, rozhodně nešlo o lineární vývoj od klanu k malé, dnešní rodině.
Ukazuje se, že tolik kritizovaná moderní společnost, civilizace ve stavu vysoké komplexnosti a komplikovanosti, není vůbec takovou samozřejmostí, za jakou ji pokládáme. Britský historik Tainer soudí, že jako lidstvo jsme 99,8 % své existence prožili v jednoduchých společnostech a že velké státy, na kterých zakládáme svoje praktické porozumění společnosti, jsou ve skutečnosti neobvyklými anomáliemi lidské existence (Tainer, 1988).
Podle naší dosavadní klinické praxe si dovolujeme tvrdit, že pokud se schopnosti utvářet rodinné systémy a vychovávat-civilizovat děti učíme ve vlastní rodině, je rozpad rodin hlavním zdrojem poklesu stability celých společenství. Zdá se nám pravděpodobné, že základní stav společnosti není ten vysoce strukturovaný, uspořádaný a kultivovaný, jaký najdeme ve výstavných a bohatých, dosud nezdegenerovaných čtvrtích města, ale naopak stav jakéhosi "sociálního bahna", chudoby, nevypočitatelnosti, jaký spíš zahlédneme na periferii Rio de Janeira, a stále častěji i na okrajích měst evropských. Z tohoto zárodečného stavu, který obsahuje primitivní formy sociálního uspořádání, pestrou směsici psychosociální patologie i potenci k růstu, doslova z hliněných podlah slumů, se čas od času zvedne silou vůle nějaká dvojice, která se rozhodne připravit svým dětem lepší osud, lepší podmínky pro život, než měli oni sami. Je-li jejich vůle dostatečně silná, může být další generace o kousek dál v pevnější, civilizovanější organizaci svého života. Vytváří pevnější struktury, pravidla a společenství, které chrání rodinu s rostoucími nedospělými dětmi. Vzniká rod, celá posloupnost rodin, které se derou ke zdrojům potravy podobně jako rostliny ke světlu.
Látkou, ze které je svět rodu upředen, je příběh. Vyprávění příběhů zakládá kulturu. Náboženství má v tomto procesu významný vliv, všechna velká hnutí se zakládají na velkém Příběhu. V něm má existence každého člověka své místo a smysl, smysl má náš zrod i smrt. Zatímco rodině nebo rodu stačí rodoví bůžci, často předci, kteří bdí nad jejich životy, stabilitě větších populací lépe slouží bůh jediný, vlastně jediný společně sdílený příběh. Ten umožňuje synchronizaci mnoha rodů. Podle profesora řečtiny na Oxfordské univerzitě Doddse (1893-1979) to byla především úzkost v nebezpečném světě rozkládající se Říše římské, co umožnilo rozvoj křesťanství, příběhu přeneseného Pavlem z okrajové Palestiny do Říma, tehdejšího středu světa (Dodds, 1997).
Není náhoda, že křesťanství převzalo významnou část židovské zkušenosti s jediným Bohem, uloženou ve Starém zákoně. Zvláště příběh o vzestupu z bahna ke světlu z egyptského zajetí je pro naše úvahy důležitý. Otroctví líčí tento příběh jako stav bezmoci na dně společnosti, kam jsme se dostali nedodržováním pravidel, která nám zanechali otcové. A čeká nás celých čtyřicet roků na poušti, pokud se chceme dostat zpět na výsluní společnosti. Nejméně dvě generace trvá, než se znovuobjevená pravidla vžijí a než je odčiněn dědičný hřích, totiž to, co zanedbaly generace předchozí. Rodiny, které se dnes vydávají na podobnou cestu, dobře vědí, co to jsou dny na poušti: matky, které samy nedostaly od svých matek, musí dát svým dětem i to, co jim samým chybělo. Jinak se dluh neodčiní
tree
Radost 
Ve známém pentagramu jin-jangové teorie, který znázorňuje vztahy mezi jednotlivými drahami, orgány, a tedy také emocemi, jsou kromě dvojice zlost-strach ještě další tři emoce: radost, smutek a hloubání. Když jsme objevili v emočním poli polaritu zlost-strach, napadlo nás samozřejmě, že také radost-smutek tvoří podobnou dvojici. Jenže co s hloubáním? Abychom lépe porozuměli vztahům emocí, je třeba si uvědomit podstatné rozdíly mezi nimi. Zatímco strach a agrese jsou rychlé, komplexní, zpravidla život zachraňující reakce na probíhající situaci, která nás ohrožuje, další tři emoce se obvykle netýkají bezprostředního ohrožení. Mohou být samozřejmě také prudké, silné, nekontrolovatelné, ale častěji jsou reakcí na již proběhlý děj. Dobře to můžeme vidět u dítěte, které bezprostředně reaguje radostí na to, co dostalo, celé září. Naopak, když nedostane, co očekávalo, nebo je mu odebráno, co už mělo, mimikou i celým tělem projevuje smutek. Samozřejmě se brzy naučí posilovat žádoucí chování okolí. Radostným výrazem odměňuje a smutným ho trestá. Místo smutkem může reagovat také agresivně, vztekem. Ale to se brzy rodiče naučí rozlišovat a vědí, že pláč ze vzteku - zuření - je něco jiného než smutek. Vztek dítě zkouší jako možnost, jak se stát v dané situaci aktivním, kontrolovat situaci i v případě smutku ze ztráty, když se to předtím ukázalo být výhodné v případě strachu.
Nalezneme také zde v jazyce zakotvený vztah mezi radostí a smutkem? Pokud se na radost a smutek díváme jako na reakci na událost, pak se nabízí jakýsi protiklad významů slov "dal" - "vzal". Dal-radost, vzal-smutek. (Jazykovědci by s námi jistě nesouhlasili, ale nám tento jazykový "trik" v češtině možná usnadní pochopení vztahu radosti, smutku a hloubání. Dítě reaguje bezprostředně a nezáludně, bez postranních úmyslů, radostí na zisk a smutkem na ztrátu. Má však zřejmě podivuhodnou třetí možnost triangulovat dva vylučující se stavy radosti a smutku, nepřidat se na žádnou z obou stran a unést ambivalentní pozici uprostřed díky schopnosti se od této dichotomie oddělit hloubáním, promýšlením situace, získáváním času a ponaučení ze ztráty. "Vzdát" - totiž vzdálit se oběma možnostem.74 To však neznamená, že jsou tyto děti uchráněny od silných emočních zátěží. V rodinách to bývají děti, které se "promyšleně" a "vědomě" obětují ke zlepšení celkové bilance emočního pole rodiny. Uvozovky uvádíme proto, že to zvláště u malých dětí není čistě racionální či intelektuální, ale emocionální výkon hloubání.
Když se teď znovu vrátíme k jin-jangové teorii, vzpomeňme si, co říkají staří mistři o začátku všeho: "Čchi plodí jedno, jedno plodí dvoje, dvoje plodí troje a troje plodí myriády věcí." (Ando, I, s. 69) Zdá se, že to platí i o emocích. Jediná a první emoce, která se při narození na tento svět může objevit, je úzkost, a ta nemá polarity. Je to úzkost, protože všechno je neznámé. Teprve když pocítíme první nevědomé rozlišení "já" proti "ne-já", můžeme zažít dualitu strach-zlost. V této fázi "já" znamená ve skutečnosti ještě přetrvávající vztah "já součástí matky mimo matčino tělo" na rozdíl od mnohem pozdější fáze psychosociální diferenciace dítěte od matky za přispění otce. Všechno "ne-já" nás na psychologické rovině ohrožuje, stejně jako to rozpoznává náš imunitní systém na rovině biologické (Schubert, Schüssler, 2003). Naše zatím nezralá nervová soustava odlišuje, co k nám patří a co ne. Zprvu reagujeme strachem, postupně se učíme mít situaci stále více pod kontrolou a můžeme mít vztek. Tedy úzkost plodí "dvoje", strach a hněv či vztek. Když už jsme si základním místem na tomto světě jistí, opakovaně a spolehlivě nás matka vždy zachrání, můžeme postoupit dál. Už si všímáme, že můžeme něco dostat - napít, blízkost, teplo, což nás zaplavuje pocitem štěstí a radosti. Ale běda, ve stejném momentě se dozvídáme, že to můžeme i nedostat nebo ztratit. Na tuto nepříjemnou dichotomii můžeme reagovat již známým způsobem, buď smutkem či zlostí, nebo třetí možností, která se nově vynořuje, ustoupením stranou a vytvořením distance. Vzdát to a hloubat. "Dvoje utvoří troje", ke smutku a vzteku se přidá emočně silné hloubání. K takovému prožitku mohou být zahnány děti, které trpí dnes už dostatečně popsaným hospitalismem, anebo lidé v jakémkoli věku emočně chronicky deprivovaní jinak než raným pobytem v nemocnici bez přítomnosti matky. Například staří a opuštění, tělesně postižení s nedostatečnými sociálními kontakty, ale také členové rodin, kteří sice žijí mezi ostatními, ale jsou v jemném předivu interakcí neviditelně, ale o to účinněji izolováni.
Co vyčteme z jin-jangové teorie o vztahu těchto emocí a orgánů? Radost se vztahuje k orgánu srdce a perikardu.75 Srdce (sin) bývá nazýváno vládcem všech orgánů, a jak je u čínského myšlení zvykem, nemá zdaleka jen vlastnosti pumpy, jako v naší evropské tradici. Je také sídlem ducha šen, sídlem psychiky a vědomí. Nespěchejme s odsudkem jen proto, že my máme psychiku a vědomí spojeny s mozkem a že víme, že i po transplantaci srdce je člověk schopen s touto cizí "pumpou" žít s vlastní psychikou a vědomím. Možná, jako v případě jater, najdeme nějaký důvod, proč o vědomí a psychice uvažovali staří mistři právě takto.76 "Proudění krve zabezpečuje srdce pravidelným pulzováním, ovšem hybnou silou tohoto pulzování i pohybu krve je podle čínské medicíny srdeční čchi. V tomto kontextu se o ní hovoří jako o srdečním jangu." (Ando, I, s. 169) Z naší medicíny víme to, co nemohli vědět staří Číňané, kteří se jen ve velmi malé míře věnovali pitvám mrtvých těl: Srdce má svůj vlastní zdroj impulzů (peacemaker), vlákna zvláštní svaloviny, rozvádějící synchronizovaný pulz do celého srdce. Určování rytmu, pravidel, jak jsme již řekli, lze považovat za jang. Zatímco krev jako tekutina je jin. Samotná aktivita srdečního svalu, kterou pumpuje krev do celého těla, a je s celým tělem spojena celým uzavřeným cévním řečištěm, je nepochybně jang, je však závislá na zvláštní "krvi srdce", což je jin. Dobře víme, jak je síla srdce závislá na dobrém prokrvení koronárního řečiště, i jak málo stačí, aby síla srdce ochabla. Srdce je tak místem významného setkání jin a jangu. Jejich spolupráce zde je zdrojem energie srdce, srdeční čchi. To má zásadní vliv na krev, která může být v plicích okysličována a je rozváděna do celého těla. V tom se obě medicíny příliš neliší. Včetně hodnocení symptomů (bledost tváře, překrvení, modravé zabarvení…) ve vztahu ke zdraví srdce.
Ale jak je to s psychickou složkou vázanou na srdce? Ando uvádí: "Duch šen má v čínské medicíně širší a užší význam. Ten širší odpovídá tomu, co my chápeme jako výraz, tedy celkový vzhled člověka, celkový dojem, jímž působí - výraz jeho tváře, očí, způsob řeči, chování, gestikulace, vše co vyzařuje z jeho osobnosti." (Ando, I, s. 170) Duch šen je jangové povahy, ale potřebuje ke své existenci i jinový protiklad, jímž má být ťing (vytvářená z vrozené čchi, esence potravy, krve a vdechované čchi), ze které se transformuje a kterou je ustavičně doplňován. Aniž bychom se chtěli zaplétat do složitého taoistického výkladu, ten totiž najde čtenář v úplné podobě u citovaného Vladimíra Ando, chceme objevit, co podstatného se připisuje srdci. "Srdce s takto vyváženou čchi (energií) je pak připraveno plnit svou psychickou funkci, touto funkcí je přijímat věci (žen-wu), čili odrážení, refl ektování vnějšího světa, přijímání podnětů přicházejících zvenčí." To znamená, že srdce na tělesné úrovni je především pumpou určující tempo-jang, ale ve své "psychické" funkci je zdrojem přijetí a porozumění, tedy jin (vzpomeňte na: "Aha, tak takhle je to?!"). A teď připomeňme ono české "dal" radost, ke kterému jsme dospěli úvahou nad emocí radosti. Radost (a proto i srdce) je spojená s dáváním a přijímáním. A vzpomeňte na úsloví "nemá srdce", které pasuje na toho, kdo je tvrdý, odmítá soucit, odmítá přijmout věci přicházející zvenčí, odmítá je uznat, hájí jen své stanovisko a nedává. "Má tvrdé srdce." Poruchy této funkce podle jin-jangu se odrážejí především v psychice: mírnějšími příznaky jsou například nespavost nebo množství snů, duševní neklid; ve vážnějších případech otupělost, malátnost nebo až delirium, výpadky vědomí. Vztah srdce k ostatním orgánům vychází z představy jeho řídící funkce a z vědomí jeho propojení s celým tělem skrze krevní oběh. Kde jinde než právě v oblasti srdce se nejvíce projeví nerovnováha jin-jangu v celém systému, tedy také v celé rodině. Víme, jak často jsou anginózní bolesti srdce součástí boje o moc mezi stárnoucími manželi, bývají zbraní i argumentem. ("Nezlobte dědečka, nevidíte, že má zase bolesti," umravňuje žena svá vnoučata, zatímco manžel si drží ruku na srdci. Obvykle se tak zastaví komunikace, která směřovala k něčemu, co by musel její manžel uznat, přijmout.)
Ale jak je to s tou radostí? "Její nadměrnost nebo nedostatek odrážejí stav čchi srdce. Při prázdnotě čchi (energie) se dostavuje smutek, melancholie, čímž se srdce jakoby uzavírá do sebe a brání dalšímu výdeji své energie." (Ando, I, s. 174) Při nedostatku radosti přestáváme mít energii a všichni to dobře známe. Dvojici takový stav postihuje v obtížných dobách, kdy je rodičovský úkol nad jejich síly. Pokud si neposkytnou trochu radosti, začne to po čase být na jejich výrazu vidět. Asi se nebudeme divit tomu, že takový nedostatek energie častěji vidíme na matkách, když si otcové přece jen od rodičovství občas při své "jangu přiměřené lehkovážnosti" mimo rodinu radosti užijí. Třeba při kulečníku. Je třeba podotknout, že také nadměrná radost může tělu škodit. V našem pojetí je to především proto, že v rámci celého emočního pole rodiny dochází obvykle k vyrovnávání radosti jednoho smutkem druhého. Evropská medicína se naproti tomu úvahami o vlivu radosti na srdce příliš nezabývá. Až nedávno se potvrdilo, že existuje cosi jako syndrom "zlomeného srdce", tedy vliv psychického stresu přímo na funkci srdce (Wittstein a kol., 2005). V literatuře se opakovaně vyskytly zprávy o reverzibilní dysfunkci levé komory vyvolané stresem, ale mechanismy této poruchy zůstávaly neznámé. Skupina kardiologů v čele s Wittsteinem z Johns Hopkins University School of Public Health v Baltimoru vnesla nové světlo do této problematiky.
Emoční šok, který vyprovokoval stav podobný kardiomyopatii, kterou by bylo možno označit jako syndrom zlomeného srdce, nebyl v některých případech, posuzováno zvenčí, nikterak výjimečně dramatický. U jediného ze sledovaných mužů to bylo vystoupení před soudem, u žen šlo nejčastěji o úmrtí některého z rodičů, manžela či dalších blízkých osob, dále o autonehodu, ozbrojené přepadení, strach z lékařského výkonu, strach z udušení, vystoupení na veřejnosti, ale také prudká hádka, nenadálé setkání s dávným známým a překvapující zážitek na party. Z extrémně zvýšených hodnot katecholaminů nutně vycházejí také hypotézy o mechanismu "omráčení" myokardu, i když vztah mezi těmito dvěma jevy zůstává nejasný.
Vysvětlení chybí i pro rozdílné zastoupení pohlaví, které naznačuje biologickou predispozici pro stresem vyvolanou dysfunkci myokardu. Sexuální hormony mají významný vliv na sympatickou neurohumorální osu i na koronární vazoreaktivitu, ale sexuální rozdíly týkající se metabolismu a účinků katecholaminů nejsou dostatečně prozkoumány
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama