Dýchání

11. dubna 2009 v 15:56 | *L* |  referátky

DÝCHÁNÍ
ŽIVOUCÍ DĚNÍ díl


Co je toto živoucí dění, které označujeme jako dýchání a které je naším věrným průvodcem od zrození až k okamžiku, kdy náš pozemský život vydechneme? Dýchajíc, vyvíjí se Země po milióny let. Od nejjednoduššího až k nejsložitějšímu organismu mezi nimi a jejich okolím probíhá neustálý proces výměny plynů. Vzniká kyslík, který my lidé k životu potřebujeme. Tím, že ho přijímáme a odevzdáváme uhlík, z kterého žijí opět jiné organismy, jsme vpleteni do velkého, zpětně působícího koloběhu dávání a braní. Někdo má pocit, že mu pojem "ATEM" ("DECH") připomene něco jiného, snad méně hmatatelného, než jsou vědecky zjistitelné procesy v přírodě. Z indoevropského původu slova lze odvodit, že se u slova "ATEM" ("DECH") jedná o mnohem víc, než o popsanou výměnu plynů. Ve staré indičtině znamená výraz "atman" duše, dech, duch (v češtině máme obdobu: dech/duch - pozn. překladatele). Ve staré spisovné němčině nalezneme slova "atoneian", což znamená vysvobodit, vykoupit a "wiho atum" ve významu "Svatý Duch" ! Také jméno "ADAM" vykazuje silné hláskové spojení se slovem ATEM, což znamená v sanskrtu "Já dávám". A toto "Já dávám", které ve výdechu skutečně probíhá, je klíčem ke zdravému nerušenému dýchání. Také v naší současné řeči se spojují se slovem "Dech" ("Atem") rozličné obrazné představy. Co cítíte, když slyšíte: "Někdo má dušnost (Atemnot)." "Je hrobové (bezdeché) ticho. (Atemlose Stolle)". Ve východních kulturách, jako Indii, Číně, Tibetu, je vědění o léčivé síle dechu hluboce zakořeněno ve starobylých zkušenostech léčitelství a bylo, resp. je ještě dnes ku prospěchu celkového vývoje mnoha lidí. Některé indiánské kmeny a praobyvatelé vysokých hor, např. Huncové v Himalájích, si osvojili zákony dýchání způsobem, který jim umožňuje i ve vzduchu chudém na kyslík vykonávat pro nás nepředstavitelné tělesné činnosti. V naší dnešní západní civilizaci si však všímáme dechu teprve tehdy, když už nefunguje tak, jak bychom si přáli. Tzv. poruchy dýchání v úděsné míře přibývají a lze je přičíst nepřirozenému způsobu života - znečišťování vzduchu, nevhodné výživě, přetechnizování, nedostatku pohybu a v neposlední řadě výchově k pohodlnosti vnější i vnitřní. Člověk by si myslel, že toto je životním cílem. To vše ale brání svobodnému, radost přinášejícímu dýchání.
Žádné vykonstruované techniky Kdo se pokouší naučit se znovu správně dýchat, tomu doporučuji, aby se v prvé řadě zabýval přirozenými zákonitostmi dechu. Myslím tím to, že dýchání nesmí být vnucena žádná vykonstruovaná dýchací technika, v níž je dech veden určitými představami, třeba počítáním, zadržováním, umělým prodlužováním, nebo zkracováním. Mělo by jít spíše o to, vlastním prožitím poznat původní přirozený dech a dovolit mu, aby se rozvinul. To se nestane chtěným a rozumovým působením, nýbrž poddáním se a vědomým přijetím. Jakékoli mystifikování by mělo při tom být vyloučeno. Jak ukazují příslušné zkušenosti, bylo by to jen zastírání a matení. Přirozené dění se vždy vyznačuje jednoduchostí a jasností. Je prosto neobyčejných senzací a vykonstruovaných fantazií. To pravé, skutečné, jsme schopni poznat jen v jednoduchosti - ono ji takřka zaručuje.
Fyziologická úvaha "Krev je zcela zvláštní šťáva" zní Goethova věta v lidové mluvě. Komu je ale jasné, co je touto zvláštní šťávou míněno? A kdo ví o tom, že dýchání a krev jsou v přímé vzájemné souvislosti? Dýchání znamená osvěžující přívod životodárného kyslíku až do buněk, nejmenších to stavebních kamenů lidského organismu, a to proudem vzduchu během nádechu. Během výdechu je z těla odklizen škodlivý oxid uhličitý. Při tom slouží krev jako dopravní nosný prostředek. Podle barvy krve poznáváme, je-li bohatá na kyslík (světle červená), nebo na oxid uhličitý (modravě červená). Naše krev je však utvářena zejména červenými krvinkami, které zajišťují přepravu kyslíku. Krev, podobná silnému magnetu, vytváří "vyzařování," které drží našeho ducha. Pojem "duch" ; zde je možná třeba krátkého vysvětlení: v každodenním prožívání řeči zjišťujeme, že pojmy "rozum", "intelekt" jsou zaměňovány s pojmem "duch". Duch je ale to jediné živé v člověku, jeho nejvnitřnější jádro, jeho Já. Vše ostatní jsou jen obaly, z nichž tím posledním, vnějším, je fyzické tělo. Vraťme se k dýchání. Člověk dokáže trpět hladem a žízní mnoho dnů, dokonce týdnů, ale jen několik minut může žít, aniž by dýchal. Nedýchat tedy znamená být odříznut od životodárného přívodu síly. Jak již bylo zmíněno, přijímá lidský organismus dýcháním v důsledku dalekosáhlých chemických procesů kyslík, připravený rostlinami, a vylučuje zpět oxid uhličitý, potřebný pro svět rostlin. Tato výměna plynů se odehrává v plicních sklípcích nevědomě, pro nás nepozorovatelně. Této možnosti výměny plynů musí něco předcházet a totiž to, čemu rozumíme pod pojmem dýchací pohyby. Co se tím ale míní? Vysoce diferencované dění dýchání je regulováno dýchacím centrem, což je odlesk nervových jader v prodloužené míše, tedy v zadním mozku, tzv. kmenovém mozku. Leží tam dobře chráněno a jeho činnost není přerušena ani v narkóze, ani v hlubokém spánku, tak jako všechny vegetativní pochody. Dýchací centrum registruje informace o hladině kyslíku a oxidu uhličitého v krvi a podle toho reaguje tak, že předává impulsy pomocí příslušných nervů i bránici - hlavnímu dýchacímu svalu a pomocné dýchací svalovině. Tím podnícena, bránice klesá a zahajuje vdechování. Následkem toho se může rozšířit hrudní koš a tím i plíce. V plicích vzniká podtlak a vdechovaný vzduch proudí dovnitř. Jakmile se v krvi nachází opět dostatek kyslíku, stáhne se bránice zpět do výchozí polohy. Klesání a zdvihání bránice se děje samo od sebe a my můžeme pozorovat rozšiřování a zužování tělních stěn. Toto můžeme pozorovat u lidí v našem bezprostředním okolí a cítit i u sebe samých zvláště tehdy, přiložíme-li své ruce např. na břicho. Když břicho klesá, rozšiřuje se tlaková vlna směrem dolů. Když se při výdechu vrací zpět do své výchozí polohy, vracejí se zpět i stěny těla. Dýchání je tedy postižitelný vnitřní tělesný pohyb. Bránice je největší sval lidského těla a leží v jeho středu. Při uvolněných svalech a kloubech se její pohyb přenáší přes nohy k chodidlům, od ramen přes paže až do rukou a přes krční páteř až do hlavy. Čím dále od bránice, tím jemnější zachvívání. Velký optimální pohyb bránice má hlavní význam pro udržení zdraví celého organismu, neboť pohyb je vždy výrazem života. Naproti tomu klid vede velmi rychle ke stagnaci, tím i k nemoci a nakonec k ustrnutí. Zdravý, nerušený a bránicí ponechaný pohyb lze přirovnat k jemné masáži všech orgánů, obzvlášť břišních, jako jsou játra, žaludek, ledviny, slinivka břišní, střeva. Podporuje proudění šťáv, jako jsou: šťávy žlučové, výměšky slinivky břišní, lymfa a především oběh krevní. Jedna část srdce je také spojena s bránicí a tak je jeho činnost dýchacími pohyby rovněž podněcována. V jednom článku časopisu "Raum und Zeit" (Prostor a čas) bylo napsáno, že dýchací pohyby jsou také motorem pro oběh lymfy, která je vdechováním (poklesem bránice) stahována dolů do míchy a během výdechu (zpětný pohyb bránice) potlačována opět k mozku. Jsou podněcovány také vegetativní nervové pleteně. Často zmiňovaná sluneční pleteň se koneckonců nalézá přímo pod bránicí. Ráda označuji oblast bránice - srdce - sluneční pleteň - játra - ledviny "emoční oblast" - "Gemütsbereich". Slovem "Gemüt" je přitom míněna výrazová forma ducha. Přes sluneční pleteň předává duch tělu své vlny síly. Proto se také stává, že člověk v této oblasti těla, tedy mezi hrudní kostí a pupkem, vnímá tělesně nejjasněji duševní impulsy a otřesy. O tom svědčí obrazná rčení jako: "je mi teplo u srdce" nebo "přeběhla mi veš přes játra" (volně přeloženo - jsem mrzutý, mám špatnou náladu) nebo "stoupla mu žluč" (je rozhněvaný). Smích a pláč jsou podnětné otřesy bránice: bolest, zděšení, úlek, ale i radost vyvolávají daleko sahající reakce v oblasti žaludku. Proto je nasnadě domněnka, že přívod proudů duchovních sil tělu přes sluneční pleteň je neomezeně zajištěn teprve tehdy, když bránice pracuje svobodně a uvolněně. Z toho všeho je možno vytušit nesmírný význam dýchání pro tělo, ducha a duši.
Základní pilíře dýchání Většina těch, kteří přicházejí do mé ordinace, hledá pomoc. Z toho důvodu se tak křečovitě sevřou a stáhnou, že už nenalézají cestu, jak se z toho uvolnit. Jsou to sevření z nejrůznějších příčin. Důvodem mohou být problémy rodinné nebo mezilidské, denně na nás působící záplava dráždivých podnětů - přetěžování na pracovišti i v různých jiných oborech činnosti. Příklad: pacientka mi sděluje, že velmi obtížně usíná. Pokouší si namluvit, že nyní má konečně klid a už nemusí nic dělat, ani na nic myslet; to se jí však nedaří. Cítí se stísněná, sevřená, neklidná a příštího rána se probouzí opět ve stejném stavu, zpravidla s většími bolestmi zad i ramen. Pro pacientku vypracuji následující cvičení: leží na zádech na ordinačním lehátku. Zpočátku se cítí jako vždy, neví, co si počít se svým tělem. Sotva je cítí. Vybídnu ji, aby se vcítila do své pravé nohy, aby vnímala dotek s lehátkem, aby si uvědomila, že ji lehátko nese a že mu může přenechat váhu/tíhu nohy. Tímto způsobem procházíme celým tělem, jednou oblastí za druhou, až si uvědomuje, že je celé tělo neseno a ona se může své vlastní váhy vzdát. Ve stejné míře, jak se jí to daří, nepotřebuje se už sama přidržovat. To je přírodní zákon. Co se zpočátku zdá být obtížné, daří se pozvolna stále lépe - vnitřním soustředěním se. Tímto soustředěním, které je základním pilířem přirozeného dýchání, jsou míněny současně: vědomá přítomnost (existence) i odevzdání se. Je-li člověk zcela ve věci, tzn. nejen myšlenkami, ale celou osobností v niterném naslouchání příslušného místa, pak se dostavuje ohromující účinek. Skutečnost, že je člověk nesen, je vědomě prožita a toto prožití vytváří most k duchu. Postupně se ulpívání uvolňuje, mění se tělesný tonus. Soustředěním nabývá ideálního napětí, které není přepětím ani ochabnutím, tvoří však základ klidu i zdravé aktivity. Tělesné stěny se rozepnou a tak vzniká pocit prostornosti. Přirozeným následkem toho se dech pohybuje celým tělem volněji a hlouběji. Myšlenky se uspořádávají, někdy dokonce úplně zmizí. Je zasažena i mysl, nálady se mění. Teprve vědomým prožitím toho "být nesen" se člověk může skutečně uvolnit a toto uvolnění není dějem tělesným, má rozměr duševní. Cílem práce s dechem je tělo opět správně obývat, žít v něm. Dechem, t. j. přirozenými silami, které s ním spolupůsobí, je vyzařující spojení mezi tělem a duchem schopno posílit vzájemnou přitažlivost a tím i schopnost oboustranného uplatnění. To se nestane tím, že bychom si umínili poslat vědomě dech do některé části těla, nýbrž tím, že tomu vytvoříme tělesné a duševní možnosti. Například uvolněním křečovitých sevření a blokací. Dech se tedy může rozvinout a tělo se může stát schránkou dechových pohybů. Cvičená ruka ošetřujícího vycítí podle kvality dechu, zda je mezi tělem a duchem zdravé, stabilní spojení nebo nezdravé, relativně volné. Například lidé, kteří často meditují nebo jdou cestou tzv. duchovního školení, nebo lidé, kteří rádi utíkají od reality, vyhledávají snění a fantazii, se často vzdálili tak daleko od svého těla, že jejich vnitřní přítomnost je v dechu již sotva cítit. Dech je "prázdný". Přirozené dýchání se vzdaluje naukám o dýchání, které využívají dechu hyperventilováním (zesílené úmyslné dýchání) nebo chtěným přerušováním přirozeného toku dýchání. Účelem je dosažení "rozšířených stavů vědomí". To nastává změnou obsahu kyslíku, resp. uhlíku v krvi a projeví se na činnosti mozku podobně jako při aplikaci drog. Tím se narušuje přirozené harmonické spojení vyzařování mezi tělem a duchem.
Harmonie Zdravý dech naproti tomu přispívá zázračně k harmonizaci tohoto opojení, samozřejmě ale nenabízí záruku pro "vzestup" ducha. Toto zdůrazňuji, protože dnes je velmi rozšířena snaha hledat duševní blaho v tělesných dechových cvičeních. Alice Schaarschuhová, zkušená učitelka dýchání, razila slova: "Mluvíte, jak dýcháte. Dýcháte, jak žijete. Žijete, jací jste." Tato slova se v mé dlouholeté praxi potvrdila a zatím jsem nepotkala člověka, který by měl rytmus dýchání jako někdo jiný. Až do nejhlubších jemností je dech výrazem absolutní individuality. Minulost člověka, jeho současný stav, to co si myslí, co cítí, dokonce i to, co právě vidí nebo jak se pohybuje, vše je vyjádřeno v každém jeho dechu. Slovy můžeme lhát, dechem nikoliv; proto se nám může stát pravým nosným lanem! Ve svém rytmickém proudu má dech tři fáze (trojici): výdech - dechový klid - nádech. Začátek je výdech. Prvé, co nově narozený člověk ze sebe vydá, je výkřik, přinejmenším povzdech, sten - on vydechne. Vlastnosti výdechu se projevují v dávání, poměření v aktivitě směrované navenek i v jednání. Poté následuje chvilka klidu, v níž se nic neděje, člověk očekává to nové. Následný nádech je jediné otevření se k přijímání, k přijetí daru, který je předpokladem dalšího života. Z toho harmonicky bez přerušení plyne další výdech. V dechovém rytmu se často vyskytují poruchy a jejich tvary jsou mnohovrstvé. Tak například lidé, kteří ve svém každodenním životě nenacházejí klid a štvou se od jedné činnosti ke druhé, zpravidla vykazují ve svém dechovém rytmu tomu odpovídající obraz. Jejich dech je malý a rychlý, většinou i povrchní, často zcela chybí uklidnění dechu - přestávka (dechový klid) obzvlášť rozmanitá jsou omezení výdechu. U jednoho se výdech "vsákne," u druhého se "hroutí" asi jako malé povzdechnutí, u dalšího výdech sotva začal a už nastává nutnost opět se nadechnout. Uvolněný, přirozený dech má velmi mnoho společného s obětová ním se, oddáním se a s uvolněním. Tím není míněno vzdání se. Uvolnění znamená vřadit se vědomým prožitím do přirozených dějů. Určitými tělesnými cviky, které zahrnují: vnímání držení těla, vnitřní a vnější jednání (chování), pohyb, jakož i hlas - se může dech rozvinout a být jako přirozené dění znovu prožit.
Susanne Barknowitz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama