Marie-Louise von Franz Sen a smrt 1

2. dubna 2009 v 10:44 | *L* |  postahováno
Sen a smrt, O čem vypovídají sny umírajících ; Marie-Louise von Franz
Portál, Praha 2000
Úvod
C.G.Jung sice výstižně zdůraznil, že nevědomá psýché věnuje smrti jako náhlému konci tělesného života relativně malou pozornost a dělá, jako by duševní život, případně individuační proces jedince prostě pokračoval. V této souvislosti se však setkáváme se sny, jež téma konce tělesného života a explicitního pokračování života po smrti symbolicky naznačují. Nevědomí totiž zcela zjevně "věří" v život po smrti.
Člověk by měl mít nějaký mýtus o smrti, neboť "rozum" mu neukazuje nic než temný hrob, do něhož směřuje. Mýtus by mu však mohl názorně předvést jiné obrazy, užitečné a obohacující obrazy života v zemi mrtvých. Člověk, který těmto obrazům věří nebo jim poskytne určitou důvěru, má právě tolik pravdy i nepravdy jako ten, kdo jim nevěří. Zatímco však ten, kdo je popírá, jde vstříc nicotě, sleduje ten, kdo je vázán archetypem, stopy života až k smrti.
Křesťanství se svým převažujícím zdůrazněním ducha věnovalo osudu mrtvého těla málo pozornosti a stanovilo jen dogmatický postulát, že tělo bude někdy na konci světa Bohem zázračně obnoveno. Archaický "pohanský" člověk se na mnoha místech s významem těla a jeho rozpadu ve smrti intenzivně vypořádával a tušil v těle "tajemství", jež souvisí s osudem duše po smrti. Toto "tajemství" pak zase alchymisté tušili ve své "prvotní látce", případně ve svém "jemném těle", těle dechu, jež se - spíše než viditelnou hmotu - pokoušeli probádat.
Alchymistické studium problému "jemného těla" navazuje hlavně na náboženský rituál provázející mumifikaci a na pohřební liturgii starých Egypťanů.
Individuační proces je vlastně také přípravou na smrt. V zásadě dokonce nelze individuační sny a sny o smrti ve své archetypové symbolice rozlišovat.
D.I.Lauf v jednom článku ukázal, že v této symbolice podle všeho působí stále tytéž archetypy - základní struktury psýché, jež opakovaně vedou k podobným symbolickým představám. Zvláště uvádí následující témata: rozdělení živlů v analogii o stvoření, motiv velkého průchodu nebo cesty, přeplutí nějakých vod nebo přechod přes most s jedním nebo dvěma průvodci, re-formace mrtvého v jeho duševním nebo posmrtném těle, vážení duše nebo soud, návrat do světa jiného bytí nebo nakonec reinkarnace.
Většina parapsychologických jevů sleduje archetypový vzor, který lze chápat a vykládat psychologicky. Naproti tomu nemohu rozhodnout např. v otázce, zda se při spiritistických sezeních skutečně hlásí zemřelí, nebo jen komplexy účastníků, či obsahy kolektivního nevědomí (to se stává v každém případě velmi často).
S nevědomím je spjato "vědění", jež Jung označil jako !absolutní vědění" - tzn., že nevědomí dokonce může vědět věci, které nikdo vědomě neví.
Člověk tedy může "vycítit", jestli sen používá obrazu mrtvého jako symbolu něčeho vnitřního, nebo zda ho "skutečně" zobrazuje.
Sny o smrti se objevují u mnoha lidí již od středního věku. Neznamenají pak bezprostředně nadcházející smrt, nýbrž je třeba je spíše chápat jako "memento mori". Většinou se dostavují tehdy, jestliže já zaujímá vůči životu příliš mladistvý postoj, a volají po rozjímavějším pohledu.
Kapitola 1 "Tajemství" mrtvého těla a "Osiridův hrob"
Chce-li si žijící člověk představit svůj vlastní život po smrti a chtějí-li rovněž pozůstalí věřit v posmrtný život zemřelého, spočívá snad největší potíž v tom, že se za života téměř naprosto identifikujeme se svým tělem.
U mnoha národů byl vytvořen zvyk vyrábět jakousi loutku, zpodobení mrtvého nebo symbolickou konstrukci, jež měly mrtvolu nahradit.
Nejen že lidé dlouho vnímali mrtvého jako totožného s mrtvolou, rovněž nebyli zprvu s to odlišit představu místa jeho pobytu od mrtvého těla v hrobě.
V mnoha rozvinutých kulturách se později ukazuje tendence k rozdvojení nebo vícečetnému dělení představ o zásvětí. Na temné místo se pak ubírají pouze obyčejní lidé, zlí, nebo ti, kteří zemřeli určitým druhem smrti, zatímco vybraní dorazí do radostného zásvětí lokalizovaného většinou nad zemí.
Toto dvojí nebo vícečetné dělení "zásvětí" se někdy netýká specifických skupin lidí, ale různých částí duše jednoho a téhož člověka.
Naše vědomé já však vůbec není pouze individuální, ačkoli to tak pociťujeme, když říkáme "já" (a přitom často ukazujeme na své tělo). Nesčetné impulsy, myšlenky, představy, zaměření na určitý cíl a volní jednání já jsou čistě kolektivní, tzn. podobné jako u jiných lidí, i když ne identické. Pro nevědomou část naší psýché platí totéž. Jen část jejích manifestací (sny atd.) se vztahuje na individuálně prožité - na to, co Jung nazývá osobním nevědomím. Mnoho dalšího pochází z "kolektivního nevědomí" a to nelze přisuzovat samotnému individuu.
Teprve když někdo ví, jak dalece je nekonečně opakovatelným "člověkem" v obecném kolektivním smyslu a jak dalece je omezeným individuem, nedělitelnou, jedinečnou bytostí, tehdy jej lze označit za člověka, který se stal vědomým.
Skutečnost, že náboženské výpovědi často dokonce stojí v protikladu k fyzicky doloženým jevům, dokazuje samostatnost ducha vůči fyzickému vnímání a určitou nezávislost duševní zkušenosti na fyzických danostech. Duše je autonomní faktor a náboženské výpovědi jsou duševní vyznání, jež nakonec spočívají na nevědomých, tedy transcendentních procesech.
koncepce vzkříšení, která již dalekosáhle vychází vstříc Jungově symbolické interpretaci, se nachází u Origena. podle jeho představy vzkříšeného těla nebudou ani látka, ani forma nového těla tytéž jako dříve, bude však mezi oběma existovat reálná kontinuita individuality. Vzkříšené tělo, které vzejde ze zárodečného principu, již nebude hrubohmotné, nýbrž bude duchovní, dokonce božské přirozenosti. Bude neviditelné pro naše tělesné oči, nedotknutelné pro naše ruce.
Stejně jako Origenes věřili i staří Egypťané, že vzkříšení začíná kontinuálním procesem u konkrétního mrtvého těla. Origenes mluví o starém těle také jako o "seminariu", záhonu připraveného k setbě, z něhož opět vyrůstají mrtví. V egyptském pojetí se mrtví vracejí zpět do života takřka jako vegetace. Obraz vegetace se proto objevuje ve snech lidí v blízkosti smrti velmi často.
Nejstarší alchymistické texty Západu vznikly na egyptské půdě, a proto byly od počátku spjaty s myšlenkou posmrtného života. Je známé, že egyptská kultura byla na tento moment zaměřena v neobvyklé míře. Jedním z nejstarších řeckých alchymistických textů je poučení Isis svému synu Horovi. ...Nauka zní: "Jdi jen a pozoruj rolníka Acharanta (v jiné verzi: námořníka Acheronta a také Achaaba), taž se a uč se od něj, co je tím zasetým a co tím sklizeným. Poznej, že kdo seje zrno, zrno i sklízí, a kdo seje ječmen, právě tak sklidí ječmen.
Mrtvý Isidin manžel Osiris byl totiž označován jako "zrno" (pšenice) a také "ječmen", právě tak i každý mrtvý, který se přece podle egyptského pojetí v okamžiku smrti stává Osiridem (mrtvola a mumie proto byly, jak známo, oslovovány jako Osiris XX = jméno zemřelého).
Zjevně se zde obrazem vegetace míní pokračující trvání životního procesu, který stojí mimo protiklady života a umírání. Tak říká mrtvý v jiném nápisu z rakve: "Atum mě učinil zrnem, když mě seslal dolů l zemi, k ohnivému ostrovu, když vzniklo mé jméno Osiris, syn Gebův. Já jsem život".
Zrno a ječmen nemáme chápat konkrétně, ale jako symboly něčeho psychického, co existuje mimo život a smrt.
Symbol ohně života, jenž panuje ve všem viditelném i neviditelném, se nachází blíže rozvedený již u gnostika Šimona Mága, současníka apoštola Petra. Neviditelná část kosmického ohně má vědomí, zatímco viditelný oheň je nevědomý. Plodem je u Šimona ta část duše, která es podobá Bohu - tzn. v psychologické řeči symbol bytostného Já.
Když v našem alchymistickém textu říká anděl Amnael Isidě, že celé tajemství tkví v pochopení toho, že kdo seje zrno, také je sklidí, pak naráží na zrno věčného života, jež vládne ve stvoření.
Z psychologického hlediska symbolizuje Rutej = egyptský dvojitý lev (totožný s bohem země Akerem) dvojí aspekt psychické energie (energie předpokládá polaritu), jejíž proudění vytváří na prahu vědomí prožitek času.
Na tajemství vzkříšení se v Egyptě pohlíželo v souvislosti s tajemstvím stvoření vesmíru a života vůbec a že nejstarší alchymisté ve svých substancích hledali totéž tajemství.
"Osiridův hrob" je podle názoru starých Egypťanů a také podle raných alchymistů tajuplné místo, kde z mrtvoly zemřelého zase vzniká nový život. Tento proces zároveň jaksi opakuje proces samotného stvoření světa. "Osiridův hrob" byl i v pozdním období symbolizován džbánem s nilskou vodou, zvaným "Osiris-Hydreios": je to kulatá nádoba na vodu s hubičkou a s držadlem, na kterém spočívá had. Nádoba je symbolem tělesné nesmrtelnosti. Jinými slovy, je to lůno, v němž se odehrává tajuplný děj Osiridova znovuzrození.
V této souvislosti je důležité, že tělesné pozůstatky, zde popel zemřelého, jaky by skrývaly léčivé tajemství. Připomíná to Origenovu myšlenku, že vzkříšené tělo vzniká "vysláním jiskry" ze starého těla. Tak věřili i staří Egypťané a první Alchymisté, že ke vzkříšení dojde z pozůstatků mrtvé látky těla - nikoli pouze z duše, ale takříkajíc z proměněné látky.
V alchymistické olověné rakvi (do níž se dává tělo Osiridovo) dochází naplnění mysterium vzkříšení, přičemž právě démonický element představovaný Sethem hraje uchovávající a zachraňující roli. To démonické, sethovský element v člověku, jsou jeho "zlé" autonomní afekty, impulzy k jednání a emoce - to, co Jung shrnuje pod pojmem stínu. Tyto impulzy žalářují "Osirida", tzn. nejprve brání uvědomění a individuaci. Ale právě ve svém zdánlivém vítězství, v okamžiku smrti, se sjednocují se svým protikladem,s principem dobra, s Osiridem, vodou života, a proměňují se v "nádobu" uchovávající bytostné Já, jež umožňuje, že se mrtvý nerozptýlí, ale může si uchovat svou individuální identitu. Psychologicky to můžeme chápat jako proměnu z jáské sebestřednosti k vědomí vlastního já.
Zdá se, že představa smrti jako druhu boje nebo momentu rozhodnutí je archetypové povahy, neboť se nachází v mnoha kulturních okruzích.
V egyptské a alchymistické symbolice se naproti tomu protiklady v posledním momentu smiřují a zůstávají v posmrtném těle v jednotě. Proto se v egyptské Knize bran na konci zjevuje smrt jako bůh se dvěma tvářemi (hlavami Setha a Hora), které provázejí boha slunce při jeho podsvětní proměně.
Čím přirozeněji se člověk za života, ještě než se přiblížila smrt, k boji vnitřních protikladů stavěl, tím spíše snad smí doufat v pokojný konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama