Marie-Louise von Franz Sen a smrt 2

2. dubna 2009 v 10:45 | *L* |  postahováno
Kapitola 2 Vegetace: strom, tráva, obilí a květy
Na snovém motivu podupaného obilného pole, jež opět doroste, a na symbolice pšenice a ječmene spjaté s bohem mrtvých Osiridem jsme viděli, že život a umírání vegetace se často objevuje jako symbol smrti a vzkříšení.
Muž krátce před smrtí:
Jsem v krásném uspořádaném parku se starým trávníkem a živými ploty. Na konci zahrady vidím pohyb. Nejprve se zdá, že je to obrovská žába z trávy. Když přijdu blíže, vidím, že to ve skutečnosti je zelený muž z trávy. Pohybuje se jako v nějakém tanci. Je to nádherné a připomíná mi to Hudsonovu novelu: Green Mansions. Dalo mi to pocit míru, ačkoliv jsem ve skutečnosti nedokázal pochopit, co jsem to viděl.
Zelený muž - podobně jako egyptský Osiris - je duchem vegetace. Žába připomíná egyptskou žabí bohyni Heket, která bývala často zobrazována, jak sedí na hlavě mumie. Byla symbolem "znovuzrození". Zelená byla ve středověku považována za barvu Ducha svatého, života, plození a vzkříšení. Je to barva duše světa nebo vše vyplňujícího ducha života.
Vedle trávy a obilí se jako symbol tajuplného vztahu mezi smrtí a životem často objevuje strom. Aspekt života a smrti tak v sobě spojuje již zmíněný symbol stromu u Šimona Mága, sestávající z viditelného a neviditelného světového ohně (= světové energie).
Mladá pacientka umírající na rakovinu:
Byla jsem palmovým stromem, prostředním ze tří palem, Mělo nastat zemětřesení a hrozilo zničení všeho života. Nechtěla jsem, aby mě zemětřesení zničilo.
Strom je zde mateřským symbolem - sen tak líčí odevzdání se "matce přírodě". Jung: "Svět vědomí ustupuje světu vegetativnímu. Strom je obnovující se nevědomý život, který věčně trvá, když lidské vědomí vyhasne.
Strom v alchymistické tradici znamená i symbol alchymického díla (opus alchemicum). Psychologicky symbolizuje proces individuace, tzn. trvalý vnitřní růst k vyššímu vědomí, při kterém člověku "vycházejí" nová a nová "světla".
Dějiny symbolu vůbec líčí strom jako cestu a růst k neměnnému a věčně jsoucímu, které vzniká jen sjednocením protikladů a svou věčnou, již přítomnou existencí také sjednocení umožňuje.
Vegetační symbolika se objevuje i v jednom z nejstarších textů řecko-egyptské alchymie, ve spise Komarios ke Kleopatře pocházejícím z 1.století. Cyklus výroby "filosofického kamene" nebo zlata: je to mandala se 2x4 barvami a procesy. Jde o 4 hlavní stadia: melanosis = černání, leukosis = bělení, xanthosis = žloutnutí a iosis = červenání; dále o 4 operace: 1. taricheia = mumifikace a promývání (promývání popela, práce s ohněm), 2. chrysopoiesis= výroba tekutého zlata pomocí ohně (smíšení s tekutinou a vznik voskového koláče), 3. rozdělení na dvě části a opětovného smíšení bílého a žlutého (dělení na dvě části a smíšení se žlutými a bílými tekutinami), 4. sepsis = druhé hnití, na jehož konci se objeví zlato (druhé hnití a vyjmutí zlata). Tyto čtyři operace se úzce druží se čtyřmi barevnými fázemi.
Pokosení obilí nebo trávy či porážení stromů ukazuje často i ve snech lidí krátce před smrtí na konec.
Lidé mi často vůči útěšným snům namítali, že jde přece jen o sny nesené přáním. Ale nevědomí mívá ve zvyku ohlásit lidem, kteří si dělají o blížíce se smrti iluze, konec velmi drastickým způsobem.
Ve výtvarném umění bývá smrt často znázorňována jako žnec s kosou. Tento výtvarný motiv se odvozuje ze zpodobnění předkřesťanského boha Saturna, který jako bůh žní býval zobrazován se srpem. Ve smrti je něco "posečeno", "poraženo", "rozřezáno". Smrt je brutální událost, jak říká Jung, "vypadá to tak, jako by člověka zabily zlé a nemilosrdné síly... a zbývá ledové hrobové ticho."
Při vzkříšení rostliny "kvetou", jak říká Komariův text. Květin jsou rozšířeným archetypovým obrazem posmrtné existence případně vzkříšeného těla. V tzv. "hodinových hlídkách" Osiridových mysterií dochází ve čtvrté denní hodině k tzv. vegetačnímu vzkříšení (a v návaznosti pak přímo k animálnímu vzkříšení, což - jak se zdá - byl rituál znovuzrození, jímž se obnovovala ka mrtvého). V šesté hodině se pak říká, že nyní mrtvého přijala nebeská bohyně Nut a znovu ho zrodila jako dítě. "Vegetační vzkříšení" je tak prvním stupněm při opětovném oživení mrtvého.
V buddhismu květina odpovídá osvícení. V "Učení o čisté zemi" se květ (bílý lotos) chápe jako symbol člověka, jenž uprostřed svého života zapleteného do vin a zklamání přece "žije v Bohu", ve věčném světle a životě buddhy Amitábhy. V taoistickém čínském textu Tajemství zlatého květu je květ popsán jako "nové bytí", jež se v tichu meditací rozvíjí z temné vnitřní hloubky. Jde o to, co Jung nazývá zkušeností bytostného Já.
V Nepálu se ještě dnes při pohřbu žehem rozhazují po dřevěné hranici rýžová zrna a květiny - aksamitníky (žluté květy!). Zvláštní roli hraje květina zvaná tulasi.
Oranžově žlutý aksamitník je dodnes používán Indiány v Guatemale jako symbol "dušiček" - dne všech zemřelých. Znamená pro ně: slunce, světlo a život.
Rovněž v kultuře středoamerických Mayů byl růst vegetace úzce spojen s kultem mrtvých. "Duše mrtvých měly úzký vztah k růstu rostlin, zvláště kukuřice. Také rostlinám pomáhaly ke znovuzrození.
Často se můžeme v literatuře dočíst, že "vegetační bohové" byli spojeni se symbolikou vzkříšení v tom smyslu, že Osiris, Attis, Tammuz atd. znamenali umírání a znovuoživení vegetace. To je z psychologického hlediska nesprávné. Vegetace představovala psychické tajemství smrti a vzkříšení. Přitom musíme mít na paměti, že všechna vegetace se ve skutečnosti vyznačuje tím, že svůj život čerpá přímo z tzv. "mrtvé" anorganické látky, ze světla, vzduchu, země a vody. Proto je obzvlášť vhodným symbolem zázraku, že z "mrtvé" hrubohmotné látky může přímo vzniknout život.
Na rozdíl od stromu, trávy a mnoha květů má symbol jednotlivé květiny ještě jeden zvláštní význam. Květiny mají většinou tvar mandaly (Buddhův "žlutý květ") a především to z nich činí symbol bytostného Já.
Aktivní imaginace je Jungem objevený způsob meditativního postupu, v němž člověk vede dialog s vnitřními fantazijními postavami.
Ve starém Egyptě byla nesmrtelná duše ba, posmrtná forma existence zemřelého, znázorňována jako pták nebo hvězda. Hvězda symbolizuje věčnou jedinečnost mrtvého, který má jako jedna z milionů hvězd přece svou vlastní jedinečnost.
Kapitola 3 První svatba se smrtí
Znovuoživení "rostlin" (=rud) vodou se v alchymii chápalo jako svatba.
Komariův text: ... Umění alchymie totiž napodobuje narození dítěte, neboť je samo utvářeno jako dítě. A když je toto zrození dokončeno - hle, to je zapečetěné mysterium....
V textu je nový popis sjednocení nejvyššího a nejnižšího ve formě ženicha a nevěsty. Představuje sjednocení psychických protikladů, jež Jung popsal ve svém souhrnném díle Mysterium Coniunctionis: posvátnou svatbou (hieros gamos), jež také jako "svatba se smrtí" představuje obecně rozšířený archetypový motiv.
V Komariově textu je rovněž opsána "extrakce duše". Duše (psyché) při "práci s ohněm" opouští temnou, ohavně páchnoucí mrtvolu, jako "oblak" stoupá vzhůru a vrací se zpátky do těla jako déšť na zemi. Tento návrat je zároveň "posvátnou svatbou": u Komaria svatbou psyché a těla.
Jung zdůrazňuje, že anima se nejprve snaží muže vtáhnout do života, ale ke konci života, jestliže byla integrována, se stává zprostředkovatelkou zásvětí - obsahů nevědomí. Pak přijímá duchovně-náboženský aspekt. Stává se Sofií.
První sen analýzy mladé ženy postižené rakovinou:
Přišla jsem k sumerské věži, k jejímuž vrcholu klikatě vedly velké rampy. Zároveň to byla California State College, jež stojí nad Universitou Jižní Kalifornie. Musela jsem nejprve stoupat k vrcholu věže - děsný rozsudek Boha (=muka). Když jsem dorazila nahoru, shlédla jsem dolů a viděla po celém městě roztroušené budovy ze sumerského, římského, gotického a staroindiánského období. Přede mnou ležela otevřená velká, elegantní kniha, krásně ilustrovaná architektonickými jednotlivostmi těchto budov, jejich vlysy a skulpturami. Probudila jsem se zděšená výškou té věže.
Sumerské zikkuraty představovaly také osu světa spojující nebe a zemi. Ve snu je věž obrazem bytostného Já. Snící tedy zjevně musí dosáhnout mnohem vyššího stupně vědomí, než bude moci zemřít, a musí získat vhled do velkých, neosobních historických aspektů psyché, hodnot kolektivního nevědomí a sekulárních vývojových procesů lidských duchovních dějin.
častěji jsou dochována svědectví, v nichž vystupuje anima, která odnáší muže ke svatbě se smrtí.
Nejkrásnější byla symbolika svatby se smrtí rozvinuta v Persii a - ve svém pokračování - ve středověké perské mystice. Každý člověk, který se inkarnoval na zemi, má (často aniž by to věděl) v nebi anděla, svou Daénu - dceru kosmické Sofie (Spenta - Ármaiti). Daéna je jeho "nebeské já", jeho "imago animae", zrcadlo jeho pozemského obrazu. Je vytvořena z jeho dobrých činů, jež pocházejí z jeho aktivní imaginace, tzn. z jeho dobrých myšlenek. Když člověk zemře, přijde mu po zásvětním mostě Činvató vstříc krásná dívka a doprovází ho. Zjevuje se zesnulému jako jeho vlastní "víra" v tom smyslu, že "ona to byla, která ho inspirovala, ona, jíž odpovídal, ona, která mu šeptala a těšila ho, ona, která ho teď soudí".
Tento archetypový aspekt animy-smrti se i dnes nachází ve snech a vizích moderních mužů, v nichž je anima prožívána buď spíše jako démon, který vleče umírajícího pryč ze života, nebo jako vítaná milenka, která ho odvádí do lepšího světa.
Sen nešťastně ženatého muže 3 týdny před nečekanou smrtí:
Byl se svou ženou v kostele, aby opakovali svatební obřad, ale seděl těsně před bílou neproniknutelnou stěnou. Kněz - muž, kterého znal a hodnotil jako sympatického, ale depresivního a konvenčního - chtěl právě začít s obřadem, když vtom se do kostela vřítila mladá překrásná cikánka, kněze spoutala a vlekla pryč. Planoucíma očima pohlédla na snícího a řekla: "A s tebou už také brzy ztratím trpělivost!"
Záhy na to snící zemřel. Jeho anima byla rozzuřená, protože snící ji nemiloval a celou svou erotickou stránku konvenčně potlačoval. Tak se anima stala démonem smrti.
Artemidóros říká: Snít o svatbě by mohlo znamenat smrt, neboť svatba a smrt "jsou považovány za obrat v lidském životě, a jedno vždy ukazuje na druhé". Erós, Hypnos (Spánek) a Thanatos (Smrt) jsou bratři a často jsou v ikonografii smíšeni.
Anima je u muže velmi úzce spjata s imagem matky. Proto je zde nevěsta zároveň "matka světa" - anima mundi. Je pro mrtvého matkou i nevěstou zároveň.
Motiv smrti při posvátné svatbě patří psychologicky do světa, v němž převládá mateřská bohyně a ženský princip erotu, zatímco v patriarchálních válečnických kulturách se zdá spíše na ústupu.
Kapitola 4 Temná cesta ke zrození a "duch sklíčenosti"
K archetypovým motivům, jež předjímají proces umírání, patří obraz tmavé, úzké cesty ke zrození. Dílo zhotovení zlata nebo "kamene mudrců" bylo znázorněno rovněž jako těhotenství nebo rození dítěte. To je podstatný motiv, který prochází staletími tradice alchymistických textů.
Lékaři R.Moody a M.Sabom a teolog J.CH.Hampe ve svých pracích předkládají zprávy o motivu průchodu. Jedná se přitom o případy lidí, kteří byli po selhání srdce uměle přivedeni zpět k životu. Pacienti většinou popisují, že dosáhli velmi šťastného stavu, někteří však museli nejprve projít něčím jako "krátkým zatemněním" (blackout), "temným údolím" nebo "tunelem", než mohli vejít do nové stavu.
Někdy je smrt ve snech popsána i jinak: jako velká temnota, jež se kolem člověka rozšíří - podobná mlze nebo jako tmavá skvrna či mrak, které zabraňují pohledu na okolní svět.
Poslední sen umírající ženy, popsal D.Eldred, obsahuje motiv, že se snící s vypětím posledních sil brání tomu, aby spadla do tichého hlubokého horského jezera. Snad to líčí také strach ze "zatemnění" v okamžiku smrti nebo možná, na ještě hlubší rovině, strach z pádu do nevědomí, doprovázeného ztrátou jáské identity.
Nacházím se na okraji jezera se svým mužem a přáteli. Jezero je velmi hluboké, voda čistá, průzračná, čirá a modrá. Náhle spatřím na dně jezera černého ptáka. Je mrtvý. Plná soucitu se chci ponořit, abych ho zachránila. Nemohu unést, že je mrtvý. Můj muž láskyplně, ale rozhodně zasáhne a požaduje, abych to nedělala, že je to tak v pořádku. Ještě jednou se tam podívám a vidím oko toho ptáka. Je to diamant, který silně září. V tom procitnu.
Mrtvý pták je asi vyhaslý životní duch těla, kterého má snící nechat být, protože by se jinak nakazila rozkladnými silami procesu umírání. Má se držet od umírajícího těla dál, ale z něj pohlíží diamantové oko ptáka. Diamant (od "adamas" - nezdolný) je alchymistická varianta kamene mudrců, obraz bytostného Já jako nezničitelného jádra osobnosti.
Měla v oku černou skvrnu. Kdyby ta skvrna putovala k centru oka, pocítila by prudkou bolest, ale paní X by jí to pomohla vydržet.
Tato tmavá skvrna znamenala - jak se ukázalo - smrt, která oči "zastírá temnotou", tzn. navždy uzavírá pohled na vnější svět.
Neurčitá tmavá skvrna je obrazem smrti, který se často nachází v antické literatuře.
Žena krátce před smrtí:
Jako bych (ve snu) procitla a zahlédla barevný kruh, jenž se zdál být projikován na závěs (jako na filmové plátno), který v naší ložnici zakrývá okno. Jdu opatrně kolem toho kruhu, který vypadá černý - je to, jako bych měla jít opatrně, abych do něj nespadla. Je to zjevně jáma, černá díra.
Kruh je obrazem bytostného Já. Z bytostného Já paradoxně vychází přitažlivost a zároveň velký strach z přiblížení. Strach ze smrti je tak nakonec strachem z bytostného Já a z posledního vnitřního setkání s bytostným Já.
Mykénské hroby jsou modelem obecné geografie země mrtvých (Hádu): nejprve dolů vedoucí chodba (dromos), pak úzký průchod (stomion: ústa) a pak vysoká a prostorná hrobová komora (thalamos: svatební komnata). Samotná hrobová komora je jako lůno v zemi, do nějž mrtvý vchází ke svému znovuzrození.
Počáteční temnota v zásvětí (Hádu) se v Komatiově textu (§4) označuje jako duch marnosti (mataiotés) a sklíčenosti (athymia), tzn, jako stav nejhlubší deprese a pocit naprosté nesmyslnosti. Podle mého názoru deprese slouží k tomu, aby uvolnila vědomí umírajícího od vnějšího světa, který je v depresi pociťován jako více méně nesmyslný, marný. To, že ve výše uvedeném snu jsou temnou mlhou zasaženy právě oči, se dá chápat i takto: oči symbolizují pohled na vnější svět, který teď musí přestat ve prospěch totálního obrácení se k vnitřním obrazům. Duch sklíčenosti souvisí s tím, že já ještě příliš pohlíží ven a na viditelný svět a "skutečnost duše" ještě dostatečně nevidí.
Auto symbolizuje ve snech moderních lidí často tělo, případně náš navyklý způsob pohybu ve vnějším světě.
R.Moody vypráví: Některé z osob prožily jakousi "mezi-říši", kde se beze smyslu potulovali duchové zemřelých. "To, co se dalo považovat za jejich hlavu, měli hluboko svěšené. Rysy jejich obličejů byly plné smutku a zoufalství. Zdálo se, že se vlečou... Působili vysíleně, otupěle a šedě. A vypadalo to, že se tak budou ploužit stále a věčně, nebudou vědět, kam jdou, koho následují a co mají vyhlížet... Byli nesmírně zmatení. Bez tušení o tom, kdo nebo co vlastně byli. Pravděpodobně ztratili všechno vědění o tom, kdo byli - jejich identita byla pryč.
Sen umírající staré ženy:
Vidí hořící svíci na parapetu uvnitř svého nemocničního pokoje a náhle zpozoruje, že ta svíčka brzy zhasne. Zmocní se jí děs a úzkost z velké temnoty, která se blíží. Náhle však tatáž svíce opět svítí, ale na druhé straně okna. A snící procitne.
Zemřela ještě téhož dne v úplném klidu. Přechod zde zahrnuje prvek chvilkového děsu a neklidu; zatím svíce přes zavřené okno nějak dorazí na druhou stranu, jako by se odhmotnila a na jiném místě opět zhmotnila. Okamžik deprese a úzkosti zde trvá jen velmi krátce, někdy však bývá mnohem delší.
Obraz cesty jako symbol blížící se smrti se podle mé zkušenosti objevuje ve snech nejčastěji.
Asi nejpodrobnější motiv cesty nacházíme v egyptském kultu mrtvých, kde duše blažených (bau) podnikají se slunečním bohem cestu v jeho bárce. Pro Egypťany symbolizovalo slunce nejvyšší vědomí, východ slunce představoval vzkříšení.
Slunce jako cíl daleké cesty mrtvého symbolizuje nejvyšší uvědomění jako cíl individuačního procesu. Orientace pohřbeným směrem na východ odkazuje i na tuto myšlenku, totiž že vzkříšení je zároveň cosi jako nový východ slunce. Z psychologického pohledu je slunce symbolem zdroje vědomí.
Jung: "V duši přebývá od prapočátku touha po světle trvalé puzení vyjít z noční temnoty. Touha po světle je tohou po vědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama