Marie-Louise von Franz Sen a smrt 3

2. dubna 2009 v 10:46 | *L* |  postahováno
Kapitola 5 Smrt jako hrozivý nebo pomáhající "jiný"
Blížící se smrt bývá často znázorněna obrazem zločince - tzn. jako něco, co náhle a jako cizí vtrhne do dosud obvyklého chodu života.
První sen v analýze bývá často prorocké povahy - takřka symbolicky předjímá nadcházející vývoj, jenž se v nevědomí připravuje.
V mytologii mnoha národů je smrt popsána jako mužská nebo ženská postava.
ještě častěji než hrozivý "jiný" v lidské podobě bývá smrt představena jako vlk nebo pes. Germánská bohyně Hel je sestra vlka Fenrise, jemuž odpovídá řecký Kerberos, syn hada Echidny.
Pes je mytologicky také často líčen jako léčící a ochraňující průvodce do zásvětí. Anubis, egyptský bůh se šakalí hlavou, je vlastním poskytovatelem vzkříšení, a v aztécké víře vrací žlutý nebo červený pes Xolotl mrtvé, kteří se již ocitli v zásvětí. zpátky do života. Také v Indii se Šiva, ničitel a bůh smrti, jmenuje "Pán psů". Bohyně smrti Nehalennia byla zobrazována spolu s košem jablek (=plody!) a s vlčákem; a Vergilius říká v Aeneidě, že pekelný pes Kerberos je vlastně země, jež požírá mrtvá těla. Smrt také mohou představovat hadi a ptáci.
Psychologicky může první setkání s bytostným Já vykazovat všechny ty negativní vlastnosti, jež jsou zpravidla charakteristické pro nepřipravené střetnutí s nevědomím. Smrt a bytostné Já, tzn. obraz Boha, nejsou de facto rozlišitelné.
O duchu Mercuriovi se často v alchymistických textech říká, že má na sobě všechny barvy (omnes colores). Hra barev (cauda pavonis) se v alchymistickém procesu objevuje po černi (nigredo), tzn. že tedy po průchodu černí také ještě bude život.
Z psychologického hlediska je zmíněný hrozivý zločinec spíše všeobecným obrazem osobní "druhé poloviny duše" umírajícího, zatímco v zmíněných postavách Herma, ďábla, indického boha smrti Jamy nebo anděla vystupuje spíše v nadosobním aspektu symbol bytostného Já. Tyto aspekty, viděno psychologicky, do sebe vzájemně plynule přecházejí, naproti tomu kulturně specificky jsou popsány velmi rozličně.
Podle mé zkušenosti vystupuje do popředí hrozivý, děs probouzející aspekt onoho "jiného" zvláště tehdy, jestliže snící dosud nemá žádný vztah ke smrti nebo ji neočekává. Zosobněná smrt je vlastně bůh nebo bohyně, kteří člověku přinášejí smrt, a čím méně je mu tato temná strana božství známa, tím více ji pociťuje jako negativní.
Hermés je tím, kdo vykládá a řídí sny, je zprostředkovatelem v kontaktu s obsahy nevědomí.
Dosud neznámý aspekt vlastní duše přichází k umírajícímu, aby ho převedl na druhou stranu. Zda jde o muže nebo ženu, animu (u ženy anima) nebo bytostné Já, tedy patrně není důležité. Pokaždé se jedná o zosobnění dosud neznámého nevědomí. Proto se smrt objevuje v mytologiích celého světa personifikována jak mužsky, tak i žensky.
60letý muž zemřel na plicní onemocnění - poslední sen:
Opustil pěšky nemocnici a šel ke staré městské bráně, která ve středověku představovala hranice města. Tam potkal C.G.Junga (ten byl již ve skutečnosti mnoho let mrtvý). Jung byl vládcem v říši mrtvých. Řekl mu: "Teď se musíš rozhodnout, jestli chceš ještě žít dál a pokračovat ve své práci (byl uměleckým malířem), nebo jestli chceš své tělo opustit." Pak viděl, že jeho nemocniční lůžko bylo zároveň malířským stojanem.
48hodin po tomto snu v pokoji zesnul. Tento sen jako by chtěl říci, že je důležité setkat se se smrtí vědomě, že se člověk takřka musí rozhodnout pro a proti. To, že nemocniční lůžko bylo totožné s malířským stojanem, jako by vypovídalo, že snící má teď své tvůrčí úsilí koncentrovat na své umírání, tak jako dříve na malbu. Společníkem přinášejícím poučení je zde Jung, k němuž snící choval velkou úctu a na něhož projikoval obraz bytostného Já.
Velmi často je ten jiný znázorněn jako již zemřelý příbuzný (často matka), manželský partner nebo nedávno zemřelý známý. Tento případ je tak četný, až vedl k základní představě spiritistů, že člověk je odváděn právě zemřelými, kteří mu pomáhají přizpůsobit se zásvětním podmínkám.

Kapitola 6 Průchod ohněm a vodou
Motiv, kdy substance jsou "zkoušeny" v ohni a kdy "dítě" nebo to nesmrtelné se zrodí "z mateřského těla ohně", se objevuje i ve snech moderních lidí.
Sen muže:
Viděl vzrostlý les plný zeleně, ještě vůbec ne podzimní. Lesem se však divoce šířil požár a úplně ho zničil. Pak šel spálenou krajinou. Všechno bylo černé, zuhelnatělé a v popelu, ale uprostřed ležel velký, kulatý červený pískovcový kámen, který nevykazoval žádné stopy požáru. Snící si myslel: "Tady toho se oheň nedotkl, dokonce ho ani nezačernil." Pocítil z toho velkou radost.
Sen popisuje všeničící požár, který hubí "vegetativní" život. Tento obraz lze chápat jako symbolizaci zmaru těla, které ničí bující rakovina. Navíc se nabízí i význam, že psychická intenzita (to oheň znamená ve většině obvyklých snů) se natolik stupňovala, až ničí tělesný život. To připomíná již zmíněný motiv světelného ohně. u Šimona Mága: světový oheň zničí viditelné části stromu světa - kromě jeho plodu, "duše".
Oheň zničí všechnu vegetaci, ale na konci zůstane něco nezničitelného, červený kámen, který nebyl ohněm poznamenán. Červený kámen je v alchymii známým symbolem - kámen mudrců, tzn. lapis, je "pyramichos" - "odolný vůči ohni".
Ohnivé zásvětí je uvedeno v Knize Henochově (2.-1.stol. př.n.l.)
Oheň sám je symbolem psychické energie. Symbolizuje ono neznámé, jež se ohlašuje v pudech, přáních, chtění, afektu, pozornosti, pracovním výkonu atd., včetně různých stupňů jejich intenzity.
Alchymistická symbolika ohně podle mého názoru naráží na intenzitu energie, jíž se vyznačuje netělesná psyché. Můžeme si představit, že tato reinkarnovaná část duše v procesu umírání odnímá svou energii části inkarnované, a tím se nabíjí k vyšší intenzitě. Silné stavy vzrušení, do nichž někteří umírající padají, by v tomto pohledu odrážely boj duševní energie (oheň - afekty, emoce) dosud upoutané v těle s energií, jež tělu uniká, tedy zintenzivnění psychického života. Zdá se, že v případě násilné smrti (vražda, sebevražda) dochází dokonce k opravdovým "výbušným účinkům".
V případě sebevraždy není "životní energie" spotřebována přirozeně až do svého konce, takže smrt působí jako náhlá exploze, jež nebezpečně zasahuje okolí. Exploze není, jak známo, nic jiného než náhlé uvolnění silných energií.
Zatímco zásvětí bývá v mytologiích líčeno na jedné straně jako "ohnivé" v pozitivním nebo negativním smyslu, existuje na druhé straně ještě více svědectví, jež vykreslují vzkříšení mrtvého jako znovuzrození z vody. Přitom jsou v alchymii a egyptských představách světa mrtvých oheň a voda někdy výslovně kladeny sobě naroveň.
Voda se podle M.Nincka týká "nočních stavů duše" - tedy snu, extáze a vytržení - tzn., že je v naší terminologii obrazem kolektivního nevědomí.
Ve svém významu - jemuž odpovídá Nun, pravody, z nichž povstalo stvoření - je tato voda, která je zároveň ohněm, symbolem kolektivního nevědomí. Voda přitom spíše představuje aspekt matrice obrazů a symbolických vhledů, oheň naproti tumu jejich emocionální kvalitu.
Oba zmíněné aspekty nevědomí se rovněž objevují v prožitcích umírání zaznamenaných R.Moodym a J.Ch.Hampem. Líčení pacientů jsou často poznamenána hlubokým uchvácením, ať už stavem blaha, nebo trýzně, a dotyční pakovaně zdůrazňují, že se jim nedostává slov k dostatečnému vylíčení prožitého, že se jedná o nevýslovnou emoci (= oheň).
Na druhé straně líčí tyto prožitky často jakési proudění světla, barev, obrazů, tónů, jež však jednotlivě nejsou uchopitelné - to se podobá spíše vodnímu aspektu nevědomí.
Podle výpovědi alchymistických textů by však toto bylo teprve úvodní stadium, po němž následují další důležité proměny. Je to první osvobození od tělesných pout, od přání a tužeb já, od onoho úzkého světa, do něhož nás během života uzavírá naše centrálně vázané vědomí.

Kapitola 7 Obětování nebo "zpracování" starého těla
Dříve než se mohou duch a duše vrátit do těla, musí tělo podle výpovědi Komariova textu projít proměnou. Nejprve se zdá, že přijde něco jako rozklad nebo obětování starého těla, jež je "mučeno" nebo "zkoušeno ohněm" atd.
V příliš mladistvé, sexuálně roztoužené stránce můžeme vidět identifikaci s tělem a jeho impulzy - stránku, jež je pro mladého člověka typická. V jistém smyslu by pak oběť také byla obětováním těla. Obětovat však znamená: něčeho se vzdát ve prospěch nadřazené instance, většinou boha nebo bohů. V podstatě jde o to vzdát se jáské sebestřednosti.
"Obětování" těla ve smyslu jeho zbožštění nacházíme rovněž v egyptském rituálu provázejícím mumifikaci. Mumie je v egyptském pojetí proměněna v "oslaveného": je to alchymistický proces zbožštění. Tělo mrtvého se stane množstvím bohů, které je však v obraze boha slunce také jednotou všech bohů. Převedeme-li to do jazyka psychologie, tělo mrtvého se promění v obraz kolektivního nevědomí a v jeho jednotící aspekt, v bytostné Já. S tímto oslaveným tělem se potom podle egyptského názoru sjednocují ka (=stín, dvojník) a ba (=duchovní individualita) mrtvého v nerozdělenou jednotu. Vzkříšení je tak sjednocením individuálního bytostného Já s kolektivním bytostným Já, zároveň však také přijetím a připojením těla v proměněné formě.
Sen o zvláštním božském úkolu (mírně sadistickém)
Když E.Edinger rozvádí alchymistický motiv rozdělení na části, domnívá se, že ruce představují nástroj našeho vědomého chtění a jednání. Odstranit je znamená zbavit já moci, tedy podle Junga !porážku já". Útvar, jenž pak vznikl, šestiúhelník, je obrazem bytostného Já, snad také primitivní masky, jež představuje "boží tvář". Šest znamená obecně v symbolice čísel sjednocení protikladů. Pro nás je zde opět důležité obětování fyzického člověka jako nositele jáského chtění. Tím se totiž čloěvk nebo jeho ruce, tzn. jeho aktivita, stává nositelem bytostného Já.
V bitvě byl zabit kouzelný kůň. Já s sebou musel po mnoho let nosit jeho vnitřnosti, až kůň nakonec ožil, sežral své vnitřnosti a já na něj mohl vsednout.
Sen s koněm představuje sjednocení s dlouho postrádanou animální duší. Tím vzniká zvláštní vnitřní stav, nevědomé myšlení, jež vám dává schopnost vnímat přirozený rozvoj ducha v jeho vlastní oblasti. Můžete ten sen pojímat jako přirozenou následnost myšlenek v nevědomí nebo jako anticipaci posmrtného života. Jinými slovy to znamená, že v koni (=animální duše v těle) je vlastně skryt život archetypových duchovních obrazů a idejí a obětováním a nošením oběti (srov. Mithrovo nesení býka) se tento skrytý duchovní aspekt tělesné duše, tzn. kolektivního nevědomí, stává zakusitelným. Jde o duchovní život, jenž patrně existuje i za smrtí.
Myšlenka, ž jednotlivé části těla lze přiřadit k určitým bohům (=archetypům), se nachází velmi bohatě vytříbená na Dálném východě. Každý orgán, ba každá nejmenší část těla má své božstvo, jež je popsáno také jako "nejvyšší úředník" nebo "funkce" dané části. Jestliže božstvo svůj orgán opustí ("odejde"), ten přestane komunikovat a rozpadá se.
Orgány jsou také sídly tzv. nebeských pocitů, nebesy určovaných pocitů, jako je zalíbení a znelíbení, smutek a radost, podobně jako spatřujeme příčinu určitých základních nálad v planetárních konstelacích. Srdce je v této hierarchii monarchou, z něhož pramení duch a jasnost, plíce jsou sídlem úředníka pro řád a členění, játra pro strategii a plánování, žluč pro rozhodování a souzení, tlusté střevo pro nauku správných cest, transformaci a změnu, ledviny pro výkonnost atd. Tato "sídla úřadů" jsou totéž jako souhvězdí v makrokosmu.
V každém orgánu také žijí určitá symbolická zvířata. Bílý tygr v plicích, želva a had ve žlučníku, drak v játrech, fénix ve slezině, červený pták v srdci a bílý dvouhlavý srnec v játrech. Všechny tyto bytosti lze přímo vnímat vnitřním pohledem.
Rovněž tibetská medicína a indický tantrismus znají podobné představy.
Psychologicky se tak v projekci na jednotlivé části těla zjevuje to, co dnes nazýváme archetypy kolektivního nevědomí. Možná je to ovšem více než jen projekce. Dnes víme, že např. sny o hadech a hmyzu často souvisejí s poruchami sympatického nervstva. Je tedy možné, že určité archetypy jsou speciálně nějak spojeny s určitými tělesnými funkcemi nebo oblastmi; zde se ještě nachází neprozkoumaná oblast hlubinné psychologie.
Na Západě tyto názory, byť i méně systematizované než na Východě, nacházíme v medicíně ovlivněné astrologii.
Tělesné orgány jsou při mumifikaci v Egyptě přiřazeny zvláštním bohům, tzn. psychologicky různým archetypům kolektivního nevědomí. Tělesné vědomí jako by se ve smrti rozpadalo, tak jako se mrtvý při obřadu mumifikace nejprve rozplývá v pravodách Nun. Při pohřebním rituálu je pak ovšem vykonán další krok. Zbožšťelé (=oslavené) tělo je opět složeno v novou jednotu - znovu sjednoceno se slunečním bohem Re a ostatními částmi duše.

Kapitola 8 Nestálá jáská identita, multiplexní duše a jejich "fixatio" v "plodu"
V mnoha zprávách vypráví člověk, který přežil, o všech svých zkušenostech ve formě já, přičemž ono já se zdá totožné s obyčejným já jeho všedního života. Vůči tomuto všednímu já pak vystupuje "hlas" nebo "vnitřní přítel", kteří se dají vykládat jako zosobnění bytostného Já ve smyslu jungovské psychologie.
Připomíná to ideu Šimona Mága, že "plod" stromu života přežije jeho zničení. Toto nové já se zdá jakousi "žitou kvintesencí", jež zároveň znamená závěr. Plod světového stromu, který přečká smrt, je obrazem Boha v lidské duši - v jungovské terminologii bytostným Já. Motiv "plodu" se objevuje i v moderních snech.
Stará nemocná švestka nečekaně nese na jedné větvi množství plodů. Na konci jedné větévky se dokonce nacházejí dva zlaté plody. Plný radosti ukazuji ten zázrak své dceři a synovi.
V alchymistické tradici je lapis často líčen jako plod slunečního a měsíčního stromu, jako konečné oslavení žitého života, jejž představuje strom. Zdá se dokonce, že tento "plod" nebo tento "konečný výsledek" dále působí v kolektivním nevědomí.
Zásvětní "plod" často bývá popisován jako kámen, zlatý plod, diamantové tělo, tzn. něco statického a uzavřeného, zatímco ještě v dočasnosti žijící já se spíše prožívá jako "plynutí" představ. Tím, co ve smrti podle Jungovy zprávy jako by odpadalo, jsou očekávání, přání, tužby, obavy atd., tzn. afektová emocionální vztaženost k budoucnosti. Zůstane jen to, co bylo a je.
Když můj srdeční tep vysadil, připadalo mi to do jisté míry tak, jako bych byl kulovitý míč, nebo snad také kulička - jako brok - na vnitřní straně toho míče. Ale přesně to popsat nemohu.
Tento obraz je obzvláště pozoruhodný, protože se zdá, že popisuje "správný" vztah k bytostnému Já jakožto části, jež je zároveň jedno s celkem. Je to vztah já a bytostného Já, který se jungovská hlubinná psychologie snaží ustavit u každého analyzanda. Jestliže se totiž já plně identifikuje s bytostným Já, trpí inflací, jestliže se bytostné Já příliš vzdálí, utápí se v "očekáváních, obavách a touhách" a ztratí se ve světě. Výše uvedené příklady ilustrují zvláště nestálý paradoxní vztah "očištěného" já s bytostným Já.
S opadnutím afektů, tužeb a emocí zaniká mnohé z toho, co nazýváme "lidským teplem". To lze někdy pozorovat již na umírajících, kteří reagují zvláště "vzdáleně" a "odloučeně", jako by již žádné lidské vztahy neplatily.
Podle zkušeností po několika týdnech nebo měsících (po úmrtí) se spojení živých s mrtvými stane nepřímým nebo se úplně přeruší, ačkoliv se zdá, že jsou možná i spontánní opětovná setkání. Pocit přítomnosti je však skutečně v této době přerušen. Kontakt není bez nebezpečí, neboť vědomí žijícího se příliš zaplétá do zásvětního stavu, z čehož vzniká nevědomost a disociační fenomén.
Jsou zkušenosti, jež poukazují na to, že mrtvý se do jisté míry zaplétá do fyziologie (nervus sympathicus) živého. Z toho mohou pravděpodobně vyplývat stavy posedlosti. Každopádně se zdůrazňuje, že světy živých a mrtvých by se neměly příliš přibližovat, že jsou si nějak navzájem nebezpečné. Zvláště sféra přání, pocitů a afektů se zdá v zásvětí naprosto změněná.
Já člověka v komatu zdánlivě ztrácí spojení nejen s hrubohmotným tělem, ale předně také se sférou afektů a emocí (strachy, přání, touhy).
Také Jung mluví v souvislosti se zásvětím o zvláštním ustání lidského tepla, na jehož místo nastoupí něco jako "objektivní vztah". "Na citové sounáležitosti záleží lidem všeobecně velmi mnoho. Avšak tato sounáležitost stále ještě obsahuje projekce, a ty je třeba stáhnout, abychom dospěli k sobě samým a k objektivitě. Objektivní poznání tkví za citovou vztažeností; zdá se, že je ústředním tajemstvím. Teprve skrze ně je možné skutečné coniunctio.
Většina přírodních národů učí, že člověk má různé duše (nejen jednu), jež se po smrti často úplně oddělí. Jednu duši etnologové označují většinou jako "jáskou nebo volnou duši". Ta se považuje za střed myšlení, přebývá v hlavě nebo v srdci a po smrti dále existuje v zásvětí. Další duše, tzv. "obrazová duše", je jakýmsi "zrcadlovým obrazem"; zjevuje se také ve "stínu" člověka; ona je tím, co se aktivně objevuje ve snech, vizích a bezvědomí. Tato duše rovněž žije jako duchovní princip po smrti dál.
Další je jakási "životní duše" nebo "duše dechu". Ta představuje životní sílu a je příčinou života organismů; je "tělesnější než obrazová duše". Podle pojetí některých národů žije i tato duše dál - ale na jiném, často spíše podsvětním místě - nebo zaniká.
Rozdělení na dvě složky bytosti je rozšířené nápadně nejvíce, přičemž se vychází z představy jedné duše spíše duchovní, volnější (ne zcela inkarnované) a jedné spíše tělesné. Z pohledu hlubinné psychologie by nicméně oba druhy duše byly aspekty jedné psychické celosti, bytostného Já. Zdá se tedy, jako by bytostné Já, to božské v člověku, mělo dva aspekty - jeden neinkarnovaný, nadčasový a věčný, a jeden "demiurgický", působící v látce těla.
Jung pozoroval u lidí krátce před smrtí oddělení dvou částí: Jestliže došlo k odloučení a pacient dále žije, pak téměř s jistotou musíme očekávat jistý úpadek charakteru, neboť vyšší a podstatné části duše již tělo opustily. Ale nižší člověk žije dál s tělem a není nic jiného než život těla.
často j to tak, jako by bylo přítomno dvojí vědomí: povrchní, ke všednímu prožívání obrácené vědomí, jež nemá žádné tušení o blížící se smrti a dokonce ještě kuje pozemské plány do budoucna, a hlubší, vážnější vědomí, jež se čas od času ukazuje v prohozených poznámkách, z nichž vyplývá, že umírající si je blížícího se konce vědom a připravuje se na něj.
Tímto "hlubším vědomím" je pravděpodobně bytostné Já.
Známý taoisticko-alchymistický text, Tajemství zlatého květu, se váže k tomuto velkému Dílu.
"Tělo" schopné přestát smrt by podle toho bylo, přeloženo do psychologické řeči, vytvořeno ze všeho toho, co si člověk v sobě uvědomil z kolektivního nevědomí. To, co naše všední já celý den myslí, dělá, cítí, atd., proudí do vnějšího světa a nakonec se to ztratí. Kde však do našeho života vnikne něco významného (což je poznatelné podle silné emoce), existuje pro nás šance uvědomit si archetypový (tzn. duchovní) smysl.
Afekty a emoce, jež náleží k tělesné duši, by tak neměly být potlačovány a "překonány" (jak to doporučují některé křesťanské nauky), ale člověk by se s nimi měl konfrontovat a hledat za jejich vnějším zjevem "touhy" nebo "chtění jednat", jejich hlubší smysl. To je nakonec smysl kříže nebo ukřižování; totální přetrpění konfliktu mezi vášněmi a jejich duchovním smyslem. Tento duchovní smysl se však zjeví jen tehdy, jestliže se člověk konfliktu bezvýhradně postaví. Pak nastane proměna (člověk ji nemůže "udělat"), jež vede ke sjednocení protikladů. Z ní vznikne "oslavené tělo" přetrvávající smrt, jež alchymisté nazývali svým "kamenem".

Kapitola 9 Vlastní vzkříšení jako opětovné sjednocení odděleného v Kameni
Důležité je zde to, že opětovné sjednocení duše a těla už není sjednocením protikladů, neboť tělo již není "tělo", ale stalo se také psyché, jednou přirozeností. Je to tedy tělesná duše, která je asimilována a integrována, nikoliv hrubě materiální tělo.
Výklad Komariova textu:
Co vznikne na konci, je mimo jiné označeno jako "andrias", jako socha, něco pevného, a zároveň jako "smrtící" elixír, tzn. vlastně farmakon: jed, lék, jenž proniká vším pevným.
Vlastní děj vzkříšení v tomto textu spočívá v opětovném sjednocení ducha (=pneuma), duše (=psyché) a očištěného, případně zbožštěného nebo oslaveného těla. Zbožštěné tělo je zprvu ještě relativně mrtvé, případně nepohyblivé, dokud se s ním opět nesjednotí ba a ka. Pak teprve se mrtvý stane "oslaveným", ach, jenž opět získal celý život.
Duše ba byla v Egyptě volně pohyblivou částí lidské duše, neupoutanou na jedno místo. Měla podobu ptáka, což zdůrazňuje její pneumatickou přirozenost, bývala však znázorňována rovněž jako hvězda nebo v lidské podobě. V hieroglyfu hvězdy je podtržena její příslušnost k nebeské sféře.
Ba představuje dosud nevědomou individualitu člověka, jádro jeho nejvnitřnější bytosti ("dno duše" u křesťanských mystiků). Zjevuje se jako "vnitřní hlas" a je zároveň kvintesencí vnitřního člověka a božskou coincidentia oppositorum. Na rozdíl od ba se duše ka (většinou překládáno jako "stín") zdá spojena spíše s životní silou, potencí a obratností člověka. Je to druh dvojníka, jenž obyčejně přebývá v těle a po smrti je takřka "chycen" do sochy mrtvého.
Ka - stínová duše, jež představuje i vitalitu člověka (v římském pojetí připisovanou géniovi) - zůstává spjatá s podsvětím, přičemž se zdržuje v blízkosti mumie nebo sochy mrtvého, zatímco ba může provázet slunečního boha i v tomto světě na jeho cestě po denním nebi, nebo je znázorněna "nikdy nezapadajícími" cirkumpolárními hvězdami.
Celý znovu oživlý mrtvý se v egyptských textech často označuje jako ach (zářící, oslavený).
Kořeny se týkají duchovního vývojového procesu, jenž pokrývá delší časové období, než jaké vymezuje doba jednoho lidského života. Na tento proces "je jednotlivý člověk napojen jako květy a plodenství na svůj rhizom" (podzemní kořenový systém pozorovatelný zvl. u hub).
V buddhismu posvátný objekt - stúpa - byl považován za kamenné náhradní tělo zemřelého Buddhy; stúpa je trojrozměrná mandala. Kámen tedy může být domem nebo chrámem a hrobem.
Jungův sen 2 měsíce před smrtí:
Z neznámého místa šel ke "své" věži v Bollingenu, jež byla celá ze zlata. Držel v ruce klíč a nějaký hlas mu říkal, že "věž" je teď dostavěná a on se může nastěhovat. Uvědomil si nápadnou osamělost - kolem nebylo ani živáčka - a absolutní ticho toho místa. Pak spatřil mořský břeh. Samice rosomáka učila své mládě plavat ve vodě, což samo ještě neumělo.
Od té doby, co si Jung postavil věž v Bolligenu, měl často sny o tom, že v zásvětí nebo "na druhém břehu moře" stojí přesná replika jeho věže. Zvláštní je zvířecí motiv na závěr. Asi to znamená, že jako matka příroda své děti přizpůsobuje a uvyká životu prostřednictvím instinktů, pomůže i nám nějaký "instinkt" přizpůsobit se změněným podmínkám v zásvětí.
"Věž" byla pro Junga už ve své pozemské formě nádobou většího vnitřního člověka či bytostného Já.
kov se týká, jak Jung podtrhuje, jakéhosi cizího chladu, jímž se tento symbolický tvar (sloup - falus) vyznačuje. Ukazuje na jeho vzdálený původ v oblasti anorganické hmoty, podobně jako to platí i pro alchymistický "kámen".
Odedávna kladli mnozí alchymisté "kámen" na roveň s Kristem. Je však u nich - jak Jung ukázal - patrný mnohem užší vztah ke hmotě těla, jde o cosi opravdu božského, o čem se domnívali, že je skryto v kosmické hmotě. Jelikož se Kristus "stal tělem", je možná analogie s kamenem. Ten však je inkarnován v každém člověku a může být každým vyroben, tzn. vnitřně uvědoměn. Tak vlastně alchymistický "kámen" neznamená Krista, nýbrž je symbolem kompenzujícím Kristovu podobu.
Zelené zlato je živá kvalita, kterou alchymisté viděli nejen v člověku, nýbrž i v anorganické přírodě. Je to výraz pro životního ducha, ´duši světa´ (anima mundi) a pro ´Syna makrokosmu´(filius macrocosmi), Anthrópa, jenž oživuje celý svět. Tento duch se rozlévá až do anorganické přírody, je přítomen i v kovu a kameni.
Kříž znamená utrpení v protikladech.
Sen umírající 80leté ženy (těsně před smrtí):
Viděla kříž, z jehož středu zářil safír. Ten sen na ni měl velmi uklidňující účinek. Cítila, že se to týká nebeského života.
Také zde asi kříž znamená sjednocení všech protikladů. Safír se podle středověké tradice považuje za "základní kámen" nebeského Jeruzaléma a za kámen Kristův.

Kapitola 10 Dechové tělo a jeho varianty
U mnoha národů převládá pojetí, že "duše", ať už je to cokoliv, má po smrti jakési dechové tělo. Jde zjevně o archetypovou představu, pro jejíž aktuální existenci však dosud kromě parapsychologických zpráv nemáme téměř žádné doklady.
Vrstva "jemného těla" je pravděpodobně ta, jež se nám představuje jako zevnitř prožitá, tzn. jako introspektivně vnímaná, jako psyché. Každý může prožít, jak emoce vystupují vůči subjektivnímu já zcela objektivně, tzn. od něj odděleně. Člověk přitom má pocit, jako by vystupovaly z nitra těla. "Jemné tělo" by v tomto případě bylo částečně tím, co Jung jinak označil jako "objektivní psyché", případně by se jako "objektivní psyché" někdy zjevovalo ve formě dechového těla.
Zintenzivnění psychického faktoru, tzn. vzrušení, činí tělo takřka "neskutečným", dokonce i přesto, že vylučováním adrenalinu jsou smyslové aktivity těla vystupňovány.
Pro naši souvislost je důležitá skutečnost, že v novoplatónských, hermetických a alchymistických názorech i názorech některých islámských mystiků se tělo a duše nejeví jako nesouvisle oddělené, nýbrž jsou popsány jako množství oblastí, které jsou zčásti kontinuálně spojené a jen částečně oddělitelné. Alchymistická tradice se v rámci tohoto myšlenkového světa ve filozoficko-náboženském ohledu vyznačuje tím, že spíše zdůrazňuje ono kontinuální mezi těmito duševními aspekty. Zároveň v ní převládá idea, podle níž alchymistické Dílo směřuje ke sjednocení těchto aspektů, a sice s co největším začleněním "vrstev" blízkých tělu.
"Astrální tělo" tak autoři nahlížejí jednou spíše jako pomíjivé, jindy jako nepomíjivé. Týká se zjevně toho, co bychom dnes nazvali kolektivním nevědomím.
Jung: "Vztahuješ se k nekonečnu, nebo ne? To je kritérium života člověka. Jen když vím, že nekonečné je to podstatné, nezakládám svůj zájem na nicotnostech a na věcech, které nemají rozhodující význam. Když to nevím, pak naléhavě trvám na tom, že něco na světě znamenám kvůli té nebo oné vlastnosti, kterou chápu jako své osobní vlastnictví... Když chápeme a cítíme, že jsem už v tomto životě napojeni na nekonečno, mění se naše přání a náš postoj.
Podle toho má to neomezené a nevědomé smysl jen potud, jestliže je připojeno k vědomí. Jinak je takřka "ztraceno v sobě". Zdá se, že jen to, co ze sebe člověk vědomě udělal, bere s sebou do zásvětí jako "plod", a nejen to - tento plod zřejmě vyvíjejí v zásvětní "pokladnici" nebo "knihovně" nebo "obilné sýpce" další pozitivní působení.
Astrologická souhvězdí představují to, co nazýváme archetypy kolektivního nevědomí. V nativním horoskopu je zachycena speciální individuální kombinace archetypových, tzn. kolektivních elementů, obdobně jako jsou ostatně i naše biologické dědičné faktory kolektivní, ale jednotlivě ústí v individuální kombinaci. Kombinace hvězd v horoskopu dalekosáhle zobrazuje individuální bytost, a tím i duševní osud jedince.

Kapitola 11 Nová hypotéza C.G.Junga
Vezmeme-li vážně hypotézu existence "jemného těla", pak je nasnadě, že přechod mezi hrubohmotným tělem (a jeho způsobem energetické manifestace) postupně pokračuje směrem do psychična. Tzn. že to, co dnes označujeme jako fyzikální energii a jako energii psychickou, mohou být nakonec dva aspekty téže energie.
Šlo by zde tedy o formu energie, jež postupně přechází z fyzikálně měřitelného do duševně neměřitelného. "Jemné tělo" by v tomto pohledu bylo formou duše, jež by sice ještě byla blízká tělu, ale ještě by měla jistou minimální hodnotu a časoprostorové rozpětí. Šlo by o způsob prožívání, jejž ovšem již nelze chápat jako fyzikálně hmotný v hrubém slova smyslu.
Myšlenka nemá žádnou kvalitu společnou s fyzickým světem vyjma intenzity, jež může být matematicky rozhodně označena jako frekvence.
Nejčastěji se v uvedeném materiálu objevuje obraz světla. Jung vyslovuje domněnku, že psychická realita by mohla spočívat na supraluminálním stupni frekvence, že by tedy překračovala rychlost světla. V literatuře se nacházejí nesčetné doklady světelných zjevení jako doprovodných fenoménů smrti nebo strašidelných úkazů.
Sen protestantského duchovního několik dní před smrtí:
Ručičky, které se dosud ještě pohybovaly, se zastavily. A teď se za hodinami otevírá okno a dovnitř proudí jasné světlo. Otvor okna se stává branou, světlo zářící cestou. Po této cestě z čistého světla kráčím ven a mizím.
Takové "okno" popisuje alchymista Gerhard Dorn jako "fenestra aeternitas" nebo "spiraculum (vzdušná díra) aeternitatis", jež se adeptovi Dílem otevírá. Adept je tak, podle Jungova výkladu, "osvobozen od dusivého vlivu jednostranného obrazu světa". V církevní řeči byla Maria velebena jako "fenestra evasionis", okno, jež umožňuje únik ze světa.
Architekt Stefan von Jankovic: "... Různé světy byly vytvořeny z různých vibrací, frekvence určují odlišnosti... Proto mohou existovat současně na stejném místě různé světy, neboť vzájemně nekorespondující vibrace se neovlivňují..."
Na určitém prahu zvýšení frekvence jako by ustávaly psychické funkce, jež vytvářejí naše časoprostorové vnímání. Jung neúnavně zdůrazňoval, že určitá část psyché není napojena na kategorie časoprostoru. Je jasné, že k bezčasovým a bezprostorovým vjemům může docházet pouze díky podobnému ustrojení vnímající duše... čímž... je dovolena alespoň pochybnost o výlučné vázanosti duše na čas, nebo ... pochybnost o čase a prostoru... Je bez dalšího jasné, že bezčasovost a bezprostorovost někdy nedokážeme pochopit prostředky naší inteligence.
Na prahu smrti zjevně ustává nejen naše prožívání času a prostoru, ale i spojení psyché s mozkovou činností. V důsledku toho již psyché není extenzita, ale už jen intenzita. Četné zážitky světla na to snad poukazují, neboť světlo je takřka nejzazší hranicí extenzity.
Známý "chlad", studený vítr a dech, jež provázejí zjevení duchů, je třeba odvozovat z toho, že ta zjevení živým odnímají energii (aby se mohla manifestovat).
Fyzik David Bohm: Manifestní, našimi smysly postižitelný svět je svět explicitní; je tím, co naše vědomí vnímá, případně je aktualizován naším pozorováním. "Hmota obecně a vědomí speciálně mají jako společný rozvinutý svět, a přitom oba spočívají ve výše dimenzovaném, do sebe pohrouženém řádu. To, co sledujeme jako pohyb v čase, je vlastně současná přítomnost mnoha fází do sebe pohrouženého řádu." Pozadím této existence, jak říká, je nekonečná zásobárna - moře - energie, jež leží v nejzazší hloubce za a pod naším vědomím rozvinutým v čase a prostoru.
Hypotéza postupného spojování hrubohmotného těla s neinkarnovanou psyché není vyvrácena tím, že příchod smrti se jeví jako něco relativně úsečného. Vždyť u četných energetických dějů vidíme, že při nich existují "prahy", kde nastávají relativně "náhlé" změny: např. při bodu mrazu nebo při začátku vypařování tekutiny. To, že takové prahy existují i v přírodě, ilustrují snad nejlépe tzv. "černé díry", jež byly objeveny v našem vesmíru.
Svět živých a mrtvých, zrcadlově k sobě obrácené, tvoří dohromady celek.

Shrnutí
Sny lidí stojících na prahu smrti ukazují, že nevědomí, tzn. náš svět instinktů, nepřipravuje vědomí na naprostý konec, nýbrž na hlubokou proměnu a na nějak uzpůsobené pokračování životního procesu, jež však prostředky našeho všedního vědomí není představitelné.
Velká nejistota, již
dnes velmi mnoho lidí vůči smrti vědomě nebo nevědomě pociťuje, přetrvává.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama