Základní formy strachu 2, Typy lidské osobnosti, jejich vznik, charakteristiky a formy vztahů; Fritz Riemann

1. dubna 2009 v 20:37 | *L* |  orálové útesy...
vodopád modré
KAPITOLA 2. Depresivní osobnosti Strach stát se svébytným já je hluboce prožíván jako vytržení z bezpečí. Z hlediska základních impulzů se přitom podle našeho kosmického přirovnání jedná o lidi, kteří příliš žijí "revolucí", tedy pohybem kolem většího středu, a chtějí se vyhnout "otáčení kolem vlastní osy".
Se schopností milovat se rodíme jako s jednou z našich dispozic; musíme ji však oslovit, probudit, aby se mohla rozvíjet. Přijímaná láska nám dává pocit vlastní hodnoty, umožňuje naši pohotovost k lásce, která by chtěla opětovat to, co přijímá.
Touha milujícího člověka po sebeodevzdání potřebuje partnera, je vázána na přítomnost jiného člověka a bez něj není možná. Z toho už vyplývá závislost a v tom spočívá hlavní problém lidí, které chceme označit jako depresivní; jsou více než druzí odkázání na partnera. Buď tedy potřebují někoho, aby ho milovali a aby mohli uplatnit svou schopnost milovat; nebo potřebují druhého proto, že jím chtějí být milováni a mají potřeby, o nichž myslí, že si je samo nemohou naplnit.
Trápí je propast, která odděluje já a ty - tedy odstup, který právě schizoid tak nutně potřeboval a snažil se jej zachovávat na svou ochranu. Na rozdíl od toho chce depresivní člověk být a zůstat druhému co nejblíže. Vzdálenost pro něj znamená osamocení, opuštění, a to ho může vhánět do hluboké deprese až zoufalství.
Zdá se mu, že závislost nu dává jistotu: buď se snaží být závislý na druhém, nebo se snaží udělat druhého závislým na sobě.
U depresivních osobností dominuje strach ze ztráty, který nebývá různých forem.
Čím více se stáváme sami sebou, tím více se lišíme od druhých, tím méně s nimi máme společného. Individuace vždy také znamená, že přijdeme o pocit bezpečí, že jsme jako ti druzí, a je proto spojena s úzkostí; stádní pud chce tuto úzkost rozpustit, stejně jako splynutí s davem rozpouští strach z individuace.
Čím méně jsme se naučili rozvíjet své vlastní bytí, svou svébytnost, o to více potřebujeme druhé. Strach ze ztráty se tedy projevuje jako rub slabosti já. Kdo si totiž nerozvine silné já, potřebuje silnější já mimo sebe jako oporu, na níž je tím závislejší, čím slabší zůstává on sám.
Depresivní člověk si lidi spíše idealizuje, především své blízké, nevidí a omlouvá jejich slabiny, přehlíží jejich temné stránky. Nechce na nich vidět nic, co by ho děsilo nebo zneklidňovalo, protože by to ohrozilo jeho vztah, který má být vztahem důvěry. Vyhýbá se napětí a výměnám názorů.
Aby dosáhl harmonie, o niž usiluje, a ničím nezkalené blízkosti, musí být depresivní člověk sám "dobrý". Proto se oddává všem altruistickým ctnostem: skromnosti, ochotě vždy se všeho vzdát, mírumilovnosti, nesobeckosti,soucítění a soucitu, a to uvádím jen ty nejdůležitější.
Uhýbání před individuací je však draze zaplaceno. Depresivní člověk ho zaplatí tím, že se neodvažuje žít přání, impulzy, afekty a pudy, jež v něm jsou. Nedovolí si to ze strachu nebo kvůli své ideologii. Kdo si neumí brát, doufá, že dostane - snad dokonce jako odměnu za svou skromnost - a když ne zde na zemi, pa alespoň v nebi.
Z toho vznikají u depresivních lidí pasivní postoje očekávání, které je však nechrání před zklamáním a z nich vyplývajícími depresemi, protože život ta očekávání nenaplňuje. Neumějí požadovat, vzít si něco; neumějí být zdravě agresivní, a to všechno navíc způsobuje, že mají málo rozvinutou sebeúctu, což jejich odvahu žádat a brát opět oslabuje.
Takoví lidé nevyjadřují svá přání dost jasně, nebo mají vůbec nejasná, neurčitá přání. Proto jsou neustále zklamáváni a připisují to nějakým vnějším okolnostem nebo právě své smůle.
Konflikty depresivních lidí se tělesně projevují hlavně poruchami zažívacího traktu, který symbolizuje a reprezentuje veškeré braní, přivlastňování, uchopování a požadování. V konfliktních situacích u nich psychosomaticky snadno dochází k onemocněním hltanu, krčních mandlí, jícnu a žaludku.
Obtíž něco si přisvojit, něčeho se zmocnit se může u depresivních lidí projevovat i v tom, co se obvykle nazývá "slabost paměti", hypomnezie. Těžko si dokážou něco zapamatovat, rychle zapomínají a myslí si, že je to organický příznak.
Taková zdánlivá slabost paměti u depresivních lidí je tedy často jen známkou jejich rezignace, jejich hlubokého přesvědčení, že by se jim stejně nepodařilo něčeho se zmocnit. Dělají politiku kyselých hroznů: to, co by vlastně chtěli, ale o čem si myslí, že si to nemohou nebo nesmějí vzít, před sebou znehodnocují, předstírají, že to není hodno úsilí.
Depresivní člověk se neustále dostává na hranici své schopnosti přizpůsobení a své pohotovosti všeho se vzdát.

Depresivní člověk a láska Láska, touha milovat a být milován je pro depresivního člověka tím nejdůležitějším v životě. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože partner se pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá někdy k vydírání, které vede až k vyhrožování sebevraždou a pokusem o ni.
Schopnost empatického ztotožnění, tedy schopnost láskyplného pochopení druhého člověka, je pro depresivní lidi zvlášť charakteristická a je jednou z jejich nejkrásnějších vlastností. Zdravý člověk s depresivními tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle umí poskytovat bezpečí, hluboký cit a bezvýhradnou náklonnost.
U hlouběji narušeného depresivního člověka převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty.
Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi - hlavně když nezůstanou sami.
To, o co se těmito cestami usiluje, se podobá symbióze, zrušení hranice, která odděluje já a ty. Člověk se snaží o splynutí, v němž se už já a ty od sebe neliší a kde "už člověk neví, kde přestává on sám a kde začíná ten druhý".
Často se setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit slovy "když tě miluji, co je ti po tom". Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. partner se může chovat, jak chce - člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera.
Čím hlouběji milujeme, tím více můžeme ztratit, a při ohroženosti lidského života všichni hledáme kousek bezpečí s nadějí, že nejvíce je ho možné najít v lásce. Uhýbáme-li před něčím, co je nám uloženo, navozujeme právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout.
Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí a mají názor, že láska nezná hranice ani v tom, co je, nebo co není dovoleno.
Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje, snese či nesnese, nelze vyřešit obecně platnou úpravou; každý zde musí najít řešení pro sebe přiměřené. Musíme mít prostě tolik lidského pochopení jeden pro druhého, že budeme respektovat i ty formy lásky, které jsou nám vzdálené; jinak příliš snadno odsoudíme právě ty, kteří už ve svém dětství lásku postrádali, a proto mohli těžko dospět ke zralé lásce - ateď by za to ještě měli být trestáni.

Depresivní člověk a agrese Zvládání agresivních popudů a afektů je pro depresivního člověka velký problém. Jedna možnost je vyhýbat se agresi. Toho snad lze dosáhnout tím, že člověk rozvíjí ideologii mírumilovnosti. pak už nevnímá příležitosti k agresi ani agresi samu, v sobě ani mimo sebe.
Tento postoj se dá vystupňovat až do role trpitele, která může vést až k duševnímu, morálnímu nebo sexuálnímu masochismu. Přitom dochází ke zvláštní interakci, kdy člověk to, co nezažil, čeho se neodvážil, prožívá ve ztotožnění s druhým, na kterého to do jisté míry deleguje. Zatímco vědomě si takový člověk myslí, že je trpící, nevědomě dělá trpícího ze svého partnera; sadomasochistický vztah se obrací: "světec" se stává trýznitelem, "hříšník" tím, kdo je trýzněn.
Rovněž nevědomé zůstávají agresivní popudy v snad nejčastější formě depresivní agrese: v bědování, nářcích a lamentování. Depresivní lidé si neuvědomují, že partnera to může vyčerpávat skličovat.
Nenajde-li si agrese žádnou z cest, které jsem zde naznačil, může se zprvu projevovat v sebelítosti a nakonec se může obrátit proti vlastní osobě, jak je to nejintenzivněji vidět u melancholika. Ten, kdo je později depresivní, se tedy od raného věku nenaučil zvládat svou agresivitu. Zpravidla si takový člověk příliš pozdě uvědomí, nebo vůbec neuvědomí, kde a kdy by byl mohl nebo měl být agresivní. Má mylné představy o tom, jakou míru agrese by musel uplatnit, aby něčeho dosáhl a prosadil se.
Depresivní člověk by měl procvičovat nové zkušenosti se svými agresivními popudy: poznávat, kdy by měl být agresivní; poznávat, že často postačí jen pevný pohled, určitý postoj k získání respektu, a pochopit, že přeceňuje možné následky, kdyby svou agresi projevil.
Afekty a agresivní popudy, které člověk neumí nebo nesmí projevit, a tedy ani odventilovat, jsou nejen velice mučivé; vedou také k celkovému oslabení motivace a k pasivitě až indolenci (tj.lhostejnosti, netečnosti).
Ke zralé formě zpracování agresivity můžeme dospět jen tím, že budeme mít se svou agresivitou zkušenosti. Zdravá a zvládaná agresivita je důležitou součástí našeho pocitu vlastní hodnoty, citu pro důstojnost naší osobnosti a pro zdravou hrdost. Malá sebeúcta u depresivních lidí má významný kořen v tom, že se neodvažují, neumějí být agresivní.

Životopisné pozadí Konstitučně může depresivitě napomáhat zdůrazněné citové a vřelé založení, ochota a schopnost milovat a být milován a rovněž charizma vcítění. Tyto rysy jsou často spojeny s jistou trudomyslností a ulpívavostí v citech. Citová struktura, která s sebou nese sklon k věrnosti, stálosti a k láskyplnému vcítění, jak se s tím často setkáváme u lidí s lehkými náznaky melancholie. Tito lidé nemají dost "ostré lokty", jsou od přírody smířliví, dobromyslní a málo bojovní.
Dlouhou dobu tvoří malé dítě spolu s matkou "my". Ze začátku pro jeho vědomí dělicí čára mezi ním a matkou ještě neexistuje. V míře, v jaké nyní chápe matku jako něco, co je mimo ně, a současně poznává, že veškeré uspokojení a potěšení pochází od ní, poznává také svou závislost na ní. Potřebuje matku a zmocňuje se ho úzkost, když se matka vzdálí. To, jak prožívalo matku v jejím postoji k němu, je základem pro to, jak se i později bude v hloubi duše stavět samo k sobě.
V dobrém vztahu s matkou existuje poměr vzájemného dávání a braní, který matka i dítě pociťují jako štěstí. Dítě jako ozvěna odráží to, co se mu poskytuje. Co je v této druhé fázi raného vývoje dítěte především nové, je poznaná závislost na jednom člověku a současně probuzená potřeba důvěrné blízkosti s ním, obvykle s matkou.
Obraz matky a její bytosti současně do dítěte vkládá jeho první dojmy o člověku a vůbec o tom, co je lidské.
Existují zde dva charakteristické chybné postoje matek, které můžeme označit jako rozmazlování a odpírání.
Rozmazlování dítě nejen stále více připoutává k matce, ale vede také k tomu, že dítě má příliš málo šancí žít své vlastní impulzy a odmalička si neumí představit, že by něco udělalo bez matky nebo bez jejího svolení. To může dojít tak daleko, že už nakonec ani nemá vlastní přání. Vzniká tak pohodlnost, pasivní postoje očekávání, představy o životě jako o ráji; pod nimi se skrývá deprese. (Gončarov - román Oblomov)
Dalekosáhlá nepřítomnost přání, chtění a impulzů s sebou dále nese celkovou nezkušenost ve styku se světem, kvůli které zůstává člověk sekundárně zas ještě více odkázán na druhé. Dítě je tak "nenásilně znásilňováno", často i po pubertě; jeho vlastní impulzy se dusí ve vatičce mateřsky starostlivé lásky. Nic surového, tvrdého a chladného se k dítěti nemůže dostat, a tak nemá na čem osvědčit, co dokáže. Nemůže-li se dítě za takových podmínek naučit "otáčení kolem vlastní osy", zůstává fixované na matku, zůstává reagující ozvěnou a nenaučí se znát ani svět, ani své vlastní možnosti a hranice.
Matka musí pustit dítě do světa. Je to nutnost, která dělá z mateřství v tomto smyslu nevděčný úkol tím víc, čím víc matka očekává nebo dokonce vyžaduje vděk.
Dítě je pak nuceno raději se vzdát svého vlastního vývoje, obětovat jej, než aby snášelo pocity viny, že matce způsobuje tolik trápení - z pohledu dítěte situace, kterou vůbec nelze řešit jinak.
Druhá motivace je komplikovaná zase jinak a pro dítě většinou ještě tragičtěji. Dítě cítí matčinu snahu, ale za ní také odmítání nebo nepřátelství, nedostatek pravé lásky, který rozmazlováním nejen nemůže vyrovnat, ale navíc dostává dítě do situace, kdy musí být vděčné za něco, co mu matka dává nerada. Může tak dojít k tomu, že dítě už pouhou svou existenci cítí jako vinu, jako opovážlivost, cítí, že je pro matku břemenem, že vlastně nemá právo na život a musí být rádo, že je trpěno.
Z toho vyplývá základní životní pocit mnoha depresivních lidí: dalekosáhlá beznaděj. Nedokážou věřit v budoucnost ani v sebe a ve své možnosti, naučili se pouze přizpůsobovat. Ovládá je pocit bezvýchodnosti, jsou silní pouze ve schopnosti všechno snášet a všeho se vzdávat. Místo aby byli směrem ke světu plni očekávání a naděje, čekají vždy nejhorší, jsou vyslovení pesimisté a umějí si těžko představit, že život by i jim mohl někdy přinést něco veselého, snadného a obšťastňujícího. A když se to přece někdy stane, zmocní se jich pocity viny a ptají se, čím si to zasloužili.
Člověk musí jednou prožít, co je to být milován, jen tak se může považovat za hodného lásky; když to nezažil domnívá se, že to je asi v něm, že není hoden lásky.
V konečném efektu působí rozmazlování a odpírání podobně: obojí přístup vede většinou k tomu, že se vyvine depresivní struktura osobnosti. Rozmazlované dítě pouze zažívá strach a krize většinou až později, když už ho život tolik nehýčká jako kdysi matka a když nenajde žádnou náhradní matku. Dítě, které vyrostlo s prožitky nedostatku a odpírání, se dříve - příliš brzy - naučí rezignovat. Stává se tichým, nenáročným dítětem, které je plaché a přizpůsobivé. Projevuje vůči světu příliš málo z vlastního bytí, je příliš málo subjektem a stává se objektem druhých.
Jestliže jsou takoví lidé dále nuceni podávat výkony, aniž by se jim dala možnost a čas dohnat nejprve to, co nikdy nesměli - být subjektem, který něco chce, který jedná z vlastních popudů a přání - vhání je to do krajního zoufalství. Pak se mohou zachránit pouze v narůstající netečnosti, lhostejnost a apatii, stávají se těmi, kdo "selhali", nebo se utíkají do nějaké náruživosti či sebevraždy.
Souvislosti mezi nenávistí, pocity viny, introjikovanou odmítavou matkou a nenávistí k sobě jsou psychodynamickým pozadím těžkých melancholií. Sklony k sebevraždě, které se zdě objevují, jsou tendence k vraždě přesunuté na sebe sama a současně jsou sebepotrestáním za nenávist k matce.
Depresivní lidé těžko dokážou říci "ne" ze strachu ze ztráty a z pocitů viny, které by se jich pak zmocnily. Zbývá jim pouze deprese nebo nevědomá vzdor, když je překročena jejich hranice tolerance. Dokud se pokoušejí vyhnout se strachu z uskutečnění svého já tím, že se stále více vzdávají svého vlastního bytí, je situace neřešitelná.

Příklady depresivních způsobů prožívání Jsou zvyklí plnit očekávání druhých lidí, takže se dostávají do situací, které nechtěli, ale nevědomě přesto i sami navodili. Tak se snáze než druzí zaplétají do problémů a stávají se oběťmi bezohledných lidí, kteří využívají jejich slabosti.

Doplňující úvahy Uhýbá-li člověk před uskutečněním svého já, před individualizací, zůstává něco dlužen svému lidskému bytí a stává se spíše objektem života.
Žije-li člověk přehnaně prvek odevzdání se a vyhýbá-li se přitom individuaci, dochází obvykle k tomu, že přeceňuje druhého člověka a úměrně tomu sám ztrácí na hodnotě. Pozitivním výsledkem toho, že člověk odsune do pozadí vlastní já, bývá chápající vcítění, soucítění a soucit.
Takový člověk mívá zkušenost, že druzí jsou mnohem nenucenější a egoističtější, a dokonce tím dosáhnou víc.
Depresivní lidé se cítí vždy zodpovědní za příliš mnoho věcí. U depresivních lidí je zdánlivá vztahovačnost ve skutečnosti extrémním zaměřením na druhé: když se depresivní člověk cítí za všechno zodpovědný, nedělá to z nějakého velikášství, ale naopak kvůli velmi slabému já, které způsobuje, že žije více v druhých než v sobě samém.
Naše duše, naše nevědomí má zvláštní schopnost upozorňovat nás na takové jednostrannosti, které znamenají ohrožení plodného napětí mezi protikladnými silami, představujícími život: prostřednictvím snů a chybných úkonů (např. přeřeknutí), setkávání s partnery a především skrze náš strach a úzkost - jen si to musíme umět vyložit.
U základních impulzů se stále znovu setkáváme s fenoménem, že nežitý, potlačovaný impulz se projeví v nitru nebo mimo nás. To z nás, co není integrováno do naší osobnosti, se může jakoby osamostatnit a pak se projevovat v archaické formě.
Škálu od lidí s depresivními rysy až po těžké a nejtěžší depresivní osobnosti můžeme načrtnout takto: hloubavost, rozjímavost - tichý introvert - skromnost, plachost - zábrany v požadování a sebeprosazování - pohodlnost, receptivní pasivita - pasivní postoje očekávání (očekávání zahálčivého života) - beznaděj - deprese - melancholie. Nezřídka stojí na konci této škály sebevražda nebo úplná apatie a indolence, nebo se člověk utíká do závislé náruživosti, která odstraňuje depresi, avšak já posiluje jen přechodně.
Depresivní lidé jsou často nábožensky založení; v náboženství je nejsilněji přitahuje myšlenka spasení, vysvobození z utrpení a odpuštění viny. Oslovují je všechny formy víry, které usilují o zapomenutí na sebe a osvobození od já. Depresivní lidé snad nejhůře snášejí zpochybňování své víry poznatky moderních přírodních věd.
Na druhé straně však mají depresivní lidé sklon přenechávat toho bohu a ďáblu příliš mnoho. Nebe i peklo nosíme v sobě, i zodpovědnost za ně; jako se musí naučit rozpoznávat zlo v sobě, přijímat ho a bojovat s ním,a ne ho projikovat na ďábla nebo na obraz nepřítele, měli bychom také hledat a pokoušet se uskutečňovat dobro, božské jádro v sobě, a to kvůli němu samému i kvůli sobě samým, a nikoli kvůli odměně na onom světě.
V etice bere často příkazy a zákazy příliš doslova, cítí se tím přetěžován a to zesiluje jeho pohotovost k pocitům viny. Odříkání, odpírání, oběť a askeze jsou mu blízké, mohou se však pro něj stát i prostředkem, jak uniknout světu a konfrontaci s ním. Nebezpečí jako rodičů u nich spočívá v tom, že k sobě dítě kvůli strachu ze života a ze ztráty příliš připoutávají; jsou přehnaně starostliví a hůře dětem dokážou poskytnout svobodu přiměřenou jejich věku a potřebnou pro jejich vývoj. Často také nedodržují nutný odstup od dítěte.
Při výběru povolání mají tito lidé sklon především k takřka mateřsky pečovatelským činnostem, kde mohou pomáhat, sloužit, ošetřovat, kde mohou být takoví, jací jsou, totiž obětaví, trpěliví a empatičtí, a rozvinout tak své nejlepší možnosti. Umějí být trpěliví a pečliví. Povolání je pro ně zřídkakdy pouhá práce.
Ve snech depresivních lidí - pokud vyjadřují to, co je specifické pro strukturu jejich osobnosti - je velmi častým tématem jídlo,často spojené se zklamáním a rezignací, jež objasňuje jejich situaci, totiž že se neodvažují něčeho se zmocnit. Zábrany něco si vzít se projevují i v tom, že sen začíná nějakým přáním, impulzem, jemuž se však staví do cesty samé překážky, takže snící nedojde svého cíle ani ve snu a musí se ho vzdát. Kdo si nesmí sám brát, je dokázán na to, že mu budou jeho přání splněna.
Umí odpouštět, umí trpělivě čekat a nechat věci dozrát a nemá sklon k egoismu. Ve svých citových vztazích je oddaný; ve svých potřebách spíše skromný a nenáročný, snadno se zříká toho, čeho je nutné se vzdát. Tito lidé své přednosti spíše skrývají, takže musí být "objeveny". K jejich nejkrásnějším vlastnostem patří dobromyslnost, citová hloubka a vřelost. V hloubi duše jsou vděčni za to, co mají; to, co se jim podaří, připisují méně sobě a svým schopnostem, spíše to pociťují jako dar a milost, a žijí tak pokoru v pravém smyslu slova.
aljaška polární záře
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama