Základní formy strachu 3, Typy lidské osobnosti, jejich vznik, charakteristiky a formy vztahů; Fritz Riemann

1. dubna 2009 v 20:39 | *L* |  orálové útesy...
Belize
Nutkavé osobnosti Touha po trvání v nás vzniká velmi časně a je hluboká. Bezpečné vědění a možnost získávat platné poznatky se tedy jeví jako vnitřní duševní odraz nebo obdoba řádů a zákonitostí naší sluneční soustavy.
Třetí základní forma strachu je strach z pomíjivosti. Přepadá nás tím silněji, čím více se proti němu chceme zajistit.
Nejobecnějším následkem bude, že člověk bude mít sklon ponechávat všechno při starém. Změny jakéhokoliv druhu mu připomínají pomíjivost, které se chce přece vyhnout, jak dalece je to jen možné. Když se něco změní, cítí se vyrušen, zneklidněn, ba vystrašen. Bude se proto pokoušet změny brzdit, zastavit nebo omezit; pokud to půjde, zamezit jim nebo proti nim bojovat.
Bude se vyhýbat novým zkušenostem, nebo, když to nebude možné, jim bude přikládat jiný význam a bude se pokoušet přizpůsobovat je tomu, co už zná a ví.
Lpí-li člověk tak pevně na tom, co zná a na co je zvyklý, přistupuje ke všemu novému nevyhnutelně už s předsudky, které ho mají chránit před překvapením, před vším neobvyklým a neznámým.
Základní problém nutkavých lidí můžeme tedy rozpoznat v jejich přehnané potřebě jistoty. S tím souvisí opatrnost, předvídavost, cílevědomé plánování na dlouhou dobu, vůbec zaměření na trvání. Z hlediska strachu můžeme jejich problém popsat jako strach z rizika, ze změny a z pomíjivosti.
Použít něco nového přece znamená vystavit to času, tedy pomíjivosti, opotřebovat to, tedy už dohlédnout konce. Všechno, co končí, však připomíná pomíjivost a nakonec smrt.
Všichni v sobě máme tuto úzkost a touha po trvá a nesmrtelnosti; všichni hledáme něco, co je nekonečné, a pociťujeme hluboké uspokojení, když se s určitými věcmi shledáme tak, jak jsme zvyklí, jak jsme je opustili.
Rodinné, společenské, morální, politické, vědecké a náboženské tradice vedou k dogmatismu, konzervatismu, k principům, předsudkům a k různým formám fanatismu. Čím zarputileji je člověk zastává, tím netolerantnější se stává vůči tomu, kdo je napadá nebo zpochybňuje.
Čím více se tedy pokoušíme zachovat všechno staré, tím více musíme pociťovat strach z pomíjivosti.
To, co chce člověk přinutit či někam vnutit, se jemu samému stane nutkáním.
Nutkaví se těžko vyrovnávají s tím, že něco nebo někdo se vymyká jejich moci, nepodléhá jejich vůli.
Nutkavý člověk umí těžko přijmout to, že v živé sféře neexistuje nic absolutního, žádné neměnné principy, že to, co je živé, nelze předem a plně propočítat a stanovit. Znásilňuje tak to, co je přirozené.
Tito lidé mají stále strach, že všechno by spělo hned do nejistoty, ba chaosu, kdyby věcem nechali jen trochu volnější průběh, otevřeli se tomu, co je jiné, a kdyby jen trochu ustoupili, nebo se jednou poddali spontaneitě a vzdali se neustálé sebekontroly a kontrolování druhých.
Jeden pacient, když byl vyzván, aby se na pohovce uvolnil a poddal svým nápadům, rozhořčeně řekl: "Ale pak vyjde všechno to svinstvo na povrch". Drasticky vyjádřil, kolik toho vytěsnil a držel "pod pokličkou" neustálým sebekontrolováním a snahou dávat pozor.
Jednou z možností, jak se vyčlenit z živého toku dění, je otálení, váhání a pochybování.
Je to zákon naší psychiky, že všechno, co vytěsníme, se nahromadí; tím se stupňuje vnitřní tlak a nutkavý člověk proto potřebuje stále více času a sil, aby držel v šachu to, co vytěsnil; tak vzniká nutkavý začarovaný kruh, který lze přerušit jen tím, že člověk přijme "druhou stránku", to, co vytěsnil, a konfrontuje se s tím. Jen tak může integrovat to, čemu se vyhýbal a čeho se obával, a možná s údivem zažít, že to, co potlačoval, obsahuje dokonce i dobré síly.
Pokud to všechno stále ještě nestačí, aby takový člověk zvládl svou úzkost, dojde k rozvoji nutkavých symptomů a nutkavého jednání. Původně je jejich funkcí spoutat úzkost, postupně se však osamostatňují a stávají se vnitřní nutností. Člověka "to" nutí něco dělat, a i když se mu to zdá nesmyslné, nemůže toho nechat. Takovým nutkavým jednáním je například nutkání mýt se, myslet stále na jednu věc, počítat a vzpomínat.
Tím, že člověk přesune vlastní problém na něco banálního, e z toho právě stává nutkání; skutečné vyrovnání s našimi problémy nutkání nevytváří.
Chybné výkony se jim prostě "stávají", unikají jejich jinak neustálé kontrole a prozrazují, co chtěli skrýt.
Každé nutkání má samo ze sebe sklon - máme-li používat srovnání se somatickým chorobným procesem - tvořit metastázy, tedy jakoby bujet a rozšiřovat se na jiné, dosud nenapadené oblasti.

Nutkavý člověk a láska Láska, toto iracionální, transcendující citové prožívání, které překonává různé hranice a které se může vystupňovat do nebezpečné vášně, už sama o sobě tyto lidi hluboce znepokojuje.
Lidé s nutkavou strukturou osobnosti se proto pokoušejí mít své city "pevně v rukou", držet je pod kontrolou. Na city totiž není spolehnutí, jsou příliš subjektivní, příliš kolísavé a pomíjivé. Vášeň se jim zdá ještě podezřelejší; je úplně nevypočitatelná, nerozumná a je známkou slabosti.
Nutkavý člověk chce partnera formovat podle své vůle. Vztah je pro něj něčím osudovým. Dokáže mnoho unést a vydržet různou zátěž; věrnost je mu blízká už z ekonomických důvodů. manželství uzavírá nezřídka z rozumu a materiální hlediska i jiná zajištění u něj přitom obvykle hrají nikoli nevýznamnou roli.
V krizích a konfrontacích projevuje nutkavý málo pochopení; je pro něj těžké ustoupit i tam, kde by měl uznat, že není v právu. Protože příliš nedá na city, dělá partnerovi programové návrhy, které s emu zdají rozumné, pokouší se stanovit pravidla, jichž by se měli oba držet.
Tak ovšem partner nikdy nedostane to, co vlastně chce: více radosti, více spontánnosti a zřetelnější náklonnosti, pestřejší a veselejší všední den.
Zvláštní roli u nich hrají čas a peníze, dochvilnost a šetrnost v partnerskému vztahu; to jasně prozrazuje mocenský pud, pedanterii a nepružnost.
U těžkých nutkavých projevů je pro takové lidi nejdůležitější, aby partner "fungoval", aby byl dochvilný, přesný, bezkonfliktní a spolehlivý jako dobře namazaný stroj., bez vlastních přání nebo dokonce citových nároků.
Nezřídka má sexualita nutkavých lidí sadistický rys v touze přinutit a v zaměřování intimního vztahu s vůlí k moci. U těchto lidí se často setkáváme se stejným postojem k sexuální potenci, jaký mají i k penězům.
Jejich erotický a sexuální život je citlivý vůči rušivým vlivům, často závisí na určitých podmínkách, které musí být splněny:zvuky, pachy, světlo, nedovřené dveře a jiné vnější okolnosti je mohou tak rušit, že je přejde chuť, nebo nejsou potentní.
Často se u nich setkáváme také s výrazným oddělením lásky a sexuality, něžnosti a smyslnosti, a to tak, že když milují, nedokážou mít tělesnou žádost,a na druhé straně mohou cítit tělesnou žádost, jen když nemilují, protože nedokážou spojit sexualitu, jež se jim zdá nečistá, se ženou, kterou milují - to by ji ponížilo.
Zdraví lidé, kteří mají pouze mírné nutkavé rysy, většinou nejsou vášniví milenci, zato jsou v lásce spolehliví a stabilní. Umějí dávat stálé, rovnoměrné teplo, a poskytovat tedy partnerovi pocit jistoty, stát zodpovědně po jeho boku, chránit ho a postarat se o něho.

Nutkavý člověk a agrese Také nutkavý člověk má potíže se svou agresivitou a s afekty. Musel se příliš brzy naučit kontrolovat a ovládat se spontánní reakce jsou, jak vidíme na jeho životopisném pozadí, zatíženy úzkostí; projevy zlosti, nenávisti, vzdoru a nepřátelství atd. musel od dětství potlačovat, byly trestány, nebo měly za následek odpírání lásky. Musel si své agrese zakázat kvůli strachu z trestu.
Nejčastější je, že se svými afekty a agresemi zachází velmi opatrně; váhá a pochybuje, zda smí být v určité situaci agresivní, a když už byl, má potom často sklony opět zmírňovat to, co řekl, nebo to vzít zpět, odvolat.
Vzdává se svých afektů většinou tak, ž si ideologizuje sebeovládání a sebevýchovu.
Další možností pro nutkavé v tomto dilematu je hledat pro své agresivní popudy jakoby legitimní možnosti, podněty a příležitosti, které nejen umožňují projevení agrese, ale dokonce to pozvedají na hodnotu. Mohou se z nich stávat ve všech možných oblastech fanatici, kteří stále proti něčemu neúprosně, nekompromisně a bezohledně bojují.
Poněkud mírnější variantou "legitimních" agresivních akcí je přehnaná korektnost, která je vedle potlačování agrese snad nejčastější formou nutkavého agresivního projevu - aniž by si zde byl nutkavý nějaké agrese vědom.
Pro agresi nutkavých je charakteristické, že se řídí normami, pravidly a principy; agrese se děje velmi často "ve jménu" něčeho a bývá často spjata s mocenským pudem. Proto se jim dá často agrese těžko dokázat; má v sobě téměř něco nadosobního, anonymního, a za tím se skrývá osobní potěšení z ní.
Jednou formou nutkavé agrese je lstivost, tedy zákeřná a zbabělá, skrytá agrese, která udeří vždy záludně. Setkáváme se s ní u lidí, kteří byli v dětství těžce trestáni za projevy agrese; nikdy nesměli otevřeně projevit vzdor a afekty, pouze tajně a za zády dospělých. Hranice k zákeřnosti, pokrytectví, k "vlku v rouše beránčím" se pak velmi snadno prolomí.
Dalším následkem příliš přísných trestů za především motoricko-expanzivní a afektivně-agresivní způsoby chování je, že dítě si nemůže rozvinout zdravý tělesný pocit. Pořádně se nenaučí, jak správně zacházet se svým tělem, necítí se v něm "doma". Nešikovnému, neobratnému, nemotornému člověku se pak jeho agrese "přihodí" zdánlivě bez úmyslu, "nechtě". Požívá proto jisté svobody blázen a lidé vůči němu mají možná dokonce jistý pocit blahosklonné a soucitné převahy.
Nestálá přehnaná sebekontrola může být také začátkem hypochondrického sebepozorování.
Jako ekvivalenty agrese u nutkavých můžeme popsat ještě dva způsoby chování, v nichž se - opět pro ně samé nevědomě, a proto bez pocitů viny - prosazují jejich potlačené agresivní popudy a afekty: otálení, "okolky", nerozhodnost, kterou mohou své okolí velice potrápit a zatěžovat; je to velmi jemná, skrytá forma agrese.
Další variantou je neschopnost či neochota cokoli dát, pokud k tomu nevede rozumná úvaha. Nutkavý člověk ubližuje spíš tím, že něco nedělá, než dělá - opomenutí lze hůře dokázat.
Protipólem by mohla být vtíravost, nedostatek odstupu.
Jsou-li strach z trestu, úzkostné svědomí a pocity viny v souvislosti s jeho agresivními impulzy u nutkavého příliš silné, dochází u něj k somatizaci. Následkem, případně projevem příliš dlouho potlačovaných afektů a agresivních popudů mohou být v řeči těla srdeční a oběhové potíže, kolísání tlaku (zejm.vysoký tlak, který nezřídka předchází apoplexii =mozkové mrtvici), bolesti hlavy stupňující se až k migréně, poruchy spánku a onemocnění střev (koliky aj.).
Před svými agresemi se umí chránit tím, že osobu, které agrese platí, si idealizuje, takže ji nelze napadnout.

Životopisné pozadí Konstitučně při tom hraje roli zvlášť živá motorická agresivita a sexualita a obecná expanzivnost a také výrazná dispozice k svéhlavému, umíněnému charakteru. Určitou roli však může hrát i vrozená mírnost a přizpůsobivost se sklonem ustupovat a podřizovat se, protože dítě pak samo sobě dovolí jen málo spontánních reakcí a přizpůsobuje se více, než je mu zdrávo. Abychom tomu porozuměli, musíme se věnovat vývojové fázi, která následuje po dvou fázích, které jsme popsali výše. Je to doba okolo 2-4. roku života. kdy se dítě poprvé střetne s příkazy a zákazy svého prostředí. Poprvé se nyní dostává do situace, kdy je v konfliktu se svým okolím, v konfliktu mezi svými vlastními přáními a impulzy, svou vůlí, a mezi vůlí a požadavky svých vychovatelů.
Prožívá fázi oddělování s rostoucí tendencí k samostatnosti. Sbírá přitom zkušenosti, které se týkají jak toho, co dokáže, jeho moci, tak i jejích hranic. Velmi podstatné pro tuto vývojovou fázi je, že se mimo jiné poprvé orientuje v tom, co je a co není dovoleno, získává orientaci ve formách předcházejících kategoriím dobra a zla. Každé dítě musí najít své individuální řešení mezi vlastní vůlí a nutností poslouchat, mezi sebeprosazováním a přizpůsobením.
Rozhodující důležitost má, kdy a jak se dítěti tyto první příkazy a zákazy udělují. S prožíváním prvních základů toho, co je to být dobrý nebo zlý, je teprve možný "pád do hříchu".
U později nutkavých osobností se v jejich životním příběhu setkáváme pravidelně s tím, že v dětství byly příliš brzy a příliš neústupně tlumeny, brzděny, trestány nebo u nich byly potlačovány živoucí agresivní a afektivní impulzy, které chtějí tvořit a měnit, často dokonce každá spontánnost, každý projev zdravé vlastní vůle.
Narození sourozenců se v těchto letech zpracovává těžko, protože v tomto věku se nejostřeji projevuje kainovská problematika. Dítě už rozvinulo svou vlastní vůli a agresivitu a pociťuje dalšího sourozence vědomě jako rivala.
U nutkavých osobností hraje velkou roli pochybnost ve všech možných variacích. Je to ochrana před nebezpečnou spontánností, před možností nechat se strhnout k něčemu, čeho by člověk musel litovat. Nutkavý se nemůže rozhodnout mezi odvahou k činu a strachem z trestu. Rozhodování je u něj ztíženo konfliktem mezi původním sklonem a naučeným strachem tento sklon následovat. Čím nutkavější člověk je, o to více takové nutkavé pochybnosti vytlačují smysluplné konání.
Na konci této cesty už nejsou podněty a impulzy vůbec vnímány,k nevstupují už do vědomí, protože obrana je tak reflexní, že impulz zadusí už při jeho vzniku.
Nutkavý člověk tedy ve svém dětství příliš brzy udělal zkušenost, že na světě se mnoho věcí smí dělat jej jedním určitým způsobem a že mnoho věcí, které by rád dělal, je zakázáno.

Příklady nutkavých způsobů prožívání Stejně jako je pro dítě nezbytné zdravé omezení a zážitek přesvědčivé autority rodičů, tak je nebezpečná autoritativní výchova, která vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost, kde se dítě nesmí ptát po důvodu a smyslu zákazů. Slepá poslušnost jako nejkrajnější forma takové rané "výchovy" vytváří masového člověka, který je schopen všeho, co se mu poručí. Pro nutkavé je charakteristické - aby se zajistili, vytvářejí si příliš velkou závislost na veřejném mínění, na tom, co řeknou "lidé", co "se" říká a dělá, neříká a nedělá, na konvenci, která právě panuje.

Doplňující úvahy K naší existenci prostě patří, že si vytváříme pořádky a pravidla chování a také je dodržujeme. Teprve když nemůžeme jinak než dělat určité věci pouze určitým způsobem, i když je to nesmyslné, můžeme hovořit o nutkání.
Všechny, i malé odchylky od "normy" připomínají možná nebezpečí. Z tohoto pohledu jsou pochopitelnější některé způsoby chování nutkavých: jejich velká vznětlivost a citlivost, s jakou reagují na maličkosti. Pro ně může být právě maličkost už "začátkem konce".
Jejich perfekcionismus je neustále žene k nejkrajnější preciznosti.
Člověk před sebou i druhými svá nutkání racionalizuje, pokouší se je odůvodnit jako rozumná, snad proto, že cítí nepřirozenost toho, že nemůže jinak, a nechce to přiznat.
Pomoc může spočívat jen v uvědomění skutečného pozadí nutkavých projevů a v připuštění a integrování obávaných, a proto vytěsňovaných živých impulzů. Většinou se jedná o agresivní, afektivní a sexuální impulzy. Nutkavý vůbec bojuje více proti zlu než za dobro.
Nesmrtelní jsou pouze ti, kdo o smrti nic nevědí, a akceptování smrti, i té vlastní, patří k člověku a vlastně až to z něj dělá člověka.
Jsou přístupni rituálům a obřadům, jejichž dodržování se pro ně může stát důležitější než vlastní víra.
Všude nutkaví lpí na institucích, pravidlech a principech a jejich doslovným plněním z nich dělají něco mechanického a nesmyslného; čím více pro ně znamenají nevědomou ochranu před strachem, tím nesnášenlivější jsou, když se instituce a pravidla otřásají.
U nutkavých osobností dochází ke krizím nejspíše tehdy, když se principy, názory, teorie atd., na kterých pevně lpí, střetnou s novými směr vývoje, s novými poznatky a pokrokovými idejemi, které ohrožují jejich dosavadní orientaci a nutí je, aby se svého systému vzdaly; nebo když se jim zdá ohrožená jejich bezpečnost a jejich majetek.
Jako rodiče jsou nutkaví spolehliví, důslední a zodpovědní. S přesvědčením zastupují hodnoty, poskytují oporu a vedení. Příliš málo berou v potaz věk a svébytnou strukturu dítěte, nechávají mu příliš malý prostor pro hru a mají nepružné představy o tom, jaké má být. Dávají dítěti pocit, že chyby jsou těžko napravitelné, často nedovedou odpouštět. Ukládají dítěti omezení většinou příliš brzy, vždy ze strachu, že volnější přístup by mohl způsobit nebezpečný vývoj. Přetěžující nutnost umět všechno už velmi brzy dítě znejisťuje a vyvolává v něm pocity méněcennosti; to, zda bude milováno, závisí vždy pouze na jeho výkonu. Ve výchově si mnoho slibují od trestů a zde se často projevuje jejich sadistická stránka v tvrdosti trestů, v záměru vynutit si poslušnost, v trestech, které mají dát dítěti pocítit moc rodičů a často ho ponižují.
Sny nutkavých se často vyznačují zvláštní skromností a bezbranností. celkově sní méně, tj. pamatují si sny hůře než ostatní. Spíše snům nedůvěřují, neberou je vážně. Jejich sny rády používají mechanické obrazy pro znázornění živých procesů; vyjadřuje to, že se vzdálili všemu tělesně přirozenému; častá jsou témata trapnosti a anální témata, která prozrazují souvislost jejich nutkání s výchovou k čistotě. Zadržovaná agrese se ve snech projevuje v obrazech živelných katastrof (výbuchy sopek, zemětřesení, záplavy aj.).
Svou strukturou tíhnou k profesím, v nichž záleží na přesnosti, solidnosti, preciznosti, pečlivosti, zodpovědnosti a přehledu, která vyžadují spíše vytrvalost, důkladnost a trpělivost než iniciativu, pružnost a tvůrčí svobodu. Improvizace jim nesedí.
Nutkaví mají většinou zájem o všechno historické; zajímají se o dějiny jako takové. Přitahuje je zejména archeologie, věda o starověku a příbuzné obory.
Politika přitahuje nutkavé zejména z hlediska moci.
Nutkavé rysy pochopitelně ve stáří spíš zesilují, protože člověk má ze svého hlubokého životního instinktu vůbec sklon k tomu, aby zachoval to, co ještě má, a chtěl by zastavit tok času. Stárnutí je pro něj i proto velmi těžké, že je zcela zaměřen na výkon a vůli a nyní se musí naučit nebránit se tomu, co se s ním děje, a umět věci opouštět.
Škálu od zdravých lidí s nutkavými prvky v osobnostní struktuře přes silně nutkavé až po ty, kteří trpí vlastní nutkavou neurózou lze rozeznat: u osobností se silnými vitálními dispozicemi vede tato škála od věcných, svědomitých, spolehlivých lidí přes vzrůstající suchopárnost až ke ctižádostivým snaživcům - k nepoučitelným umíněncům a kvelurantům - k tyranům využívajícím moc, despotům a autokratům, až po nemocné nutkavou neurózou různého stupně; na konci škály by stál obraz nemoci psychotické katatonie (tj.strnulost, ztuhlost, útlum, projev těžkého duševního onemocnění, zvl. schizofrenie). Pro lidi se slabší vitalitou by vypadal škála asi takto: nenápadně přizpůsobiví - pedanti a šťouralové - pochlebník a vytrvalý patolízal - asketický hypochondr; na konci stojí i zde člověk nemocný nutkavou neurózou v užším smyslu. Zdravý člověk s nutkavými prvky osobnostní struktury vyniká stabilitou, schopností leccos unést, vytrvalostí a svědomitostí. je snaživý a pilný, cílevědomý, plánuje dopředu. Solidnost, korektnost, spolehlivost, stálost a čistota - i v přeneseném mravním smyslu - patří k jeho ctnostem. V citech je spíše zdrženlivý, ale stálý v lásce, zamýšlí vůbec všechno natrvalo a nedá se snadno odvést od toho, co si jednou naplánoval. Jeho základní ladění je spíše vážné.
Nebezpečí je pro tyto lidi tedy vždy v tom, že svou potřebu trvání a jistoty zdůrazňují příliš jednostranně. Měli by více integrovat opačný impulz ochoty k živé proměně a odvážit se toho, proti čemu se musí, jak věří, zajistit: přijetí a pomíjivosti. Měli by se více naučit nechat věcem volný průběh.
lední medvědí obejmutí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama