Základní formy strachu 4, Typy lidské osobnosti, jejich vznik, charakteristiky a formy vztahů; Fritz Riemann

1. dubna 2009 v 20:39 | *L* |  orálové útesy...
Klimt Emily
KAPITOLA 4. Hysterické osobnosti
Poslední základní forma strachu je strach z definitivnosti, z nevyhnutelnosti, z nutnosti a z omezenosti naší touhy po svobodě. Tento strach je zrcadlovým odrazem strachu popsaného u nutkavých. Tito lidé jasně usilují o změnu a svobodu, přitakávají všemu novému, mají potěšení z rizika. Obávají se všech omezení, tradic a pevně daných zákonitostí, jež právě byly hodnotami pro nutkavého.
Pro ně má zůstat všechno relativní, živoucí a barevné - jen přítomnost, okamžik je důležitý.
Potřebuje především pocit svobody, protože řád a zákonitosti navozují strach z něčeho určeného, nevyhnutelného.
Člověk se obává nejvíce těch stránek života s věta, které nás nevyhnutelně omezují a které obvykle označujeme jako skutečnost, "realitu". Tedy světa skutečností, kterému se přizpůsobujeme, který musíme přijmout, protože poznáváme svou závislost na životních zákonitostech.
Hysterický člověk se pokouší realitu rozbít, uniknout jí, zkrátka využít všech možných způsobů, jak se jí vyhnout, neuznat ji. Tím získá zdánlivou svobodu, která bývá časem stále nebezpečnější, protože znamená život v neskutečném, iluzorním světě, v němž existuje jen fantazie, možnosti a přání.
Jednou z realit naší existence je zákon kauzality, zákon příčiny a účinku, jednání a následku. Nutí nás do zákonitosti, kterou nemůžeme beztrestně bagatelizovat. Hysterik má naivní sklon doufat, že snad právě pro něj kauzalita a důsledky dějů neplatí, nebo alespoň ne v situaci, která se právě odehrává. Je tak vyplněn svým přáním, co by chtěl v daném okamžiku mít nebo čeho by chtěl dosáhnout, že si nevšímá možných důsledků.
Charakteristické pro hysterické osobnosti je: zkratkové vybití napětí, dalekosáhlá neochota nebo neschopnost snášet napětí nenaplněných potřeb. Každý impulz, každé přání musí být uspokojeno pokud možno hned, protože čekání je nesnesitelné.
Neurčité představy očekávání možných zázraků a hladkých řešení rozvíjejí tito lidé virtuózním způsobem; jsou obdivuhodně naivní v tom, jak na ně věří a jak tím unikají požadavkům reality podle přísloví "Co oko nevidí, to srdce nebolí".
Dochvilnost, plánování a rozvrh času jsou pro něj obtížné, jeví se mu jako pedantické a malicherné.
Chtěl by zůstat co nejdéle dítětem bez povinností, přinejmenším by chtěl zůstat mladý, protože to je svět ještě v mnohém shovívavý a on nemusí být plně zodpovědný. Zodpovědnost je totiž také jedním z oněch nepříjemných pojmů, které chtějí člověka zavazovat a připomínat mu zákon kauzality a nemilé důsledky. Když se tedy vyvaruje všeho, co ho dělá starým, může si udržet iluzi věčného mládí. Starosti a problémy si hysterik pokud možno nepřipouští.
Podobné je to s etikou a morálkou. Kdo vlastně ví, co je dobré a co zlé; nakonec je přece všechno relativní a závislé na stanovisku, z jakého se na to člověk dívá. Svět je tak příjemní plastický a pružný a chyby, kterých se člověk dopustil, se vždy dají nějak zdůvodnit.
Tito lidé si opět nejsou vědomi svého skutečného strachu. Úzkosti, s kterými se místo toho u nich setkáváme, jsou strach z otevřených prostranství (agorafobie), strach zdržovat se v uzavřených místnostech, ve výtazích, vlakových kupé atd. (klaustrofobie). Také fobie ze zvířat jsou časté.
Porušování časových a kauzálních souvislostí získávají hysterické osobnosti svou neobyčejnou plastičnost; žijí jakoby bez historie, bez minulosti.
Je-li člověk kritizován a je-li mu něco vytýkáno, hned má po ruce kritiku a výčitku vůči druhé osobě, které by v žádné diskusi neobstály, ale v dané chvíli uleví a umožní vyhnout se sebereflexi. Toto projikování vlastních pocitů viny jako výčitky směrem ven se může vystupňovat tak, že člověk nakonec sám pevně věří tomu, že vinen je ten druhý.

Hysterický člověk a láska Hysterický člověk miluje lásku. Miluje ji jako všechno, co mu pomáhá zvětšovat jeho pocit vlastní hodnoty: opojení, extáze, vášeň; rád se dostává na vrcholy prožívání.
Ve svých milostných vztazích je proto člověk s hysterickými povahovými rysy intenzivní, vášnivý a vyžadující. Hledá především potvrzení sebe samého. Umí vytvářet erotickou atmosféru a dokáže okouzlit mnoha způsoby.
Umí zacházet s druhým pohlavím; vztahy s ním nejsou nikdy nudné. Často miluje lásku víc než svého partnera a chtěl by poznat co nejvíc jejích forem a podob, plný zvědavosti a hladu po životě. Čím senzačnější je život, tím lépe - dlouhá chvíle ho zabíjí a on se snadno začne nudit, když je sám. Jsou to barvití, živí, vnímaví partneři, spontánní ve svých citových projevech, schopní intenzivně prožívat okamžik. Jsou plni fantazie a hravosti. Věrnost pro ně není právě důležitá.
V oblasti sexu jsou pro ně věci obtížnější; erotická hra, něžná předehra je pro ně často důležitější než splnění sexuálních přání. Mají rádi změnu. Nepodaří-li se, aby měli zdravý postoj k vlastní sexualitě a k opačnému pohlaví, dochází snadno k narušení schopnosti milovat až po frigiditu a poruchy potence. Obě pohlaví vidí v sexu účelový prostředek jak ke zvětšení svého pocitu vlastní hodnoty, tak ke splnění své touhy mít nad partnerem moc.
Milostný vztah se pak stává zařízením, které člověk potřebuje k sebepotvrzení, jež mu má stále znovu dosvědčovat vlastní neodolatelnost.
Hysterik potřebuje partnera; ne však proto, že bez něj není schopen žít, jak si myslí (a jak je tomu u depresivního člověka); potřebuje ho jako zrcadlo, v němž chce vidět odraz sebe jako člověka hodného lásky, pro potvrzení svého labilního pocitu vlastní hodnoty.
Vztahy tak silně založené na touze po potvrzení nejsou přirozeně vůbec odolné proti krizím. Protože jejich nároky na lásku jsou velké, táhnou se jejich životem zklamání: nespokojenost, nálady, rozmrzelost a obviňování spojené s vyžadováním stále nových důkazů lásky, u nichž hrají nemalou roli finanční náklady a společenský úspěch partnera, v němž by se chtěl takový člověk zrcadlit, jako by to byl jeho vlastní úspěch.
Všichni opíráme své první zkušenosti s druhým pohlavím o vzor svých rodičů a sourozenců. Vzájemný vztah rodičů, manželství nebo jiný svazek, v němž žijí, zkušenosti se sourozenci formují naše očekávání partnerství, lásky a sexuality.
Milostný život hysterických osobností je ztížen tím, že déle než ostatní lidé zůstávají fixováni na své první referenční osoby opačného pohlaví, obtížněji se dokážou zbavit identifikace s nimi. Hysterie totiž začíná v posledních fázích dětského vývoje - asi kolem 4.-6.roku.
Další příklad závislosti na raných referenčních osobách, na jejich "rodinném románu", lze u hysterických lidí vidět v tom, že se nezřídka dostávají do vztahu milostného trojúhelníku, v němž nevědomě opakují svou pozici mezi rodiči; setkáme se s tím zejména u jedináčků s touto strukturou osobnosti. Vztahu, v němž je partner volný, se bojí, protože pak by se od nich vyžadovalo aby byli vážnější, odpovědnější a celistvější.
Většinou jen předávají dál hříchy, které byly spáchány na nich: neměli ve své rodině možnost zdravě rozvíjet svou ženskost nebo mužskost, byli na rodinu příliš vázáni; nebo neměli vzory pro rozvinutí ženské nebo mužské role.
Jako hlavní problém lásky a partnerství hysteriků vidím jejich iluzorní očekávání a představy o životě, o lásce, manželství a druhém pohlaví. Jejich nejproblematičtější stránkou je stále bdělá touha a nároky plné očekávání, aniž by se ptali, co sami dávají, co investují.
Strach z prožívání vlastní bezcennosti u nich může vést k náruživému hledání potvrzení, které jako každá náruživost nemůže být nikdy uspokojeno, protože člověk hledá "venku" něco, co by měl vlastně uskutečnit sám v sobě.
Problematické bývají zejména vztahy mezi hysterickým a nutkavým partnerem, protože to jsou opačné typy.
Schizoidním partnerům se hysterický člověk instinktivně spíše vyhýbá - snadno ho prohlédnou a jsou málo ochotni naplňovat jeho potřebu potvrzení a obdivu. Naopak si hysterici rádi vybírají depresivní partnery, kteří k tomu ochotni jsou a kteří jsou také ochotni nechat se přetěžovat.

Hysterický člověk a agrese
Specifikou formou agrese, kterou si dítě osvojuje ve věku mezi 4. a 6. rokem života, je rivalita a konkurence. Přitom jako u každého nového vývojového kroku zůstávají dřívější formy agrese nadále zachovány. Jde nyní o pohlavně specifikou agresi v jejích základních formách získávání a dobývání.
Agrese je u hysterických osobností pružná, spontánní, bezstarostná a často neuvážená, zato méně trvalá a méně mstivá. Sahá od všech stupňů impulzivního projevu až po svévoli, netýká se tolik věcí jako osob.
Čím silnější jsou hysterické rysy, tím více člověk používá agresi pro své uplatnění.
Často se setkáváme s formou "imponujícího chování"; člověk chce bezpodmínečně udělat dojem na druhé, být středem pozornosti, a tato touha imponovat může být tím intenzivnější, čím větší je vnitřní nejistota, nepoměr mezi zdáním a skutečností, mezi vysněným a reálným já. Charakteristická je také tendence k zobecňování.
Hysterická agrese se často podobá archaické pohybové bouři; slouží spíše k dramatizaci, k zapůsobení na druhé. Hysterik je ve svých agresivních projevech mistrem překvapení.
Zvláštní formou hysterické agrese je intrika. Člověk v ní nevědomky opakuje situaci, kdy stál jako dítě mezi rodiči (případně sourozenci), mezi nimiž musel manévrovat, protože jeden z rodičů ho používal proti druhému rodiči nebo sourozenci, a tak se stával objektem nevyřešených rodinných problémů. K hysterické agresi patří sklon ke "scénám", které se stupňují do stále větší intenzity, přičemž přichází ke slovu i kus hereckého nadání, které je zřetelně orientováno na "publikum".

Životopisné pozadí
Vrozený šarm a často i krása s sebou nesou to, že hysterici odmalička budí sympatie; je snadní si je zamilovat, a jsou proto zvyklí na to, že se líbí, prostě proto, že jsou takoví, jací jsou; druzí je vnímají jako rozkošné a oni to záhy poznají. Tímto způsobem takoví lidí zakusí, že jsou milováni a obdivováni, aniž by pro to museli něco udělat. To může velmi brzy vést k tomu, že se začnou spoléhat na své vnější přednosti a probudí se v nich očekávání, že budou vždy a všude milováni s naprostou samozřejmostí.
Okolo 4.-6.roku věku je dítě postaveno před nové úkoly: má postupně dorůstat do světa dospělých, poznávat jeho pravidla hry; má v prvních zárodcích anticipovat svou budoucnost v roli dívky nebo chlapce jako oblast,v níž se má osvědčit a měřit s druhými. Dítě nyní musí zjistit a najít, co je realita, a dokázat ji přijmout; obojí patří k cestě k dospělosti.
Dítě kriticky pozoruje, má stále větší touhu po vědění, ptá se a chce slyšet zdůvodnění příkazů a zákazů, chce být akceptováno jako celá osobnost a zažívat, že je hodno lásky. Vytváří si první zárodky pohlavně specifických způsobů chování, něco získává nebo dobývá a chce, aby v tom bylo bráno vážně.
Hysterickým osobnostem to vše scházelo právě v této době, kdy je potřeba vedení a vzorů nejsilnější. Aby dítě mohlo převzít všechny tyto nové úkoly, musí mít pro ně svět řád, který se mu jeví smysluplný. Musí mít za sebou prožitky, že umí, co je přiměřené jeho věku, a prožitky pohlavně specifického potvrzení, a pak ho zvládání nových úkolů bude těšit, bude je plnit s pýchou a zdravou sebeúctou.
Především tedy prostředí, která jsou chaotická, rozporuplná, nesrozumitelná a bez vedení a zdravých vzorů, poskytují dítěti příliš málo orientace a opory,. Dává pak přednost tomu, že zůstává nezodpovědným dítětem.
Nejsou-li rodiče opravdovými vzory, zbývají dítěti pouze dvě možnosti. Buď se s nimi a s jejich lichými hodnotami přesto identifikuje, nebo už nebere rodiče vážně, ale cítí se pak úplně opuštěné. Až dospěje, bude se chovat tak, jak to vidělo u rodičů, nebo zůstane vězet v opozici vůči nim, pak chce "jen nebýt jako rodiče", což však samozřejmě není žádný konstruktivní vzor.
Hysterický vývoj podporují také nešťastná manželství rodičů, jsou-li děti právě v tomto věku, a to především u jedináčků, nebo když si jeden z rodičů přivlastní dítě jako náhradu za partnera.
Role vnucená dítěti, která však neodpovídá jeho vlastní podstatě, nýbrž je pouze funkcí, do níž bylo dotlačeno, mu nedává skutečnou jistotu. Většinou se s ním přitom v jiných ohledech dál jedná jako s dítětem a tato koincidence nutnosti být jako dospělý a zároveň se sebou nechat jednat jako s dítětem je hluboce matoucí a přináší mu kromě toho ještě pocit méněcennosti, když nemůže splnit očekávání, protože neví, že jsou nepřiměřená.
K podobným důsledkům vede i to, když je dítě tlačeno do role "tatínkova nebo maminčina sluníčka". Takové děti musí stále zářit, být veselé a v dobré náladě a dělat rodičům radost; jsou za to sice milovány a obdivovány, musí však žít s fasádou, skrze niž jen těžko a pozdě nacházejí svou identitu.
O genezi hysterie: útlak, znevažování, nesvoboda, nátlak a nepochopení ze strany druhého člověka nebo společnosti způsobují, že jako opačná reakce vznikají hysterické způsoby chování, a to nezávisle na pohlaví. Nezávisle na pohlaví působí i jiná prostředí, popsaná jako hysterizující.
Ze zklamání, že se svými naučenými způsoby chování nemají očekávaný úspěch - čím častěji prožívali prohry, tím rychleji a dříve úspěch očekávají - prožívají hysterici příliš málo pravého uspokojení z toho, co umějí. To vede k hysterickému bludnému kruhu, který je možno prolomit pouze důsledně získávanými vědomostmi a dovednostmi. I jejich malou odolnost vůči svodům tak lépe pochopíme: jejich celková nespokojenost se sebou a se životem způsobuje, že touží po podnětech; neustále hledají nové podněty, změny, od nichž si slibují dosažení toho, v co doufají.

Příklady hysterických způsobů prožívání Doplňující úvahy Hysterické osobnosti žijí v pseudorealitě. Jejich ústředním problémem je otázka autentičnosti - je to vnitřní zrcadlení jejich uhýbání před realitou do různých "rolí".
Zvlášť rádi všechno relativizují a hledají obětního beránka venku, v druhých, jen aby nemuseli hledat odpovědnost u sebe. To jim ztěžuje sebepoznání i sebekritiku, proto se také z krizí jen málokdy poučí.
Hysterik má sklon na vlastní vinu zapomínat nebo ji popírat.
Jako rodiče a vychovatelé dokážou lidé s hysterickými složkami osobnosti nadchnout a strhnout; jsou silně sugestivní, umějí přesvědčit a dát dítěti pocit, že život je krásný a že stojí za to jej žít. Jejich citové projevy náklonnosti jsou více spontánní než rovnoměrné. U převážně hysterické struktury osobnosti rodičů je problém především v nedostatku důslednosti ve výchově; rozmazlování a odpírání u nich bývá těsně vedle sebe, takže dítě se může těžko orientovat, nikdy dobře neví, s čím může počítat, a to také proto, že chování dospělých je příliš závislé na náladě a méně určované objektivní skutečnosti. Takoví rodiče často vytvářejí duševní "aprílové počasí", které v dítěti vyvolává nejistotu nebo chaos. Často v něm probouzejí nesprávná očekávání od života.
Rodiče mu nedávají na cestu životem žádné užitečné vybavení a jen příliš málo rozumných a nosných zkušeností, což vytváří zárodek pozdějších zklamání ze sebe samého i ze života. Na jedné straně na sebe dítě příliš intimně vážou, na druhé straně ho náhle zase odstrkují.
Nebezpečný je také jejich sklon vychovávat děti jako "ukázkové".
V politice zastupují hysterické osobnosti rády liberální nebo revoluční strany, v neposlední řadě z potřeby senzace i z jakési neurčité nespokojenosti a rovněž z neurčitých očekávání budoucnosti. Věří v pokrok, často naivním způsobem tak, že věří ve všechno nové jen proto, že je to nové a jiné. Často jsou to povahou vůdci, jimž více záleží na tom, aby uváděli věci do chodu, ukazovali nové cesty, než aby pak vykonávali nezbytnou mravenčí práci při uskutečňování svých idejí.
Všechny činnosti, u nichž záleží na navazování kontaktů a které uspokojují jejich potřebu styku s lidmi a jejich touhu mít "publikum", ji jsou blízké.
Stáří a smrt přirozeně existují, to nelze popřít, ale snad více pro ty druhé, ne pro ně samé. Pokoušejí se proto udržet si co možná nejdéle iluzi věčného mládí, představu budoucnosti, která se před nimi stále ještě rozprostírá, plná možností.
Umění ve všech svých formách je přednostní doménou hysterických osobností; to, co vytvoří, nese jejich nezaměnitelné osobní rysy; někdy mají sklon ji jistému exhibicionismu; jsou to dobří pisatelé dopis a je jim blízká i autobiografie a zobrazování vlastní osoby. Barvitost, originalita, živost jsou jejich silnými stránkami. Mají také zvláštní sklon k dennímu snění, které v sobě nese nebezpečí, že fantazie není zdravě průpravně orientována na život, ale odvrací se od něj do světa snů a přání, který hysteriky stále více vzdaluje od reality - jen pro umělce je to materiál pro tvůrčí počiny.
Sny hysterických osobností - pokud odrážejí problematiku specifickou pro tuto strukturu - ukazují často naivní formu, jak se splňují přání; mají v sobě něco iluzorního, protože zákony reality jsou v nich zrušeny a chodí to v nich často jako v pohádkách. Vytěsňovaná úzkost se ve snech nezřídka projevuje tak, že člověk nemá pevnou půdu pod nohama najedou stojí před propastí. Sny jsou většinou barvené, živé, plné událostí a hysterici si také často dobře pamatují i dlouhé sny.
Škála hysterických struktur osobnosti od zdravých lidí s hysterickými prvky osobnosti až po lehčí a těžší poruchy v této strukturní oblasti: živí, impulzivní lidé s výraznější potřebou uplatnění a sebeláskou - narcistická potřeba potvrzení a touha být středem pozornosti - přehnaná potřeba uplatnění a kontaktů s lidmi - otcovy dcerušky a matčini synáčkové, kteří se nevymanili z rodinného románu - hysterický falešnost, přehrávání role a útěk před realitou až po hochštaplerství - věčné holky a jinoši - osobnosti, které nenávidí muže nebo ženy a které neakceptují roli danou svým pohlavím, nezřídka uhýbající do homosexuality - "kastrující", destruktivní ženy s vyslovenou nenávistí k mužům a typy Don Juanů s pomstychtivými postoji vůči ženám - fobie - těžké hysterické obrazy nemocí s duševními i tělesnými symptomy, kde posledně uvedené nelze vázat na žádný orgánový systém a kde bývají postiženy hlavně končetiny (projevy ochrnutí).
Zdravý člověk s hysterickými prvky osobnostní struktury má radost z rizika, je podnikavý, vždy ochotný věnovat se něčemu novému; je pružný, tvárný, živý, často oslňující a strhující, temperamentní a spontánní, rád improvizuje a zkouší. Je to dobrý společník a nikdy není nudný, stále se u něj "něco děje"; má rád všechny začátky a je plný optimistického očekávání a optimistických představ o životě. Uvádí všechno do pohybu, otřásá tradicemi a zastaralými, ustrnulými dogmaty a má v sobě něco podmanivě sugestivního, velký šarm, který umí vědomě využívat. Nic nebere příliš vážně -snad kromě sebe samého. Umí tedy svéhlavě a směle vidět život jako pestré dobrodružství a smysl života pro něj spočívá v tom, že ho žije pokud možno vydatně, intenzivně a plně.

KAPITOLA 5. Závěrečná úvaha Z čtyřmi základními formami strachu jsou obecně lidské problémy, s nimiž se všichni musíme vyrovnat. Každého z nás potkává strach z odevzdání se v některé z jeho různých forem, jimiž jer společný pocit ohrožení naší existence, našeho osobního životního prostoru nebo integrity osobnosti.
Každý se také setkává se strachem z uskutečnění já, z individuace, jemuž je v jeho různých formách společný strach z osamělosti.
Každý se také svým způsobem setkává se strachem z pomíjivosti,; stále znovu nevyhnutelně prožíváme, že něco končí, přestává, najednou už tady není.
Každého nakonec potkává i strach z nutnosti, z tvrdé a přísné definitivnosti; má různé formy, jimž je společný strach z nevyhnutelného určení.
Protože velké úzkosti našeho života, které jsou tak důležité pro naše zrání a vývoj, nelze obejít, platíme za pokus vyhnout se jim mnoha malými, banálními úzkostmi.
V přijetí strachu a v pokusu ho překonat v nás roste nová schopnost - každé zvládnutí strachu je vítězství, které nás posiluje; každé vyhýbání se strachu je porážka, která nás oslabuje.
Ke každému mezilidskému vztahu, ke každému úkolu nebo požadavku se můžeme postavit čtyřmi možnými způsoby: můžeme jej poznat a distancovat se od něj, nebo se s ním s láskou identifikovat; můžeme jej vzít na sebe jako zákon, nebo se jej pokusit změnit podle svých přání.
Nic nás obvykle nefascinuje silněji, než když druhý člověk přesvědčivě žije to, co my sami v sobě také tušíme jako možnost, ale snad jsme to potlačili, nebo jsme se to nenaučili, resp. nesměli žít.
Rozhodně může ve vzájemné přitažlivosti opačných typů spočívat šance pro takové doplnění. Ale jen pokud jsme ochotni přijmou to, že druhý je jiný, brát ho vážně a chtít ho chápat, můžeme doufat, že to jiné objevíme a rozvineme i v sobě. Ovšem v realitě života to většinou vypadá jinak. Každý se tu totiž pokouší přimět druhého,a by šel jeho cestou, chce si ho co možná nejvíce připodobnit, a tím se ztrácí nejen tvůrčí napětí, ale mohou vznikat i neúprosné boje.
Dnes je velmi často zvykem ukončit partnerský vztah, když se objeví první zklamání, a tím se lidé právě připravují o šanci dál se rozvíjet skrze snahu o pochopení druhého člověka.
To, jak prožijeme čtyři základní impulzy v našem vývoji, osudově závisí na souhře následujících faktorů: přicházíme na svět s "vrozenou povahou", o níž dokáže něco říci nejspíš astrologie prostřednictvím horoskopu; k tomu se druží naše zděděné dispozice, které však poznáváme teprve během svého vývoje. Je-li odcizení příliš velké, je-li mezi naším primární povahou a dispozicí a mezi vštípenou a získanou druhou povahou příliš velký rozpor, onemocníme.
Když budeme úzkosti, jež nás trápí, chápat jako upozornění, že na našem postoji něco není v pořádku nebo že se bojíme některého z velkých požadavků života, neodvažujeme se nějakého vývojového korku, může nám pomoci, jestliže poznáme strach jako výzvu, abychom přerostli svůj dosavadní stupeň vývoje do nové svobody a současně do nového řádu a zodpovědnosti. Pak nám strach může ukázat svou pozitivní, tvůrčí stránku a stát se podnětem k proměně.

Literatura: Konrad Lorenz - Takzvané zlo R.Rilke - Zápisky Malta Lauridse Bridggeho N.S.Leskov - Kejklíř Pantaleon

srdce labutí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama