Základní formy strachu I, Typy lidské osobnosti, jejich vznik, charakteristiky a formy vztahů; Fritz Riemann

1. dubna 2009 v 20:36 | *L* |  orálové útesy...
celtic tree
Základní formy strachu, Typy lidské osobnosti, jejich vznik, charakteristiky a formy vztahů; Fritz Riemann
Portál, Praha 1999
ÚVOD O podstatě strachu a o antinomiích života
Jednou z našich iluzí je, že věříme, že je možné žít život beze strachu; strach patří k naší existenci a je odrazem našich závislostí a našeho vědomí vlastní smrtelnosti. Můžeme se pouze pokusit rozvinout síly působící proti němu: odvahu, důvěru, poznání, moc, naději, pokoru, víru a lásku, které nám mohou pomoci strach přijmout, vyrovnat se s ním, stále znovu nad ním vítězit.
Strach existuje nezávisle na kultuře a stupni vývoje národa nebo jednotlivce. Mění se pouze objekty strachu, to, co právě strach vyvolává, a na druhé straně prostředky a opatření, která používáme, abychom proti němu bojovali.
Zdá se, že naše hybris, pýcha, směřuje proti nám samým jako bumerang; vůle k moci, které chybí láska a pokora, vůle k moci nad přírodou a životem v nás budí strach, že se z nás stanou manipulovatelné bytosti postrádající smyl.
Každý člověk má svou osobní, individuální formu strachu, která patří k němu a k jeho povaze, jako má svou formu lásky a jako musí zemřít svou vlastní smrtí. Tento náš osobní strach souvisí s našimi individuálními životními podmínkami, s našimi vlohami a s naším okolím; má svou historii, která prakticky začíná s naším narozením.
Strach je vždy signálem a varováním před nebezpečím a současně má charakter výzvy, totiž impulzu, abychom ho překonali. Přijetí a zvládnutí strachu znamená krok vývoje, dává nám o kousek dozrát. Vyhýbání se strachu a konfrontaci s ním nás naopak nechává stagnovat.
Strach se objevuje vždy tam, kde se nacházíme v situaci, které jsme nedorostli nebo ještě nedorostli. Protože náš život směřuje neustále do něčeho nového, neznámého a ještě nezakoušeného, provází nás úzkost ustavičně.
Podle kosmické analogie jsme vystaveni čtyřem základním požadavkům, které v sobě nacházíme jako vzájemně si odporující, a přesto doplňující se tendence.
První požadavek je, že se máme stát jedinečným individuem s kladným vztahem ke svému vlastnímu životu a vymezujícím se vůči jiným, že se máme stát nezaměnitelnými osobnostmi, nikoli vyměnitelným masovým člověkem. Přijetím a rozvíjením své jedinečnosti, procesem individuace vypadáváme z bezpečí sounáležitosti, z onoho "žít jako druzí", a s úzkostí prožíváme osamělost individua. Čím více se totiž lišíme od druhých, tím větší je naše osamělost, a jsme tak vystaveni nejistotě, nepochopení, odmítání nebo i útokům.
Druhý požadavek je, abychom se s důvěrou otevřeli světu, životu a bližním, abychom se nebáli toho, co není já, co je cizí, abychom žili ve vzájemné výměně s tím, co je mimo nás. I když je naše já tolik závislé a ohrožené a připadáme si bezmocní, máme se přiklonit k životu a otevřít se. Neriskujeme-li to, zůstáváme izolovanými jednotlivci bez vazby, bez příslušnosti k něčemu, co nás přesahuje, nakonec pak bez pocitu bezpečí, a nepoznáme tak ani sami sebe, ani svět.
Máme žít jak sebezáchovu a sebeuskutečnění, tak i sebeodevzdání a sebezapření, máme překonat současně strach z toho, že se vzdáme svého já, i strach z toho, že své já uskutečníme.
Třetí požadavek je, že máme usilovat o trvání. Strach z toho, že se máme odvážit něčeho nového, že máme plánovat do nejistoty, strach z toho, že bychom se měli odevzdat věčnému toku života, který se nikdy nezastaví a i nás samy zachvátí a promění. Kdybychom se však na druhé straně trvání zřekli, nemohli bychom nic vytvořit a uskutečnit; všechno vytvořené musí mít v naší představě něco z tohoto trvání - jinak bychom vůbec nezačali uskutečňovat své cíle.
Kdybychom se však na druhé straně trvání zřekli, nemohli bychom nic vytvořit a uskutečnit; všechno vytvořené musí mít v naší představě něco z tohoto trvání - jinak bychom vůbec nezačali uskutečňovat své cíle.
Čtvrtý požadavek spočívá v tom, že máme být ochotni měnit se, přitakat změnám a vývoji, vzdát se toho, co je důvěrně známé, nechat za sebou tradice a to, na co jsme zvyklí, neustále se rozcházet a loučit s tím, čeho jsme právě dosáhli, všechno prožívat jen jakoby zastávky na cestě. Kdybychom se však zřekli impulzu k proměně, k riskování něčeho nového, zůstali bychom vězet v tom, na co jsme zvyklí, stále stejně bychom opakovali to, co už tady je, a drželi se toho, a doba i svět kolem nás by nás předběhly a zapomněly by na nás.
Čtyři základní formy strachu:
1. strach ze sebeodevzdání, prožívaného jako ztráta já a závislost
2. strach ze sebeuskutečnění, prožívaného jako nezajištěnost a jako izolace
3. strach z proměny, prožívané jako pomíjivost a nejistota
4. strach z nutnosti, prožívané jako definitivnost a nesvoboda
Strach je u každého člověka spoluurčován jako vrozená dispozice a okolními vlivy.
Člověk narušený ve svém vývoji prožívá úzkosti intenzivněji a častěji a jedna ze základních forem strachu u něj bude převažovat.
Když je strach co do intenzity nebo trvání příliš velký, nebo když nás potká ve věku, kdy jsme mu ještě nedorostli, může být jeho zpracování obtížné. Aktivující pozitivní aspekt strachu pak odpadá; následkem je zabrzdění vývoje, zastavení nebo i sklouznutí do dřívějších, dětštějších způsobů chování nebo vytváření chorobných symptomů.
U dospělého mohou hranici tolerance strachu překročit rovněž vzácnější vyjímečné situace, jako je válka, zajetí, ohrožení života, přírodní a jiné katastrofy, ale i vnitřní duševní prožitky a procesy, na něž reaguje panikou, zkratovým jednáním nebo neurózou.
KAPITOLA 1. Schizoidní osobnosti Všichni si přejeme stát se nezaměnitelným individuem.
Úsilí o sebezáchovu bude směřovat především k tomu, aby byl člověk co nejvíce nezávislý a soběstačný. Je pro něj rozhodujícím způsobem důležité nebýt na nikoho odkázán, nikoho nepotřebovat, nikomu nebýt zavázán. Proto se distancuje od ostatních lidí, potřebuje od nich mít odstup, nenechá je přiblížit se k sobě, omezuje kontakt s nimi na nejnutnější míru. Jestliže se odstup příliš zmenší, pociťuje to jako ohrožení svého životního prostoru, své potřeby nezávislosti, své integrity a urputně se tomu brání. Tak rozvíjí strach z mezilidské blízkosti, který je pro ně typický. Ovšem blízkosti se v životě nelze vyhnout, a proto hledá ochranné postoje, jimiž se proti ní může zaštítit.
Když se takový člověk vydá mezi lidi, cítí se nejlépe ve skupinách nebo kolektivech, kde může zůstat anonymní, prožívá však sounáležitost prostřednictvím společných zájmů.
Na své okolí působí schizoidi jako chladní, distancovaní, obtížně oslovitelní, neosobní až studení. Často se jeví zvláštní, podivní, ve svých reakcích nepochopitelní nebo zarážející. Můžeme je dlouho znát, aniž bychom je skutečně poznali.
Schizoid se vyhýbá každé důvěrné blízkosti ze strachu před druhým člověkem, před otevřením se a oddaností, atak je stále izolovanější a osamělejší. Protože pocity náklonnosti, sympatie, něžnosti a lásky nás k sobě přivádějí nejblíže, prožívá je jako zvlášť nebezpečné. To vysvětluje, proč se stává právě v takových situacích odmítavým, ba nepřátelským, proč druhé náhle odstrčí. Najednou vypne, přeruší kontakt, stáhne se do sebe a už se k němu nelze dostat.
Schizoid je ve své mezilidské orientaci odkázán na tušení a domněnky a z tohoto důvodu je opět hluboce nejistý, zda jeho dojmy a představy o druhých a nakonec i jeho vjemy nejsou jen jeho iluze a projekce.
Schizoid nikdy přesně neví - v míře, která daleko překračuje všemožnou nejistotu zdravého člověka - zda to, co cítí, vnímá, myslí nebo si představuje, existuje jen v něm samém, nebo i mimo něj.
Schizoidi budou jako pojistku velmi silně rozvíjet funkce a schopnosti, které jim slibují pomoci k lepší orientaci ve světě: vnímání smyslovými orgány, poznávající intelekt, vědomí, rozum. Protože je znejišťuje zejména všechno emocionální, citové, usilují o "jasné" poznání oddělené od citů, které jim slibuje přinést výsledky, na něž se mohou spolehnout.
Pro tyto lidi je tedy charakteristické, že při často nadprůměrně vyvinuté inteligenci působí v emocionální oblastmi zaostale, jejich city jsou často nedostatečně rozvinuté, dokonce někdy zakrnělé. To způsobuje rozsáhlou nejistotu v kontaktech, která jim může způsobit nekonečně mnoho obtíží v každodenním životě.
Schizoid a láska Protože každá blízkost u něj vyvolává strach, musí se držet zpátky, a to tím více, čím více se s někým sblíží a především čím více se přiblíží nebezpečí, že by někoho miloval nebo byl někým milován, což si umí představit pouze jako stav, kdy se celý vydá nebo se stane závislým.
Ještě problematičtější (než dětský věk) bývá pro schizoidní osobnosti postpubertální stadium nabádající k nevázání partnerského vztahu. V lásce se totiž navzájem přibližujeme nejvíce, duševně i tělesně. V každém milostném setkání je rovněž ohrožena naše svébytnost a naše nezávislost, a to tím víc, čím víc se druhému otevřeme, ale také tím víc, čím víc se toho chceme uchránit. Schizoid se neumí o druhé pohlaví ucházet nebo ho dobývat, ani ho neumí svádět nebo se mu vzdát. Něha, verbální nebo emocionální vyjádření náklonnosti, jsou mu cizí a naprosto mu také chybné vcítění, schopnost vžít se do někoho druhého.
Pokusy o vyřešení konfliktu mezi naléhající žádostí a strachem z mezilidské blízkosti mohou vypadat různě. I kvůli emocionální nezúčastněnosti snadno střídá své partnerské vztahy. Tak se chrání, aby při hlubším vztahu s druhým člověkem nevyšla najevo celá jeho neobratnost a nezkušenost ve věcech citu, současně se chrání i před nebezpečím lásky. Ze stejného důvodu se také brání známkám náklonnosti ze strany partnera - neví, jak má na ně odpovídat, jsou mu spíš trapné.
To jediné, co schizoidovi skutečně patří a co je mu do jisté míry důvěrné, je on sám.
často jsou to na dálku dobří a obratní pisatelé dopisů, v blízkém osobním kontaktu se však ihned stahují zpět a uzavírají se.
V důsledku zmíněného odštěpení sexuality od citového života prožívají to, co je pudové, jaksi izolovaně; partner se tak nejen stává "sexuálním objektem", ale celý milostný život se může redukovat na funkční proces. Neznají pak něžnou předehru, neznají erotiku, ale bez ohledu na potřeby partnera směřují přímo ke svému cíli. Něha e snadno zvrtne v ubližování partnerovi, v tvrdé jednání nebo jiné způsobování bolesti.
Obtížnější bývá, když si schizoid n partnerovi řeší ostrou ambivalenci mezi pocity lásky a nenávisti, svou hlubokou pochybnost o schopnosti být milován. Pak partnera vystavuje stále novým zkouškám, v nichž se má osvědčit, požaduje od něj stále nové důkazy lásky, které mají odstranit jeho pochybnosti. To se může vystupňovat až po duševní sadismus nebo sadismus v klinickém smyslu.
Nezřídka zničí schizoid svým cynismem všechny hnutí něhy u sebe i u partnera, protože nechce, aby se ho zmocnila.
Pokročí-li citový chlad ještě dál, vystupňuje -li se do extrémů a do patologie, může být už jen krůček ke znásilnění či dokonce k vraždě z vilnosti, především když jsou na partnera nevědomě projikovány nezpracované pocity nenávisti a pomstychtivé postoje, které původně platily preferenčím osobám dětství. Odštěpená pudová stránka, neintegrovaná do celku osobnosti, je však vždy nebezpečná; přidá-li se k tomu dalekosáhlá neschopnost vcítit se do partnera a citová zakrnělost, jsou myslitelné všechny zločiny plynoucí z pudových deviací.
Kvůli obtížnosti navázat s partnerem citový vztah, ba vůbec najít partnera, se schizoidi často také pokoušejí vystačit si sami, mít jakoby sami sebe jako partnera a uspokojovat se pouze masturbací. Jindy se uchylují k náhradním objektům, jako je tomu například u fetišismu.
U schizoidů se nezřídka setkáváme s infantilním sexuálním vývojem, přestože jinak jde o vysoce diferencované osobnosti. Možnou volbou pohlavně nezralých dětí nebo mladistvých za sexuální partnery si můžeme vysvětlit tím, že člověk s těžce narušenou schopností navazovat kontakty se jich méně bojí a může počítat s dětskou důvěřivostí.
Někdy se u schizoida projeví potlačená schopnost milovat a touha po oddanosti jako extrémní žárlivost, která může vést až k žárlivosti chorobné.
Motivace: když se už nezdá možné, že mohu být milován, zničím to, co si stejně nemohu udržet, raději sám - pak budu alespoň tím, kdo jedná a ne tím, kdo jen trpí. Tak lze pochopit způsoby chování, kdy se člověk právě tam, kde by chtěl milovat a být milován, projevuje jako někdo, kdo je velmi málo hoden lásky.
Vědomě prožívají schizoidi strach z odevzdání se většinou jen jako strach z vazeb.
Schizoidovi je zatěžko riskovat trvalý citový vztah. Má sklony spíš ke krátkodobým, intenzivním, ale nestálým vztahům.
Nevěra je podle jeho mínění v trvalém vztahu nevyhnutelná; požaduje pro sebe svobodu a je - to ovšem spíše teoreticky, a ne vždy tak samozřejmě ve skutečnosti - ochoten přiznat ji i partnerovi. Často je teoretikem manželství s reformátorskými sklony. Někdy udržuje trvalé, couvá pouze před jejich legalizací, a proto častěji žije ve vztahu podobném manželství než sňatku. Protože schizoid ve svém životě vnímá ženství jako neznámý a ohrožující prvek, nacházíme u něj nezřídka náklonnost ke stejnému pohlaví; jindy si volí partnerku, která se mu díky takřka mužským rysům nezdá tak "úplně jiná" jako velmi ženská žena. Vztah je pak často více sourozenecký a kamarádský, zakládá se spíše na společných zájmech než na erotické přitažlivosti různých pohlaví. Ve všech vztazích schizoid těžce snáší trvalou blízkost.
Pro schizoida je snad nejobtížnější rozvinout svou schopnost milovat. Je neobyčejně citlivý vůči všemu, co hrozí omezením jeho svobody a nezávislosti; v projevování citů je skoupý a je nejvděčnější, když mu partner dává nevtíravou náklonnost, kousek domova a bezpečí. Kdo ho umí takto přijímat, může počítat s jeho hlubokou náklonností, kterou pouze neumí vhodně projevit a přiznat.
Schizoid a agrese Zde a v následujících úsecích hovořím o agresi spíše než o nenávisti, protože agrese je nejčastější formou, jak se nenávist projevuje,a lze ji jasněji popsat v jejích různých formách. Strach a agrese spolu úzce souvisí; agresi pravděpodobně vyvolává původně nelibost a strach, přičemž nelibost je zřejmě prvotní, archaickou formou strachu v našem raném dětství. Úzkost je tedy v raném dětství především intenzivní nelibostí; v oněch situacích se u malého dítěte úzkost a agrese prakticky ještě časové shodují: to, co vyvolává nelibost a úzkost, vyvolává současně i agresi, zlost.
Intenzita archaické úzkosti je obrovská, protože v důsledku své naprosté bezmocnosti ji malé dítě prožívá jako něco, co ohrožuje jeho existenci, jako ohrožení celého svého života. Obdobně totálně je prožívána agrese a zlost.
Podobně jako u sexuality i jejich agrese, jejich afekty zůstávají ryze pudovou abreakcí, izolovanou, odštěpenou od celkového prožívání, nerozpuštěnou v celkovém emocionálním prožívání. Protože jim také dalekosáhle chybí schopnost vcítění, nejsou zde prakticky žádné brzdící síly. Agrese tak slouží jen k uvolnění napětí, je prožívána nekontrolovaně a bez pocitů viny - oni se totiž jen "odreagovali"; druhý člověk pro ně přitom vůbec nebyl důležitý. Proto jsou často příliš příkří, zraňující a bezohlední, aniž by o tom věděli.
Nedostatek pocitu bezpečí mezi lidmi a neexistence vazeb k nim a rovněž nedůvěra, která z toho plyne, to vše způsobuje, že schizoidi prožívají přiblížení někoho druhého jako ohrožení, na které odpovídají zprvu strachem, po němž ihned následuje agrese. Archaická, neintegrovaná, odštěpená agrese může vést až k násilným činům, kdy je druhý člověk odstraněn jako dotěrný hmyz, který schiozida obtěžuje.
Příkrost, náhlá zraňující prudkost, ledový chlad a nedosažitelnost, cynismus a bleskurychlé zvraty od náklonnosti k nenávistnému odmítání jsou nejčastějšími projevy jejich agresivity. Chybějí jim "střední tóny" ovládané, zvládané agrese, která je přiměřená situaci; to ovšem jen při pohledu zvenčí, schizoidům totiž jejich chování připadá naprosto přiměřené situaci, jak ji prožívají oni.
Agrese proto u nich může být formou "namlouvání", která nám může připomínat neumělé pokusy přiblížit se druhému pohlaví, charakteristické pro pubertu. Zde najdeme stejně jako u schizoidů směsici strachu a žádosti, skrývání citů, hrubé, agresivní doteky místo něhy, kterou se mladý člověk neodvažuje nebo neumí projevit, strach, že se zesměšní, připravenost okamžitě se stáhnout, zvraty náklonnosti v odmítání a nakonec cynismus jako reakci na skutečné nebo domnělé odmítnutí.
Životopisné pozadí Konstitučně tomuto vývoji odpovídá útlocitné založení, velká duševní citlivost, labilita a zranitelnost. Na svou obranu si pak takový člověk vytváří mezi sebou a okolím odstup, bariéru. Pro schizoida je odstup nezbytným aby vůbec dorostl světu a životu. Odstup mu poskytuje bezpečí a ochranu, že ho nikdo druhý nepohltí a neovládne; svým založením je jakoby příliš otevřeným systémem, příliš "obnaženým", a proto se musí ohraničit a částečně uzavřít, aby nebyl zaplaven neúnosným množstvím podnětů.
Stále znovu se u něj opakuje zkušenost, že je odmítán, kárán, že není přijímán takový, jaký je, a nedůvěřivě se proto stahuje do své ulity. Tento postoj, tak charakteristický pro tyto lidi, se stává jejich typickým povahovým rysem.
Dnes víme, že prostředí, jež dítě obklopuje, mu musí poskytovat vedle zmíněné nezbytné kojenecké péče i emocionální teplo, náklonnost, přiměřenou míru podnětů i klidu a určitou stabilitu životního prostoru, aby získalo k okolnímu světu postoj důvěry a otevřenosti. Velmi důležité přitom je, aby dítě prožívalo dostatek něžné tělesné blízkosti.
Zažívá-li dítě naopak v tomto raném období svět jako nebezpečný a nespolehlivý, jako prázdný, nebo naopak jako zaplavující a dráždící příliš velkým množstvím podnětů, bude se snažit z něj uniknout, bude jím zastrašováno.
René Spitz ve svých výzkumech na dětech z ústavů ukázal, že u dětí, které byly v prvních týdnech života příliš dlouho odloučeny od matky a prožívaly tak velmi brzký výpadek mateřské lásky, vznikla těžká až nenapravitelná poškození - a to i při nejlepší výživě a bezvadných hygienických podmínkách.
Vedle nedostatku milující náklonnosti v nejranějším období života jako jednoho ze zdrojů pro schizoidní vývoj osobnosti je druhým zdrojem přemíra podnětů. Pro začínající orientaci malého dítěte ve světě je nezbytné, aby mělo jeho okolí určitou stabilitu. Tak se s ním postupně seznámí a může k němu pojmout důvěru; důvěrné obeznámení je základem schopnosti důvěřovat.
Vedle těchto prostředí jsou i taková, která dítě záhy přetěžují. Dítě pak musí velmi brzy vyciťovat nálady a chápat situace, aby ještě nezatěžovalo sebou samým atmosféru, která je sama o sobě napjatá a současně labilní. Musí dokonce nezřídka převzít rodičovskou roli pro sebe i pro své rodiče, protože v nich nemá oporu a oni sami ji v sobě také nemají.
Kdo získal takový životní pocit, bude se snažit být nezranitelný, aby světu alespoň neukazoval své slabiny. Jak se může stát nezranitelným? Zřejmě tak, že se už nedá citově dostihnout, bude procházet světem jakoby v neviditelném plášti, nepoznaný a anonymní. Nasadí si nehybnou masku, za kterou nikdo nenahlédne, a tak druzí nikdy nevědí, na čem s ním jsou.
Jestliže jsme poznali, že rozhodujícím faktorem pro vznik schizoidní poruchy je nedostatek vazeb, je nám jasné, že základy k tomuto vývoji mohou být položeny tím, že chybí vroucí vztah mezi matkou a dítětem.
Následkem všech popsaných poruch j rozhodně to, že dítě se musí od začátku bránit proti světu a chránit se před ním, nebo je jím zklamáno.
Nedostatek přiměřeného bezpečí v nejranějším dětství je tedy jakýmsi zkratkovým vzorcem pro vývoj schizoidních struktur osobnosti, souvisejících s vlivy prostředí. Už v těle matky v důsledku jejího emocionálního a afektivního prožívání, jejího citového postoje k mateřství a k dítěti může v člověku začít vznikat pocit, že není v bezpečí, a to tehdy, když matka k budoucímu dítěti - ať už z jakýchkoli důvodů - zaujímá nepřátelský, odmítavý nebo nenávistný postoj, místo aby ho vítala a těšila se na ně.
Příklady schizoidních způsobů prožívání Máme totiž sklon projikovat vlastní problémy a neintegrované, nevědomé části duše na to, co nám připadá cizí, neobvyklé a nebezpečné.
Schizoid dělá takříkajíc z nouze ctnost tím, že svou osamělost pozvedá na hodnotu. To se může vystupňovat až do extrémních forem narcismu a zahořklého nepřátelství ke všem a ke všemu, do pohrdání lidmi, cynismu a nihilismu. Za tím vším však nikým nepozorována a úzkostlivě skrývána tkví hluboká touha po blízkosti, důvěře, po lásce a jejím opětování.
Velké zátěže a konflikty, které schizoidi nedokážou zvládnout, se pak mění v tělesné příznaky; u těchto lidí bývají postiženy v rámci jejich problematiky především smyslové orgány a rovněž orgány kontaktu a výměny, kůže a dýchání.
Doplňující úvahy U schizoidního, "rozštěpeného" člověka je v různé míře rozrušena celková souvislost prožívání jeho duševních dojmů, popudů a reakcí; především jeho vitální impulzy jsou izolovány, odštěpeny od citového života. Především mezi rozumem a citem, mezi racionalitou a emocionalitou je velký rozdíl ve stupni vyzrálosti. Schizoid zná převážně primitivní formy citu, afekty; jen extrémy - černá a bílá.
Na ochranu proti svému strachu z blízkosti se schizoidní člověk pokouší dosáhnout co největší nezávislosti. Takoví lidé prožívají asi vůbec nejintenzivnější úzkosti, neboť osamělost a izolace zesilují úzkost a strach. Především strach, že se zblázní. Jeden schizoidní pacient řekl: "Strach je jediná realita, kterou znám".
Před vnitřní úzkostí není úniku.
S rostoucím autismem ztrácí schizoid stále více zájem o svět a o lidi. Tento proces byl označen jako ztráta objektu a on sám ho často popisuje jako prožitek zániku světa.
U schizoidů mívají úzkostné představy a sny často i formu světové katastrofy apokalyptického rázu. Kdo se chce příliš pevně držet, tomu hrozí, že ztratí svět, takže si nakonec myslí, že existuje už jen on sám.
Takoví lidé se domnívají, že vždy a všude číhá nebezpečí, a i za nejnevinnější poznámkou slyší znepokojující motivy.
Když člověk téměř všechno, co vnímá kolem sebe, vztahuje na sebe, podléhá stále víc bludnému zpracování vztahů a významů, které se může rozrůst až do skutečného bludného systému a pak je již nelze ignorovat. Pak už člověka nic a nikdo nepotkává náhodně, pak už se kolem něj neděje nic, co by nemělo nějaký utajený význam k němu samému a zvláštní význam, o jehož dešifrování je pak třeba se snažit.
Osamělost a izolace stejně jako chybějící pocit bezpečných mezilidských vztahů a reálná nebezpečí podporují produkci bludů.
Jsou-li tak labilně a nechráněně vystaveni světu uvnitř i venku, lze pochopit, že se schizoidi pokoušejí rozvinout techniku života, díky níž už k sobě opravdu nic nepustí a která jim umožní, aby zůstali nedotčení a nedotknutí, vždy věcní, distancovaní a pokud možno nadřazení, aby je nic nemohlo vyvést z rovnováhy, ale také aby je nebylo možné ničím opravdu zasáhnout.
Mezi genialitou a psychózou je často úzká hranice. Když tito lidé dokážou vystát a překonat své utrpení a své úzkosti, mohou dosáhnout nejvyšších stupňů lidskosti.
Schizoidní rysy mohou nabývat velmi různé intenzity: od mírných zábran v navazování kontaktů až po těžké poruchy prožívání a společenského přizpůsobení, jež vedou až k vyslovené asociální, kriminalitě a psychóze. Jen při citové ochuzenosti a emočním chladu mohou zaostávat za skutečnou lidskostí.
Ve svém vztahu k náboženství bývají většinou skeptičtí, často cyničtí, vtipně poukazují na "nenasytnost" víry, bývají kritičtí k rituálům, tradicím a všemu formalistickému. Vůbec rádi zbavují věci kouzla a zastávají střízlivé názory až do neuctivého "vysvětlování" nevysvětlitelného.
Často pak pokládají za měřítko všech věcí sami sebe, což může vést k velikášské domýšlivosti a k sebezbožnění.
Etika a morálka se schizoidovi jeví spíše jako pochybná. Sklony k pocitům viny má vůbec méně než druzí. Jen ten, kdo je silný, má sílu považovat za hodnotu to, co si záhy uvědomil, totiž že je jiný než ostatní, tak, jak to vyjadřuje motto v této kapitole. Ten, kdo je slabší a křehčí, zaujme pozorovatelný odstup od světa a pokouší se vytvořit si náhradu vybudováním svého soukromého světa, v němž by nepotřeboval druhé.
Schizoidní rodiče a vychovatelé dávají dítěti příliš málo lidského tepla; často ironizují všechny jeho citové projevy. Snadno dítě znejistí tím, že ho prohlédnou a příliš brzy psychologicky odhalí jeho motivy, nutí ho tak velmi záhy k sebereflexi. Dítě v jejich přítomnosti trpí citovým chladem a je rušeno jejich nenadálými reakcemi, do nichž se může těžko vcítit a které ho jakoby udržují neustále ve střehu.
Na základě své struktury dávají přednost profesím, které je nepřivádějí do blízkého kontaktu s druhými. Mají sklony k teoreticko-abstraktním oborům. Velmi často se mezi nimi setkáme s exaktními přírodovědci, astronomy, fyziky, matematiky a inženýry.
Jejich psychologie je často zaměřena na odhalování a demaskování.
V umění se jim více líbí abstraktní, nepředmětný směr, pokoušejí se ztvárnit své složité vnitřní prožitky a vyjadřují je spíše zašifrovaně a symbolicky; nebo to bývají ostří kritici, satirici a karikaturisté. Protože nemají vazby k druhým lidem, neobracejí se k žádnému určitému publiku, ale vyjadřují to, co je přesahuje, to, co je obecně lidské a zásadní, a mohou tak otevírat nové vývojové směry. Zřídkakdy bývají populární za svého života.
Vyhovují jim povolání, která se vykonávají o samotě a která nevyžadují mnoho kontaktů s lidmi.
Obecně lze říci, že schizoidi dokážou stárnout snáze než ostatní; díky své nezávislosti a izolovanosti, na které jsou už zvyklí, lépe snášejí osamění. Méně se bojí smrti, berou ji nesentimentálně a stoicky jako fakt. Na ničem zvlášť silně nelpí, ani na sobě samých, a umějí proto snáze všechno opustit.
Kladné stránky schizoidů se ukazují především v suverénní samostatnosti a nezávislosti, v odvaze být sami sebou, v autonomii individua. Ostrý pozorovací talent, neafektovaná, chladná věcnost, kritický, nepodplatitelný pohled na skutečnost, odvaha vidět věci takové, jaké jsou, bez zmírňujících nebo zkrášlujících ozdob, patří k jejich přednostem. Jsou nejméně ze všech omezován i tradicemi a dogmaty jakéhokoli druhu, nejsou na ničem závislí, nic nepřijímají dříve, dokud si to neprověří a nepromyslí. Jsou nesentimentální, nenávidí veškerá vzplanutí, veškeré nejasnosti a citová omámení. Jasně a nekompromisně zastávají svá přesvědčení a o všem mají své vlastní samostatné mínění. Jsou většinou ironičtí a satiričtí a ostře vidí slabosti ostatních; lze je proto těžko oklamat a v kontaktu s lidmi jsou často "nepohodlní", protože jsou málo ochotní se smířit s neupřímností a přetvářkou. Věří ve své schopnosti a dokážou žít naprosto bez iluzí; chtěli by ovládnout osud, který je pro ně něčím, co lze překonat; člověk je pro ně strůjcem svého osudu.
Člověk bez vazeb se příliš snadno stává nelidským. Žádný ze čtyři základních impulzů nemůžeme prostě vynechat vyhnout se strachu, který s sebou nese, aniž bychom utrpěli škodu. V tom, že se odvážíme zapomenout na sebe, je pomoc, která nám umožňuje najít cestu z ohrožujícího osamocení a dává příležitost prožívat náklonnost a vazby nejen jako břemeno, pouta nebezpečí, ale i jako oporu, jako společné prožívání a společný vývoj, partner nám může pomoci rozšířit obzor našeho já.
pijan
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama