Trauma a rodinné konstelace

14. prosince 2010 v 15:17 | *L* |  postahováno

trauma

Prof. Dr. Franz Ruppert je je diplomovaným psychologem a psychoterapeutem a působí též jako profesor na na katolické nadační vysoké škole v Mnichově. Zájemcům doporučujeme k náhledu jeho webové stránky www.franz-ruppert.de. Termíny přednášek Franze Rupperta v České republice jsou k dispozici na webové adrese www.konstelace-traumatu.cz.
F. Ruppert o rodinných konstelacích 
"V zásadě mi nejde o to, abych dokázal nebo někoho přesvědčil o tom, že metoda konstelace má svůj smysl a funguje. Na základě dlouholeté praxe je pro mě mimo jakoukoli pochybnost, že konstelace je velice účinná metoda. Ze svého odborného hlediska sám vznáším některé otázky, které jsem chtěl zodpovědět pomocí své knihy Trauma a rodinné konstelace."
Duševní štěpení a jejich léčba
Autor popisuje a na řadě kazuistik dokumentuje vznik, průběh a následky psychického traumatu. Popisuje různé typy štěpení já u různých typů traumat a možné následky tohoto procesu v prožívání vztahů. Na základě vlastní dlouholeté zkušenosti práce s metodou rodinných (systemických) konstelací poskytuje velmi fundovaný popis postupu práce s traumaty pomocí konstelací, včetně vhledu do zákonitostí tohoto procesu. Knihu ocení odborníci z oblasti psychologie, psychoterapie, psychiatrie a dalších pomáhajících profesí. Z knihy mohou mít užitek i čtenáři, kteří sami trpí duševním onemocněním. Publikace osloví i čtenáře se zájmem o rodinné (systemické) konstelace.
Prof. Dr. F. Ruppert je psycholog a psychoterapeut, působí na Katolické vysoké škole v Mnichově a v soukromé praxi. Od roku 1994 pracuje metodou rodinných konstelací. Specializuje se na psychoterapeutickou práci s těžkými psychickými onemocněními jako jsou deprese, úzkosti, hraniční poruchy osobnosti, psychózy

ukázky z knihy:
Paralelní procesy 
Paralelně a současně se v jediném člověku odehrává celé množství stavů. Nervová soustava je všechny registruje, koordinuje a působí na ně. Zároveň tyto stavy působí na ni a řídí ji. Náš mozek je hustá struktura propojených sítí, která dokáže současně zpracovávat mnoho informací a zrcadlit je v sobě. Tudíž v nás může být vybudováno větší množství stavů identity zároveň než jen jeden jediný. Jak ještě podrobněji uvidíme v jedné z následujících kapitol, existuje speciální druh nervových buněk, "zrcadlové neurony". Pravděpodobně právě ony umožňují, abychom v sobě samých mohli simulovat i duševní stavy jiných lidí. Možných tělesně-duševně-duchovních stavů je tolik, že je nasnadě otázka, který z mnoha zároveň existujících stavů se nakonec stává tím stavem identity, který pak prožíváme jako své "skutečné" já. Zdá se, že jako vědomí vlastního já můžeme v jednom okamžiku prožívat vždy jen jeden jediný stav identity - ten, který v tu chvíli "promlouvá". Ostatní stavy identity jako kandidáti na dominující já musí v tu chvíli zůstat v nevědomém pozadí a čekat na svou šanci, až se budou moci dostat do centra vědomí.
Vědomé já tvoří za normálních okolností duševní stavy, které mají nejnovější a nejaktuálnější zkušenosti s vnějším světem. Jsou-li však v duši rozštěpení, může se stát, že já, které má aktuální životní zkušenosti, je tak silně ovlivňováno traumatizovanými částmi, až člověk do světa především projikuje své minulé traumatické zkušenosti a málo informací ze světa naopak přijímá. Ovšemže si to obvykle neuvědomuje, nedochází to k jeho vědomí. Kdo např. prožil násilí, může ve zhola nevinném člověku spatřovat násilníka

Zrcadlové neurony 
Kde se oči setkají, tam vznikáš.
Hilde Domin

Podle tradičních představ o tom, jak probíhá výměna informací mezi lidmi - to tiž převážně verbálně a vědomě - by tento fenomén metody konstelací vůbec ne měl existovat. Dodnes neexistuje žádná teorie, která by aspoň v náznaku dokázala vysvětlit, jak to funguje, že naprosto cizí lidé mají náhle přístup k nejintimnějším duševním hnutím jiného člověka a že se v reakcích zástupců s tak ohromující jasností ukazuje minulost pacientova rodinného systému. Často uváděná představa, odvozená od teorie anglického biologa Ruperta Sheldraka, že konstelace jsou "morfogenetická pole" (Sheldrake, 1999) a instalace "vědoucích polí", je podle mě neuspokojivá. Rupert Sheldrake ji nezískal na základě vlastních zkušeností s konstelacemi. Jeho pojem "pole" byl teprve dodatečně využit jako možný výklad fenoménu konstelace (Galarza, 2006).
Jestliže v následujícím textu uvádím do souvislosti konstelace a tzv. zrcadlové neurony, nechci tím rozhodně vyvolávat dojem, že jsem sňal kouzlo z fenoménu konstelace a vysvětlil ho. Přesto může být zajímavé porovnat nový objev z oblasti výzkumu mozku a fascinující fenomén konstelací. Na zrcadlové neurony mě upozornila kniha freiburského profesora psychoneuroimunologie Joachima Bauera. Jeho kniha se jmenuje Proč cítím, co cítíš ty (Warum ich fühle, was du fühlst; Bauer, 2005) a autor v ní jednoduchým a srozumitelným způsobem vysvětluje, co jsou zrcadlové neurony a jaké různé funkce jim připadají v lidském vývoji: od intuitivního učení se jednoduchým pohybům až po schopnost s jistotou se orientovat v sociálních společenstvích.
Existenci zrcadlových neuronů prokázal výzkumný tým parmské univerzity (Rizzolatti, Fadiga, Fogassi a Gallese, 2002; Rizzolatti, Fogassi a Gallese, 2007). Výzkumníci objevili, že určité neurony v mozku opic, které řídí jejich naprosto specializované pohyby, jsou v akci i tehdy, kdy opice pozoruje jinou opici při tom, jak tyto specializované pohyby provádí. To znamená, že neuronální aktivita v té části mozku, které přísluší řízení specializovaných pohybů, probíhá i v době, kdy opice tyto pohyby sama nevykonává. Opice je takříkajíc v duchu simuluje, když při nich pozoruje jinou opici. "Ty neurony, které mohou ve vlastním těle realizovat určitý program, ale aktivují se i tehdy, kdy jedinec pozoruje nebo jiným způsobem prožívá, jak jiné individuum tento program realizuje, nazýváme zrcadlové neurony." (Bauer, 2005, s. 23)
Fenomén rezonance rozpoutává nejen vizuální pozorování určitého jednání, ale také to, že o tomto jednání slyšíme nebo mluvíme. Speciální neurony v mozku "se cítí osloveny". Skrze zrcadlové neurony jsme tedy v nepřetržitém kontaktu se vším, co se děje kolem nás. Zrcadlení aktivity jiných lidí se v nás děje simultánně, bezděky a bez jakéhokoli uvažování.
Zrcadlové neurony jsou v akci zjevně i tehdy, kdy v sobě vnímáme pocity druhých. Každý z nás ten fenomén zná: "nakazíme se" úzkostí druhého, stáhneme obličej, když se náš protějšek zakousne do citronu, začneme se stydět, když se druhý stydí, smějeme se nakaženi smíchem druhých a sami cítíme bolest, když vidíme někoho, kdo trpí bolestí. Běžet s ostatními, smát se s nimi, s nimi žvanit, propadnout kolektivnímu zmatku, to vše je pro nás podstatně snazší než vzdorovat takovým impulzům k jednání. Můžeme to skvěle pozorovat i prožít na vlastní kůži, kdybychom se zašli podívat na fotbalový stadion nebo se zúčastnili třeba karnevalového průvodu.
Dalším znakem zrcadlových neuronů je to, že "doplňují pozorované části scény tak, aby vznikla očekávaná celková sekvence" (Bauer, s. 31). Zdá se tudíž, že zrcadlové neurony jsou základem intuice. Naprostá většina těchto sekvencí jednání odpovídá zkušenostem všech členů té které sociální skupiny, a tudíž - podle Bauerova mínění - zrcadlové neurony umožňují utváření společného prostoru intersubjektivity jednání a významu. "Intuitivní tušení mohou v člověku vznikat a přitom nedojít do vědomí. Máme např. prostě nedobrý pocit, ale nevíme proč. Je to tak mimo jiné proto, že zrcadlové neurony v nás mohou aktivovat sublimitní, tedy nikoli vědomě registrované vjemy." (Bauer, s. 32) Bauer v této souvislosti upozorňuje také na to, že "lidé v těsném emocionálním svazku" se mohou obzvláště dobře vzájemně zrcadlit a intuitivně chápat, co právě niterně hýbe protějškem. Zrcadlové neurony nemáme jen k tomu, abychom vnitřně simulovali pohyby ostatních jedinců a uváděli se s nimi do souladu. Dokážou v nás aktivovat i tělesné vjemy a pocity druhých. Výsledkem je nezprostředkované porozumění pocitům druhé osoby. Hnusíme se sami sobě, když vidíme druhého člověka, jak se sobě hnusí. Vyděšeně si sáhneme po vlastní ruce, když spatříme, jak si náš protějšek nařízl prst. Objevením zrcadlových neuronů dostávají soucit a empatie svůj přírodovědecký základ. "Systém zrcadlových neuronů nám poskytuje neurobiologický základ pro vzájemné emocionální porozumění. Kdykoli spoluprožíváme pocity druhého člověka, začne v nás rezonovat síť nervových buněk, tzn. začnou se chvět, což vyvolává pocity druhého člověka do našeho vlastního duševního prožívání." (Bauer, s. 50n) Čím bližší vztah máme k druhému člověku, tím hlouběji zasahuje naše vzájemné zrcadlení: "Rezonanční vzorec - vyvolat v nás pocity blízkého člověka - se ve velice krátké době stává danou instalací. Dochází k dynamickému vnitřnímu zrcadlení druhého člověka, složenému z jeho skutečných a proměnlivých vlastností, přání a emocí. Mít takovouto vnitřní reprezentaci blízké osoby znamená mít v sobě cosi jako dalšího člověka." (Bauer, s. 86)
Ten aspekt, že osoby, které jsou si emocionálně obzvláště blízké, se také zvlášť intenzivně vzájemně zrcadlí, získává specifický význam, když se nad ním zamyslíme z pohledu teorie vazby. Vědecké zkoumání vazby mezi matkou a dítětem, které zahájil John Bowlby, prokazuje jejich hluboké emocionální sepětí (Bowlby, 2001). V počátečních letech svého vývoje tvoří každý člověk duševní symbiotickou jednotku se svou matkou. Na tuto skutečnost jsem již v této knize mnohokrát poukázal. Vzhledem k zrcadlovým neuronům se dá také říci, že se matka a dítě vzájemně zrcadlí. Matka zrcadlí v sobě samé své dítě a dítě zrcadlí v sobě svou matku. Dítě tím dostává základní stavební prvky pro svůj vlastní psychický vývoj. Zrcadlením své matky získává dítě také přístup k dalším lidem, pokud jsou tito reprezentováni v matčině duši - např. ke svému otci, a to dokonce i tehdy, je-li již mrtev, ke svým sourozencům, k matčiným rodičům a jejich rodičům. Získává přístup ke všem svým předkům zrcadlícím se v duši jeho matky. V duševním zrcadlení své matky nalézá dítě přístup k dobrým i zlým událostem rodinného systému, z kterého vzešlo.
Jestliže však matka není schopna své dítě adekvátně zrcadlit, protože její zrcadlo nemůže řádně fungovat v důsledku traumatických zkušeností, pak také dítě může v sobě zrcadlit jen chaotickou duševní strukturu traumatizované matky. Tím je položen základní kámen pro poruchy vazby ve vztahu mezi matkou a dítětem, a samozřejmě také pro vznik a vývoj problémů v duševním vývoji dítěte. I Joachim Bauer míní, že "úzkost, napětí a stres podstatně redukují signály zrcadlových neuronů. Jakmile vzniká tlak a úzkost, mizí všechno, co závisí na systému zrcadlových neuronů: schopnost vcítit se do druhých, rozumět jim a vnímat jemnosti". (Bauer, s. 34) Traumatizovaná matka tedy v sobě nemůže adekvátně zrcadlit potřeby svého dítěte. Dítě je pro ni velice zesílenou projekční plochou vlastního emocionálního zmatku. A naopak dítě zrcadlí v sobě traumatické zkušenosti své matky, čímž se samo dostává do stavu zmatenosti, v němž nedokáže jasně rozlišit mezi tím, co je jeho, a tím, co náleží jeho matce. Přijmeme-li existenci zrcadlových neuronů, jsou snadno vysvětlitelné i "introjekty" pachatelů, které se usazují v duši dítěte, když se stane obětí násilí, zneužívání a znásilnění. Dítě v takové situaci nemůže jinak než zrcadlit v sobě jako vzorce též chování a intenzivní pocity pachatelů.
Zrcadlové neurony zjevně ustavují tak těsné spojení mezi příslušníky společensky žijícího rodu, že se naskýtá otázka, co je vůbec naše individualita. Avšak i pro to nám mozek připravuje základy. Zdá se, že významným příspěvkem ve vývoji individuality člověka je existence dvou polovin velkého mozku. "Problém, jak vlastně mozek rozlišuje mezi já a ne-já, není dosud zcela vyřešen. Dosavadní data, předložená mimo jiné pracovní skupinou kolem Jeana Decetyho, ukazují následující: Mozek uchovává představy o vlastním já v jedné hemisféře a obrazy, které si tvoří o jiných lidech, v druhé. Když vlastní já něco plánuje, zamýšlí nějaké jednání nebo jedná, má režii levá mozková hemisféra. Vlastní jednání se reprezentuje v levé hemisféře. Naproti tomu představy jiných osob mají své reprezentace v pravé polovině mozku. V tomto souboru pravé hemisféry je reprezentováno také vlastní tělo, ale jen tehdy, když já právě není aktivní. Jakmile se já stane aktérem, režíruje opět levá hemisféra. (Bauer, s. 90) Předpokládáme-li, že levá mozková hemisféra je pozdějším produktem evoluce, znamená to, že individualita je evoluční vymoženost, která nám lidem umožňuje odtrhnout se od stádního pudu a vystoupit ze symbiotické rezonance se svou skupinou blízkých.
Uvedené poznatky o tom, jak pracují zrcadlové neurony, jaké různé funkce mají a jak je to s pravou a levou hemisférou, jsou podle mého soudu dobrými opěrnými body pro porozumění tomu, jak je možné, že zástupci v konstelacích jsou s to spolehlivě zachytit vědomé i nevědomé pocitové stavy pacientů, zároveň neztratit vlastní já, rozlišovat mezi přejatými pocity a svými vlastními a nakonec vcelku bez problémů opět svou roli zástupce opustit. Od dětství jsme schopni zrcadlit a zároveň si budovat vlastní identitu. Nepotřebujeme k tomu žádný speciální trénink, žádné vzdělání. Proto i lidé, kteří v konstelaci přijímají roli zástupce poprvé, ji zvládají stejně dobře jako ti, kteří už byli zástupci mnohokrát - pokud se ovšem sami příliš neblokují svou zaujatostí, tzn. svým já přežití, naprogramovaným na odpor proti psychologickým postupům, které jsou skutečně odkrývající.
Zrcadlení pocitových stavů druhých lidí má pravděpodobně značný význam také pro výběr zástupců v konstelaci. Pacienti pomocí svých zrcadlových neuronů intuitivně vnímají a chápou podobnosti mezi sebou a jednotlivými účastníky semináře konstelací a dokážou si podle toho vybírat zástupce. Naštěstí nemáme od dětství jen schopnost zrcadlit. Právě tak máme a rozvíjíme strategie, abychom bránili a chránili své já před přílišnými zásahy zrcadlových neuronů druhých lidí. Zdá se, že dokážeme kontrolovat a řídit, kolik ze sebe vydáváme, nakolik se otevíráme, komu se otevíráme a před kým se uzavíráme. Tento fenomén můžeme dobře sledovat i v konstelacích. Podle mých zkušeností mohou zástupci cítit jen to, co jim pacient v sobě otevírá. Jakmile se pacient začne uzavírat nebo přechází do disociovaného stavu, uzavírá zástupcům zdroj informací o sobě. Zdá se, že pak pacientovy zrcadlové neurony přestávají správně pracovat - vzpomeňme na uvedený argument o stresu. Traumatizacemi pravděpodobně trpí celý systém zrcadlových neuronů

Terapeutická práce s konstelacemi 
Od rodinných konstelací ke konstelacím traumatu Metoda konstelací provází můj osobní vývoj i mou pracovní dráhu psychologa a psychoterapeuta od roku 1994. Tehdy jsem začal získávat vlastní zkušenosti s klasickými rodinnými konstelacemi podle Berta Hellingera. Rodinné konstelace tohoto druhu mi ukázaly, jak zásadně důležité jsou faktory jako vazba na biologické rodiče, postavení v posloupnosti sourozenců a potlačení vzpomínek na osoby a události, které jsou rodinnou zátěží. Otevřely se mi oči pro vnímání toho, jak duševní vazby účinkují po celé generace. Rodinné konstelace jsou podle mých zkušeností proto tak přínosnou terapeutickou metodou, že v nich vychází najevo systém duševních vazeb, v němž každý člověk žije. Rodinné konstelace umožňují pochopit, nakolik se tato spleť vazeb dotýká nejhlubšího nitra každého člověka.
Během času mi stále silněji docházelo, že rodinné konstelace tohoto typu sice umožňují spatřit osobní traumatizace i traumata přejatá z rodinného systému, ale nemluví se o nich přímo jako o traumatech a také se s nimi podle toho nezachází. Zdá se, že cílem klasické rodinné konstelace je spíše pokus umožnit pacientovi přístup k rodinnému systému vazeb jako duševnímu zdroji (resource). Pacientovi se má ozřejmit "řád" mezilidských vztahů v rodině podle generační posloupnosti, "řád" v partnerském vztahu, založený na lásce, a "řád" sledu porodů v rodině. To mu má poskytnout léčivé představy o znovunalezení svého místa v systému původní rodiny a díky tomu i nalezení vnitřní rovnováhy. Dnes už vím, že je to sice dobrá základní myšlenka, nicméně v mnoha případech závažných duševních problémů moc nepomáhá. Dotýká se skutečných problémů jen povrchově, a dokonce může od skutečných problémů odvádět.
Jako většina terapeutů provádějících rodinné konstelace jsem zpočátku neměl ani tušení o teorii traumatu, a nemohl jsem tudíž v konstelaci poznat traumatizace ani jejich symptomy, přestože se mnohdy ukazovaly zcela jednoznačně, jak se mi jeví z dnešního hlediska. Vedlo to k podřizování individuální problematiky celkovému systému. Dnes už vím, že to může způsobit dokonce prohloubení pacientova rozštěpení, pokud se - jak tomu je zejména v případech traumat vazby a traumat z narušeného systému rodinných vazeb - prokáže, že rodinný systém vůbec není zdrojem, nýbrž příčinou pacientových traumatizací. Žádat po dítěti zmatených a násilnických rodičů, aby své rodiče "bralo", aby "dovedlo do konce přerušené sbližování", aby "se sklonilo před rodiči", v zásadě znamená konstelovat mu retraumatizaci. Takto si člověk dále idealizuje rodiče a ignoruje násilí, které na něm páchali. Takové smíření s rodiči možná od svých pacientů požadují ti terapeuti, kteří to sami nedokázali a jejichž odštěpené já přežití, pohybující se stále v iluzích o rodičovské lásce, dosud neztrácí naději, že jednoho krásného dne to přece přijde a od jejich rodičů k nim přijde proud nikdy neutuchající lásky. Terapeuti, kteří se bojí bolesti z toho, že je vlastní rodiče opustili, riskují, že budou své pacienty zneužívat pro své nevykoupené dětské iluze.
Vedoucí konstelací, kteří se zabývají fenoménem duševního traumatu, už dnes proto nepracují s metodami a cíli klasické rodinné konstelace. Využívají kreativně obrovského potenciálu metody konstelací k léčbě traumatu. Popisuje to např. Johannes B. Schmidt ve své knize, která rozhodně stojí za přečtení (Schmidt, 2006). Když se středem terapeutické práce stávají traumatické zážitky pacientů, mohli bychom místo o rodinných konstelacích mluvit o konstelacích traumatu.
V posledních letech mě zaujaly mocné spory o rodinné konstelace v Německu. Sama metoda konstelace jako taková pro mě i nadále zůstává nesmírně cenným nástrojem pro získávání nových vhledů do lidského duševního života. (Něco jiného je její filozofická nadstavba a její praxe ve smyslu Berta Hellingera.) Nadále se zabývám touto metodou, abych stále lépe rozuměl její podstatě a mohl přispívat k jejímu dalšímu rozvoji. Proto svou knihu uzavírám dvěma kapitolami o metodě konstelace. V první z nich je tématem otázka, na jakých základech na úrovni fyziologie mozku asi spočívá naše schopnost být zástupcem v konstelaci a jako pacient rezonovat s procesem konstelace. V další kapitole bych chtěl představit výsledky mého vlastního výzkumného projektu. Zabýval jsem se těmito ústředními otázkami:

- Jak pacienti prožívají konstelaci?
- Jak se zástupci vciťují do svých rolí a jak při tom rozlišují cizí od vlastního?
- Jak pacienti zacházejí s tím, že v konstelaci vycházejí najevo podstatně nové informace?

V zásadě mi nejde o to, abych dokázal nebo někoho přesvědčil o tom, že metoda konstelace má svůj smysl a funguje. Na základě dlouholeté praxe je pro mě mimo jakoukoli pochybnost, že konstelace je velice účinná metoda. Ze svého odborného hlediska sám vznáším některé otázky, které jsem chtěl zodpovědět pomocí svého projektu

"Duše" 
Žiji svůj život v rostoucích kruzích.
Rainer Maria Rilke


S pojmem "duše" se setkáváme ve všech kulturách světa. Pojí se s ním celé bohatství obrazů a představ. Indogermánský kořen slova "saivala" (odtud německé slovo "Seele") např. znamená "přicházející z moře". V indogermánské představě je totiž moře místem, kde přebývají nezrození a mrtví. Podle Jana Hopeho je naše duše dodnes snad největším tajemstvím (Hope, 2005). Profesor Hartmann Hinterhuber z Innsbrucku shromáždil podoby představ o duši v různých náboženstvích a filozofiích celého světa a na základě pojmu duše se pokusil o náčrt přírodních a kulturních dějin psyché, ducha a vědomí (Hinterhuber, 2001). Duši nenajdeme v člověku jako orgán nebo nějakou věc - ani v mozku, ani v těle. Není to materie ("hardware"), je to energie a informace ("software"), která drží lidské tělo při životě. Poznáváme ji tudíž jen podle jejích projevů, podle toho, co vnímá, cítí, myslí, jak se chová a jaké má vzpomínky. Poznáváme ji podle toho, z čeho má strach, na co má chuť, co ji těší, o čem pochybuje, co v ní vzbuzuje zoufalství, v co doufá, v co věří.
Málokomu dělá potíže vyslovit "moje duše". Pozoruhodné však je, že představy o "duši", které mají lidé, s nimiž se setkávám v terapeutických souvislostech, jsou velice málo závislé na náboženských, filozofických a ezoterických koncepcích. Mnozí lidé vyslovují až příliš snadno slova "moje duše" ve srovnání s koncepty "moje psyché", "má identita" nebo "můj duch", které jsou ve vědách běžnější.
Od doby Sigmunda Freuda víme, že vědomí a identita zdaleka není totéž. Naše psychologická podstata je mnohem víc než jen to, co vědomě vnímáme, cítíme, myslíme a na co si vzpomínáme. Slovo duše je bližší našim emocím a lépe vystihuje představu, že existuje cosi uvnitř nás, co je nám vlastní. Toto se mi na pojmu duše zamlouvá. Používám ho víceméně pragmaticky a stále znovu jsem překvapován mnohoznačností, kterou v sobě tento pojem skrývá. "Duše" je pro mě kreativní koncepce, která při setkání s člověkem otevírá mnoho podstatných otázek:
- Kdy vzniká duše člověka?
- Co je na duši to vlastní?
- S čím je lidská duše ve spojení?
- Čemu se duše otevírá a před čím se uzavírá?
- Kolik má vrstev?
- O co se duše tříští?

Myslím si, že duše člověka nevzniká až po jeho narození. Pravděpodobně má svůj počátek v aktu početí dítěte. Když se totiž muž a žena milují, má jejich vztah k počatému dítěti naprosto jinou kvalitu, než když dítě vzejde ze znásilnění nebo je počato nedopatřením. Od pacientů, kteří se zrodili jako výsledek znásilnění, vím, jak je pro ně těžké mít se rádi. Nezrodili se totiž z lásky. Může se také stát, že např. žena nemiluje otce svého dítěte, nýbrž jiného muže. Rovněž tento citový zmatek určuje od samého počátku duševní vývoj dítěte.
Živý tvor není jen nějaký shluk chemických látek. Je to pevná substance a zároveň energie a informace. Duše dítěte tudíž skrze látku, pocházející od otce a matky, dostává na svou životní pouť pravděpodobně i jejich energii a informaci a rovněž energie a informace jejich předků. Geny nejsou pouhé čistě fyzické nosiče informace, jsou to životní zkušenosti lidstva obecně a předků nově vznikajícího člověka konkrétně, zhuštěné a v materiální podobě. Gerald Hüther k tomu píše: "Představa, že živá bytost je prostě jen obzvláště komplikovaně vystavěná forma materie, která se dá popsat fyzikálními nebo chemickými zákonitostmi, je pro porozumění a analýzu živých struktur nepoužitelná. Na živé systémy musíme hledět spíše jako na útvary, které jsou s to využívat zcela určitých fyzikálních a chemických vlastností svých materiálních stavebních prvků k tomu, aby si na základě interních vzorců, ať samostatně vyvinutých, nebo přejatých od předchůdců, vytvořily a nadále udržovaly určitou vnitřní strukturu vztahů. Tím, co každá živá bytost musí mít a co ji teprve činí živou, je tedy plán vycházející z vlastního nitra, matrix řídící jeho vnitřní organizaci a jeho strukturaci, tj. vnitřní obraz toho, jaká by měla být nebo jakou by se mohla stát." (Hüther, 2006, s. 33)
Každá nová duše tedy povstává z duše rodičů. To ji určuje jak v dobrém, tak ve zlém. Toto duševní dědictví je startovním kapitálem pro nový život a zároveň převzetím hypotéky života starého. V každém novém člověku musí tedy být patrně dovedeno ke konci něco starého, tradovaného, ale je v něm též šance na nový životní počátek. Tyto dary a zátěže tvoří v každém člověku jeho vlastní duševní potenciál, díky němuž se může stát čímsi jedinečným, něčím, co tu ještě nikdy nebylo. Duše člověka je vždy něco jemu vlastního, něco, co se může, musí a smí rozvíjet z toho, co je dáno.
Duše člověka roste v komunikaci s jinými lidmi, stejně jako jeho tělo. Než se dítě narodí, přijímá vše, co ke svému životu potřebuje, od své matky. Za normálních okolností to matka připouští a ráda předává svému dítěti to, co má duševně k dispozici. Pro duševní vývoj dítěte je bezpochyby pravým požehnáním, když se také otec raduje z jeho zrození a ze všech sil matku podporuje.
Stává se však, že má žena rozporuplný nebo přímo odmítavý postoj k tomu, že se dostala do jiného stavu a vyrůstá v ní dítě. Má strach z odpovědnosti a závazku, necítí dostatečnou podporu ze strany otce dítěte, pokouší se možná o vyhnání plodu nebo jde na interrupci. Možná se velmi špatně stravuje nebo navzdory těhotenství nadále užívá drogy. To vše velmi časně poškozuje komunikaci mezi matkou a jejím dítětem. Pro duševní vývoj dítěte to znamená značnou potíž. Vždyť je ohrožováno svou vlastní matkou a jeho duše musí bojovat o přežití. Je možné, že už pouhá myšlenka těhotné ženy na potrat vyvolává ve vznikajícím dítěti existenciální úzkosti. Buď to duševní energie nastávajícího života překoná a vydrží, nebo již takto brzy odejde z jeviště života. Na samovolný potrat a narození mrtvého dítěte můžeme pravděpodobně hledět mimo jiné z tohoto hlediska. Duševní zátěž, kterou dítěti připravili jeho rodiče, byla pro dítě a jeho malou duši příliš velká a jeho vůle k životu předčasně vyhasla. Když se dítě rodí, opouští chráněný prostor v matčině těle a musí si začít hledat vlastní místo v lidské společnosti. Jeho duše, stará devět měsíců, se setkává s jinými lidmi a s jejich duševními potřebami. Na prvním místě je tu pro dítě matka a její duše, která dítěti připravuje láskyplné přijetí světa, nebo kterou bude dítě vnímat jako zátěž vlastního života. Podle toho se buď duši dítěte dostane spousty lásky, pozornosti, starostlivosti a opory, mnoho získá a pozvolna zaujme své vlastní místo v rodině. Nebo bude duše dítěte od prvního dechu zakoušet, že nemá k dispozici žádný svobodný prostor, v němž by mohla rozvíjet svou vlastní osobitost. Cítí, že ji nechtějí, že ji odmítají a zanedbávají. Tvrdě se to dotýká např. duší dětí, které byly po porodu předány k adopci. Ze situace v prvních letech po porodu může vzniknout zásadní těžkost duševního vývoje: Dokáže dětská duše vydržet odmítnutí vlastními rodiči? Jak může uchránit vlastní život a vlastní duši před ohrožením od lidí, na které je naprosto odkázána a jimž musí nejvíce důvěřovat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama