postahováno

Diagnóza a léčba specifických poruch osobnosti Ján Praško a kol.část 2

15. prosince 2010 v 15:52 | *L*
Kognitivně behaviorální terapie
Podle Becka, Freemana a spol. (1990) je paranoidita vyjádřením celého systému strategií, které mají minimalizovat nebo odstranit riziko zahanbení, zneužití nebo jiného poškození za strany druhých lidí. V některých situacích může být tento postoj adaptivní. Jádrovým schématem těchto pacientů je, že jsou nedostateční, nepřijatelní nebo neschopní. Čekají, že když to druzí zjistí, budou je zneužívat, smát se jim nebo je jinak poškodí. Tyto postoje a přesvědčení se u nich vytvořily v dětství a často jsou posilovány nepříjemnými zkušenostmi v dalším životě. Ve výchově těchto jedinců se často uplatňují zejména následující poselství:
  • Nikdy nesmíš udělat chybu, protože se ti to vymstí.
  • Jsi odlišný od druhých.
  • Lidé jsou zlí a manipulující, nic dobrého od nich nemůžeš čekat.
  • Lidé zaútočí, když jim dáš šanci.
  • Jsi v pořádku, jedině když stojíš na vlastních nohou a na nikoho se nespoléháš.
Lidé s těmito schématy zařují svoji pozornost na vše, co by mohlo znamenat výsměch nebo manipulaci, silně vnímají rozpory v jednání druhých osob (včetně terapeuta), jsou citliví na jakékoliv náznaky křivdy. Protože mají malou důvěru ve vlastní schopnost řešit náhlé situace, nadměrně se bojí toho, že by mohli udělat chybu.
V mezilidských vztazích se vyhýbají blízkosti, protože mají strach z "odhalení" své slabosti, které by pak druzí mohli zneužít. Paranoidní jedinec často prožívá pocity křivdy, zneuznání a považuje se za oběť. Typická je také nadměrná útočnost, boj za vlastní práva, což má zakrýt vlastní zranitelnost. Problém s přijímáním autority je téměř vždy přítomný. Je snaha autoritu testovat, zjišťovat její případné chyby a napadat ji za ně. Jde o preventivní "obranné útoky", které mají zakrýt vlastní zranitelnost a strach ze zranění, které by autorita mohla navodit. Kontrolování druhých je běžné. Někdy tito lidé kladou "rafinované" otázky, do kterých by se druzí mohli "chytit" a prozradit tak nepřátelské postoje.
Zaangažování (zapojení) do terapie
Ústředním problémem psychoterapie paranoidní poruchy osobnosti je navození důvěry pacienta vůči terapeutovi. Je to neobvykle náročné a vyžaduje to velkou trpělivost a hodně času. Pacient předem očekává zradu, zneužití nebo zranění a má problém s přijetím autorit. Pokud se zjevně snažíme o získání důvěry, může to pacient zpracovat jako snahu o podvod. Proto paranoidního pacienta nenutíme, aby mluvil o citlivých záležitostech a zaměříme pozornost na problémy, se kterými přišel do léčby a které sám vnímá jako obtěžující. Při práci na zvládání těchto problémů využíváme jednoduchých kognitivních nebo behaviorálních přístupů, případně behaviorálních experimentů. V rámci řešení těchto problémů se objeví i to, jak do těchto problémů zasahuje paranoidní zpracování událostí. Vždy se zaměřujeme nejdříve na zvýšení sebedůvěry a sebevědomí, až poté na paranoiditu.
Od počátku terapie musíme být pozorní jak k pacientovi, tak k sobě. Pacientovi projevujeme úctu a respekt, zaměřujeme se na jeho povzbuzení a posílení jeho sebedůvěry. Pokud je schopen problémové situace zvládnout, ale přeceňuje riziko hrozby nebo podceňuje svoje schopnosti, snažíme se mu pomoci vytvořit realističtější pohled na jeho schopnosti. V zásadě je lepší mít zpočátku nižší frekvenci sezení (cca jednou týdně), protože pacient to vnímá bezpečněji a necítí tak velký tlak na změnu. Vyjadřujeme se jasně, přímo a jednoduše, tak, aby naše sdělení nemohla být vysvětlována dvojznačně. Někdy to může být obtížné, když pacient stále svaluje vinu za vše na druhé, mluví o tom, jak ho ostatní zneužívají a jak s ním špatně zacházejí. Protipřenosově může být hra na "posledního spravedlivého" protivná. Pozornost sobě musíme věnovat hlavně v tom, abychom byli kongruentní, a přesto pacienta nezranili nebo nebagatelizovali to, co říká. Klišé, která každý terapeut občas při únavě používá, působí na paranoidního pacienta jako faleš. Je třeba otevřeně akceptovat pacientovu nedůvěru a neurážet se kvůli tomu.
Pacient: Musím si pořád dávat pozor, protože spolupracovníci na mě stále přesouvají práci. Pak to nestíhám. Tím se snaží proti mně popudit šéfa. Lidé jsou zlí a žárliví.
Terapeut: Chápu, že se mezi nimi necítíte dobře, když máte dojem, že jsou proti vám. Těžko jim pak můžete důvěřovat. Napadlo mě, jak je to ve vztahu ke mně? Nemáte také někdy pocit, že to s vámi nemyslím dobře - že bych vám mohl nějak ublížit? Bylo by to vcelku pochopitelné, když je pro vás těžké lidem důvěřovat.
Pacient: Nevím, jak vám mám odpovědět. (Nedůvěřivě se dívá.)
Terapeut: Někdy je těžké důvěřovat terapeutovi, když se člověk cítí lidmi zklamaný nebo zrazený. To je pochopitelné. Na druhé straně je obtížné důvěřovat léčbě, když nevěřím lékaři. A když nedůvěřuji léčbě, jak mi může pomoci? Je však těžké důvěřovat nebo nedůvěřovat, když druhého ještě pořádně neznám.
Pacient: Máte pravdu, špatně důvěřuji novým lidem, vlastně všem lidem. Ani vám nedokážu úplně důvěřovat - vždyť vás pořádně neznám. Tváříte se přátelsky, ale jakýpak jste přítel. Proč byste se měl se mnou přátelit?
Terapeut: Máte pravdu, v tom, jak se tvářím, je kus terapeutického zvyku. Ale skutečně vám chci pomoci. Napadá mě, že není nutné si ihned říkat, že důvěřuji nebo nedůvěřuji. Můžete počkat, až mě budete znát lépe. Uvidíte, zda se chovám tak, jak říkám, nebo zda dělám něco jiného. Lépe se dá důvěřovat činům než slovům a tváření. Co tomu říkáte?
Pacient: Něco na tom je.
Řešení konkrétních naléhavých problémů pomáhá pacientovi získat k terapeutovi větší důvěru. Proto je léčba zpočátku orientovaná na aktuální problémy, jako je deprese, agorafobie, sociální fobie, nespavost nebo manželský konflikt. Až po jejich úspěšném řešení bývá pacient ochoten začít pracovat na svých temperamentových a charakterových rysech, pokud pochopil, že s jeho aktuálními problémy souvisejí a že mu v životě škodí.
strom1

Trauma a rodinné konstelace

14. prosince 2010 v 15:17 | *L*

trauma

Prof. Dr. Franz Ruppert je je diplomovaným psychologem a psychoterapeutem a působí též jako profesor na na katolické nadační vysoké škole v Mnichově. Zájemcům doporučujeme k náhledu jeho webové stránky www.franz-ruppert.de. Termíny přednášek Franze Rupperta v České republice jsou k dispozici na webové adrese www.konstelace-traumatu.cz.
F. Ruppert o rodinných konstelacích 
"V zásadě mi nejde o to, abych dokázal nebo někoho přesvědčil o tom, že metoda konstelace má svůj smysl a funguje. Na základě dlouholeté praxe je pro mě mimo jakoukoli pochybnost, že konstelace je velice účinná metoda. Ze svého odborného hlediska sám vznáším některé otázky, které jsem chtěl zodpovědět pomocí své knihy Trauma a rodinné konstelace."
Duševní štěpení a jejich léčba
Autor popisuje a na řadě kazuistik dokumentuje vznik, průběh a následky psychického traumatu. Popisuje různé typy štěpení já u různých typů traumat a možné následky tohoto procesu v prožívání vztahů. Na základě vlastní dlouholeté zkušenosti práce s metodou rodinných (systemických) konstelací poskytuje velmi fundovaný popis postupu práce s traumaty pomocí konstelací, včetně vhledu do zákonitostí tohoto procesu. Knihu ocení odborníci z oblasti psychologie, psychoterapie, psychiatrie a dalších pomáhajících profesí. Z knihy mohou mít užitek i čtenáři, kteří sami trpí duševním onemocněním. Publikace osloví i čtenáře se zájmem o rodinné (systemické) konstelace.
Prof. Dr. F. Ruppert je psycholog a psychoterapeut, působí na Katolické vysoké škole v Mnichově a v soukromé praxi. Od roku 1994 pracuje metodou rodinných konstelací. Specializuje se na psychoterapeutickou práci s těžkými psychickými onemocněními jako jsou deprese, úzkosti, hraniční poruchy osobnosti, psychózy

ukázky z knihy:
Paralelní procesy 
Paralelně a současně se v jediném člověku odehrává celé množství stavů. Nervová soustava je všechny registruje, koordinuje a působí na ně. Zároveň tyto stavy působí na ni a řídí ji. Náš mozek je hustá struktura propojených sítí, která dokáže současně zpracovávat mnoho informací a zrcadlit je v sobě. Tudíž v nás může být vybudováno větší množství stavů identity zároveň než jen jeden jediný. Jak ještě podrobněji uvidíme v jedné z následujících kapitol, existuje speciální druh nervových buněk, "zrcadlové neurony". Pravděpodobně právě ony umožňují, abychom v sobě samých mohli simulovat i duševní stavy jiných lidí. Možných tělesně-duševně-duchovních stavů je tolik, že je nasnadě otázka, který z mnoha zároveň existujících stavů se nakonec stává tím stavem identity, který pak prožíváme jako své "skutečné" já. Zdá se, že jako vědomí vlastního já můžeme v jednom okamžiku prožívat vždy jen jeden jediný stav identity - ten, který v tu chvíli "promlouvá". Ostatní stavy identity jako kandidáti na dominující já musí v tu chvíli zůstat v nevědomém pozadí a čekat na svou šanci, až se budou moci dostat do centra vědomí.
Vědomé já tvoří za normálních okolností duševní stavy, které mají nejnovější a nejaktuálnější zkušenosti s vnějším světem. Jsou-li však v duši rozštěpení, může se stát, že já, které má aktuální životní zkušenosti, je tak silně ovlivňováno traumatizovanými částmi, až člověk do světa především projikuje své minulé traumatické zkušenosti a málo informací ze světa naopak přijímá. Ovšemže si to obvykle neuvědomuje, nedochází to k jeho vědomí. Kdo např. prožil násilí, může ve zhola nevinném člověku spatřovat násilníka

Zrcadlové neurony 
Kde se oči setkají, tam vznikáš.
Hilde Domin

Podle tradičních představ o tom, jak probíhá výměna informací mezi lidmi - to tiž převážně verbálně a vědomě - by tento fenomén metody konstelací vůbec ne měl existovat. Dodnes neexistuje žádná teorie, která by aspoň v náznaku dokázala vysvětlit, jak to funguje, že naprosto cizí lidé mají náhle přístup k nejintimnějším duševním hnutím jiného člověka a že se v reakcích zástupců s tak ohromující jasností ukazuje minulost pacientova rodinného systému. Často uváděná představa, odvozená od teorie anglického biologa Ruperta Sheldraka, že konstelace jsou "morfogenetická pole" (Sheldrake, 1999) a instalace "vědoucích polí", je podle mě neuspokojivá. Rupert Sheldrake ji nezískal na základě vlastních zkušeností s konstelacemi. Jeho pojem "pole" byl teprve dodatečně využit jako možný výklad fenoménu konstelace (Galarza, 2006).
Jestliže v následujícím textu uvádím do souvislosti konstelace a tzv. zrcadlové neurony, nechci tím rozhodně vyvolávat dojem, že jsem sňal kouzlo z fenoménu konstelace a vysvětlil ho. Přesto může být zajímavé porovnat nový objev z oblasti výzkumu mozku a fascinující fenomén konstelací. Na zrcadlové neurony mě upozornila kniha freiburského profesora psychoneuroimunologie Joachima Bauera. Jeho kniha se jmenuje Proč cítím, co cítíš ty (Warum ich fühle, was du fühlst; Bauer, 2005) a autor v ní jednoduchým a srozumitelným způsobem vysvětluje, co jsou zrcadlové neurony a jaké různé funkce jim připadají v lidském vývoji: od intuitivního učení se jednoduchým pohybům až po schopnost s jistotou se orientovat v sociálních společenstvích.
Existenci zrcadlových neuronů prokázal výzkumný tým parmské univerzity (Rizzolatti, Fadiga, Fogassi a Gallese, 2002; Rizzolatti, Fogassi a Gallese, 2007). Výzkumníci objevili, že určité neurony v mozku opic, které řídí jejich naprosto specializované pohyby, jsou v akci i tehdy, kdy opice pozoruje jinou opici při tom, jak tyto specializované pohyby provádí. To znamená, že neuronální aktivita v té části mozku, které přísluší řízení specializovaných pohybů, probíhá i v době, kdy opice tyto pohyby sama nevykonává. Opice je takříkajíc v duchu simuluje, když při nich pozoruje jinou opici. "Ty neurony, které mohou ve vlastním těle realizovat určitý program, ale aktivují se i tehdy, kdy jedinec pozoruje nebo jiným způsobem prožívá, jak jiné individuum tento program realizuje, nazýváme zrcadlové neurony." (Bauer, 2005, s. 23)
Fenomén rezonance rozpoutává nejen vizuální pozorování určitého jednání, ale také to, že o tomto jednání slyšíme nebo mluvíme. Speciální neurony v mozku "se cítí osloveny". Skrze zrcadlové neurony jsme tedy v nepřetržitém kontaktu se vším, co se děje kolem nás. Zrcadlení aktivity jiných lidí se v nás děje simultánně, bezděky a bez jakéhokoli uvažování.
Zrcadlové neurony jsou v akci zjevně i tehdy, kdy v sobě vnímáme pocity druhých. Každý z nás ten fenomén zná: "nakazíme se" úzkostí druhého, stáhneme obličej, když se náš protějšek zakousne do citronu, začneme se stydět, když se druhý stydí, smějeme se nakaženi smíchem druhých a sami cítíme bolest, když vidíme někoho, kdo trpí bolestí. Běžet s ostatními, smát se s nimi, s nimi žvanit, propadnout kolektivnímu zmatku, to vše je pro nás podstatně snazší než vzdorovat takovým impulzům k jednání. Můžeme to skvěle pozorovat i prožít na vlastní kůži, kdybychom se zašli podívat na fotbalový stadion nebo se zúčastnili třeba karnevalového průvodu.
Dalším znakem zrcadlových neuronů je to, že "doplňují pozorované části scény tak, aby vznikla očekávaná celková sekvence" (Bauer, s. 31). Zdá se tudíž, že zrcadlové neurony jsou základem intuice. Naprostá většina těchto sekvencí jednání odpovídá zkušenostem všech členů té které sociální skupiny, a tudíž - podle Bauerova mínění - zrcadlové neurony umožňují utváření společného prostoru intersubjektivity jednání a významu. "Intuitivní tušení mohou v člověku vznikat a přitom nedojít do vědomí. Máme např. prostě nedobrý pocit, ale nevíme proč. Je to tak mimo jiné proto, že zrcadlové neurony v nás mohou aktivovat sublimitní, tedy nikoli vědomě registrované vjemy." (Bauer, s. 32) Bauer v této souvislosti upozorňuje také na to, že "lidé v těsném emocionálním svazku" se mohou obzvláště dobře vzájemně zrcadlit a intuitivně chápat, co právě niterně hýbe protějškem. Zrcadlové neurony nemáme jen k tomu, abychom vnitřně simulovali pohyby ostatních jedinců a uváděli se s nimi do souladu. Dokážou v nás aktivovat i tělesné vjemy a pocity druhých. Výsledkem je nezprostředkované porozumění pocitům druhé osoby. Hnusíme se sami sobě, když vidíme druhého člověka, jak se sobě hnusí. Vyděšeně si sáhneme po vlastní ruce, když spatříme, jak si náš protějšek nařízl prst. Objevením zrcadlových neuronů dostávají soucit a empatie svůj přírodovědecký základ. "Systém zrcadlových neuronů nám poskytuje neurobiologický základ pro vzájemné emocionální porozumění. Kdykoli spoluprožíváme pocity druhého člověka, začne v nás rezonovat síť nervových buněk, tzn. začnou se chvět, což vyvolává pocity druhého člověka do našeho vlastního duševního prožívání." (Bauer, s. 50n) Čím bližší vztah máme k druhému člověku, tím hlouběji zasahuje naše vzájemné zrcadlení: "Rezonanční vzorec - vyvolat v nás pocity blízkého člověka - se ve velice krátké době stává danou instalací. Dochází k dynamickému vnitřnímu zrcadlení druhého člověka, složenému z jeho skutečných a proměnlivých vlastností, přání a emocí. Mít takovouto vnitřní reprezentaci blízké osoby znamená mít v sobě cosi jako dalšího člověka." (Bauer, s. 86)
Ten aspekt, že osoby, které jsou si emocionálně obzvláště blízké, se také zvlášť intenzivně vzájemně zrcadlí, získává specifický význam, když se nad ním zamyslíme z pohledu teorie vazby. Vědecké zkoumání vazby mezi matkou a dítětem, které zahájil John Bowlby, prokazuje jejich hluboké emocionální sepětí (Bowlby, 2001). V počátečních letech svého vývoje tvoří každý člověk duševní symbiotickou jednotku se svou matkou. Na tuto skutečnost jsem již v této knize mnohokrát poukázal. Vzhledem k zrcadlovým neuronům se dá také říci, že se matka a dítě vzájemně zrcadlí. Matka zrcadlí v sobě samé své dítě a dítě zrcadlí v sobě svou matku. Dítě tím dostává základní stavební prvky pro svůj vlastní psychický vývoj. Zrcadlením své matky získává dítě také přístup k dalším lidem, pokud jsou tito reprezentováni v matčině duši - např. ke svému otci, a to dokonce i tehdy, je-li již mrtev, ke svým sourozencům, k matčiným rodičům a jejich rodičům. Získává přístup ke všem svým předkům zrcadlícím se v duši jeho matky. V duševním zrcadlení své matky nalézá dítě přístup k dobrým i zlým událostem rodinného systému, z kterého vzešlo.
Jestliže však matka není schopna své dítě adekvátně zrcadlit, protože její zrcadlo nemůže řádně fungovat v důsledku traumatických zkušeností, pak také dítě může v sobě zrcadlit jen chaotickou duševní strukturu traumatizované matky. Tím je položen základní kámen pro poruchy vazby ve vztahu mezi matkou a dítětem, a samozřejmě také pro vznik a vývoj problémů v duševním vývoji dítěte. I Joachim Bauer míní, že "úzkost, napětí a stres podstatně redukují signály zrcadlových neuronů. Jakmile vzniká tlak a úzkost, mizí všechno, co závisí na systému zrcadlových neuronů: schopnost vcítit se do druhých, rozumět jim a vnímat jemnosti". (Bauer, s. 34) Traumatizovaná matka tedy v sobě nemůže adekvátně zrcadlit potřeby svého dítěte. Dítě je pro ni velice zesílenou projekční plochou vlastního emocionálního zmatku. A naopak dítě zrcadlí v sobě traumatické zkušenosti své matky, čímž se samo dostává do stavu zmatenosti, v němž nedokáže jasně rozlišit mezi tím, co je jeho, a tím, co náleží jeho matce. Přijmeme-li existenci zrcadlových neuronů, jsou snadno vysvětlitelné i "introjekty" pachatelů, které se usazují v duši dítěte, když se stane obětí násilí, zneužívání a znásilnění. Dítě v takové situaci nemůže jinak než zrcadlit v sobě jako vzorce též chování a intenzivní pocity pachatelů.
Zrcadlové neurony zjevně ustavují tak těsné spojení mezi příslušníky společensky žijícího rodu, že se naskýtá otázka, co je vůbec naše individualita. Avšak i pro to nám mozek připravuje základy. Zdá se, že významným příspěvkem ve vývoji individuality člověka je existence dvou polovin velkého mozku. "Problém, jak vlastně mozek rozlišuje mezi já a ne-já, není dosud zcela vyřešen. Dosavadní data, předložená mimo jiné pracovní skupinou kolem Jeana Decetyho, ukazují následující: Mozek uchovává představy o vlastním já v jedné hemisféře a obrazy, které si tvoří o jiných lidech, v druhé. Když vlastní já něco plánuje, zamýšlí nějaké jednání nebo jedná, má režii levá mozková hemisféra. Vlastní jednání se reprezentuje v levé hemisféře. Naproti tomu představy jiných osob mají své reprezentace v pravé polovině mozku. V tomto souboru pravé hemisféry je reprezentováno také vlastní tělo, ale jen tehdy, když já právě není aktivní. Jakmile se já stane aktérem, režíruje opět levá hemisféra. (Bauer, s. 90) Předpokládáme-li, že levá mozková hemisféra je pozdějším produktem evoluce, znamená to, že individualita je evoluční vymoženost, která nám lidem umožňuje odtrhnout se od stádního pudu a vystoupit ze symbiotické rezonance se svou skupinou blízkých.
Uvedené poznatky o tom, jak pracují zrcadlové neurony, jaké různé funkce mají a jak je to s pravou a levou hemisférou, jsou podle mého soudu dobrými opěrnými body pro porozumění tomu, jak je možné, že zástupci v konstelacích jsou s to spolehlivě zachytit vědomé i nevědomé pocitové stavy pacientů, zároveň neztratit vlastní já, rozlišovat mezi přejatými pocity a svými vlastními a nakonec vcelku bez problémů opět svou roli zástupce opustit. Od dětství jsme schopni zrcadlit a zároveň si budovat vlastní identitu. Nepotřebujeme k tomu žádný speciální trénink, žádné vzdělání. Proto i lidé, kteří v konstelaci přijímají roli zástupce poprvé, ji zvládají stejně dobře jako ti, kteří už byli zástupci mnohokrát - pokud se ovšem sami příliš neblokují svou zaujatostí, tzn. svým já přežití, naprogramovaným na odpor proti psychologickým postupům, které jsou skutečně odkrývající.
Zrcadlení pocitových stavů druhých lidí má pravděpodobně značný význam také pro výběr zástupců v konstelaci. Pacienti pomocí svých zrcadlových neuronů intuitivně vnímají a chápou podobnosti mezi sebou a jednotlivými účastníky semináře konstelací a dokážou si podle toho vybírat zástupce. Naštěstí nemáme od dětství jen schopnost zrcadlit. Právě tak máme a rozvíjíme strategie, abychom bránili a chránili své já před přílišnými zásahy zrcadlových neuronů druhých lidí. Zdá se, že dokážeme kontrolovat a řídit, kolik ze sebe vydáváme, nakolik se otevíráme, komu se otevíráme a před kým se uzavíráme. Tento fenomén můžeme dobře sledovat i v konstelacích. Podle mých zkušeností mohou zástupci cítit jen to, co jim pacient v sobě otevírá. Jakmile se pacient začne uzavírat nebo přechází do disociovaného stavu, uzavírá zástupcům zdroj informací o sobě. Zdá se, že pak pacientovy zrcadlové neurony přestávají správně pracovat - vzpomeňme na uvedený argument o stresu. Traumatizacemi pravděpodobně trpí celý systém zrcadlových neuronů

Terapeutická práce s konstelacemi 
Od rodinných konstelací ke konstelacím traumatu Metoda konstelací provází můj osobní vývoj i mou pracovní dráhu psychologa a psychoterapeuta od roku 1994. Tehdy jsem začal získávat vlastní zkušenosti s klasickými rodinnými konstelacemi podle Berta Hellingera. Rodinné konstelace tohoto druhu mi ukázaly, jak zásadně důležité jsou faktory jako vazba na biologické rodiče, postavení v posloupnosti sourozenců a potlačení vzpomínek na osoby a události, které jsou rodinnou zátěží. Otevřely se mi oči pro vnímání toho, jak duševní vazby účinkují po celé generace. Rodinné konstelace jsou podle mých zkušeností proto tak přínosnou terapeutickou metodou, že v nich vychází najevo systém duševních vazeb, v němž každý člověk žije. Rodinné konstelace umožňují pochopit, nakolik se tato spleť vazeb dotýká nejhlubšího nitra každého člověka.
Během času mi stále silněji docházelo, že rodinné konstelace tohoto typu sice umožňují spatřit osobní traumatizace i traumata přejatá z rodinného systému, ale nemluví se o nich přímo jako o traumatech a také se s nimi podle toho nezachází. Zdá se, že cílem klasické rodinné konstelace je spíše pokus umožnit pacientovi přístup k rodinnému systému vazeb jako duševnímu zdroji (resource). Pacientovi se má ozřejmit "řád" mezilidských vztahů v rodině podle generační posloupnosti, "řád" v partnerském vztahu, založený na lásce, a "řád" sledu porodů v rodině. To mu má poskytnout léčivé představy o znovunalezení svého místa v systému původní rodiny a díky tomu i nalezení vnitřní rovnováhy. Dnes už vím, že je to sice dobrá základní myšlenka, nicméně v mnoha případech závažných duševních problémů moc nepomáhá. Dotýká se skutečných problémů jen povrchově, a dokonce může od skutečných problémů odvádět.
Jako většina terapeutů provádějících rodinné konstelace jsem zpočátku neměl ani tušení o teorii traumatu, a nemohl jsem tudíž v konstelaci poznat traumatizace ani jejich symptomy, přestože se mnohdy ukazovaly zcela jednoznačně, jak se mi jeví z dnešního hlediska. Vedlo to k podřizování individuální problematiky celkovému systému. Dnes už vím, že to může způsobit dokonce prohloubení pacientova rozštěpení, pokud se - jak tomu je zejména v případech traumat vazby a traumat z narušeného systému rodinných vazeb - prokáže, že rodinný systém vůbec není zdrojem, nýbrž příčinou pacientových traumatizací. Žádat po dítěti zmatených a násilnických rodičů, aby své rodiče "bralo", aby "dovedlo do konce přerušené sbližování", aby "se sklonilo před rodiči", v zásadě znamená konstelovat mu retraumatizaci. Takto si člověk dále idealizuje rodiče a ignoruje násilí, které na něm páchali. Takové smíření s rodiči možná od svých pacientů požadují ti terapeuti, kteří to sami nedokázali a jejichž odštěpené já přežití, pohybující se stále v iluzích o rodičovské lásce, dosud neztrácí naději, že jednoho krásného dne to přece přijde a od jejich rodičů k nim přijde proud nikdy neutuchající lásky. Terapeuti, kteří se bojí bolesti z toho, že je vlastní rodiče opustili, riskují, že budou své pacienty zneužívat pro své nevykoupené dětské iluze.
Vedoucí konstelací, kteří se zabývají fenoménem duševního traumatu, už dnes proto nepracují s metodami a cíli klasické rodinné konstelace. Využívají kreativně obrovského potenciálu metody konstelací k léčbě traumatu. Popisuje to např. Johannes B. Schmidt ve své knize, která rozhodně stojí za přečtení (Schmidt, 2006). Když se středem terapeutické práce stávají traumatické zážitky pacientů, mohli bychom místo o rodinných konstelacích mluvit o konstelacích traumatu.
V posledních letech mě zaujaly mocné spory o rodinné konstelace v Německu. Sama metoda konstelace jako taková pro mě i nadále zůstává nesmírně cenným nástrojem pro získávání nových vhledů do lidského duševního života. (Něco jiného je její filozofická nadstavba a její praxe ve smyslu Berta Hellingera.) Nadále se zabývám touto metodou, abych stále lépe rozuměl její podstatě a mohl přispívat k jejímu dalšímu rozvoji. Proto svou knihu uzavírám dvěma kapitolami o metodě konstelace. V první z nich je tématem otázka, na jakých základech na úrovni fyziologie mozku asi spočívá naše schopnost být zástupcem v konstelaci a jako pacient rezonovat s procesem konstelace. V další kapitole bych chtěl představit výsledky mého vlastního výzkumného projektu. Zabýval jsem se těmito ústředními otázkami:

- Jak pacienti prožívají konstelaci?
- Jak se zástupci vciťují do svých rolí a jak při tom rozlišují cizí od vlastního?
- Jak pacienti zacházejí s tím, že v konstelaci vycházejí najevo podstatně nové informace?

V zásadě mi nejde o to, abych dokázal nebo někoho přesvědčil o tom, že metoda konstelace má svůj smysl a funguje. Na základě dlouholeté praxe je pro mě mimo jakoukoli pochybnost, že konstelace je velice účinná metoda. Ze svého odborného hlediska sám vznáším některé otázky, které jsem chtěl zodpovědět pomocí svého projektu

"Duše" 
Žiji svůj život v rostoucích kruzích.
Rainer Maria Rilke


S pojmem "duše" se setkáváme ve všech kulturách světa. Pojí se s ním celé bohatství obrazů a představ. Indogermánský kořen slova "saivala" (odtud německé slovo "Seele") např. znamená "přicházející z moře". V indogermánské představě je totiž moře místem, kde přebývají nezrození a mrtví. Podle Jana Hopeho je naše duše dodnes snad největším tajemstvím (Hope, 2005). Profesor Hartmann Hinterhuber z Innsbrucku shromáždil podoby představ o duši v různých náboženstvích a filozofiích celého světa a na základě pojmu duše se pokusil o náčrt přírodních a kulturních dějin psyché, ducha a vědomí (Hinterhuber, 2001). Duši nenajdeme v člověku jako orgán nebo nějakou věc - ani v mozku, ani v těle. Není to materie ("hardware"), je to energie a informace ("software"), která drží lidské tělo při životě. Poznáváme ji tudíž jen podle jejích projevů, podle toho, co vnímá, cítí, myslí, jak se chová a jaké má vzpomínky. Poznáváme ji podle toho, z čeho má strach, na co má chuť, co ji těší, o čem pochybuje, co v ní vzbuzuje zoufalství, v co doufá, v co věří.
Málokomu dělá potíže vyslovit "moje duše". Pozoruhodné však je, že představy o "duši", které mají lidé, s nimiž se setkávám v terapeutických souvislostech, jsou velice málo závislé na náboženských, filozofických a ezoterických koncepcích. Mnozí lidé vyslovují až příliš snadno slova "moje duše" ve srovnání s koncepty "moje psyché", "má identita" nebo "můj duch", které jsou ve vědách běžnější.
Od doby Sigmunda Freuda víme, že vědomí a identita zdaleka není totéž. Naše psychologická podstata je mnohem víc než jen to, co vědomě vnímáme, cítíme, myslíme a na co si vzpomínáme. Slovo duše je bližší našim emocím a lépe vystihuje představu, že existuje cosi uvnitř nás, co je nám vlastní. Toto se mi na pojmu duše zamlouvá. Používám ho víceméně pragmaticky a stále znovu jsem překvapován mnohoznačností, kterou v sobě tento pojem skrývá. "Duše" je pro mě kreativní koncepce, která při setkání s člověkem otevírá mnoho podstatných otázek:
- Kdy vzniká duše člověka?
- Co je na duši to vlastní?
- S čím je lidská duše ve spojení?
- Čemu se duše otevírá a před čím se uzavírá?
- Kolik má vrstev?
- O co se duše tříští?

Myslím si, že duše člověka nevzniká až po jeho narození. Pravděpodobně má svůj počátek v aktu početí dítěte. Když se totiž muž a žena milují, má jejich vztah k počatému dítěti naprosto jinou kvalitu, než když dítě vzejde ze znásilnění nebo je počato nedopatřením. Od pacientů, kteří se zrodili jako výsledek znásilnění, vím, jak je pro ně těžké mít se rádi. Nezrodili se totiž z lásky. Může se také stát, že např. žena nemiluje otce svého dítěte, nýbrž jiného muže. Rovněž tento citový zmatek určuje od samého počátku duševní vývoj dítěte.
Živý tvor není jen nějaký shluk chemických látek. Je to pevná substance a zároveň energie a informace. Duše dítěte tudíž skrze látku, pocházející od otce a matky, dostává na svou životní pouť pravděpodobně i jejich energii a informaci a rovněž energie a informace jejich předků. Geny nejsou pouhé čistě fyzické nosiče informace, jsou to životní zkušenosti lidstva obecně a předků nově vznikajícího člověka konkrétně, zhuštěné a v materiální podobě. Gerald Hüther k tomu píše: "Představa, že živá bytost je prostě jen obzvláště komplikovaně vystavěná forma materie, která se dá popsat fyzikálními nebo chemickými zákonitostmi, je pro porozumění a analýzu živých struktur nepoužitelná. Na živé systémy musíme hledět spíše jako na útvary, které jsou s to využívat zcela určitých fyzikálních a chemických vlastností svých materiálních stavebních prvků k tomu, aby si na základě interních vzorců, ať samostatně vyvinutých, nebo přejatých od předchůdců, vytvořily a nadále udržovaly určitou vnitřní strukturu vztahů. Tím, co každá živá bytost musí mít a co ji teprve činí živou, je tedy plán vycházející z vlastního nitra, matrix řídící jeho vnitřní organizaci a jeho strukturaci, tj. vnitřní obraz toho, jaká by měla být nebo jakou by se mohla stát." (Hüther, 2006, s. 33)
Každá nová duše tedy povstává z duše rodičů. To ji určuje jak v dobrém, tak ve zlém. Toto duševní dědictví je startovním kapitálem pro nový život a zároveň převzetím hypotéky života starého. V každém novém člověku musí tedy být patrně dovedeno ke konci něco starého, tradovaného, ale je v něm též šance na nový životní počátek. Tyto dary a zátěže tvoří v každém člověku jeho vlastní duševní potenciál, díky němuž se může stát čímsi jedinečným, něčím, co tu ještě nikdy nebylo. Duše člověka je vždy něco jemu vlastního, něco, co se může, musí a smí rozvíjet z toho, co je dáno.
Duše člověka roste v komunikaci s jinými lidmi, stejně jako jeho tělo. Než se dítě narodí, přijímá vše, co ke svému životu potřebuje, od své matky. Za normálních okolností to matka připouští a ráda předává svému dítěti to, co má duševně k dispozici. Pro duševní vývoj dítěte je bezpochyby pravým požehnáním, když se také otec raduje z jeho zrození a ze všech sil matku podporuje.
Stává se však, že má žena rozporuplný nebo přímo odmítavý postoj k tomu, že se dostala do jiného stavu a vyrůstá v ní dítě. Má strach z odpovědnosti a závazku, necítí dostatečnou podporu ze strany otce dítěte, pokouší se možná o vyhnání plodu nebo jde na interrupci. Možná se velmi špatně stravuje nebo navzdory těhotenství nadále užívá drogy. To vše velmi časně poškozuje komunikaci mezi matkou a jejím dítětem. Pro duševní vývoj dítěte to znamená značnou potíž. Vždyť je ohrožováno svou vlastní matkou a jeho duše musí bojovat o přežití. Je možné, že už pouhá myšlenka těhotné ženy na potrat vyvolává ve vznikajícím dítěti existenciální úzkosti. Buď to duševní energie nastávajícího života překoná a vydrží, nebo již takto brzy odejde z jeviště života. Na samovolný potrat a narození mrtvého dítěte můžeme pravděpodobně hledět mimo jiné z tohoto hlediska. Duševní zátěž, kterou dítěti připravili jeho rodiče, byla pro dítě a jeho malou duši příliš velká a jeho vůle k životu předčasně vyhasla. Když se dítě rodí, opouští chráněný prostor v matčině těle a musí si začít hledat vlastní místo v lidské společnosti. Jeho duše, stará devět měsíců, se setkává s jinými lidmi a s jejich duševními potřebami. Na prvním místě je tu pro dítě matka a její duše, která dítěti připravuje láskyplné přijetí světa, nebo kterou bude dítě vnímat jako zátěž vlastního života. Podle toho se buď duši dítěte dostane spousty lásky, pozornosti, starostlivosti a opory, mnoho získá a pozvolna zaujme své vlastní místo v rodině. Nebo bude duše dítěte od prvního dechu zakoušet, že nemá k dispozici žádný svobodný prostor, v němž by mohla rozvíjet svou vlastní osobitost. Cítí, že ji nechtějí, že ji odmítají a zanedbávají. Tvrdě se to dotýká např. duší dětí, které byly po porodu předány k adopci. Ze situace v prvních letech po porodu může vzniknout zásadní těžkost duševního vývoje: Dokáže dětská duše vydržet odmítnutí vlastními rodiči? Jak může uchránit vlastní život a vlastní duši před ohrožením od lidí, na které je naprosto odkázána a jimž musí nejvíce důvěřovat?

Grof a astrologie 3

13. prosince 2010 v 18:25 | *L*
KAREN Karen byla půvabná mladá a svěží blondýna ještě před třicítkou, která v sobě probouzela jemnou a dokonalou krásu. Navenek působila poněkud tiše a ostýchavě, přesto však disponovala vysokou inteligencí a hýřila tělesnou aktivitou. Měla strastiplné dětství; její matka spáchala sebevraždu, když jí byly tři roky, poté pod jednou střechou vyrůstala s otcem alkoholikem a jeho druhou ženou. Když někdy v pozdní pubertě opouštěla svůj domov, prožívala období depresí a pravidelně zápolila s kompulzivním přejídáním. Cestovala, studovala, oblíbila si jazzový tanec, stala se taneční mistryní a také příležitostně vyučovala. Ráda zpívala a postupně se vypracovala na kvalifikovanou masérku. Karen se usadila na venkově, kde se setkala s jemným a starostlivým mužem Petrem, s nímž začala žít společný život. Ačkoliv neuzavřeli společný sňatek, narodila se ji dcera Erin, kterou oba z celého srdce zbožňovali. Karenin příběh vyjadřuje ve své nejdramatičtější podobě kontinuální spojitost od plíživé tedy mírné formy psychospirituální krize až po její extrémní projev. Lze také říci, že s mnohými záležitostmi, jenž provázely její zkušenost, se mohl setkat každý z nás, kdo procházel určitým transformačním procesem. Mnohé z toho, co budeme popisovat, jsme měli možnost vidět na vlastní oči. Karenina situace obsahovala všechny prvky skutečné duchovní krize. Trvala tři a půl týdne a zcela narušila veškerou její běžnou činnost a vyžádala si čtyřiadvacetihodinovou péči. Když Karen prožívala duchovní krizi již několikátý den, požádali nás někteří z jejich přátel, jenž věděli o našem zájmu v této oblasti, o pomoc při péči o ni. Měli jsme tak možnost pozorovat Karen v průběhu posledních dvou a půl týdnů krize skoro každý den. Jak tomu často při duchovní krizi bývá, byl i začátek Kareniny krize rychlý a nečekaný a Karen byla natolik pohlcena a zaplavena svými novými prožitky, že se nebyla schopna starat o sebe ani o svou tříletou dceru, která zůstala u svého otce. Namísto hospitalizace se u ní dvacet čtyři hodin denně střídali její přátelé. Karen byla převezena ze svého domova do domu svých přátel, kde jí byl vyhrazen jeden pokoj. Její přátelé potom zavedli formu "pečovatelské služby." Na každých dvacet čtyři hodin si připravili rozpis po dvou lidech ve dvou až tříhodinových směnách. Před dveřmi ležel zápisník, do něhož opatrovníci zapisovali své příchody a odchody a rovněž poznámky o Karenině stavu, co řekla nebo udělala, co snědla a vypila a co od ní může příští směna očekávat. První den své krize Karen zpozorovala, že má najednou jasnější vidění, ne tak "matné a rozmazané" jako obvykle. Slyšela ženské hlasy, které jí říkaly, že se před ní otevírá příznivá a důležitá zkušenost. Po mnoho dní z Karenina těla vyzařovalo nesmírné teplo a měla vize ohně a polí rudé barvy, chvílemi se cítila pohlcována plameny. Aby uhasila svou nesmírnou žízeň, kterou podle ní způsobovaly plameny, pila velké množství vody. Vypadalo to, jako by ji ve svém prožitku unášela nesmírná energie, jež v ní proudila a přiváděla ji do různých rovin nevědomí a vzpomínek, emocí i jiných prožitků a pocitů v nich obsažených. Začala se chovat jako dítě a znovu prožívala biografické události, jako například sebevraždu své matky a následné fyzické týrání macechy. Jednou se stalo, že dětská vzpomínka na výprask řemenem u ní přešla do vize, v níž byla jako černá Afričanka bičována na otrokářské lodi. Probojovávala se fyzickým a emočním utrpením vlastního biologického porodu a opakovaně prožívala porod své dcery. Prožila si několikrát smrt v různých podobách a tyto její myšlenky na umírání způsobily, že si její opatrovníci začali dělat starosti ohledně možnosti pokusu o sebevraždu. Bylo však nepravděpodobné, že by tato situace mohla nastat, protože byla v bezpečí a pod přísným dohledem svých opatrovníků. Každý zasvěcený ji velmi obezřetně sledoval, neustále byl u ní a nabádal ji, aby své prožitky neprojevovala navenek a raději si je uchovávala a prožívala ve svém nitru. Pravidelně se cítila ve spojení se svou mrtvou matkou a také se svou přítelkyní, která zemřela před rokem při autonehodě. Říkala, že je postrádá a že by chtěla za nimi. Jindy zase cítila, že se dívá na umírající lidi nebo že ona sama umírá. Se slovy, že je možné prožít smrt symbolicky, aniž by člověk zemřel ve skutečnosti, jí její opatrovníci žádali, aby se zavřenýma očima tyto sekvence vnitřního umírání plně prožívala a aby své obtížné pocity vyjádřila. Uposlechla a zakrátko se přes tuto intenzivní konfrontaci se smrtí přenesla k jiným prožitkům. Několik dní se Karen zmítala v sekvencích obsahujících prvky zla. Chvílemi se cítila jako dávná čarodějnice, která se účastní magických obětních rituálů, jindy zase v sobě pocítila strašlivého netvora. Když tato ďábelská nestvůra projevovala svou démonickou energii, Karen zaplavila pokoj zlostnými výkřiky, zmítala sebou na zemi a dělala hrozivé obličeje. Její opatrovníci chápali, že tyto výlevy nejsou namířeny proti nim, dále ji ochraňovali a povzbuzovali v dalších projevech. Někdy se její prožitky soustředily okolo sexuality. Po znovuprožití některých traumatizujících vzpomínek ze své sexuální minulosti, pocítila silný zdroj energie v pánevní oblasti. Poté, co v životě považovala sex za nízký instinktivní pud, se jí náhle dostalo hlubokého spirituálního prožitku, ve kterém odhalila totéž, co učí některé esoterické tradice, že totiž sexuální impuls není jen pouhým biologickým pudem, ale také duchovní silou božské podstaty. Cítila, že je první ženou, které kdy bylo dáno toto poznání, a vyjádřila novou úctu ke své mystické roli životadárné matky. V průběhu dalšího období se Karen cítila sjednocena se zemí a jejími obyvateli a obávala se, že jim hrozí brzký zánik. V duchu viděla, že planeta i její obyvatelé se řítí do záhuby a předkládala jasné a vysoce zasvěcené vhledy na situaci ve světě. Viděla podoby sovětských a amerických vůdců s prsty na "knoflíku" a pronášela trefné a mnohdy humorné poznámky na účet mezinárodní politiky. Na několik dní se Karen napojila na mocný proud kreativity a vyjadřovala většinu svých prožitků ve formě písní. Bylo úžasné to sledovat: jakmile nějaké vnitřní téma vyplulo na povrch, buď si na něj vymyslela píseň nebo si nějakou vybavila z paměti a bujaře se touto fází svého procesu prozpívala. Karen byla extrémně vnímavá, vysoce citlivá a intenzivně naladěná na svět kolem sebe. Byla schopna "vidět dovnitř" každého kolem sebe a často předvídala jejich slova i činy. Jeden z opatrovníků se o Karen bavil, ještě než k ní vešel dovnitř. Jen co vešel do dveří, byl překvapen, když mu Karen přesně zrekonstruovala jeho předešlý rozhovor. K velké nelibosti svých pečovatelů naprosto otevřeně komentovala jakékoliv osobní či mezilidské scénáře, které u nich vypozorovala a okamžitě konfrontovala každého, kdo jí příliš omezoval nebo byl rigidní a přestala s ním spolupracovat. Zhruba po dvou týdnech se některé obtížné a bolestné stavy začaly zmírňovat a Karen stále častěji prožívala už jen příjemné, světlem prozářené stavy a cítila se stále více propojena s božskou podstatou. Viděla sebe samu jako posvátný klenot, jako zářící perlu, o které byla přesvědčena, že je symbolem její pravé podstaty a trávila spoustu času tím, že k ní promlouvala a hýčkala jí. Dostávala pokyny ze svého vnitřního zdroje o tom, jak se má o sebe starat a mít se ráda, a cítila, že se emoční rány v srdci i na těle začínají hojit. Řekla, že se cítí výjimečně, jakoby se "podruhé narodila", což komentovala slovy: "Otevírám se životu, lásce, světlu a sobě samé." Jak se Karen pozvolna dostávala ze svého stavu, byla stále méně pohlcována svým vnitřním světem a více se zajímala o svou dceru a ostatní lidi kolem sebe. Začala pravidelněji jíst, spát a věnovat větší pozornost i některým svým denním potřebám. Chtěla svůj zážitek ukončit a vrátit se do svého domova a začalo být jasné, že i ostatní lidé kolem ní by byli rádi, kdyby její epizoda už skončila. Proto se s Karen dohodli, že se už sama pokusí převzít za sebe a svou dceru každodenní odpovědnost. V Kareniným horoskopu, podobně jako u Flory, dominuje mocné stellium čtyř planet (Venuše, Pluta, Merkuru a Marsu), které se nachází ve velmi úzkém rozpětí osmi stupňů. Dalším mimořádně významným aspektem jejího radixu je těsná konjunkce mezi Uranem a Sluncem. Všech šest zmíněných planet stojí ve znamení Lva. Kupodivu obrovský energický potenciál, jenž je tomuto horoskopu vlastní, se projevil teprve, když byl aktivován významnými tranzity vnějších planet, což mohlo být zčásti zapříčiněno tlumícím účinkem Saturnu, který v radixu svazuje kvadraturou zmíněnou konjunkci Pluto/Venuše. Masivní příliv obsahů z hlubin nevědomí (i nadvědomí) charakterizující Karenino období psychospirituální krize umožňovala radixová kvadratura mezi Neptunem a Sluncem. Karenina kvadratura Slunce /Neptun, podobně jako Flořina konjunkce stejných planet, svědčí o velmi "porézním" egu, které není nijak chráněno před invazí obsahů z transpersonálních oblastí. Další významný faktor ovlivňující krizové období Karenina života je tranzitující Pluto, které se dostalo do kvadratury s nativní konjunkcí Uran/Slunce a aktivovalo prométheovskou energii archetypu Uranu, přičemž tranzitující Uran uvolnil svazek archetypálních energií zmíněného stellia čtyř planet. V říjnu a listopadu 1986 tranzitující Pluto uvolnilo obrovský potenciál kreativity zakomponovaný v kombinaci Slunce /Uran (archetyp "hvězdy" jak dokládají horoskopy Micka Jaggera a Madony) a zabarvený Plutem, Marsem, Merkurem a Venuší. Karen vystavena neutuchajícímu přívalu energie projevující se amnézií myšlenek a logoreou, neustále hýřila novotvary, slovními hříčkami a dokonce skládala nové písně. Svůj zpěv i verbální projev neustále prokládala velmi originálními gesty, grimasami a tancem. Mimořádně agresivní náboj Pluta a Marsu nalezl svůj výraz v prožitcích, kdy se jí vybavovaly různé scény z dětství i minulých životů, kdy bývala zneužívána, a také ve verbálních útocích směrovaných na lidi, kteří o ni pečovali. Oplývala brilantním a kousavým sarkastickým humorem, jímž nemilosrdně napadala slabiny a nedostatky, které se tito lidé snažili skrývat anebo kterých si ani nebyli vědomi. Ve svém slovním projevu nijak nešetřila drsnějšími výrazy skatologického a sexuálního významu, což je typickým projevem kombinace archetypů Pluta, Marsu a Merkura. Plutonský archetyp zprostředkovává prvky BPM III, které se projevují výbuchy silných vulkanických energií, návaly tepla, prožitkovým ztotožněním s dravými zvířaty, démonickými výjevy a sexuálními pudy pokrývající široké spektrum od obscénních gest až po probuzení hadí síly (Kundaliní) a a tantrické zážitky. Kombinace Pluto/Venuše/Mars představuje archetypální konstelaci charakteristickou pro sexuální agresivitu, jíž Karen v mnoha situacích projevovala. Dalším významným faktorem v její situaci byla skutečnost, že se ve svých 29 letech nacházela uprostřed fáze návratu Saturna (tranzitující Saturn dělil pouze jeden stupeň od své nativní pozice), jenž, jako v případě Flory, naznačuje ukončení jednoho životního cyklu a počátek nového. Tato transformace rovněž vede k trvalé proměně osobnosti. Uvedl jsem pouze dvě ukázky, které svědčí o pozoruhodných korelacích mezi holotropními prožitky a planetárními tranzity, jež pravidelně pozorujeme u dalších jedinců, kteří v různých formách prochází neobvyklými stavy vědomí. Nečiním si žádné iluze, že tyto ukázky, jež jsou vytrženy z kontextu komplexních astrologických horoskopů a také zredukovány a odděleny od přímých holotropních prožitků, přesvědčí někoho, kdo ještě není s astrologií hlouběji obeznámen. Euro-americká civilizace je materialistickou vědou natolik ovlivněna, že bude nutné ještě řadu let pracovat na výzkumu holotropních stavů a čerpat z nich rozsáhlé osobní prožitky, než budeme schopni zlomit její kletbu a akceptovat radikální revize, které, z hlediska citlivého chápání lidské psýché a povahy reality a také z důvodu zakomponování nových informací, budou muset být realizovány. Není žádným překvapením, že se jedná o velice složitý proces, jenž naráží na značný odpor. Ohromující množství provokujících výsledků z výzkumu holotropních stavů a astrologických studií nelze odbýt nějakou koncepční záplatou, případně jinými kosmetickými úpravami prostřednictvím podřadných hypotéz sestavených ad hoc. Tyto výsledky volají po drastické revizi, která rozbíjí a zcela mění nejzákladnější metafyzické předpoklady a názory materialistické vědy. Konkrétní dopad na psychologii a psychiatrii bude ještě hlubší, neboť bude zahrnovat mnohem rozsáhlejší model psýché, komplexnější vícevrstvou strukturu emočních a psychosomatických poruch, koncepci vnitřního radaru, využívání vnitřní léčivé inteligence a další prvky. Prožitky klientů v běžných i holotropních stavech vykazují v kterémkoliv čase hlubokou korelaci s archetypálními energiemi tranzitujících planet, proto se také neustále mění. Již jsem se zmínil o zoufalém úsilí teoretiků, kteří se pokouší sestavit pevný klasifikační systém psychiatrických diagnóz. Nyní pracujeme již na čtvrté revidované verzi Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch Americké psychiatrické asociace (DSM IV), přičemž kliničtí psychiatři nijak neskrývají svou frustraci z toho, že mezi popisem diagnostických kategorií a vlastními klinickými obrazy, s nimiž se u pacientů setkávají, není dostatečná odpovídající souvztažnost. V proměnlivosti klinického obrazu se určitým způsobem zrcadlí neustálý posun úhlových vztahů mezi planetami. V různých úsecích historie se na obloze utváří důležité aspekty dvou i více planet, což má zvláštní význam i dlouhotrvající vliv, jestliže zahrnují některou z vnějších planet (Jupiter až Pluto). Společné archetypální pole těchto planet dodává tomuto období určitou prožitkovou příchuť a určuje jeho atmosféru (Zeitgeist). Například významná část šedesátých let probíhala pod vlivem trojkonjunkce Pluta, Uranu a Jupitera, což bezpochyby představuje zcela přiléhavou kombinaci období dionýsovsky podbarvené psychospirituální revoluce charakterizované sociálními bouřemi, hnutím za občanská práva, triumfem technologie, radikálními inovacemi v hudbě a umění a sexuální svobodou. Toto údobí provázel značný zájem o psychedelika, mysticismus, východní filosofie a šamanismus. Oproti tomu převážná část devadesátých let se odehrávala pod archetypálním vlivem konjunkce Uranu s Neptunem, v níž po určitou dobu působil i Jupiter. Bylo to období hlubokých, převážně však nenásilných duchovních a sociálních změn, "sametových revolucí," mezi něž můžeme zařadit sjednocení Německa, nástup svobody a demokracie ve východoevropských zemích a mírový rozpad nebezpečné velmoci Sovětského svazu. V této době se zvýšenému zájmu těšila Jungova psychologie a na seznamu bestsellerů figurovaly knihy s duchovní tématikou. Cestu na filmová plátna si nacházela také díla s transpersonálními prvky. Odborníci i laická veřejnost věnovali značnou pozornost mytologii, případům únosů UFO, přístrojové transkomunikaci a virtuální realitě. Tyto kolektivní aspekty u mnohých jedinců vytváří důležité úhlové vztahy s postavením planet v jejich nativním horoskopu (osobní tranzity) a zasahují tak i do jejich osobních životů, což se kromě jiného projevuje v podobě různých emočních a psychosomatických poruch. Proto psychiatři, kteří léčí v různých historických obdobích, nepozorují tytéž fenomény jako jejich předchůdci či následovníci, což vysvětluje problémy se zpracováním pevného a univerzálně platného DSM-IV. Ale to ještě není vše! Na Kalifornském institutu integrálních studií (CIIS) v rámci našich kurzů - Psýché a Kosmos věnujeme společně s Richardem Tarnasem jedno celé vyučování rozboru zakladatelů různých škol hlubinné psychologie a studiu jejich horoskopů. Brzy se ukázalo, že zcela pochopitelně nebyli schopni objektivně zkoumat psýché svých klientů ani činit obecné závěry, které by zůstávali trvale platné. Problémy svých klientů vnímali skrze vlastní šablony nebo čočky, jež byly zkreslovány aspekty svých horoskopů a osobními tranzity působícími v průběhu pozorování. Tudíž psychiatrie, s výjimkou organických poruch, nemá pro své studium jevů vytvořený žádný pevný systém. Proto je výsledek jakéhokoliv výzkumu emočních a psychosomatických poruch, které nejsou organického původu, podmíněn složitou souhrou řady faktorů: astrologickým horoskopem lékaře a jeho tranzitů během pozorování, globálních planetárních aspektů, jenž vytváří atmosféru určité doby (Zeitgeist) a tranzitů, které zabarvují prožitek klienta. Pokoušet se vytvářet obraz psychiatrie jako disciplíny, která by disponovala přesnými popisy pevných a nadčasových patologických podmínek a potenciálem konkrétních léků a zákroků, je holou iluzí. Jediným schůdným přístupem za těchto okolností je snažit se popisovat psychiatrické poruchy z hlediska vztahů a nástrojů, kterých je možno použít pro analýzu situace v kterékoliv konkrétní době a charakterizovat ji z perspektivy fenomenologie prožitků klienta a její návaznosti na klientovy planetární tranzity. Pro usměrnění úhlu pohledu je rovněž nezbytné brát v úvahu mundánní planetární aspekty, dále radix a tranzity lékaře. Jestliže pokládáme astrologii za důležitý nástroj psychiatrické teorie a praxe, je také nezbytné řešit vztah mezi astrologií a vědou. Mnozí vědci hlavního proudu jsou přesvědčeni, že astrologie je jakousi pseudovědou, která stojí v absolutním a nesmiřitelném rozporu s vědeckým světonázorem. Jak jsem se již zmínil, astrologii není možné integrovat do monistického světonázoru newtonsko-karteziánské vědy. Astrologové tvrdí, že mezi individuální lidskou psýché, kolektivními událostmi odehrávajícími se na naší planetě, dynamikou v archetypální oblasti a pohyby nebeských těles existují těsné vazby a navíc prohlašují, že jsou schopni toto empiricky zdokumentovat a poukázat na systematické korelace mezi planetárními tranzity, projevy zdravé i nemocné psýché lidského jedince a rozsáhlými kolektivními událostmi. Tato skutečnost však vzbuzuje velmi zajímavou otázku: Existuje vůbec nějaký komplexní světonázor, který by mohl astrologii obsáhnout a pojmout její výsledky? V průběhu mnoha let, přitom však nikoliv bez bojů a strastí, jsem dospěl k závěru, že světonázor, který je schopen absorbovat i objasňovat mé zkušenosti a pozorování z výzkumu vědomí, přitom také zahrnout astrologii, určitě existuje. Toto pojetí se však diametrálně odlišuje od názorového systému, jenž dominuje západní industriální civilizaci. Korelace, které odhaluje astrologie jsou natolik složité, spletité, hravé a imaginativní, že nenechávají žádnou pochybnost o svém božském původu. Poskytují přesvědčivý důkaz o vrcholném mistrovském plánu v pozadí tvůrčího procesu a o vyšší kosmické inteligenci, která jej vytvořila. O tomto světonázoru píši ve své knize Kosmická hra: Zkoumání hranic lidského vědomí (Grof 1988). Vychází z prožitků a vhledů získaných v holotropních stavech a zobrazuje vesmír, nikoli jako materiální systém, nýbrž jako nekonečně spletitou hru Absolutního Vědomí. V této knize se pokouším dokázat, že tento způsob náhledu na vesmír je stále více kompatibilnější s různými revolučními objevy vědy nového paradigmatu. Staré hinduistické spisy pojednávají o podobném náhledu na vesmír a nazývají ho lílá, božská hra. Je-li vesmír dílem inteligentního tvůrčího procesu a nikoliv superstrojem, který se stvořil sám od sebe, není potom důvod, proč by astrologie nemohla fungovat jako jeden z mnoha různých řádů začleněných do univerzálního systému. Můžeme pozorovat, že holotropní stavy poskytují přímý prožitkový důkaz o existenci archetypální oblasti, nebo-li dimenze reality, jež leží mezi nerozlišeným vědomím tvůrčího principu a materiální oblastí našeho každodenního života. Opakovaná pozorování nám rovněž prokazují, že archetypální dynamika prostupuje a formuje jevy v hmotném světě. Tudíž lze si také představit, že mistrovský plán vesmíru systematicky propojuje dynamiku archetypálního světa s pohyby planet a jejich úhlovými vztahy. To by umožňovalo, abychom z pohybů a postavení planet vyvodili, co se děje v archetypálním světě a z toho, nepřímo, co můžeme očekávat ve světě jevů. Když jsem v nástinu hovořil o své knize Kosmická hra, zmínil jsem se o hinduistické koncepci lílá, která pojímá vesmír jako božskou hru kosmického tvůrčího principu. Během mnoha let jsem vyslechl spoustu příběhů a provedl řadu vlastních pozorování, která mi naznačují, že Absolutní Vědomí, jenž je tvůrcem i režisérem kosmického dramatu, projevuje dokonalý smysl pro humor. Proč bychom tedy nemohli akceptovat to, že by onen tvůrce s potěšením zinscenoval zápletku, v níž by se dva vzájemně neslučitelné a soupeřící systémy utkávaly v zarputilém intelektuálním boji? Jednalo by se o zajisté zajímavou a fascinující intelektuální výzvu, aby oba systémy mohly pro obhajobu svých perspektiv předložit dostatek empirických důkazů a zejména konečná porážka arogantního scientizmu a materialistického monizmu, který dominoval historické scéně po několik století, by byla určitě vzrušujícím a překvapivým obratem této kosmické zápletky. http://www.holos.cz/holoscentrum/holotropni_dychani/napsali/PsycheAKosmos.asp Spojil svoji transpersonální psychologii s astrologií a vznikl zajímavý koncept: přiřazení pomalých planet k prenatálním matricím: Neptun : BPM1 (oceánická nitroděložní existence) Saturn : BPM2 (začátek porodu, fáze kdy děložní hrdlo ještě není otevřeno) Pluto : BPM3 (cesta těsným porodním kanálem, boj o přežití) Uran: BPM4 (osvobození) Grof dokonce plánoval jednotlivá sezení s pacienty podle jejich horoskopu, s ohledem na matrici která byla u nich aktivní. Pro mně byl objev téhle souvislosti zásadní v porozumnění pomalým planetám. Zajímalo by mně zda někdo z astrologů s tímto konceptem pracuje. PS: Nemám na mysli přímo konkrétní souvislost s porodem, protože ta je ve většině případů těžko dohledatelná. I když osobně mám pocit že často funguje spojení mezi silnými aspekty Urana a císařským řezem. Zabýval se tím někdo? Díky.

Grof a astrologie 2

13. prosince 2010 v 18:25 | *L*
Archetyp Merkuru souvisí s intelektem, rozumem nebo také tím, co označujeme termínem Logos. Vládne mentální činnosti, determinuje schopnost vnímat a učit se, formulovat a vyjadřovat myšlenky a používat slova i jazyk. Je rovněž spojován se schopností pohybovat se, přepravovat se, seznamovat se s jinými lidmi, stýkat se a komunikovat s nimi. Hlavní aspekty mezi Merkurem a ostatními planetami vypovídají o způsobu, jak člověk přijímá a předává informace, o povaze prosazování jeho intelektuálních funkcí a naznačují směr, v němž by se chtěl vzdělávat. Mytologickou postavou pro tento archetyp je řecký bůh Hermes (římský Mercurius), který plní úlohu posla bohů a průvodce duší mezi realitami. Archetyp Venuše bývá spojován především s principem lásky nebo-li Érotu. Nachází své vyjádření jako jinový aspekt smyslnosti a sexuality v touze po romantice, partnerství, společenských vztazích a v procesu někoho přitahovat anebo být někým přitahován. Venuše rovněž ovládá estetickou vnímavost, její projev v uměleckých činnostech a vypovídá o smyslu pro harmonii. Hlavní aspekty, jenž spojují Venuši s ostatními planetami, poukazují na významné souvislosti se schopností věnovat i přijímat náklonnost a lásku, s povahou našich vzájemných společenských vztahů a zejména romantických prožitků, dále s uměleckými zájmy, nadáním, popudy a vyjadřovacími schopnostmi. Tento archetyp nachází svůj mytologický obraz v postavě řecké bohyně lásky a krásy Afrodity nebo římské Venuše. Archetyp Marsu vyjadřuje princip dynamické energie, spouštěcích a hnacích impulsů. V materiální oblasti bývá spojován s přírodními i technologickými silami, válkami a dalšími konfliktními a násilnými událostmi, vitalitou, atletickou zdatností a jangovým aspektem sexuality. Na psychické úrovni odpovídá za ambice, snahu prosadit se, soutěživost, odvahu, hněv a násilí. Významné aspekty nebo tranzity zahrnující planetu Mars poukazují na souvislosti s troufalým a agresivním chováním, konflikty, konfrontacemi a rovněž na vznětlivost a náchylnost vůči zraněním. Mars, v řecké mytologii Áres, je symbolem boha války. Jupiter je archetyp, kterému vděčíme za růst, rozvoj, štěstí a příznivý osud. Podmiňuje optimismus, prožitky hojnosti, úsilí hledat cosi dokonalejšího nebo vyššího, štědrost a ušlechtilost. Dále je spojován se svobodomyslností, dalekosáhlými vyhlídkami, vysokým morálním standardem a filosofickými ideály, intelektuálním bohatstvím a kulturním rozhledem. Kvůli těmto vlastnostem se mu často říká Velký Dobroděj. Jeho stinnou stránkou je nepřiměřenost, inflace ega, excentrismus, extravagance a veškeré možné výstřednosti. Jupiter (řecký Zeus) je nejvyšším bohem antického pantheonu a králem olympských bohů. Planetární archetyp Saturna lze v mnoha způsobech považovat za protipól Jupitera. Saturn, mnohdy označovaný jako Velký Škůdce, ve své negativní stránce symbolizuje zákazy, omezení, nedostatek, deficit, hladovění, útisk, represe, podřadnost, provinění a deprese. Z hlediska mytologie je Saturn římským bohem, který bývá často ztotožňován s řeckým titánem Kronosem, a tudíž také spojován s pomíjivostí, stárnutím, smrtí, koncem, symbolickými postavami Otce času nebo Smrtky s kosou. Avšak saturnský archetyp plní také významnou positivní funkci jako princip, který sehrává zásadní úlohu v ustálení naší každodenní existence, neboť řídí strukturu, materiální realitu věcí, řád a lineární sled událostí. V souvislosti s procesem biologického porodu (a psychospirituálním prožitkem smrti a znovuzrození) představuje fázi, kdy děložní stahy periodicky vyvíjejí tlak na plod, avšak porodní hrdlo (cervix) je stále uzavřeno a zdá se, že není žádná cesta ven (no exit). V osobním životě vyjadřuje Saturn spolehlivost, vytrvalost, vyzrálost, odpovědnost a věrnost. Je rovněž principiem, jenž nás konfrontuje s důsledky našich činů v tomto životě i minulých inkarnací a zastupuje prvek superega, morálního zákonu, svědomí a soudu. Významné saturnské aspekty nám napovídají, jakým kritickým výzvám budeme v životě čelit, ale rovněž nám vytyčují pracovní úkoly, které budeme muset v tomto světě vykonat a nabízí nám cennou příležitost k růstu. Tranzity, jenž zahrnují Saturn, obvykle poukazují na kritická vývojová období v životě jedince a vytyčují dobu, kdy bude třeba odvést "těžkou práci." Do života vnáší prvek obtížných osobních zkoušek a strastí, ale také posiluje vytrvalost a vede k dokončení důležitých úkolů. Nutno říci, že archetyp spojovaný s planetou Uran nesouvisí s řeckým bohem Úranem (nebe), jenž uzavřel své děti do útrob země a byl proto na naléhání Gaie vykastrován titánem Kronem, ale jak poukazuje Richard Tarnas (1995), vlastnosti tohoto planetárního archetypu lze nejlépe pochopit ve spojení s mýtickou postavou Prométhea, nebo-li titána, který ukradl oheň z nebes a daroval ho lidem, aby jim poskytl větší svobodu. Uran představuje princip náhlého překvapení, vzpoury proti danému stavu, revoluční činnosti, osvobození, duchovního probuzení a emočního a intelektuálního průlomu. Dále stojí v pozadí náhlého kolapsu vybudovaných struktur, odpovídá za individualizmus a originalitu, revolucionářský náhled, kreativní genialitu, invenci a technologii. Uran ve spojení s procesem biologického porodu bývá dáván do úzké souvislosti se závěrečnou porodní fází, kdy následkem fyzického nepohodlí a kulminujících okolních tlaků dochází k náhlému rozřešení v podobě explozivního vysvobození. Stinná stránka archetypu Uranu (Prométhea) nachází své vyjádření v anarchii, neúměrné výstřednosti a nerespektování jakýchkoliv omezení a zákonů. Lidé, kteří se v důsledku nedostatečného psychologického a duchovního vhledu snaží tomuto archetypu vzdorovat, mohou prožívat překotné a destruktivní změny, přičemž však nevystupují jako aktivní činitelé, ale naopak v roli pasivní a bezmocné oběti. Jestliže se Uran dostává s jinou planetou do významného aspektu, projevuje se tendencí osvobodit v plné míře její planetární archetyp a dát mu prostor k plnému vyjádření, což často probíhá zcela náhlým, nečekaným, neobvyklým, překvapivým a vzrušujícím způsobem. Archetyp Neptunu je dáván do souvislosti s rozpouštěním hranic mezi já a ostatními, já a přírodou, já a vesmírem, materiálním světem a dalšími realitami a mezi já a bohem. Jedná se o archetyp mystické jednoty, kosmického vědomí, imaginativních a duchovních oblastí. Ovšem rozpouštění hranic nemusí nutně znamenat transcendenci. Stinnou stránkou neptunských vazeb je ztráta pevné půdy pod nohama, úniky z každodenní reality do světa fantazie, sebeklam, iluze, falešná představa, psychotické narušení vnímání reality a zmatek projevující se závislostí na alkoholu a drogách. Neptun nachází svůj výraz nejen v transcendentální mystické blaženosti, ale také v božské hře mája, která nás drží v pasti samsárického světa, což se může projevovat ryzí čistotou mystického zážitku i psychotickou zmateností. Je nejen podstatou prožitků jogínů a svatých, které provází stavy bez přítomnosti ega, ale může také vést ke ztrátě individuality, jež ústí v dezorientaci a bezmocnost. Neptun je archetypem idealistických snů a ambicí, tělesného a psychologického uzdravení, duchovní touhy, zvýšené intuice, mimosmyslového vnímání a kreativní imaginace. Jestliže některá planeta uzavírá s Neptunem významný aspekt, dochází k jejímu oslabení, zidealizování nebo zduchovnění. Jelikož odpovídající mytologickou postavou je římský bůh oceánů Neptun (řecký Poseidon), bývá tento archetyp dáván do úzké souvislosti s vodou, ať už v podobě amniotického nitroděložního prostředí, tělesných tekutin nebo jezer a oceánů. Pluto představuje archetyp prapůvodní energie - dynamický princip v pozadí kosmického stvoření, univerzální sílu, která je hnacím prvkem vývoje v přírodě a lidské společnosti (Kundalíní Šakti), ale také ničivou energií (požírající matkou bohyní Kálí). Ovládá základní biologické procesy zrodu, sexu a smrti, transformativní proces psychospirituální smrti a znovuzrození a instinktivní síly působící v těle a psýché (freudovské Id). Pluto vyjadřuje chthonické prvky, podsvětí, ať už ve významu doslovném (podzemí, infrastrukturu velkoměst), metaforickém (uličky lásky, organizovaný zločin), psychologickém (nevědomí) nebo archetypálním/mytologickém. Pluto ve vztahu k procesu biologického zrození a jeho psychospirituálnímu protějšku - procesu smrti a znovuzrození koresponduje s fází, kdy je dítě nuceně vypuzováno z matčina těla a v porodním kanálu zápasí o život. V tomto okamžiku dochází k uvolnění mocných fyzických a instinktivních energií (libidinózních i agresivních). Pluto (nebo také Hádes) je v mytologii znám jako bůh podsvětí. Jakmile Pluto uzavírá s jinou planetou důležitý aspekt, vyznačuje se tendencí zesílit a umocnit její archetypální výraz v takovém rozsahu, že podstatně ovlivňuje život jedince anebo se v ním dokonce projevuje jako kompulsivní síla, což může vést k různým mocenským bojům a konfliktům, ale také k hluboké transformaci. Tímto jsem ve stručnosti popsal specifické individuální vlastnosti deseti planetárních archetypů, přičemž jsem zkombinoval tradiční astrologické poznatky s několika prozíravými dodatky a úpravami Richarda Tarnase. Ovšem praktičtí astrologové se nezajímají pouze o vlastnosti archetypů, ale také o aspekty, nebo-li vzájemné úhlové vztahy zachycené v nativním horoskopu a tranzity - úhlové vztahy utvářené v životě jedince mezi polohou planet při jejich neustálé pouti zodiakem a jejich pozicí v okamžiku narození. Nativní horoskop znázorňuje celkové archetypální rozložení, jenž formuje naši osobnost a řídí náš život jako celek. Naznačuje, kde bychom mohli očekávat napětí nebo třenice mezi určitými archetypálními principy nebo naopak jejich harmonickou součinnost. Ovšem radix zůstává po celý život stejný, tudíž nám ani nemůže poskytovat žádné informace o změnách, jimiž budeme v určitých obdobích života procházet. Jak víme, kvalita našich životních zkušeností se rok od roku, měsíc od měsíce nebo dokonce den ode dne výrazně mění. Astrologové tvrdí, že změny v archetypálních oblastech, které v průběhu času ovládají náš život, jsou v korelaci s pohyby planet a lze je tudíž předvídat. Tyto korelace tvoří obsahovou náplň zkoumání astrologického odvětví, které se nazývá tranzitní astrologie. Tranzitní astrologie předkládá názor, že uvolnění konkrétních potenciálů zakotvených v radixu závisí na planetárních tranzitech, to znamená na vztazích mezi aktuální pozicí planet v libovolném konkrétním čase a jejich postavením v nativním horoskopu. Komplexnost a dynamická povaha vyplývajících vztahů je vskutku pozoruhodná a lze ji proto využít jako jasně definovaný referenční systém, který, na rozdíl od některých konvenčních přístupů, například tradičních psychologických testů, je zcela nepochybně v souladu s merkurovskou povahou naší každodenní zkušeností a také bohatostí obsahů holotropních stavů. Trvání tranzitů závisí na délce oběžné dráhy a rychlosti konkrétních planet. Předpovědi archetypálních vlivů v lidském životě, které vychází z tranzitů, lze stanovit na období trvající hodiny (Luna) nebo dny (Slunce, Merkur, Venuše, Mars) i celé roky (vnější planety zejména Pluto). Zvlášť velký význam mají především vnější planety - Saturn, Uran, Neptun a Pluto, neboť ovlivňují proces formování našich životních příběhů a zejména dynamiku našeho psychospirituálního rozvoje a vývoje vědomí. Kvalitu vzájemné interakce mezi dvěmi či více planetárními archetypy popisují jejich úhlové vztahy (měřené ve stupních nebeské délky podél ekliptiky). Obecně řečeno, čím jsou tyto vztahy přesnější, tím výraznější bude i jejich archetypální interakce. Charakter těchto vztahů se zakládá na principech, které formuloval již Pythagoras ve své teorii čísel a hudby sfér. Nejdůležitější aspekty se vypočítají, když vydělíme kruh o 360° celými čísly 1, 2, 3, 4 a 6. Kvalita aspektů se dále definuje z hlediska Pythagorova významu korespondujících čísel. Konjunkce (přibližně 0°) je charakterizována mocným spojením dvou konkrétních planetárních archetypů včetně jejich pozitivních i negativních potenciálů. Opozice a kvadratura (180° a 90°) vyjadřují náročné a konfliktní (tvrdé) interakce, zatímco trigon a sextil vedou k harmonické a plynulé (měkké) součinnosti. Další významnou situací, jež spojuje archetypální vlivy je midpoint (středobod), což je výraz, jehož se používá, když se planeta nachází přesně v polovině mezi dvěmi dalšími. Praktická astrologie pracuje s řadou dalších variant, například s postavením planet ve znameních zvěrokruhu a astrologických domech, které dělí horoskop na dvanáct třicetistupňových úseků, přičemž každému z nich je připisován specifický význam. Je možné používat různé další prediktivní techniky - progrese, solární a lunární revoluce, astrální kartografii a jiné. Nicméně systém, který jsem již ve stručnosti nastínil může sám o sobě poskytovat mimořádně přesné a konkrétní předpovědi vztahující se na mnohé různé aspekty existence. Lze ho využít, podobně jako Jungovy archetypy, k hlubšímu pochopení jedinců - jejich osobnosti, vzorců chování a vývoje životních situací, rovněž i historického vývoje a kulturních hnutí, jenž zahrnují masy lidí. Je důležité mít na mysli, že astrologii je možné využívat pouze pro předpovědi archetypálního významu, nikoli však pro předvídání konkrétních situací. Může napovídat jaké archetypální vlastnosti či univerzální principy budou v konkrétním čase působit, naznačit povahu jejich interakce a specifikovat jejich vztah k nativnímu horoskopu jednotlivce. Obecný rámec těchto mimořádně pozoruhodných předpovědí ponechává dostatečný prostor, aby kosmická kreativita mohla vyjádřit svůj potenciál v podobě konkrétních událostí a způsobů chování. Ani ten nejlepší astrolog nebude schopen z horoskopu s jistotou vyčíst, že toho či onoho dne získáme určitou práci, přijdeme na burze o všechny peníze, potkáme spřízněnou duši, vyhrajeme v loterii nebo se ocitneme ve vězení. Používáme-li astrologii při práci s holotropními stavy, složitost interpretace roste přímo úměrně s počtem planetárních tranzitů působících ve stejnou dobu a s počtem planet, které se na nich podílí. V mnoha případech mohou současně působit dva významné aspekty (ale i více), přičemž jejich energie mohou vzájemně kolidovat. V tomto kontextu mohu uvést pouze několik obecných příkladů prediktivního potenciálu, který umožňuje provést analýzu holotropních stavů. Komplexní interpretace si vyžaduje vyjádření zkušeného astrologa, který na konkrétní situaci, nativní horoskop a tranzity nahlíží jako na jednotné pole a integrální gestalt. V období náročných tranzitů k Saturnu by se člověk měl připravit, že v holotropním stavu zažije děsivou konfrontaci s temnou stránkou existence - smrtí, stárnutím a sešlostí věkem, nemocí, zoufalstvím, beznadějí, bolestnou ztrátou a stísněností. Saturn, jelikož oběhne zvěrokruh přibližně za dvacet osm let, se každých sedm let dostává do náročných tranzitů (kvadratury, opozice nebo konjunkce) vůči svému postavení v radixu. Z těchto tranzitů mají zvláštní astrologický význam především konjunkce, kterým se také říká návraty Saturna. Podobným způsobem i ostatní planety utvářejí pravidelně vůči sobě dynamické i harmonické aspekty, přičemž intervaly, kdy k tomu dochází, závisí na době jejich oběhu. V obdobích působení těchto tranzitů se vliv archetypální energie odpovídajících planet výrazně zvyšuje. Tyto situace se odehrávají v určitých periodách lidského života a současně sebou přináší charakteristické výzvy a příležitosti, jež odráží archetypální vlastnost dané planety. Jednotlivá tranzitující tělesa vytváří také vazby mezi sebou. V těchto situacích archetypální energie konkrétních planet začínají působit ve vzájemné součinnosti, buď harmonicky anebo disharmonicky, což závisí na jejich úhlových vztazích. Kupříkladu náročné tranzitní aspekty mezi Saturnem a Plutem se vyznačují tendencí zprostředkovávat výjevy a prožitky typické pro druhou a třetí perinatální matrici, tedy ty nejhorší aspekty lidského života v podobě nespoutaného násilí provázeného vraždami, satanskými rituály, krvavými válkami a revolucemi, znásilňováním, pornografií, zvrhlou sexualitou a skatologickými prvky. Dynamický vztah Saturnu s Neptunem bývá obvykle spojován s obrazy smrtících účinků toxických chemikálií nebo radioaktivního záření, zamoření a "špatného lůna." Vazba mezi Saturnem a Uranem se v mnoha ohledech vyznačuje vzájemně protichůdnými tendencemi, proto náročné tranzitní aspekty obou archetypů vedou k neřešitelnému konfliktu mezi intenzivními pocity stísněnosti a silnou touhou po vysvobození. Na druhé straně k hlubokým prožitkům mystické jednoty a oceánické extáze dochází s největší pravděpodobností pod vlivem neptunských harmonických aspektů, například trigonu mezi Neptunem, Jupiterem a Sluncem. Podobně trigon mezi Plutem, Jupiterem a Sluncem vyjadřuje konstelaci, jež tvoří ideální předpoklad pro hluboký prožitek psychospirituálního znovuzrození. Měkké tranzity Uranu by měly usnadňovat průlom ke svobodě, zprostředkovat pozoruhodné objevitelské vhledy a napomoci překvapivým a šťastným řešením svízelných situací. Jupiterovi harmonické tranzity vnáší do holotropních stavů i každodenního života optimistický náhled a joi de vivre. Jupiter - "velký dobroděj" vyjadřuje natolik blahodárný archetypální vliv, že dokonce ani jeho náročné tranzity zpravidla neznamenají žádné potíže. Uzavírá-li tranzitující Jupiter s dalšími planetami aspekty, vykazuje tendenci v maximální až přehnané míře zdůrazňovat jejich archetypální vliv. Proto kupříkladu dynamický aspekt mezi Jupiterem a Uranem lze spojovat s přehnanou samolibostí, extravagantním a excentrickým chováním a v krajním případě s manickými projevy. Podobně také obtížné tranzity Jupiter/Pluto je možné dávat do souvislosti s touhou po intenzivních zážitcích, nestřídmostí v sexu i jídle, hédonizmem a přístupem k životu ve stylu carpe diem. Náročné tranzity mezi Jupiterem a Neptunem vedou ke stírání hranic, ztrátě půdy pod nohama, úletům do fantazie, idealizaci života a nerealistickým očekáváním. Také tranzity Merkura, Venuše a Marsu, třebaže nejsou tak mocné jako tranzity vnějších planet, mohou mít výrazný vliv na obsah holotropních stavů. Tranzity Marsu přispívají prvkem hnací energie a motivy zápasu, dobývání a násilí. Harmonické tranzity Venuše vnáší do prožitku hodnotu vjemu, estetické prvky, jemnost a romantiku. Pozitivní Merkurovy tranzity usnadňují intelektuální vhled a pojmové pochopení prožitku. Oproti tomu náročné tranzity mezi Merkurem a Saturnem zpravidla věští skeptický postoj k holotropnímu sezení a potíže s intelektuální integrací celého procesu. Po tomto obecném úvodu bych rád prezentovat dva poněkud zhuštěné případy z praxe a ilustroval na nich, že mezi přírodou, holotropními stavy a tranzity planet existují pozoruhodné korelace. V první ukázce popisuji neobyčejně silný prožitek ze sezení, při němž byla podána vysoká dávka LSD a v druhé proces spontánně vyvolané psychospirituální krize (spiritual emergency). FLORA Když jsem pracoval v Marylandském středisku pro psychiatrický výzkum, byl jsem pozván na konzilium do nemocnice Spring Grove State Hospital. Jeden z lékařů zde prezentoval případ osmadvacetileté svobodné pacientky Flory, která byla už více než osm měsíců hospitalizována na uzavřeném oddělení. Vyzkoušeli už všechny dostupné léčebné možnosti včetně trankvilizérů, antidepresiv, psychoterapie i pracovní terapie, ale všechny selhaly a Floru čekal převoz na oddělení chronicky nemocných. Flora trpěla jednou z nejtěžších a nejsložitějších kombinací symptomů a poruch, s jakou jsem se mohl ve své psychiatrické práci setkat. Jako šestnáctiletá byla členkou gangu, který provedl ozbrojené vloupání a zabil nočního hlídače. Řídila auto, ve kterém prchali z místa činu, načež strávila čtyři roky ve vězení a pak byla podmínečně propuštěna. Následovala bouřlivá léta, kdy Flora propadla drogám a alkoholu. Brala heroin a často kombinovala vysoké dávky psychostimulačních látek a barbiturátů. Prožívala také několik depresivních krizí, provázených silnými sebevražednými sklony. Často pociťovala nutkání sjet s autem přes okraj útesu nebo narazit do jiného automobilu. V emočně vypjatých situacích trpěla hysterickým zvracením. Pravděpodobně nejhorší ze všech jejich potíží byla bolestivá křeč obličeje, tic douloureux. Neurochirurg John Hopkins navrhoval operaci mozku a přerušení nervu, který křeč způsoboval. Flora byla navíc lesbička, což ji přivádělo do těžkých konfliktů a vyvolávalo v ní pocit viny. Nikdy v životě neměla heterosexuální vztah. Aby se celá situace ještě více zkomplikovala, byla pod soudním dohledem, protože vážně zranila svou přítelkyni a spolubydlící, když čistila revolver pod vlivem heroinu. Na konci jednání mě požádal Flořin ošetřující lékař, zda by se dalo uvažovat o LSD terapii jako o poslední a krajní možnosti. Jednalo se o velmi těžké rozhodnutí, především vzhledem k tehdejší celonárodní hysterii kolem LSD. Navíc Flora již měla záznam v trestním rejstříku, také přístup ke zbraním a projevovaly se u ní silné sebevražedné sklony. Dobře jsme si uvědomovali, že pokud bychom ji za těchto okolností podali LSD, tak všechno co by se v budoucnu stalo, by s tím automaticky bylo spojováno bez ohledu na to, jakou měla minulost. Na druhé straně všechno ostatní již bylo bez jakéhokoliv úspěchu vyzkoušeno a Floru čekalo oddělení chronicky nemocných, kde by strávila zbytek života. Po dlouhých diskusích se terapeutický tým Marylandského střediska pro psychiatrický výzkum rozhodl začlenit ji do programu s LSD v přesvědčení, že její zoufalá situace opravňuje provést tento riskantní experiment. První dvě Flořina sezení s aplikací vysoké dávky LSD se nijak zvlášť nelišila od mnoha jiných, které jsem vedl v minulých letech. Musela se vypořádat s mnoha traumatizujícími vzpomínkami ze svého bouřlivého dětství a několikrát došlo k znovuprožití scén zápasu při průchodu porodním kanálem. Byla schopna najít spojení mezi svými silnými sebevražednými sklony i bolestivými křečemi obličeje a určitými aspekty porodního traumatu s obrovským množstvím nevybitého fyzického i emočního napětí. Přesto všechno se terapeutický výsledek zdál minimální. Při jejím třetím sezení s LSD se v prvních dvou hodinách nestalo nic mimořádného, její prožitky se podobaly těm předchozím. Najednou si však Flora začala stěžovat, že její bolest z křeče v obličeji se stává nesnesitelnou. Před mýma očima tento spazmus groteskně zesílil a obličej se jí stáhl, takže doslova připomínal masku ďábla. Začala mluvit hlubokým mužským hlasem a všechny její rysy se tak změnily, že jsem nemohl najít žádnou podobu mezi tím, jak vypadala dříve a jejím nynějším vzhledem. V očích měla výraz nepopsatelné zloby a prsty se jí zkroutily do tvaru drápů. Ta cizí a nepřátelská síla, která ovládala její tělo i hlas, se skutečně představila jako ďábel. Obrátil se přímo na mne a přikázal mi, abych nechal Floru na pokoji a nepokoušel se jí pomáhat. Patřila jemu a on ztrestá každého, kdo by se pokusil ohrozit jeho teritorium. To, co následovalo, bylo jasné vydírání, šlo o celou řadu výhrůžek, co by se mně, mým kolegům a celému terapeutickému programu stalo, kdybych neuposlechl. Je velmi těžké popsat zlověstnou atmosféru, kterou tato scéna vyvolala. Člověk mohl přímo hmatatelně cítit přítomnost čehosi cizího a nepřátelského. Pocit nadpřirozena a účinek vydírání byl ještě zesílen skutečností, že pacientka ve svém běžném životě nemohla mít přístup k některým informacím, o nichž se onen cizí hlas zmiňoval. Prožíval jsem mimořádný emoční stres, který měl až metafyzické rozměry. Ačkoliv jsem se setkal s podobnými projevy už v dřívějších sezeních s LSD, nikdy však nebyly tak realistické a přesvědčivé. Bylo velmi těžké ovládnout strach i pocit, že musím uznat reálnou přítomnost té síly a dát se s ní do psychického a duchovního boje. Začal jsem rychle přemýšlet a snažil se najít nejlepší taktiku pro tuto situaci. V jedné chvíli jsem se přistihl, že uvažuji o tom, že by mezi nástroji terapeuta neměl chybět kříž, neboť ze situace jsem usoudil, že jde o projev Jungova archetypu, a kříž by tedy za těchto okolností mohl fungovat jako odpovídající archetypální protilék. Brzy bylo jasné, že mé emoce, ať už šlo o strach nebo smělý odpor, činily celou situaci i onu nepřátelskou sílu ještě skutečnější. Vzpomněl jsem si na jeden z dílů televizního seriálu science fiction Star Trek, kde vystupovala cizí bytost, která čerpala sílu z lidských emocí. Uvědomil jsem si, že nejdůležitější je zůstat klidný a soustředěný. Rozhodl jsem se vstoupit do meditativního stavu, přičemž jsem držel Flořinu zkroucenou ruku a pokoušel se představit si ji tak, jak jsem ji znal předtím. Současně jsem se snažil okolo nás vizualizovat silný světelný obal, což jsem intuitivně vnímal jako nejlepší řešení. Celá scéna trvala více než dvě hodiny. Subjektivně se jednalo o dvě nejdelší hodiny, které jsem prožil mimo svá vlastní psychedelická sezení. Potom se Flořina ruka uvolnila a její obličej nabyl opět původní rysy. Tato proměna proběhla stejně rychle, jako při nástupu jejího podivného stavu. Brzy jsem zjistil, že si Flora nepamatuje nic z toho, co se v uplynulých dvou hodinách stalo. Ve své pozdější písemné zprávě o sezení popsala první dvě hodiny sezení a pak pokračovala až o čase, který následoval po jejím "stavu posedlosti". Vážně jsem přemýšlel o tom, zda s ní mám mluvit o době, kterou jí zakrývala amnézie, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Neviděl jsem žádný důvod, abych její vědomé myšlení zatěžoval tak pochmurným tématem. K mému velkému překvapení došlo v důsledku tohoto sezení k úžasnému terapeutickému zlomu. Flora ztratila sklony k sebevraždě a získala nový vztah k životu. Přestala pít alkohol, brát heroin i barbituráty a začala horlivě navštěvovat shromáždění jedné malé náboženské skupiny v Catonsville. Křeče v obličeji teď měla jen zřídka a byly mnohem snesitelnější. Zdálo se, že energie, která byla jejich základem, se vybila ve dvě hodiny trvající "masce zla". Intenzita bolesti, která se občas vracela, byla již tak malá, že nevyžadovala žádné léky. Flora se dokonce ve svém životě pokusila o navázání heterosexuálních vztahů a nakonec se provdala. Její sexuální adaptace však nebyla dobrá; byla schopna pohlavního styku, ale vyvolával u ní nepříjemné pocity a bolest. Po třech měsících manželství skončilo a Flora se vrátila k lesbickým vztahům, avšak již kvůli tomu necítila takovou vinu. Její situace se natolik zlepšila, že byla přijata na místo taxikářky. V následujících letech sice její stav několikrát kolísal, ale nikdy se nemusela vrátit do psychiatrické léčebny, která se málem stala jejím trvalým domovem. Dokonce jen povrchní pohled na Flořin nativní horoskop a tranzity, které probíhaly v období její léčby pomocí LSD, odhaluje i bez přesného času narození pozoruhodnou souvislost s povahou a obsahem tohoto prožitku. Nejnápadnější část jejího radixu tvoří stellium čtyř planet nacházejících se v rozmezí jedenácti stupňů (Neptun, Merkur, Slunce a Mars), přičemž Neptun je od slunce vzdálen šest a půl stupně. Zatímco archetyp Slunce vyjadřuje princip osobní identity a individuality, Neptun právě naopak zeslabuje funkce ega rozpouští veškeré hranice, čímž usnadňuje příliv prvků i dalších entit z transpersonálních oblastí. Tranzitující Neptun v přesném sextilu s Flořiným nativním Neptunem tento proces rozpouštění hranic ještě zintenzivňuje. Aspekty Slunce a Neptuna jsou charakteristické zejména u mystiků a duchovních učitelů (např. Meher Baby a C.G.Junga). Přítomnost Marsu ve Flořiným nativním stelliu dodává této vazbě výrazně agresivní kvalitu. Flořino sezení probíhalo koncem šedesátých let, kdy svět mohl na obloze pozorovat trojkonjunkci mezi Plutem, Uranem a Jupiterem (pouze jedenkrát v tomto celém století), přičemž právě tato trojkonjunkce přecházela přes její radixové stellium (Pluto v konjunkci s jejím Neptunem a Merkurem a Jupiter se Sluncem). Současně také tranzitující Neptun se dostal do opozice s nativním Uranem. Flora tak prožívala na osobní rovině vliv mocného kolektivního tranzitu konjunkce Pluta s Uranem, jenž souvisí s celkovou atmosférou vzrušujícího sexuálního, sociálního a duchovního vysvobození a dionýsovským duchem doby šedesátých let. Tranzitující Jupiter v konjunkci s radixovým Sluncem by mohl svědčit o úspěšném uvolnění základních emancipačních energií. Neptun v opozici s Uranem představuje archetyp nečekaných duchovních vhledů. Není bez zajímavosti podotknout, že tento kolektivní tranzit působil v období Ježíšova kázání a na počátku křesťanství, a to zejména v souvislosti, že výsledkem Flořina prožitku byla náboženská konverze, která ji přivedla do Catonsvillské křesťanské komunity. Konjunkce mezi Plutem a Neptunem již sama o sobě znamená velmi silný aspekt. Obvykle se časově shoduje s významnými mystickými zážitky a psychospirituálními krizemi, které ústí v hlubokou duchovní transformaci. Pluto destruktivní a eventuelně transformativní silou zintenzivňuje účinky jakéhokoliv archetypu, s nímž vytváří důležitý úhlový vztah. V tomto případě zesiluje osvobozující vliv Uranu a pohání také příliv transpersonálních energií do oblasti vědomí, přičemž archetyp Neptuna navíc zvyšuje propustnost těchto energií za hranice identity. Odpoutání se z moci démonických vlivů a skrze ně, rovněž tak vzrušující proces vlastního vysvobození, je možno dát do souvislosti s působením archetypu Uranu ve spojení s Jupiterem. Zájem o čarodějnictví a satanské rituály představuje jednu ze stinných stránek šedesátých let, což potvrzují vraždy spáchané Charlesem Mansonem a Sharon Tateovou. Plný projev démonického aspektu plutónského archetypu (v úzké souvislosti s BPM III) lze u Flory vysvětlit výrazným zeslabením struktury individuálního já. Konjunkce Neptuna s Merkurem by mohla svědčit o schopnostech získávat přístup k duchovním informacím prostřednictvím tzv. průlivu (channelling) (viz. horoskop Rudolfa Steinera a Anne Armstrongové) a spojení Pluta s Merkurem bývá často dáváno do souvislosti s ústním projevem, verbální agresivitou, koprolalií, a prací s tajnými informacemi (Robin Williams, Conan Doyle, Ian Flemming, vědci podílející se na projektu Manhattan). V době, kdy sezení probíhalo, bylo Floře 27 let, tudíž se nacházela v období návratu Saturna. Tranzitující Saturn se sice nacházel ještě dvacet stupňů od svého nativního postavení, nicméně mnozí astrologové přesto věří, že orbis tohoto významného tranzitu je mnohem větší než u jiných, proto je vhodnější pro jeho vymezení řídit se věkem (časové rozpětí 28 - 30 let). Návrat Saturna obvykle značí ukončení jednoho celého cyklu bytí a bývá charakterizován stísněností nebo dokonce setkáním se smrtí, načež následuje uvolnění, dosažení větší zralosti a začátek dalšího životního cyklu. Návrat Saturna ve spojení s výše uvedenými tranzity dodává vyplývajícím změnám větší strukturální hloubku a trvalejší charakter. Flořin horoskop vykazuje některé další nativní i tranzitní aspekty, které se obecně pojí s jejím životním příběhem a konkrétně s obsahem absolvovaného terapeutického sezení. Konjunkce Pluta s Venuší bývá zpravidla spojována s tabuizovanou sexualitou a s ní souvisejícími pocity studu. Jedná se o archetyp démonického milence ("ona patří mě") - Plutóna, jenž unáší Persefonu do říše mrtvých. Flora měla ve svém radixu také konjunkci Pluta se Sluncem, která kromě jiného vysvětluje skutečnost, že ji přitahovalo zločinecké podsvětí. V průběhu jejího terapeutického sezení se tranzitující Pluto dostalo do polokvadratury ke své nativní pozici. Zde sice hovoříme o tranzitu menšího významu, avšak je-li přesný (v tomto případě 2 stupně), může mít zesilující účinek. Flora měla ve svém radixu ještě jedno stellium - trojkonjunkci mezi Uranem, Jupiterem a Saturnem. Uran ve spojení s Jupiterem vyjadřuje archetyp protispolečenské vzpoury. Konjunkce Uran/Saturn podněcuje agitovanou depresi a násilné impulsy, jenž vedou k sebepoškozování (tendence zapříčinit čelní kolizi anebo sjet z útesu) a dispozicím způsobovat nehody (postřelení přítelkyně). Pro agresivní drogovou závislost je charakteristická konjunkce Marsu s Neptunem. Při rozboru následující ukázky a s ní souvisejících astrologických vztahů, budeme mít možnost pozorovat podobnosti i rozdíly mezi oběma příběhy. Zde můžeme vidět, že projevy stejných archetypů i jejich kombinací nejsou pevně předurčené. Astrologické archetypy mohou nacházet různé způsoby vyjádření a současně si zachovávat vlastní podstatu, což v rámci archetypálních oblastí zanechává široký prostor pro uplatnění hravé kreativity.

Grof a astrologie 1

13. prosince 2010 v 18:24 | *L*
Grof a astrologie Před lety jsem našla článek Stanislava Grofa: PSÝCHÉ A KOSMOS Holotropní stavy, archetypální psychologie a transity v astrologii Stanislav Grof, M.D. Psychedelické látky obecně a konkrétně LSD mohou hluboce ovlivňovat funkčnost lidské psýché. V závislosti na osobnosti jedince, který je užívá, a na okolí či prostředí v němž jsou podávány, mohou mít hluboce blahodárný nebo naopak nesmírně zhoubný účinek. Z tohoto důvodu se výzkumníci již od prvních pokusů učiněných s psychedelickými látkami snaží nalézt způsob, jak předvídat účinek, který by tyto látky mohly mít na člověka, jemuž jsou aplikovány. Hledání způsobů, jak předvídat reakci na psychedelika a jejich terapeutický výsledek, bylo jedním z cílů rozsáhlé klinické studie, kterou naše výzkumná skupina prováděla na Středisku psychiatrického výzkumu v Marylandu. Pro tento účel jsme vyzkoušeli celou škálu standardních psychologických testů včetně Minnesotského vícefázového osobnostního inventáře (MMPI), Shostromova testu osobní orientace (POI), Roscharchova testu, mého vlastního Dotazníku o psychedelickém prožitku (PEQ) a dalších. Tento výzkum potvrdil mé předchozí poznatky získané na Institutu psychiatrického výzkumu v Praze i závěr, který jsem vyvodil ze studia odborné literatury, že výsledky testů sestavených a běžně používaných v rámci západní psychologie, nemají pro tento účel v podstatě žádný význam. Je ironií osudu, že po letech marného úsilí, jsem konečně objevil nástroj, jenž mi tyto predikce umožňuje, avšak, který je ještě kontroverznější než samotná psychedelika. Tím nástrojem je astrologie, obor, který jsem dokonce i po letech studia transpersonálních jevů, měl tendenci odmítat jako směšnou pseudovědu. Tento postoj k astrologii jsem zásadně změnil až v důsledku spolupráce s psychologem a filozofem Richardem Tarnasem, který je již dlouhá léta mým blízkým přítelem a spolupracovníkem. Rick je jedním z nejskvělejších a nejkreativnějších současných astrologů, který ve své výzkumné práci uplatňuje široký obzor klasického vzdělání a důvěrnou znalost neobvyklých stavů vědomí, což bylo také tématem jeho doktorské disertační práce. Své dílo obohacuje mimořádným rozsahem vědomostí z historie a kultury lidstva. Společně jsme řadu let zkoumali astrologické vazby na mystické zážitky, psychospirituální krize, psychotické projevy, psychedelické stavy a prožitky z holotropních dýchání. Tato práce nám odhalila, že pomocí astrologie, konkrétně studia tranzitů planet, je možné předvídat obsah a připravit načasování holotropních stavů vědomí. Naše systematické studium vzájemných vztahů mezi přírodou, obsahy holotropních stavů a tranzitů planet mě přesvědčilo, že kombinace hluboké prožitkové terapie s archetypální psychologií a astrologií tranzitů planet představuje pro psychiatrii nejslibnější strategii v příštím miléniu. Jsem si plně vědom, že se jedná o velmi odvážné tvrzení, zejména uvážíme-li skutečnost, že většina vědců hlavního proudu, podobně jako kdysi já sám, považuje astrologii za obor, jenž se v principu neslučuje s vědeckým světonázorem. Pro náležité zdůvodnění využití astrologie z filozofického a vědeckého hlediska bych potřeboval mnohem více prostoru, než mi umožňuje rozsah této přednášky. Zájemce bych odkázal na práci Richarda Tarnase, který je na tento úkol mnohem lépe připraven (Tarnas 1991, 1995, v tisku). V tomto kontextu se pouze stručně zmíním o změnách v postavení, jimiž astrologie v průběhu lidské historie prošla a poukáži na důkazy svědčící ve prospěch této dávné disciplíny, které vyplynuly z moderního výzkumu holotropních stavů vědomí. Astrologie je dávným uměním i vědním oborem, jehož počátky pravděpodobně sahají až do Mezopotámie období třetího tisíciletí před. Kr., odkud se rozšířilo do Indie a Řecka. Astrologie se zakládá na teorii vesmírného souladu, přičemž její základní krédo "jak nahoře tak dole", vyjadřuje předpoklad, že v mikrokosmu lidské psýché se zrcadlí makrokosmos, a že v pozemském dění se odráží nebeské procesy. Řečtí astrologové v helénistickém období upřesnili astrologické výpočty a jednotlivým planetám přiřadili názvy i význam podle jednotlivých mýtických bohů. Tento systém posléze uplatňovali při předvídání nejen kolektivních událostí , ale i situací objevujících se v životech jedinců. Pochopení významu planet, jejich postavení, geometrických aspektů a jejich vlivu na lidské záležitosti bylo poprvé zpracováno v podobě sjednocené syntézy Ptolemaiovy astrologie. Generace astrologů v průběhu dalších staletí Ptolemaiův systém dále rozšířily, upravily a vytříbily. Astrologie ve své plně rozvinuté řecké formě dominovala téměř po celých 2000 let náboženství, filozofii i vědě tehdejší pohanské a později křesťanské Evropy. Moderní astrologové s využitím astronomických objevů a díky vynálezu hvězdářského dalekohledu mohli do původního systému začlenit také tři vnější planety - Uran, Neptun, Pluto, které nebyly do té doby známé, a následně prostudovat a popsat i jejich archetypální význam. Astrologie, podobně jako mnohé další esoterické systémy, se stala jednou z obětí racionalismu a materialismu, který vyplynul z vědeckotechnické revoluce. Její odmítnutí se nezakládalo na vědeckém důkazu, který by potvrzoval, že její premisy jsou chybné, ale protože se neslučovala se základními metafysickými předpoklady západní vědy ovládané monistickým materialismem. Abych byl konkrétnější, pro její odmítnutí ze strany materialistické vědy existovaly další důležité důvody. Západní věda popisuje vesmír jako neosobní a převážně neživý mechanický systém, tedy jakýsi superstroj, který stvořil sám sebe, přičemž se řídí objektivními mechanickými zákony. Život, vědomí a inteligence se více či méně považují za náhodné produkty hmoty. Oproti tomu astrologie vychází z předpokladu, že vesmír je dílem vyšší inteligence, jenž se zakládá na nepředstavitelně složitém mistrovském plánu a v němž se odráží vyšší účel a řád. V astrologickém stanovisku je velmi přesně vyjádřen původní význam řeckého výrazu Kosmos, podle kterého se svět chápe jako inteligentně uspořádaný, strukturovaný a koherentní vzájemně propojený systém, v němž lidstvo tvoří integrální součást celku. Z tohoto úhlu pohledu lidský život není pouhým výsledkem náhodných sil ovládaných nevypočitatelnou nahodilostí, ale sleduje určitou předem vytyčenou trajektorii, která má jistou návaznost na pohyb nebeských těles a lze jí alespoň částečně intuitivně předvídat. Astrologické myšlení ve svém jádru počítá s existencí archetypů, nebo-li prapůvodních principů, které tvoří prazáklad struktury hmotného světa, jíž také prostupují a formují. Tendence interpretovat svět na základě archetypálních principů se poprvé projevila v antickém Řecku a představuje jeden z nejnápadnějších charakteristických znaků starořecké filosofie a kultury. Archetypy je možné chápat z několika různých perspektiv. V homérské epice přejímají formu personifikovaných mytologických božstev, například Dia, Poseidona, Héry, Afrodity nebo Pluta. V Platónově a Sokratově filosofii jsou popisovány jako čisté metafysické principy - Ideje anebo Formy, které disponují vlastní samostatností a nachází se v oblastech, jež jsou lidským smyslům nedosažitelné. V dvacátém století oživil koncepci archetypů psychiatr C.G.Jung, který je začlenil do rámce moderní psychologie, kde je popisuje především jako psychologické principy (Jung 1959). Existence skrytých a neviditelných dimenzí reality představuje pro materialistickou vědu zcela neakceptovatelnou myšlenku, pokud by se nejednalo o dimenze, jejichž podstata je hmotná a které je možné zpřístupnit prostřednictvím přístrojů, jejichž možnosti přesahují rozsah našich smyslů, například mikroskopů, teleskopů anebo senzorů pro detekci různých pásem elektromagnetického záření. Proto také, jak jsem se již zmínil, akademičtí psychiatři používají velmi úzký koncepční rámec, který se omezuje výhradně na oblast postnatální biografie a Freudova individuálního nevědomí. Podle nich je představa a zejména prožitek archetypů patologickým produktem mozkové činnosti, který si žádá léčbu pomocí trankvilizační medikace. Další větší překážkou k serióznímu pochopení astrologie je deterministické myšlení západní vědy, která z této perspektivy chápe vesmír jako řetězec příčin a následků, řečeno jinými slovy, tvrdí, že veškeré procesy probíhající ve vesmíru jsou podřízeny principu kauzality. Jedinou znepokojující výjimkou k tomuto pravidlu je otázka původu vesmíru nebo-li "příčiny všech příčin", která se však ve vědeckých diskusích a pojednáních zřídkakdy objevuje. Tudíž kauzalita představuje pro kritiky astrologie jedinou možnost vlivu, kterou si obvykle dokáží představit a vzít v úvahu, proto je pochopitelné, že myšlenku přímého hmotného vlivu planet na psýché a dění ve světě pokládají za nepřijatelnou a absurdní. Konečně také důraz, jenž astrologie klade na okamžik zrození, nedává akademickým psychologům a psychiatrům žádný smysl, protože biologický porod není pro ně psychologicky relevantní událostí, jelikož neuznávají perinatální úroveň nevědomí. Jejich postoj se zakládá na velice pochybném předpokladu, že mozek novorozence není schopen registrovat traumatické vlivy porodu, neboť proces myelinizace (formování tukových myelinových obalů pokrývajících neurony) není v okamžiku porodu plně dokončen. Několik desetiletí systematického výzkumu holotropních stavů přineslo nesčetné množství výsledků, které podkopávají základní pilíře materialistické vědy a nabízí řadu důkazů svědčících ve prospěch astrologie. Zmíněné výsledky potvrzují: 1. existenci transpersonálních zážitků, jenž jsou svědectvím o oduševněném vesmíru, který je prostoupen vědomím a kreativní kosmickou inteligencí. 2. možnost přímého prožití duchovních realit, včetně archetypálních postav a oblastí. 3. existenci synchronicit, které představují významnou a konstruktivní alternativu k principu kauzality. 4. rozhodující psychodynamický význam prožitku porodu na psychologický rozvoj a život jedince. 5. mimořádně prediktivní potenciál astrologických tranzitů vzhledem k povaze, načasování a obsahu holotropních stavů vědomí. 1. Důkaz o oduševnělosti vesmíru. Již dříve jsme mohli pozorovat, že studium holotropních stavů vědomí přináší pádné důkazy o tom, že transpersonální prožitky není možno zavrhovat jako irelevantní psychotické projevy. Skutečnost, že umožňují přístup k novým a přesným informacím o různých aspektech bytí, je bezpochyby potvrzením, že se jedná o fenomény sui generis (svého zvláštního druhu), jenž otřásají samotnými základy materialistické vědy. Odhalují, že vesmír je v podstatě sjednocenou sítí událostí probíhajících ve vědomí a je prostoupen vyšší inteligencí s tím, že odráží také jistý vyšší řád. Tyto prožitky, kromě jiného předkládají empirický důkaz, že individuální lidská psýché nemá žádné hranice a je v podstatě souměřitelná s veškerým bytím, čímž potvrzuje základní tezi mnohých esoterických systémů, včetně astrologie - že v mikrokosmu se zrcadlí makrokosmos. 2. Empirické potvrzení existence archetypů. Holotropní stavy poskytují přímý přístup k prožitkům spirituálních (numinózních) dimenzí bytí, včetně archetypů, což má nesmírný význam, neboť koncepce archetypů sehrává v astrologii zásadní roli. Ve dvacátém století se C. G. Jungovi podařilo oživit dávnou ideu archetypů a začlenit je ve formě psychologických principů, nebo-li prapůvodních organizačních vzorců psýché, do rámců moderní hlubinné psychologie (Jung 1959). Jung a jeho následovníci prozkoumali a podrobně popsali význam úlohy, kterou archetypy v životě jednotlivců, národů i přírody sehrávají. Jungovsky orientovaní autoři, ve svých četných odborných článcích, knihách i v populární literatuře, předkládají názor, že se v naší osobní charakteristice a chování projevuje dynamika mocných archetypálních principů (Shinoda Bolen 1984, 1989), a že ve svém každodenním životě ztvárňujeme archetypální témata (Campbell 1972). Důležitým charakteristickým znakem archetypů je, že nejsou svázány s činností lidského mozku, ale že působí v transcendentálních oblastech a mají synchronicitní vliv nejen na psýché jedinců, nýbrž i na události odehrávající se v hmotném světě. Propojení vědecké astrologie s archetypální psychologií vycházející z díla C.G. Junga vyjadřuje v obou oblastech mimořádný posun směrem kupředu, neboť do kreativního a imaginativního světa hlubinné psychologie vnáší matematickou preciznost astronomie a nesmírně tím obohacuje možnosti teoretických variant a klinických předpovědí. Akademičtí psychologové a psychiatři dosud považují Jungovu teorii za nepodloženou a spekulativní a odmítají se jí vážně zabývat. Ovšem moderní výzkum vědomí, tím že prokázal možnost přímého prožitku archetypů v holotropních stavech vědomí, zcela bez pochyby potvrzuje i jejich existenci. V jiných kontextuálních souvislostech jsem publikoval případy, které ilustrují, jak transpersonální prožitky zahrnující archetypy mohou poskytovat zcela nové informace o mytologických prvcích z kultur, které prožívající evidentně nemohl znát (Grof 1985, 1988, 1992). 3. Objev synchronicity. Jedním z hlavních důvodů pro tak zarputile odmítavý postoj k astrologii je tendence myslet v kauzálních pojmech. Vzpomínám si na jednu ze žhavých diskusí, které jsem vedl s Carlem Saganem o transpersonální psychologii, kdy mi mimo jiné řekl: "Astrologie je snůška holých nesmyslů, tím jak tady stojím, mám na tebe určitě větší vliv než Pluto." Je jasné, že o tomto tématu uvažoval z hlediska hmoty, vzdáleností, gravitačních sil a dalších fyzikálních veličin, což je naprosto zcestný přístup. Kritici astrologie, podobně jako Carl Sagan, nechápou, že astrologové používají důmyslné paradigma, které počítá se synchronistickými vazbami působícími mezi planetami, lidskou psýché a vnějšími událostmi. Proto, abychom astrologii porozuměli, musíme uvažovat v synchronistických pojmech. V rámci transpersonálních vzdělávacích seminářů a akademických kurzů na Kalifornském institutu integrálních studií (CIIS), které probíhají pod názvem Psýché a Kosmos, jsme presentovali společně s Richardem Tarnasem své výsledky týkající se tématiky vztahů mezi psýché a vesmírem. První věcí, kterou si vždy snažíme ujasnit, než přistoupíme k jakékoliv diskusi na toto téma, je, že pokud chceme hovořit o souvztažnosti prožitků a událostí s planetárními pohyby a aspekty, v žádném případě nemůžeme implikovat kauzální vliv nebeských těles na lidskou psýché či události v hmotném světě. Způsob, jakým je třeba v souvislosti s astrologií uvažovat, lze znázornit na jednoduchém příkladu. Když se podívám na své hodinky, které mám přesně seřízené a ty mi ukazují, že je sedm hodin, mohu z toho usoudit, že všechny hodinky a hodiny, jenž se nachází ve stejném časovém pásmu a jsou správně nastavené, budou rovněž ukazovat sedm hodin. Dále mohu s dostatečnou jistotou předpokládat, že když zapnu televizor, budu si moci naladit zprávy začínající v sedm hodin, anebo, že v restauraci, kde jsem si rezervoval stůl na sedm hodin, mě bude místní personál očekávat. Tato skutečnost přirozeně neznamená, že by mé hodinky měly přímý vliv na jiné hodinky a hodiny nacházející se v daném prostředí nebo že by byly příčinou televizních zpráv či zasahovaly do vědomí zaměstnanců restaurace. Všechny tyto události jsou prostě synchronizovány vzhledem k astronomickému času, nebo-li skryté dimenzi, jež působí jakoby "z jiného prostoru" a nelze ji přímo vnímat. Stejným způsobem je možné chápat i astrologii, to znamená, že v univerzálním schématu věcí a dějů jsou pohyby planet a geometrické aspekty, jenž spolu utvářejí ve vzájemné vztahu se skrytou archetypální dynamikou, která dává dění ve fenomenálním světě konkrétní formu. Tím, že jsou planety viditelné, lze je také využít k odvození situací probíhajících v archetypální oblasti anebo aplikovat zmíněný příklad a odhadnout, jaký je "čas" ve světě archetypů. Princip synchronicity , jako významnou alternativu k lineární kauzalitě, poprvé komplexně analyzoval C.G.Jung. Podle něho je synchronicita akauzálním principem, který se vztahuje na smysluplné koincidence, které jsou mezi sebou odděleny časem a/nebo prostorem (Jung 1960). Ačkoliv se Jung zajímal o zvláštní shody okolností vyskytující se v lidském životě obecně, svou pozornost přesto zaměřil především na situace, v nichž se různé vnější události smysluplně pojily s vnitřními prožitky, například sny, představami a vizemi. Termínem synchronicita označoval celou škálu různých mimořádných koincidencí. Z tohoto hlediska ji definoval jako "projev psychického stavu vyskytující se současně s jednou či vícero vnějších událostí, které se jeví jako smysluplné paralely k momentálnímu subjektivnímu stavu." Synchronicita může nabývat různých podob, někdy dochází k propojení jedinců a událostí vyskytujících se na různých místech, jindy zase v různých časech. Jung, z důvodu hluboce zakořeněné víry v princip kauzality, který společnost vnímala jako jeden z hlavních přírodních zákonů, dlouhá léta váhal s publikací svých vypozorovaných výsledků, které se této koncepci zcela vymykaly. S vydáním své práce zabývající se tímto tématem vyčkával, dokud se jemu, ale i dalším odborníkům, nepodařilo shromáždit doslova stovky přesvědčivých příkladů o synchronicitě, teprve potom nabyl absolutní jistotu, že může předložit něco velmi hodnotného. Důležitou skutečností, která hrála v jeho prospěch, bylo, že jeho teorii synchronicity podporovali také dva průkopníci moderní fyziky Albert Einstein a Wolfgang Pauli. Z hlediska naší diskuse není bez zajímavosti, že Jung ve svém průlomovém díle Synchronicita: Akauzální spojovací princip (Jung 1960) hovoří konkrétně o astrologii. Při práci s holotropními stavy se zvláštní synchronistické události vyskytují tak běžně, že je lze mimo jakoukoliv pochybnost považovat za spojující princip, který představuje důležitou alternativu ke kauzalitě. V průběhu meditativní praxe, psychedelické terapie, holotropního dýchání anebo spontánních psychospirituálních krizí se častokrát stává, že obsahy vystupující z nevědomí a nadvědomí se zapojují do hravé souvztažnosti s různými aspekty konsensuální reality. Tato skutečnost zpochybňuje naše nejzákladnější předpoklady o realitě a zcela stírá dělící hranice, které obvykle klademe mezi vnitřní a vnější svět. Typickým příkladem je výskyt nápadných synchronistických událostí v průběhu života lidí, kteří určitým způsobem zpracovávají znovuprožití biologického porodu a současně se snaží tuto vzpomínku integrovat do svého vědomí. Tito lidé, pokud je proces vnitřního zkoumání zavede až do těsné blízkosti prožitku smrti ega, avšak bez toho, že by byl dokončen, se ve svém každodenním životě častokrát setkávají s nápadnou kumulací nebezpečných situací, zranění a nehod. Považuji za důležité zdůraznit, že zde hovořím o událostech, které zapříčinili jiní lidé nebo vnější okolnosti a nejsou tedy důsledkem sebedestruktivních sklonů. U lidí, kteří ve svém vnitřním procesu prožijí smrt ega a psychospirituální zkušenost znovuzrození, se tyto situace začnou urovnávat, a to stejně zázračným způsobem, jakým se rozvinuly. Zdá se, že jednotlivec v tomto stádiu osobní transformace musí řešit téma destrukce, avšak má volbu prožít ji jako vnitřní proces anebo se s ní setkávat v reálném životě. Jedná se přesně o situace, které astrologové vyvozují z vlivu obtížných tranzitů planet. Neméně pozoruhodné synchronicity provází také různé formy transpersonálních zážitků. Synchronistické události mnohokrát provází prožitky z minulých životů a často k nim dochází také v průběhu vnitřní konfrontace s archetypálními výjevy. Jestliže lidé prochází intenzivním vnitřním procesem a řeší archetypální témata Anima, Animy, Moudrého Starce nebo Děsivé Matky, budou se i ve svém každodenním životě často setkávat s lidmi, kteří tyto postavy ztělesňují. Podobně, jestliže člověk prochází silnými šamanskými zážitky, v nichž se mu zjevuje duch zvířecího průvodce, může se stát, že se s tímto zvířetem bude setkávat v různých životních situacích a to v takové četnosti, která je mimo rámec jakékoliv racionální pravděpodobnosti. Mnozí lidé mají také zkušenost, že když se nesobecky zapojili do určité činnosti, k níž získali inspiraci z transpersonálních rovin psýché, zažívali také neuvěřitelné synchronicity, které jim překvapivě usnadňovaly práci. S podobnými situacemi mám vlastní zkušenosti, a také jsem je ve svém díle popsal (Grof 1998). 4. Psychologický význam porodu: Práce s holotropními stavy uvádí na pravou míru mylnou představu akademické psychiatrie, která tvrdí, že aby biologický porod mohl mít nějaký dopad na mentální stav, emoční život a chování jedince, muselo by v jeho průběhu dojít k trvalému poškození mozkových buněk. Jak jsme již mohli vidět, tento náročný prožitek zanechává na člověku silný otisk emocí a fyzických pocitů, které v interakci s postnatálními událostmi napomáhají rozvíjet různé emoční a psychosomatické poruchy. Kromě toho celková struktura porodního prožitku má také tendenci projevovat se podle toho, jak řešíme neustále se měnící životní situace a přistupujeme ke složitým úkolům a činnostem. Také jsme mohli pozorovat, že perinatální matrice působící v psýché jedinců mohou sehrávat významnou roli při jejich angažování do kolektivních sociálně-politických událostí a kulturních hnutí. Tato pozorování výrazně podporují stanovisko astrologie, která přikládá velký význam okamžiku porodu a zdůrazňuje jeho mocný vliv na psýché jedince. Rovněž potvrzují další základní astrologickou tezi, podle níž lze přesně definovat vztahy mezi rozsáhlým děním ve společnosti a událostmi v životě jedinců. Astrologie předkládá názor, že významná hnutí a události v historii lidstva jsou v korelaci s postavením planet i jejich vzájemným vztahy. Rozsah a povahu účasti jedinců na tomto kolektivním dění a konkrétní události v jejich životě určují osobní planetární tranzity, které zase odráží vztah mezi mundánními tranzity a nativním horoskopem jedinců. K tomuto tématu se ještě vrátíme, až budu hovořit o základních astrologických principech. 5. Vzájemné vazby mezi holotropními stavy a tranzity planet. Výzkum holotropních stavů, jak naznačují zmíněná pozorování, nejenže poukazuje na světonázor a teorii osobnosti, jenž se v zásadě shodují s astrologickým stanoviskem, ale shromáždil také pozoruhodné důkazy, které vcelku konkrétně potvrzují základní astrologické předpoklady. Z tohoto hlediska odhalil existenci systematických vzájemných vazeb mezi přírodou, obsahy holotropních stavů vědomí a tranzitů planet konkrétního jedince. Byl to Richard Tarnas, který poprvé postřehl, že by mezi astrologií a mým výzkumem holotropních stavů vědomí mohla existovat důležitá vazba, jelikož si uvědomil, že můj popis fenomenologie čtyř perinatálních matricí, jenž se zakládá na pozorováních, která jsem prováděl zcela nezávisle ještě řadu let předtím, než jsem vůbec o astrologii něco znal, se úžasně podobá popisu astrologických archetypů, který se přiřazuje čtyřem vnějším planetám sluneční soustavy. Pozitivní aspekt BPM I, který je charakterizován prožitky z období nenarušeného nitroděložního života, jenž se vyznačují zejména stíráním hranic, oceánickou extází, pocity vesmírné jednoty, transcendencí a mystickými dimenzemi reality, má bezpochyby neptunské vlastnosti. Totéž platí i pro negativní aspekt BPM I, který se spojuje s regresivními prožitky narušovaného prenatálního období, zde však stírání hranic nemá mystickou ale psychotickou povahu, a vede ke zmatkům, halucinacím, pocitům chemické intoxikace a paranoidnímu vnímání reality. O souvislostech mezi touto matricí a intoxikací alkoholem nebo narkotiky a závislostí na těchto prostředcích jsme již také hovořili. Astrologové veškeré tyto charakteristiky popisují jako stinnou stránku neptunského archetypu. Mezi dominantní rysy BPM II patří strach ze stárnutí a smrti, těžký úděl a tvrdá práce, deprese, útlak, omezování a hladovění. Tato matrice přináší pocity vlastní nedostatečnosti, méněcennosti a viny. Je spojována se skepticismem, hlubokým pesimismem, zdrcující krizí ve vnímání smyslu existence, neschopností z čehokoliv se radovat a ztrátou kontaktu s božskou dimenzí reality. V astrologii se tyto vlastnosti přiřazují archetypu Saturnu. Zvlášť výstižná a překvapivá je astrologická souvislost s prožitkovými aspekty BPM III, neboť tato matrice vyjadřuje neobvyklou kombinaci prvků, jenž charakterizují finální fázi biologického porodu - to znamená intenzivní a nepolevující nápor základních pudových sil, kolizi titánských energií, dionýskou extázi, zrod, sex, znovuzrození, eliminaci a skatologické prvky. Z astrologického hlediska se jedná o atributy archetypu Pluta. A konečně fenomenologie BPM IV úzce souvisí s archetypem Uranu. Bývá charakterizována motivy nečekaného a překvapivého vyřešení obtížných situací, průlomem a transcendencí hranic, osvíceneckými vhledy, prométheovským prozřením a pozvednutím k novým úrovním vědomí a chápání. Ještě překvapivějším objevem než to, že si Richard Tarnas povšiml nápadných souvislostí mezi fenomenologií perinatálních matric a planetárních archetypů, byla skutečnost, že v holotropních stavech docházelo k prožitkové konfrontaci s těmito matricemi pravidelně v obdobích, kdy se konkrétní jedinec zrovna nacházel pod vlivem důležitých tranzitů odpovídajících planet. Tuto souvislost jsme si mohli v průběhu let ověřit na tisících vypozorovaných situacích. O těchto pozoruhodných vzájemných vazbách budu ještě podrobně hovořit a pokusím se je doložit na studiích některých případů. Nativní i tranzitní astrologie rovněž umožňuje hlubší pochopení další důležité koncepce, která vyplynula z mého psychedelického výzkumu. Při této práci jsem si velmi brzy všiml, že se emočně relevantní vzpomínky mých klientů neukládají v nevědomí jako nějaká mozaika z izolovaných otisků, ale v podobě komplexních dynamických konstelací, které jsem pojmenoval systémy COEX, což vyjadřuje zkratku pro termín "systems of condensed experience" (systémy zhuštěné zkušenosti). Systém COEX se skládá z emočně nabitých vzpomínek z různých období našeho života, které se navzájem podobají kvalitou emocí anebo fyzických vjemů, jenž společně sdílejí. Každý systém COEX obsahuje základní téma, které prostupuje veškeré jeho vrstvy a je jejich společným jmenovatelem. Jednotlivé vrstvy poté obsahují variace na toto základní téma, které se projevují v různých obdobích života daného jedince. Vrstvy určitého systému mohou kupříkladu obsahovat závažné vzpomínky, kdy byl člověk vystaven ponížení, degradaci a zostuzení, které narušují jeho sebevědomí. V jiném systému COEX se společným jmenovatelem může stát úzkost z následků různých otřesných a šokujících prožitých situací nebo klaustrofóbní a dávivé pocity evokované tísnivými a omezujícími okolnostmi. Dalším společným motivem může být odmítání a emoční deprivace, v jejichž důsledku dochází k nárůstu nedůvěry vůči mužům či ženám anebo lidem obecně. U situací, které vyvolávají hluboké pocity provinění a vlastního selhání, je možné mezi charakteristické příklady zařadit události, v jejichž důsledku člověk nabyl přesvědčení, že sex je cosi nebezpečného a nechutného anebo i konfrontaci s nevybíravou agresí a násilím. Zvlášť významné jsou systémy COEX, jenž obsahují vzpomínky na situace, kdy došlo k ohrožení života, zdraví a tělesné integrity. Systémy COEX jsem v raných údobích mého psychedelického výzkumu, kdy jsem také poprvé objevil jejich existenci, popisoval jako principy ovládající dynamiku biografické úrovně nevědomí. V té době se mé chápání psychologie vázalo na úzký biografický model psýché, který jsem převzal od mých učitelů, převážně freudovsky založených analytiků. Kromě toho v počátečních sezeních v rámci terapeutických sérií, zejména když se podávaly nižší dávky, nejčastěji dominoval biografický materiál. Postupem času, když jsem načerpal bohatší a extenzivnější zkušenosti, bylo však jasné, že kořeny systémů COEX sahají mnohem hlouběji. Z názoru, který v současnosti zastávám, vyplývá, že konstelace systému COEX jsou zakotveny v porodním traumatu, kterým jsou také prostoupeny, a dynamicky se pojí k některé perinatální matrici anebo jejímu specifickému aspektu. Prožitek biologického porodu je z hlediska emocí a fyzických vjemů natolik komplexní a bohatý, že v prototypové formě obsahuje základní témata veškerých možných systémů COEX. Avšak kořeny klasického systému COEX sahají ještě dál a v mnoha formách obsahují i různé transpersonální jevy jako jsou zážitky z minulých životů, jungovské archetypy, vědomá ztotožnění s různými zvířaty a jiné. Chápání dynamiky systému COEX jsem si naposledy utříbil na základě překvapivého zjištění, že povaha i obsah významných systémů COEX projevujících se v psýché jedince vykazuje nápadné korelace s hlavními aspekty planet jeho nativního horoskopu. Kromě toho lze pozorovat, že načasování biografických vrstev systémů COEX se shoduje s obdobím, kdy tyto nativní aspekty byly aktivovány důležitými planetárními tranzity. Tímto tato zjištění, jak jsem si mohl při své klinické práci opakovaným pozorováním ověřit, vrhají nové světlo i na dynamiku vazeb mezi biografickými, perinatálními a transpersonálními složkami systémů COEX. Astrologie, především však astrologie tranzitů planet, právě kvůli těmto překvapivě přesným korelacím s dynamikou systému COEX, perinatálními matricemi a transpersonálními prožitky, se ukazuje být pro oblast výzkumu vědomí onou dlouho hledanou rosettskou deskou, jelikož poskytuje klíč k pochopení povahy a obsahu současných, minulých i budoucích holotropních stavů, ať už vyvolaných spontánně nebo záměrně. Pozornost zaměřená na korelace týkající se minulých prožitků má sice především teoretický význam, ovšem zkoumání současných tranzitů může posloužit jako nesmírně užitečný nástroj při práci s lidmi, kteří prochází psychospirituální krizí, a zejména však možnost připravovat si pozoruhodně přesné předpovědi vycházející z očekávaných tranzitů planet má neocenitelnou hodnotu pro plánování psychedelických a holotropních sezení. Po tomto obecném úvodu můžeme na astrologii pohlédnout z bližší perspektivy a pokusit se ji chápat také jako referenční systém pro práci s holotropními stavy. Nicméně, není možné, abych v tomto referátu podal úplný a vyčerpávající rozbor významu astrologie pro účely výzkumu vědomí, psychiatrie a psychologie. Nicméně, toto téma má pro práci s holotropními stavy tak zásadní význam, že bych rád alespoň schématicky pohovořil o základních astrologických principech a možnostech jejich využití pro tuto oblast. Věřím, že se mi podaří u čtenářů, kteří s touto disciplínou nejsou ještě příliš obeznámeni, podnítit hlubší zájem o čerpání dalších informací z bohaté škály astrologické literatury. Pokud si člověk žádá přesvědčivé zhodnocení tohoto pozoruhodného nástroje a má zájem provádět vlastní pozorování, je nezbytné, aby se astrologií začal seriózně zabývat, a sice buďto jako klient zkušeného a kovaného astrologa anebo, ještě lépe, vlastním studiem. Zájemce, kteří se chtějí tímto oborem vážněji zabývat, bych rád odkázal na práce věci znalých odborníků, zvlášť však na dílo Roberta Handa a Richarda Tarnase. Robert Hand napsal skvělou knihu zaměřenou na pochopení významu tranzitů planet (Hand 1976) a mistrovské dílo Richarda Tarnase "Passion of the Western Mind" (Vášeň západní mysli) (Tarnas 1991) analyzující vývoj evropského myšlení od předsókratovského období až po post-moderní dobu má své pokračování v díle nazvaném "Psyche and Cosmos (Psýché a Kosmos), které s nesmírnou pečlivostí dokumentuje astrologické souvislosti, jenž doplňují jeho předchozí práci (Tarnas, v tisku). Další Tarnasova kniha Prometheus the Awakener (Prométheus buditel) (Tarnas, 1995), která zkoumá archetypální význam planety Uran, je výbornou ukázkou svědčící o jeho přístupu k archetypální psychologii a astrologii. Základní referenční systém používaný v astrologické práci kalkuluje se vzájemnými úhlovými vztahy mezi deseti nebeskými tělesy (Sluncem, Lunou a osmi planetami) zaznamenanými v nativním horoskopu (aspekty) a úhlovými vztahy mezi nativním postavením těchto desíti těles a jejich pozicí v libovolném konkrétním čase (tranzity). Kromě toho významnou úlohu sehrávají také vztahy těchto těles k systému souřadnic, zejména k osám ascendent/descendent a zenit/nadir. Hovoříme zde o koncepčním rámci a referenčním systému, který se vyznačuje nesmírnou složitostí, proto není ani možné v kontextu tohoto referátu předložit k tomuto fascinujícímu tématu případnou obhajobu anebo podat vyčerpávající vysvětlení. Navíc předpokládám, že mnozí čtenáři mají o astrologii pouze povrchní znalosti a mnozí další nemají žádné. Tudíž, tento úkol si budu muset ponechat na některou z příštích publikací věnovanou konkrétně tomuto tématu, kterou se nám, jak doufám, podaří společně s Richardem Tarnasem někdy zpracovat. Nativní horoskop, nebo-li radix, představuje dvourozměrný obraz situace na obloze zachycující okamžik narození jedince. Jedná se o kruh, který je rozdělen horizontální a vertikální osou na čtyři kvadranty. Obvod tohoto kruhu se dále dělí na 360 stupňů a dvanáct třicetistupňových úseků, z nichž každý náleží k jednomu z dvanácti znamení zvěrokruhu. Toto vše tvoří pozadí, v jehož kontrastu horoskop znázorňuje postavení planet i jejich vzájemné úhlové vztahy. Planety zastupují základní archetypální principy nebo síly a jejich vzájemné úhlové vztahy, nebo-li aspekty, odráží vlivy, jenž mezi těmito archetypy působí. Astrologie pracuje s deseti "planetami", neboť tento výraz aplikuje také na Slunce a Lunu, což odpovídá původnímu významu řeckého slova planetes, - "tulák", jinými slovy jedná se o nebeské těleso, které se pohybuje po vlastní trajektorii, aniž by sledovalo celkový pohyb oblohy. Astrologickým znamením, podobně jako planetám, se přiřazuje určitá archetypální energie. Zvláštní význam mají čtyři body, v nichž se souřadnice dotýkají obvodu kruhu, které se nazývají ascendent, descendent, střed nebe nebo-li zenit a hlubina nebe nebo také nadir. Planeta, která v okamžiku zrození vychází nad horizontem, se v horoskopu objeví v blízkosti ascendentu, další, která se nachází přímo nad hlavou zrozence, bude zaznamenána u středu nebe a pokud některé nebeské těleso právě zapadá pod horizont, zakreslí se u descententu. Planeta, zaznamenaná na spodní části horoskopu, se nachází přímo pod našimi chodidly v té části oblohy, kterou nemůžeme vidět. Objeví-li se planeta v okamžiku jedincova zrození v úzkém orbisu od těchto čtyř bodů, má podle mínění astrologů i odpovídající archetyp zvlášť silný vliv na život tohoto jedince. Zastavme se na chvíli u vlastností archetypů, které se spojují s jednotlivými planetami a jejich specifickými energiemi a začněme nejdříve u obou světel - Slunce a Luny. Slunce vyjadřuje ústřední princip životní energie a osobní totožnosti, světlé podstaty osobnosti nebo vědomého já. Řídí vůli jedince i jeho tendenci vystupovat jako samostatné individuum. Archetypální energie Slunce má mužskou nebo-li jangovou podstatu, tudíž Slunce může poukazovat na důležité mužské postavy objevující se v životě zrozence. Archetypy jakýchkoliv planet, jenž utváří významné aspekty se Sluncem budou mít zvlášť výrazný vliv na život i charakter zrozence. Oproti tomu Luna symbolizuje ty části osobnosti, které jsou vědomému egu ukryty, tedy určitou hlubokou matrici a psychosomatickou složku vlastního já. Úzce souvisí s emočně a instinktivně reaktivními aspekty osobnosti a psýché, jichž si nejsme vědomi. Tento archetyp poukazuje na souvislost s ženským nebo-li jinovým principem, s raným dětstvím a vztahem mezi matkou a dítětem, důležitými ženskými postavami objevujícími se v průběhu života a odkazem předků. Archetypy planet, které s Lunou vytváří důležité aspekty by měly mít v životě jedince zvlášť velký význam, což se má projevit v oblastech života, jímž vládne právě Luna.

Marie-Louise von Franz Sen a smrt 3

2. dubna 2009 v 10:46 | *L*
Kapitola 5 Smrt jako hrozivý nebo pomáhající "jiný"
Blížící se smrt bývá často znázorněna obrazem zločince - tzn. jako něco, co náhle a jako cizí vtrhne do dosud obvyklého chodu života.
První sen v analýze bývá často prorocké povahy - takřka symbolicky předjímá nadcházející vývoj, jenž se v nevědomí připravuje.
V mytologii mnoha národů je smrt popsána jako mužská nebo ženská postava.
ještě častěji než hrozivý "jiný" v lidské podobě bývá smrt představena jako vlk nebo pes. Germánská bohyně Hel je sestra vlka Fenrise, jemuž odpovídá řecký Kerberos, syn hada Echidny.
Pes je mytologicky také často líčen jako léčící a ochraňující průvodce do zásvětí. Anubis, egyptský bůh se šakalí hlavou, je vlastním poskytovatelem vzkříšení, a v aztécké víře vrací žlutý nebo červený pes Xolotl mrtvé, kteří se již ocitli v zásvětí. zpátky do života. Také v Indii se Šiva, ničitel a bůh smrti, jmenuje "Pán psů". Bohyně smrti Nehalennia byla zobrazována spolu s košem jablek (=plody!) a s vlčákem; a Vergilius říká v Aeneidě, že pekelný pes Kerberos je vlastně země, jež požírá mrtvá těla. Smrt také mohou představovat hadi a ptáci.
Psychologicky může první setkání s bytostným Já vykazovat všechny ty negativní vlastnosti, jež jsou zpravidla charakteristické pro nepřipravené střetnutí s nevědomím. Smrt a bytostné Já, tzn. obraz Boha, nejsou de facto rozlišitelné.
O duchu Mercuriovi se často v alchymistických textech říká, že má na sobě všechny barvy (omnes colores). Hra barev (cauda pavonis) se v alchymistickém procesu objevuje po černi (nigredo), tzn. že tedy po průchodu černí také ještě bude život.
Z psychologického hlediska je zmíněný hrozivý zločinec spíše všeobecným obrazem osobní "druhé poloviny duše" umírajícího, zatímco v zmíněných postavách Herma, ďábla, indického boha smrti Jamy nebo anděla vystupuje spíše v nadosobním aspektu symbol bytostného Já. Tyto aspekty, viděno psychologicky, do sebe vzájemně plynule přecházejí, naproti tomu kulturně specificky jsou popsány velmi rozličně.
Podle mé zkušenosti vystupuje do popředí hrozivý, děs probouzející aspekt onoho "jiného" zvláště tehdy, jestliže snící dosud nemá žádný vztah ke smrti nebo ji neočekává. Zosobněná smrt je vlastně bůh nebo bohyně, kteří člověku přinášejí smrt, a čím méně je mu tato temná strana božství známa, tím více ji pociťuje jako negativní.
Hermés je tím, kdo vykládá a řídí sny, je zprostředkovatelem v kontaktu s obsahy nevědomí.
Dosud neznámý aspekt vlastní duše přichází k umírajícímu, aby ho převedl na druhou stranu. Zda jde o muže nebo ženu, animu (u ženy anima) nebo bytostné Já, tedy patrně není důležité. Pokaždé se jedná o zosobnění dosud neznámého nevědomí. Proto se smrt objevuje v mytologiích celého světa personifikována jak mužsky, tak i žensky.
60letý muž zemřel na plicní onemocnění - poslední sen:
Opustil pěšky nemocnici a šel ke staré městské bráně, která ve středověku představovala hranice města. Tam potkal C.G.Junga (ten byl již ve skutečnosti mnoho let mrtvý). Jung byl vládcem v říši mrtvých. Řekl mu: "Teď se musíš rozhodnout, jestli chceš ještě žít dál a pokračovat ve své práci (byl uměleckým malířem), nebo jestli chceš své tělo opustit." Pak viděl, že jeho nemocniční lůžko bylo zároveň malířským stojanem.
48hodin po tomto snu v pokoji zesnul. Tento sen jako by chtěl říci, že je důležité setkat se se smrtí vědomě, že se člověk takřka musí rozhodnout pro a proti. To, že nemocniční lůžko bylo totožné s malířským stojanem, jako by vypovídalo, že snící má teď své tvůrčí úsilí koncentrovat na své umírání, tak jako dříve na malbu. Společníkem přinášejícím poučení je zde Jung, k němuž snící choval velkou úctu a na něhož projikoval obraz bytostného Já.
Velmi často je ten jiný znázorněn jako již zemřelý příbuzný (často matka), manželský partner nebo nedávno zemřelý známý. Tento případ je tak četný, až vedl k základní představě spiritistů, že člověk je odváděn právě zemřelými, kteří mu pomáhají přizpůsobit se zásvětním podmínkám.

Kapitola 6 Průchod ohněm a vodou
Motiv, kdy substance jsou "zkoušeny" v ohni a kdy "dítě" nebo to nesmrtelné se zrodí "z mateřského těla ohně", se objevuje i ve snech moderních lidí.
Sen muže:
Viděl vzrostlý les plný zeleně, ještě vůbec ne podzimní. Lesem se však divoce šířil požár a úplně ho zničil. Pak šel spálenou krajinou. Všechno bylo černé, zuhelnatělé a v popelu, ale uprostřed ležel velký, kulatý červený pískovcový kámen, který nevykazoval žádné stopy požáru. Snící si myslel: "Tady toho se oheň nedotkl, dokonce ho ani nezačernil." Pocítil z toho velkou radost.
Sen popisuje všeničící požár, který hubí "vegetativní" život. Tento obraz lze chápat jako symbolizaci zmaru těla, které ničí bující rakovina. Navíc se nabízí i význam, že psychická intenzita (to oheň znamená ve většině obvyklých snů) se natolik stupňovala, až ničí tělesný život. To připomíná již zmíněný motiv světelného ohně. u Šimona Mága: světový oheň zničí viditelné části stromu světa - kromě jeho plodu, "duše".
Oheň zničí všechnu vegetaci, ale na konci zůstane něco nezničitelného, červený kámen, který nebyl ohněm poznamenán. Červený kámen je v alchymii známým symbolem - kámen mudrců, tzn. lapis, je "pyramichos" - "odolný vůči ohni".
Ohnivé zásvětí je uvedeno v Knize Henochově (2.-1.stol. př.n.l.)
Oheň sám je symbolem psychické energie. Symbolizuje ono neznámé, jež se ohlašuje v pudech, přáních, chtění, afektu, pozornosti, pracovním výkonu atd., včetně různých stupňů jejich intenzity.
Alchymistická symbolika ohně podle mého názoru naráží na intenzitu energie, jíž se vyznačuje netělesná psyché. Můžeme si představit, že tato reinkarnovaná část duše v procesu umírání odnímá svou energii části inkarnované, a tím se nabíjí k vyšší intenzitě. Silné stavy vzrušení, do nichž někteří umírající padají, by v tomto pohledu odrážely boj duševní energie (oheň - afekty, emoce) dosud upoutané v těle s energií, jež tělu uniká, tedy zintenzivnění psychického života. Zdá se, že v případě násilné smrti (vražda, sebevražda) dochází dokonce k opravdovým "výbušným účinkům".
V případě sebevraždy není "životní energie" spotřebována přirozeně až do svého konce, takže smrt působí jako náhlá exploze, jež nebezpečně zasahuje okolí. Exploze není, jak známo, nic jiného než náhlé uvolnění silných energií.
Zatímco zásvětí bývá v mytologiích líčeno na jedné straně jako "ohnivé" v pozitivním nebo negativním smyslu, existuje na druhé straně ještě více svědectví, jež vykreslují vzkříšení mrtvého jako znovuzrození z vody. Přitom jsou v alchymii a egyptských představách světa mrtvých oheň a voda někdy výslovně kladeny sobě naroveň.
Voda se podle M.Nincka týká "nočních stavů duše" - tedy snu, extáze a vytržení - tzn., že je v naší terminologii obrazem kolektivního nevědomí.
Ve svém významu - jemuž odpovídá Nun, pravody, z nichž povstalo stvoření - je tato voda, která je zároveň ohněm, symbolem kolektivního nevědomí. Voda přitom spíše představuje aspekt matrice obrazů a symbolických vhledů, oheň naproti tumu jejich emocionální kvalitu.
Oba zmíněné aspekty nevědomí se rovněž objevují v prožitcích umírání zaznamenaných R.Moodym a J.Ch.Hampem. Líčení pacientů jsou často poznamenána hlubokým uchvácením, ať už stavem blaha, nebo trýzně, a dotyční pakovaně zdůrazňují, že se jim nedostává slov k dostatečnému vylíčení prožitého, že se jedná o nevýslovnou emoci (= oheň).
Na druhé straně líčí tyto prožitky často jakési proudění světla, barev, obrazů, tónů, jež však jednotlivě nejsou uchopitelné - to se podobá spíše vodnímu aspektu nevědomí.
Podle výpovědi alchymistických textů by však toto bylo teprve úvodní stadium, po němž následují další důležité proměny. Je to první osvobození od tělesných pout, od přání a tužeb já, od onoho úzkého světa, do něhož nás během života uzavírá naše centrálně vázané vědomí.

Kapitola 7 Obětování nebo "zpracování" starého těla
Dříve než se mohou duch a duše vrátit do těla, musí tělo podle výpovědi Komariova textu projít proměnou. Nejprve se zdá, že přijde něco jako rozklad nebo obětování starého těla, jež je "mučeno" nebo "zkoušeno ohněm" atd.
V příliš mladistvé, sexuálně roztoužené stránce můžeme vidět identifikaci s tělem a jeho impulzy - stránku, jež je pro mladého člověka typická. V jistém smyslu by pak oběť také byla obětováním těla. Obětovat však znamená: něčeho se vzdát ve prospěch nadřazené instance, většinou boha nebo bohů. V podstatě jde o to vzdát se jáské sebestřednosti.
"Obětování" těla ve smyslu jeho zbožštění nacházíme rovněž v egyptském rituálu provázejícím mumifikaci. Mumie je v egyptském pojetí proměněna v "oslaveného": je to alchymistický proces zbožštění. Tělo mrtvého se stane množstvím bohů, které je však v obraze boha slunce také jednotou všech bohů. Převedeme-li to do jazyka psychologie, tělo mrtvého se promění v obraz kolektivního nevědomí a v jeho jednotící aspekt, v bytostné Já. S tímto oslaveným tělem se potom podle egyptského názoru sjednocují ka (=stín, dvojník) a ba (=duchovní individualita) mrtvého v nerozdělenou jednotu. Vzkříšení je tak sjednocením individuálního bytostného Já s kolektivním bytostným Já, zároveň však také přijetím a připojením těla v proměněné formě.
Sen o zvláštním božském úkolu (mírně sadistickém)
Když E.Edinger rozvádí alchymistický motiv rozdělení na části, domnívá se, že ruce představují nástroj našeho vědomého chtění a jednání. Odstranit je znamená zbavit já moci, tedy podle Junga !porážku já". Útvar, jenž pak vznikl, šestiúhelník, je obrazem bytostného Já, snad také primitivní masky, jež představuje "boží tvář". Šest znamená obecně v symbolice čísel sjednocení protikladů. Pro nás je zde opět důležité obětování fyzického člověka jako nositele jáského chtění. Tím se totiž čloěvk nebo jeho ruce, tzn. jeho aktivita, stává nositelem bytostného Já.
V bitvě byl zabit kouzelný kůň. Já s sebou musel po mnoho let nosit jeho vnitřnosti, až kůň nakonec ožil, sežral své vnitřnosti a já na něj mohl vsednout.
Sen s koněm představuje sjednocení s dlouho postrádanou animální duší. Tím vzniká zvláštní vnitřní stav, nevědomé myšlení, jež vám dává schopnost vnímat přirozený rozvoj ducha v jeho vlastní oblasti. Můžete ten sen pojímat jako přirozenou následnost myšlenek v nevědomí nebo jako anticipaci posmrtného života. Jinými slovy to znamená, že v koni (=animální duše v těle) je vlastně skryt život archetypových duchovních obrazů a idejí a obětováním a nošením oběti (srov. Mithrovo nesení býka) se tento skrytý duchovní aspekt tělesné duše, tzn. kolektivního nevědomí, stává zakusitelným. Jde o duchovní život, jenž patrně existuje i za smrtí.
Myšlenka, ž jednotlivé části těla lze přiřadit k určitým bohům (=archetypům), se nachází velmi bohatě vytříbená na Dálném východě. Každý orgán, ba každá nejmenší část těla má své božstvo, jež je popsáno také jako "nejvyšší úředník" nebo "funkce" dané části. Jestliže božstvo svůj orgán opustí ("odejde"), ten přestane komunikovat a rozpadá se.
Orgány jsou také sídly tzv. nebeských pocitů, nebesy určovaných pocitů, jako je zalíbení a znelíbení, smutek a radost, podobně jako spatřujeme příčinu určitých základních nálad v planetárních konstelacích. Srdce je v této hierarchii monarchou, z něhož pramení duch a jasnost, plíce jsou sídlem úředníka pro řád a členění, játra pro strategii a plánování, žluč pro rozhodování a souzení, tlusté střevo pro nauku správných cest, transformaci a změnu, ledviny pro výkonnost atd. Tato "sídla úřadů" jsou totéž jako souhvězdí v makrokosmu.
V každém orgánu také žijí určitá symbolická zvířata. Bílý tygr v plicích, želva a had ve žlučníku, drak v játrech, fénix ve slezině, červený pták v srdci a bílý dvouhlavý srnec v játrech. Všechny tyto bytosti lze přímo vnímat vnitřním pohledem.
Rovněž tibetská medicína a indický tantrismus znají podobné představy.
Psychologicky se tak v projekci na jednotlivé části těla zjevuje to, co dnes nazýváme archetypy kolektivního nevědomí. Možná je to ovšem více než jen projekce. Dnes víme, že např. sny o hadech a hmyzu často souvisejí s poruchami sympatického nervstva. Je tedy možné, že určité archetypy jsou speciálně nějak spojeny s určitými tělesnými funkcemi nebo oblastmi; zde se ještě nachází neprozkoumaná oblast hlubinné psychologie.
Na Západě tyto názory, byť i méně systematizované než na Východě, nacházíme v medicíně ovlivněné astrologii.
Tělesné orgány jsou při mumifikaci v Egyptě přiřazeny zvláštním bohům, tzn. psychologicky různým archetypům kolektivního nevědomí. Tělesné vědomí jako by se ve smrti rozpadalo, tak jako se mrtvý při obřadu mumifikace nejprve rozplývá v pravodách Nun. Při pohřebním rituálu je pak ovšem vykonán další krok. Zbožšťelé (=oslavené) tělo je opět složeno v novou jednotu - znovu sjednoceno se slunečním bohem Re a ostatními částmi duše.

Kapitola 8 Nestálá jáská identita, multiplexní duše a jejich "fixatio" v "plodu"
V mnoha zprávách vypráví člověk, který přežil, o všech svých zkušenostech ve formě já, přičemž ono já se zdá totožné s obyčejným já jeho všedního života. Vůči tomuto všednímu já pak vystupuje "hlas" nebo "vnitřní přítel", kteří se dají vykládat jako zosobnění bytostného Já ve smyslu jungovské psychologie.
Připomíná to ideu Šimona Mága, že "plod" stromu života přežije jeho zničení. Toto nové já se zdá jakousi "žitou kvintesencí", jež zároveň znamená závěr. Plod světového stromu, který přečká smrt, je obrazem Boha v lidské duši - v jungovské terminologii bytostným Já. Motiv "plodu" se objevuje i v moderních snech.
Stará nemocná švestka nečekaně nese na jedné větvi množství plodů. Na konci jedné větévky se dokonce nacházejí dva zlaté plody. Plný radosti ukazuji ten zázrak své dceři a synovi.
V alchymistické tradici je lapis často líčen jako plod slunečního a měsíčního stromu, jako konečné oslavení žitého života, jejž představuje strom. Zdá se dokonce, že tento "plod" nebo tento "konečný výsledek" dále působí v kolektivním nevědomí.
Zásvětní "plod" často bývá popisován jako kámen, zlatý plod, diamantové tělo, tzn. něco statického a uzavřeného, zatímco ještě v dočasnosti žijící já se spíše prožívá jako "plynutí" představ. Tím, co ve smrti podle Jungovy zprávy jako by odpadalo, jsou očekávání, přání, tužby, obavy atd., tzn. afektová emocionální vztaženost k budoucnosti. Zůstane jen to, co bylo a je.
Když můj srdeční tep vysadil, připadalo mi to do jisté míry tak, jako bych byl kulovitý míč, nebo snad také kulička - jako brok - na vnitřní straně toho míče. Ale přesně to popsat nemohu.
Tento obraz je obzvláště pozoruhodný, protože se zdá, že popisuje "správný" vztah k bytostnému Já jakožto části, jež je zároveň jedno s celkem. Je to vztah já a bytostného Já, který se jungovská hlubinná psychologie snaží ustavit u každého analyzanda. Jestliže se totiž já plně identifikuje s bytostným Já, trpí inflací, jestliže se bytostné Já příliš vzdálí, utápí se v "očekáváních, obavách a touhách" a ztratí se ve světě. Výše uvedené příklady ilustrují zvláště nestálý paradoxní vztah "očištěného" já s bytostným Já.
S opadnutím afektů, tužeb a emocí zaniká mnohé z toho, co nazýváme "lidským teplem". To lze někdy pozorovat již na umírajících, kteří reagují zvláště "vzdáleně" a "odloučeně", jako by již žádné lidské vztahy neplatily.
Podle zkušeností po několika týdnech nebo měsících (po úmrtí) se spojení živých s mrtvými stane nepřímým nebo se úplně přeruší, ačkoliv se zdá, že jsou možná i spontánní opětovná setkání. Pocit přítomnosti je však skutečně v této době přerušen. Kontakt není bez nebezpečí, neboť vědomí žijícího se příliš zaplétá do zásvětního stavu, z čehož vzniká nevědomost a disociační fenomén.
Jsou zkušenosti, jež poukazují na to, že mrtvý se do jisté míry zaplétá do fyziologie (nervus sympathicus) živého. Z toho mohou pravděpodobně vyplývat stavy posedlosti. Každopádně se zdůrazňuje, že světy živých a mrtvých by se neměly příliš přibližovat, že jsou si nějak navzájem nebezpečné. Zvláště sféra přání, pocitů a afektů se zdá v zásvětí naprosto změněná.
Já člověka v komatu zdánlivě ztrácí spojení nejen s hrubohmotným tělem, ale předně také se sférou afektů a emocí (strachy, přání, touhy).
Také Jung mluví v souvislosti se zásvětím o zvláštním ustání lidského tepla, na jehož místo nastoupí něco jako "objektivní vztah". "Na citové sounáležitosti záleží lidem všeobecně velmi mnoho. Avšak tato sounáležitost stále ještě obsahuje projekce, a ty je třeba stáhnout, abychom dospěli k sobě samým a k objektivitě. Objektivní poznání tkví za citovou vztažeností; zdá se, že je ústředním tajemstvím. Teprve skrze ně je možné skutečné coniunctio.
Většina přírodních národů učí, že člověk má různé duše (nejen jednu), jež se po smrti často úplně oddělí. Jednu duši etnologové označují většinou jako "jáskou nebo volnou duši". Ta se považuje za střed myšlení, přebývá v hlavě nebo v srdci a po smrti dále existuje v zásvětí. Další duše, tzv. "obrazová duše", je jakýmsi "zrcadlovým obrazem"; zjevuje se také ve "stínu" člověka; ona je tím, co se aktivně objevuje ve snech, vizích a bezvědomí. Tato duše rovněž žije jako duchovní princip po smrti dál.
Další je jakási "životní duše" nebo "duše dechu". Ta představuje životní sílu a je příčinou života organismů; je "tělesnější než obrazová duše". Podle pojetí některých národů žije i tato duše dál - ale na jiném, často spíše podsvětním místě - nebo zaniká.
Rozdělení na dvě složky bytosti je rozšířené nápadně nejvíce, přičemž se vychází z představy jedné duše spíše duchovní, volnější (ne zcela inkarnované) a jedné spíše tělesné. Z pohledu hlubinné psychologie by nicméně oba druhy duše byly aspekty jedné psychické celosti, bytostného Já. Zdá se tedy, jako by bytostné Já, to božské v člověku, mělo dva aspekty - jeden neinkarnovaný, nadčasový a věčný, a jeden "demiurgický", působící v látce těla.
Jung pozoroval u lidí krátce před smrtí oddělení dvou částí: Jestliže došlo k odloučení a pacient dále žije, pak téměř s jistotou musíme očekávat jistý úpadek charakteru, neboť vyšší a podstatné části duše již tělo opustily. Ale nižší člověk žije dál s tělem a není nic jiného než život těla.
často j to tak, jako by bylo přítomno dvojí vědomí: povrchní, ke všednímu prožívání obrácené vědomí, jež nemá žádné tušení o blížící se smrti a dokonce ještě kuje pozemské plány do budoucna, a hlubší, vážnější vědomí, jež se čas od času ukazuje v prohozených poznámkách, z nichž vyplývá, že umírající si je blížícího se konce vědom a připravuje se na něj.
Tímto "hlubším vědomím" je pravděpodobně bytostné Já.
Známý taoisticko-alchymistický text, Tajemství zlatého květu, se váže k tomuto velkému Dílu.
"Tělo" schopné přestát smrt by podle toho bylo, přeloženo do psychologické řeči, vytvořeno ze všeho toho, co si člověk v sobě uvědomil z kolektivního nevědomí. To, co naše všední já celý den myslí, dělá, cítí, atd., proudí do vnějšího světa a nakonec se to ztratí. Kde však do našeho života vnikne něco významného (což je poznatelné podle silné emoce), existuje pro nás šance uvědomit si archetypový (tzn. duchovní) smysl.
Afekty a emoce, jež náleží k tělesné duši, by tak neměly být potlačovány a "překonány" (jak to doporučují některé křesťanské nauky), ale člověk by se s nimi měl konfrontovat a hledat za jejich vnějším zjevem "touhy" nebo "chtění jednat", jejich hlubší smysl. To je nakonec smysl kříže nebo ukřižování; totální přetrpění konfliktu mezi vášněmi a jejich duchovním smyslem. Tento duchovní smysl se však zjeví jen tehdy, jestliže se člověk konfliktu bezvýhradně postaví. Pak nastane proměna (člověk ji nemůže "udělat"), jež vede ke sjednocení protikladů. Z ní vznikne "oslavené tělo" přetrvávající smrt, jež alchymisté nazývali svým "kamenem".

Kapitola 9 Vlastní vzkříšení jako opětovné sjednocení odděleného v Kameni
Důležité je zde to, že opětovné sjednocení duše a těla už není sjednocením protikladů, neboť tělo již není "tělo", ale stalo se také psyché, jednou přirozeností. Je to tedy tělesná duše, která je asimilována a integrována, nikoliv hrubě materiální tělo.
Výklad Komariova textu:
Co vznikne na konci, je mimo jiné označeno jako "andrias", jako socha, něco pevného, a zároveň jako "smrtící" elixír, tzn. vlastně farmakon: jed, lék, jenž proniká vším pevným.
Vlastní děj vzkříšení v tomto textu spočívá v opětovném sjednocení ducha (=pneuma), duše (=psyché) a očištěného, případně zbožštěného nebo oslaveného těla. Zbožštěné tělo je zprvu ještě relativně mrtvé, případně nepohyblivé, dokud se s ním opět nesjednotí ba a ka. Pak teprve se mrtvý stane "oslaveným", ach, jenž opět získal celý život.
Duše ba byla v Egyptě volně pohyblivou částí lidské duše, neupoutanou na jedno místo. Měla podobu ptáka, což zdůrazňuje její pneumatickou přirozenost, bývala však znázorňována rovněž jako hvězda nebo v lidské podobě. V hieroglyfu hvězdy je podtržena její příslušnost k nebeské sféře.
Ba představuje dosud nevědomou individualitu člověka, jádro jeho nejvnitřnější bytosti ("dno duše" u křesťanských mystiků). Zjevuje se jako "vnitřní hlas" a je zároveň kvintesencí vnitřního člověka a božskou coincidentia oppositorum. Na rozdíl od ba se duše ka (většinou překládáno jako "stín") zdá spojena spíše s životní silou, potencí a obratností člověka. Je to druh dvojníka, jenž obyčejně přebývá v těle a po smrti je takřka "chycen" do sochy mrtvého.
Ka - stínová duše, jež představuje i vitalitu člověka (v římském pojetí připisovanou géniovi) - zůstává spjatá s podsvětím, přičemž se zdržuje v blízkosti mumie nebo sochy mrtvého, zatímco ba může provázet slunečního boha i v tomto světě na jeho cestě po denním nebi, nebo je znázorněna "nikdy nezapadajícími" cirkumpolárními hvězdami.
Celý znovu oživlý mrtvý se v egyptských textech často označuje jako ach (zářící, oslavený).
Kořeny se týkají duchovního vývojového procesu, jenž pokrývá delší časové období, než jaké vymezuje doba jednoho lidského života. Na tento proces "je jednotlivý člověk napojen jako květy a plodenství na svůj rhizom" (podzemní kořenový systém pozorovatelný zvl. u hub).
V buddhismu posvátný objekt - stúpa - byl považován za kamenné náhradní tělo zemřelého Buddhy; stúpa je trojrozměrná mandala. Kámen tedy může být domem nebo chrámem a hrobem.
Jungův sen 2 měsíce před smrtí:
Z neznámého místa šel ke "své" věži v Bollingenu, jež byla celá ze zlata. Držel v ruce klíč a nějaký hlas mu říkal, že "věž" je teď dostavěná a on se může nastěhovat. Uvědomil si nápadnou osamělost - kolem nebylo ani živáčka - a absolutní ticho toho místa. Pak spatřil mořský břeh. Samice rosomáka učila své mládě plavat ve vodě, což samo ještě neumělo.
Od té doby, co si Jung postavil věž v Bolligenu, měl často sny o tom, že v zásvětí nebo "na druhém břehu moře" stojí přesná replika jeho věže. Zvláštní je zvířecí motiv na závěr. Asi to znamená, že jako matka příroda své děti přizpůsobuje a uvyká životu prostřednictvím instinktů, pomůže i nám nějaký "instinkt" přizpůsobit se změněným podmínkám v zásvětí.
"Věž" byla pro Junga už ve své pozemské formě nádobou většího vnitřního člověka či bytostného Já.
kov se týká, jak Jung podtrhuje, jakéhosi cizího chladu, jímž se tento symbolický tvar (sloup - falus) vyznačuje. Ukazuje na jeho vzdálený původ v oblasti anorganické hmoty, podobně jako to platí i pro alchymistický "kámen".
Odedávna kladli mnozí alchymisté "kámen" na roveň s Kristem. Je však u nich - jak Jung ukázal - patrný mnohem užší vztah ke hmotě těla, jde o cosi opravdu božského, o čem se domnívali, že je skryto v kosmické hmotě. Jelikož se Kristus "stal tělem", je možná analogie s kamenem. Ten však je inkarnován v každém člověku a může být každým vyroben, tzn. vnitřně uvědoměn. Tak vlastně alchymistický "kámen" neznamená Krista, nýbrž je symbolem kompenzujícím Kristovu podobu.
Zelené zlato je živá kvalita, kterou alchymisté viděli nejen v člověku, nýbrž i v anorganické přírodě. Je to výraz pro životního ducha, ´duši světa´ (anima mundi) a pro ´Syna makrokosmu´(filius macrocosmi), Anthrópa, jenž oživuje celý svět. Tento duch se rozlévá až do anorganické přírody, je přítomen i v kovu a kameni.
Kříž znamená utrpení v protikladech.
Sen umírající 80leté ženy (těsně před smrtí):
Viděla kříž, z jehož středu zářil safír. Ten sen na ni měl velmi uklidňující účinek. Cítila, že se to týká nebeského života.
Také zde asi kříž znamená sjednocení všech protikladů. Safír se podle středověké tradice považuje za "základní kámen" nebeského Jeruzaléma a za kámen Kristův.

Kapitola 10 Dechové tělo a jeho varianty
U mnoha národů převládá pojetí, že "duše", ať už je to cokoliv, má po smrti jakési dechové tělo. Jde zjevně o archetypovou představu, pro jejíž aktuální existenci však dosud kromě parapsychologických zpráv nemáme téměř žádné doklady.
Vrstva "jemného těla" je pravděpodobně ta, jež se nám představuje jako zevnitř prožitá, tzn. jako introspektivně vnímaná, jako psyché. Každý může prožít, jak emoce vystupují vůči subjektivnímu já zcela objektivně, tzn. od něj odděleně. Člověk přitom má pocit, jako by vystupovaly z nitra těla. "Jemné tělo" by v tomto případě bylo částečně tím, co Jung jinak označil jako "objektivní psyché", případně by se jako "objektivní psyché" někdy zjevovalo ve formě dechového těla.
Zintenzivnění psychického faktoru, tzn. vzrušení, činí tělo takřka "neskutečným", dokonce i přesto, že vylučováním adrenalinu jsou smyslové aktivity těla vystupňovány.
Pro naši souvislost je důležitá skutečnost, že v novoplatónských, hermetických a alchymistických názorech i názorech některých islámských mystiků se tělo a duše nejeví jako nesouvisle oddělené, nýbrž jsou popsány jako množství oblastí, které jsou zčásti kontinuálně spojené a jen částečně oddělitelné. Alchymistická tradice se v rámci tohoto myšlenkového světa ve filozoficko-náboženském ohledu vyznačuje tím, že spíše zdůrazňuje ono kontinuální mezi těmito duševními aspekty. Zároveň v ní převládá idea, podle níž alchymistické Dílo směřuje ke sjednocení těchto aspektů, a sice s co největším začleněním "vrstev" blízkých tělu.
"Astrální tělo" tak autoři nahlížejí jednou spíše jako pomíjivé, jindy jako nepomíjivé. Týká se zjevně toho, co bychom dnes nazvali kolektivním nevědomím.
Jung: "Vztahuješ se k nekonečnu, nebo ne? To je kritérium života člověka. Jen když vím, že nekonečné je to podstatné, nezakládám svůj zájem na nicotnostech a na věcech, které nemají rozhodující význam. Když to nevím, pak naléhavě trvám na tom, že něco na světě znamenám kvůli té nebo oné vlastnosti, kterou chápu jako své osobní vlastnictví... Když chápeme a cítíme, že jsem už v tomto životě napojeni na nekonečno, mění se naše přání a náš postoj.
Podle toho má to neomezené a nevědomé smysl jen potud, jestliže je připojeno k vědomí. Jinak je takřka "ztraceno v sobě". Zdá se, že jen to, co ze sebe člověk vědomě udělal, bere s sebou do zásvětí jako "plod", a nejen to - tento plod zřejmě vyvíjejí v zásvětní "pokladnici" nebo "knihovně" nebo "obilné sýpce" další pozitivní působení.
Astrologická souhvězdí představují to, co nazýváme archetypy kolektivního nevědomí. V nativním horoskopu je zachycena speciální individuální kombinace archetypových, tzn. kolektivních elementů, obdobně jako jsou ostatně i naše biologické dědičné faktory kolektivní, ale jednotlivě ústí v individuální kombinaci. Kombinace hvězd v horoskopu dalekosáhle zobrazuje individuální bytost, a tím i duševní osud jedince.

Kapitola 11 Nová hypotéza C.G.Junga
Vezmeme-li vážně hypotézu existence "jemného těla", pak je nasnadě, že přechod mezi hrubohmotným tělem (a jeho způsobem energetické manifestace) postupně pokračuje směrem do psychična. Tzn. že to, co dnes označujeme jako fyzikální energii a jako energii psychickou, mohou být nakonec dva aspekty téže energie.
Šlo by zde tedy o formu energie, jež postupně přechází z fyzikálně měřitelného do duševně neměřitelného. "Jemné tělo" by v tomto pohledu bylo formou duše, jež by sice ještě byla blízká tělu, ale ještě by měla jistou minimální hodnotu a časoprostorové rozpětí. Šlo by o způsob prožívání, jejž ovšem již nelze chápat jako fyzikálně hmotný v hrubém slova smyslu.
Myšlenka nemá žádnou kvalitu společnou s fyzickým světem vyjma intenzity, jež může být matematicky rozhodně označena jako frekvence.
Nejčastěji se v uvedeném materiálu objevuje obraz světla. Jung vyslovuje domněnku, že psychická realita by mohla spočívat na supraluminálním stupni frekvence, že by tedy překračovala rychlost světla. V literatuře se nacházejí nesčetné doklady světelných zjevení jako doprovodných fenoménů smrti nebo strašidelných úkazů.
Sen protestantského duchovního několik dní před smrtí:
Ručičky, které se dosud ještě pohybovaly, se zastavily. A teď se za hodinami otevírá okno a dovnitř proudí jasné světlo. Otvor okna se stává branou, světlo zářící cestou. Po této cestě z čistého světla kráčím ven a mizím.
Takové "okno" popisuje alchymista Gerhard Dorn jako "fenestra aeternitas" nebo "spiraculum (vzdušná díra) aeternitatis", jež se adeptovi Dílem otevírá. Adept je tak, podle Jungova výkladu, "osvobozen od dusivého vlivu jednostranného obrazu světa". V církevní řeči byla Maria velebena jako "fenestra evasionis", okno, jež umožňuje únik ze světa.
Architekt Stefan von Jankovic: "... Různé světy byly vytvořeny z různých vibrací, frekvence určují odlišnosti... Proto mohou existovat současně na stejném místě různé světy, neboť vzájemně nekorespondující vibrace se neovlivňují..."
Na určitém prahu zvýšení frekvence jako by ustávaly psychické funkce, jež vytvářejí naše časoprostorové vnímání. Jung neúnavně zdůrazňoval, že určitá část psyché není napojena na kategorie časoprostoru. Je jasné, že k bezčasovým a bezprostorovým vjemům může docházet pouze díky podobnému ustrojení vnímající duše... čímž... je dovolena alespoň pochybnost o výlučné vázanosti duše na čas, nebo ... pochybnost o čase a prostoru... Je bez dalšího jasné, že bezčasovost a bezprostorovost někdy nedokážeme pochopit prostředky naší inteligence.
Na prahu smrti zjevně ustává nejen naše prožívání času a prostoru, ale i spojení psyché s mozkovou činností. V důsledku toho již psyché není extenzita, ale už jen intenzita. Četné zážitky světla na to snad poukazují, neboť světlo je takřka nejzazší hranicí extenzity.
Známý "chlad", studený vítr a dech, jež provázejí zjevení duchů, je třeba odvozovat z toho, že ta zjevení živým odnímají energii (aby se mohla manifestovat).
Fyzik David Bohm: Manifestní, našimi smysly postižitelný svět je svět explicitní; je tím, co naše vědomí vnímá, případně je aktualizován naším pozorováním. "Hmota obecně a vědomí speciálně mají jako společný rozvinutý svět, a přitom oba spočívají ve výše dimenzovaném, do sebe pohrouženém řádu. To, co sledujeme jako pohyb v čase, je vlastně současná přítomnost mnoha fází do sebe pohrouženého řádu." Pozadím této existence, jak říká, je nekonečná zásobárna - moře - energie, jež leží v nejzazší hloubce za a pod naším vědomím rozvinutým v čase a prostoru.
Hypotéza postupného spojování hrubohmotného těla s neinkarnovanou psyché není vyvrácena tím, že příchod smrti se jeví jako něco relativně úsečného. Vždyť u četných energetických dějů vidíme, že při nich existují "prahy", kde nastávají relativně "náhlé" změny: např. při bodu mrazu nebo při začátku vypařování tekutiny. To, že takové prahy existují i v přírodě, ilustrují snad nejlépe tzv. "černé díry", jež byly objeveny v našem vesmíru.
Svět živých a mrtvých, zrcadlově k sobě obrácené, tvoří dohromady celek.

Shrnutí
Sny lidí stojících na prahu smrti ukazují, že nevědomí, tzn. náš svět instinktů, nepřipravuje vědomí na naprostý konec, nýbrž na hlubokou proměnu a na nějak uzpůsobené pokračování životního procesu, jež však prostředky našeho všedního vědomí není představitelné.
Velká nejistota, již
dnes velmi mnoho lidí vůči smrti vědomě nebo nevědomě pociťuje, přetrvává.

Marie-Louise von Franz Sen a smrt 2

2. dubna 2009 v 10:45 | *L*
Kapitola 2 Vegetace: strom, tráva, obilí a květy
Na snovém motivu podupaného obilného pole, jež opět doroste, a na symbolice pšenice a ječmene spjaté s bohem mrtvých Osiridem jsme viděli, že život a umírání vegetace se často objevuje jako symbol smrti a vzkříšení.
Muž krátce před smrtí:
Jsem v krásném uspořádaném parku se starým trávníkem a živými ploty. Na konci zahrady vidím pohyb. Nejprve se zdá, že je to obrovská žába z trávy. Když přijdu blíže, vidím, že to ve skutečnosti je zelený muž z trávy. Pohybuje se jako v nějakém tanci. Je to nádherné a připomíná mi to Hudsonovu novelu: Green Mansions. Dalo mi to pocit míru, ačkoliv jsem ve skutečnosti nedokázal pochopit, co jsem to viděl.
Zelený muž - podobně jako egyptský Osiris - je duchem vegetace. Žába připomíná egyptskou žabí bohyni Heket, která bývala často zobrazována, jak sedí na hlavě mumie. Byla symbolem "znovuzrození". Zelená byla ve středověku považována za barvu Ducha svatého, života, plození a vzkříšení. Je to barva duše světa nebo vše vyplňujícího ducha života.
Vedle trávy a obilí se jako symbol tajuplného vztahu mezi smrtí a životem často objevuje strom. Aspekt života a smrti tak v sobě spojuje již zmíněný symbol stromu u Šimona Mága, sestávající z viditelného a neviditelného světového ohně (= světové energie).
Mladá pacientka umírající na rakovinu:
Byla jsem palmovým stromem, prostředním ze tří palem, Mělo nastat zemětřesení a hrozilo zničení všeho života. Nechtěla jsem, aby mě zemětřesení zničilo.
Strom je zde mateřským symbolem - sen tak líčí odevzdání se "matce přírodě". Jung: "Svět vědomí ustupuje světu vegetativnímu. Strom je obnovující se nevědomý život, který věčně trvá, když lidské vědomí vyhasne.
Strom v alchymistické tradici znamená i symbol alchymického díla (opus alchemicum). Psychologicky symbolizuje proces individuace, tzn. trvalý vnitřní růst k vyššímu vědomí, při kterém člověku "vycházejí" nová a nová "světla".
Dějiny symbolu vůbec líčí strom jako cestu a růst k neměnnému a věčně jsoucímu, které vzniká jen sjednocením protikladů a svou věčnou, již přítomnou existencí také sjednocení umožňuje.
Vegetační symbolika se objevuje i v jednom z nejstarších textů řecko-egyptské alchymie, ve spise Komarios ke Kleopatře pocházejícím z 1.století. Cyklus výroby "filosofického kamene" nebo zlata: je to mandala se 2x4 barvami a procesy. Jde o 4 hlavní stadia: melanosis = černání, leukosis = bělení, xanthosis = žloutnutí a iosis = červenání; dále o 4 operace: 1. taricheia = mumifikace a promývání (promývání popela, práce s ohněm), 2. chrysopoiesis= výroba tekutého zlata pomocí ohně (smíšení s tekutinou a vznik voskového koláče), 3. rozdělení na dvě části a opětovného smíšení bílého a žlutého (dělení na dvě části a smíšení se žlutými a bílými tekutinami), 4. sepsis = druhé hnití, na jehož konci se objeví zlato (druhé hnití a vyjmutí zlata). Tyto čtyři operace se úzce druží se čtyřmi barevnými fázemi.
Pokosení obilí nebo trávy či porážení stromů ukazuje často i ve snech lidí krátce před smrtí na konec.
Lidé mi často vůči útěšným snům namítali, že jde přece jen o sny nesené přáním. Ale nevědomí mívá ve zvyku ohlásit lidem, kteří si dělají o blížíce se smrti iluze, konec velmi drastickým způsobem.
Ve výtvarném umění bývá smrt často znázorňována jako žnec s kosou. Tento výtvarný motiv se odvozuje ze zpodobnění předkřesťanského boha Saturna, který jako bůh žní býval zobrazován se srpem. Ve smrti je něco "posečeno", "poraženo", "rozřezáno". Smrt je brutální událost, jak říká Jung, "vypadá to tak, jako by člověka zabily zlé a nemilosrdné síly... a zbývá ledové hrobové ticho."
Při vzkříšení rostliny "kvetou", jak říká Komariův text. Květin jsou rozšířeným archetypovým obrazem posmrtné existence případně vzkříšeného těla. V tzv. "hodinových hlídkách" Osiridových mysterií dochází ve čtvrté denní hodině k tzv. vegetačnímu vzkříšení (a v návaznosti pak přímo k animálnímu vzkříšení, což - jak se zdá - byl rituál znovuzrození, jímž se obnovovala ka mrtvého). V šesté hodině se pak říká, že nyní mrtvého přijala nebeská bohyně Nut a znovu ho zrodila jako dítě. "Vegetační vzkříšení" je tak prvním stupněm při opětovném oživení mrtvého.
V buddhismu květina odpovídá osvícení. V "Učení o čisté zemi" se květ (bílý lotos) chápe jako symbol člověka, jenž uprostřed svého života zapleteného do vin a zklamání přece "žije v Bohu", ve věčném světle a životě buddhy Amitábhy. V taoistickém čínském textu Tajemství zlatého květu je květ popsán jako "nové bytí", jež se v tichu meditací rozvíjí z temné vnitřní hloubky. Jde o to, co Jung nazývá zkušeností bytostného Já.
V Nepálu se ještě dnes při pohřbu žehem rozhazují po dřevěné hranici rýžová zrna a květiny - aksamitníky (žluté květy!). Zvláštní roli hraje květina zvaná tulasi.
Oranžově žlutý aksamitník je dodnes používán Indiány v Guatemale jako symbol "dušiček" - dne všech zemřelých. Znamená pro ně: slunce, světlo a život.
Rovněž v kultuře středoamerických Mayů byl růst vegetace úzce spojen s kultem mrtvých. "Duše mrtvých měly úzký vztah k růstu rostlin, zvláště kukuřice. Také rostlinám pomáhaly ke znovuzrození.
Často se můžeme v literatuře dočíst, že "vegetační bohové" byli spojeni se symbolikou vzkříšení v tom smyslu, že Osiris, Attis, Tammuz atd. znamenali umírání a znovuoživení vegetace. To je z psychologického hlediska nesprávné. Vegetace představovala psychické tajemství smrti a vzkříšení. Přitom musíme mít na paměti, že všechna vegetace se ve skutečnosti vyznačuje tím, že svůj život čerpá přímo z tzv. "mrtvé" anorganické látky, ze světla, vzduchu, země a vody. Proto je obzvlášť vhodným symbolem zázraku, že z "mrtvé" hrubohmotné látky může přímo vzniknout život.
Na rozdíl od stromu, trávy a mnoha květů má symbol jednotlivé květiny ještě jeden zvláštní význam. Květiny mají většinou tvar mandaly (Buddhův "žlutý květ") a především to z nich činí symbol bytostného Já.
Aktivní imaginace je Jungem objevený způsob meditativního postupu, v němž člověk vede dialog s vnitřními fantazijními postavami.
Ve starém Egyptě byla nesmrtelná duše ba, posmrtná forma existence zemřelého, znázorňována jako pták nebo hvězda. Hvězda symbolizuje věčnou jedinečnost mrtvého, který má jako jedna z milionů hvězd přece svou vlastní jedinečnost.
Kapitola 3 První svatba se smrtí
Znovuoživení "rostlin" (=rud) vodou se v alchymii chápalo jako svatba.
Komariův text: ... Umění alchymie totiž napodobuje narození dítěte, neboť je samo utvářeno jako dítě. A když je toto zrození dokončeno - hle, to je zapečetěné mysterium....
V textu je nový popis sjednocení nejvyššího a nejnižšího ve formě ženicha a nevěsty. Představuje sjednocení psychických protikladů, jež Jung popsal ve svém souhrnném díle Mysterium Coniunctionis: posvátnou svatbou (hieros gamos), jež také jako "svatba se smrtí" představuje obecně rozšířený archetypový motiv.
V Komariově textu je rovněž opsána "extrakce duše". Duše (psyché) při "práci s ohněm" opouští temnou, ohavně páchnoucí mrtvolu, jako "oblak" stoupá vzhůru a vrací se zpátky do těla jako déšť na zemi. Tento návrat je zároveň "posvátnou svatbou": u Komaria svatbou psyché a těla.
Jung zdůrazňuje, že anima se nejprve snaží muže vtáhnout do života, ale ke konci života, jestliže byla integrována, se stává zprostředkovatelkou zásvětí - obsahů nevědomí. Pak přijímá duchovně-náboženský aspekt. Stává se Sofií.
První sen analýzy mladé ženy postižené rakovinou:
Přišla jsem k sumerské věži, k jejímuž vrcholu klikatě vedly velké rampy. Zároveň to byla California State College, jež stojí nad Universitou Jižní Kalifornie. Musela jsem nejprve stoupat k vrcholu věže - děsný rozsudek Boha (=muka). Když jsem dorazila nahoru, shlédla jsem dolů a viděla po celém městě roztroušené budovy ze sumerského, římského, gotického a staroindiánského období. Přede mnou ležela otevřená velká, elegantní kniha, krásně ilustrovaná architektonickými jednotlivostmi těchto budov, jejich vlysy a skulpturami. Probudila jsem se zděšená výškou té věže.
Sumerské zikkuraty představovaly také osu světa spojující nebe a zemi. Ve snu je věž obrazem bytostného Já. Snící tedy zjevně musí dosáhnout mnohem vyššího stupně vědomí, než bude moci zemřít, a musí získat vhled do velkých, neosobních historických aspektů psyché, hodnot kolektivního nevědomí a sekulárních vývojových procesů lidských duchovních dějin.
častěji jsou dochována svědectví, v nichž vystupuje anima, která odnáší muže ke svatbě se smrtí.
Nejkrásnější byla symbolika svatby se smrtí rozvinuta v Persii a - ve svém pokračování - ve středověké perské mystice. Každý člověk, který se inkarnoval na zemi, má (často aniž by to věděl) v nebi anděla, svou Daénu - dceru kosmické Sofie (Spenta - Ármaiti). Daéna je jeho "nebeské já", jeho "imago animae", zrcadlo jeho pozemského obrazu. Je vytvořena z jeho dobrých činů, jež pocházejí z jeho aktivní imaginace, tzn. z jeho dobrých myšlenek. Když člověk zemře, přijde mu po zásvětním mostě Činvató vstříc krásná dívka a doprovází ho. Zjevuje se zesnulému jako jeho vlastní "víra" v tom smyslu, že "ona to byla, která ho inspirovala, ona, jíž odpovídal, ona, která mu šeptala a těšila ho, ona, která ho teď soudí".
Tento archetypový aspekt animy-smrti se i dnes nachází ve snech a vizích moderních mužů, v nichž je anima prožívána buď spíše jako démon, který vleče umírajícího pryč ze života, nebo jako vítaná milenka, která ho odvádí do lepšího světa.
Sen nešťastně ženatého muže 3 týdny před nečekanou smrtí:
Byl se svou ženou v kostele, aby opakovali svatební obřad, ale seděl těsně před bílou neproniknutelnou stěnou. Kněz - muž, kterého znal a hodnotil jako sympatického, ale depresivního a konvenčního - chtěl právě začít s obřadem, když vtom se do kostela vřítila mladá překrásná cikánka, kněze spoutala a vlekla pryč. Planoucíma očima pohlédla na snícího a řekla: "A s tebou už také brzy ztratím trpělivost!"
Záhy na to snící zemřel. Jeho anima byla rozzuřená, protože snící ji nemiloval a celou svou erotickou stránku konvenčně potlačoval. Tak se anima stala démonem smrti.
Artemidóros říká: Snít o svatbě by mohlo znamenat smrt, neboť svatba a smrt "jsou považovány za obrat v lidském životě, a jedno vždy ukazuje na druhé". Erós, Hypnos (Spánek) a Thanatos (Smrt) jsou bratři a často jsou v ikonografii smíšeni.
Anima je u muže velmi úzce spjata s imagem matky. Proto je zde nevěsta zároveň "matka světa" - anima mundi. Je pro mrtvého matkou i nevěstou zároveň.
Motiv smrti při posvátné svatbě patří psychologicky do světa, v němž převládá mateřská bohyně a ženský princip erotu, zatímco v patriarchálních válečnických kulturách se zdá spíše na ústupu.
Kapitola 4 Temná cesta ke zrození a "duch sklíčenosti"
K archetypovým motivům, jež předjímají proces umírání, patří obraz tmavé, úzké cesty ke zrození. Dílo zhotovení zlata nebo "kamene mudrců" bylo znázorněno rovněž jako těhotenství nebo rození dítěte. To je podstatný motiv, který prochází staletími tradice alchymistických textů.
Lékaři R.Moody a M.Sabom a teolog J.CH.Hampe ve svých pracích předkládají zprávy o motivu průchodu. Jedná se přitom o případy lidí, kteří byli po selhání srdce uměle přivedeni zpět k životu. Pacienti většinou popisují, že dosáhli velmi šťastného stavu, někteří však museli nejprve projít něčím jako "krátkým zatemněním" (blackout), "temným údolím" nebo "tunelem", než mohli vejít do nové stavu.
Někdy je smrt ve snech popsána i jinak: jako velká temnota, jež se kolem člověka rozšíří - podobná mlze nebo jako tmavá skvrna či mrak, které zabraňují pohledu na okolní svět.
Poslední sen umírající ženy, popsal D.Eldred, obsahuje motiv, že se snící s vypětím posledních sil brání tomu, aby spadla do tichého hlubokého horského jezera. Snad to líčí také strach ze "zatemnění" v okamžiku smrti nebo možná, na ještě hlubší rovině, strach z pádu do nevědomí, doprovázeného ztrátou jáské identity.
Nacházím se na okraji jezera se svým mužem a přáteli. Jezero je velmi hluboké, voda čistá, průzračná, čirá a modrá. Náhle spatřím na dně jezera černého ptáka. Je mrtvý. Plná soucitu se chci ponořit, abych ho zachránila. Nemohu unést, že je mrtvý. Můj muž láskyplně, ale rozhodně zasáhne a požaduje, abych to nedělala, že je to tak v pořádku. Ještě jednou se tam podívám a vidím oko toho ptáka. Je to diamant, který silně září. V tom procitnu.
Mrtvý pták je asi vyhaslý životní duch těla, kterého má snící nechat být, protože by se jinak nakazila rozkladnými silami procesu umírání. Má se držet od umírajícího těla dál, ale z něj pohlíží diamantové oko ptáka. Diamant (od "adamas" - nezdolný) je alchymistická varianta kamene mudrců, obraz bytostného Já jako nezničitelného jádra osobnosti.
Měla v oku černou skvrnu. Kdyby ta skvrna putovala k centru oka, pocítila by prudkou bolest, ale paní X by jí to pomohla vydržet.
Tato tmavá skvrna znamenala - jak se ukázalo - smrt, která oči "zastírá temnotou", tzn. navždy uzavírá pohled na vnější svět.
Neurčitá tmavá skvrna je obrazem smrti, který se často nachází v antické literatuře.
Žena krátce před smrtí:
Jako bych (ve snu) procitla a zahlédla barevný kruh, jenž se zdál být projikován na závěs (jako na filmové plátno), který v naší ložnici zakrývá okno. Jdu opatrně kolem toho kruhu, který vypadá černý - je to, jako bych měla jít opatrně, abych do něj nespadla. Je to zjevně jáma, černá díra.
Kruh je obrazem bytostného Já. Z bytostného Já paradoxně vychází přitažlivost a zároveň velký strach z přiblížení. Strach ze smrti je tak nakonec strachem z bytostného Já a z posledního vnitřního setkání s bytostným Já.
Mykénské hroby jsou modelem obecné geografie země mrtvých (Hádu): nejprve dolů vedoucí chodba (dromos), pak úzký průchod (stomion: ústa) a pak vysoká a prostorná hrobová komora (thalamos: svatební komnata). Samotná hrobová komora je jako lůno v zemi, do nějž mrtvý vchází ke svému znovuzrození.
Počáteční temnota v zásvětí (Hádu) se v Komatiově textu (§4) označuje jako duch marnosti (mataiotés) a sklíčenosti (athymia), tzn, jako stav nejhlubší deprese a pocit naprosté nesmyslnosti. Podle mého názoru deprese slouží k tomu, aby uvolnila vědomí umírajícího od vnějšího světa, který je v depresi pociťován jako více méně nesmyslný, marný. To, že ve výše uvedeném snu jsou temnou mlhou zasaženy právě oči, se dá chápat i takto: oči symbolizují pohled na vnější svět, který teď musí přestat ve prospěch totálního obrácení se k vnitřním obrazům. Duch sklíčenosti souvisí s tím, že já ještě příliš pohlíží ven a na viditelný svět a "skutečnost duše" ještě dostatečně nevidí.
Auto symbolizuje ve snech moderních lidí často tělo, případně náš navyklý způsob pohybu ve vnějším světě.
R.Moody vypráví: Některé z osob prožily jakousi "mezi-říši", kde se beze smyslu potulovali duchové zemřelých. "To, co se dalo považovat za jejich hlavu, měli hluboko svěšené. Rysy jejich obličejů byly plné smutku a zoufalství. Zdálo se, že se vlečou... Působili vysíleně, otupěle a šedě. A vypadalo to, že se tak budou ploužit stále a věčně, nebudou vědět, kam jdou, koho následují a co mají vyhlížet... Byli nesmírně zmatení. Bez tušení o tom, kdo nebo co vlastně byli. Pravděpodobně ztratili všechno vědění o tom, kdo byli - jejich identita byla pryč.
Sen umírající staré ženy:
Vidí hořící svíci na parapetu uvnitř svého nemocničního pokoje a náhle zpozoruje, že ta svíčka brzy zhasne. Zmocní se jí děs a úzkost z velké temnoty, která se blíží. Náhle však tatáž svíce opět svítí, ale na druhé straně okna. A snící procitne.
Zemřela ještě téhož dne v úplném klidu. Přechod zde zahrnuje prvek chvilkového děsu a neklidu; zatím svíce přes zavřené okno nějak dorazí na druhou stranu, jako by se odhmotnila a na jiném místě opět zhmotnila. Okamžik deprese a úzkosti zde trvá jen velmi krátce, někdy však bývá mnohem delší.
Obraz cesty jako symbol blížící se smrti se podle mé zkušenosti objevuje ve snech nejčastěji.
Asi nejpodrobnější motiv cesty nacházíme v egyptském kultu mrtvých, kde duše blažených (bau) podnikají se slunečním bohem cestu v jeho bárce. Pro Egypťany symbolizovalo slunce nejvyšší vědomí, východ slunce představoval vzkříšení.
Slunce jako cíl daleké cesty mrtvého symbolizuje nejvyšší uvědomění jako cíl individuačního procesu. Orientace pohřbeným směrem na východ odkazuje i na tuto myšlenku, totiž že vzkříšení je zároveň cosi jako nový východ slunce. Z psychologického pohledu je slunce symbolem zdroje vědomí.
Jung: "V duši přebývá od prapočátku touha po světle trvalé puzení vyjít z noční temnoty. Touha po světle je tohou po vědomí.

Marie-Louise von Franz Sen a smrt 1

2. dubna 2009 v 10:44 | *L*
Sen a smrt, O čem vypovídají sny umírajících ; Marie-Louise von Franz
Portál, Praha 2000
Úvod
C.G.Jung sice výstižně zdůraznil, že nevědomá psýché věnuje smrti jako náhlému konci tělesného života relativně malou pozornost a dělá, jako by duševní život, případně individuační proces jedince prostě pokračoval. V této souvislosti se však setkáváme se sny, jež téma konce tělesného života a explicitního pokračování života po smrti symbolicky naznačují. Nevědomí totiž zcela zjevně "věří" v život po smrti.
Člověk by měl mít nějaký mýtus o smrti, neboť "rozum" mu neukazuje nic než temný hrob, do něhož směřuje. Mýtus by mu však mohl názorně předvést jiné obrazy, užitečné a obohacující obrazy života v zemi mrtvých. Člověk, který těmto obrazům věří nebo jim poskytne určitou důvěru, má právě tolik pravdy i nepravdy jako ten, kdo jim nevěří. Zatímco však ten, kdo je popírá, jde vstříc nicotě, sleduje ten, kdo je vázán archetypem, stopy života až k smrti.
Křesťanství se svým převažujícím zdůrazněním ducha věnovalo osudu mrtvého těla málo pozornosti a stanovilo jen dogmatický postulát, že tělo bude někdy na konci světa Bohem zázračně obnoveno. Archaický "pohanský" člověk se na mnoha místech s významem těla a jeho rozpadu ve smrti intenzivně vypořádával a tušil v těle "tajemství", jež souvisí s osudem duše po smrti. Toto "tajemství" pak zase alchymisté tušili ve své "prvotní látce", případně ve svém "jemném těle", těle dechu, jež se - spíše než viditelnou hmotu - pokoušeli probádat.
Alchymistické studium problému "jemného těla" navazuje hlavně na náboženský rituál provázející mumifikaci a na pohřební liturgii starých Egypťanů.
Individuační proces je vlastně také přípravou na smrt. V zásadě dokonce nelze individuační sny a sny o smrti ve své archetypové symbolice rozlišovat.
D.I.Lauf v jednom článku ukázal, že v této symbolice podle všeho působí stále tytéž archetypy - základní struktury psýché, jež opakovaně vedou k podobným symbolickým představám. Zvláště uvádí následující témata: rozdělení živlů v analogii o stvoření, motiv velkého průchodu nebo cesty, přeplutí nějakých vod nebo přechod přes most s jedním nebo dvěma průvodci, re-formace mrtvého v jeho duševním nebo posmrtném těle, vážení duše nebo soud, návrat do světa jiného bytí nebo nakonec reinkarnace.
Většina parapsychologických jevů sleduje archetypový vzor, který lze chápat a vykládat psychologicky. Naproti tomu nemohu rozhodnout např. v otázce, zda se při spiritistických sezeních skutečně hlásí zemřelí, nebo jen komplexy účastníků, či obsahy kolektivního nevědomí (to se stává v každém případě velmi často).
S nevědomím je spjato "vědění", jež Jung označil jako !absolutní vědění" - tzn., že nevědomí dokonce může vědět věci, které nikdo vědomě neví.
Člověk tedy může "vycítit", jestli sen používá obrazu mrtvého jako symbolu něčeho vnitřního, nebo zda ho "skutečně" zobrazuje.
Sny o smrti se objevují u mnoha lidí již od středního věku. Neznamenají pak bezprostředně nadcházející smrt, nýbrž je třeba je spíše chápat jako "memento mori". Většinou se dostavují tehdy, jestliže já zaujímá vůči životu příliš mladistvý postoj, a volají po rozjímavějším pohledu.
Kapitola 1 "Tajemství" mrtvého těla a "Osiridův hrob"
Chce-li si žijící člověk představit svůj vlastní život po smrti a chtějí-li rovněž pozůstalí věřit v posmrtný život zemřelého, spočívá snad největší potíž v tom, že se za života téměř naprosto identifikujeme se svým tělem.
U mnoha národů byl vytvořen zvyk vyrábět jakousi loutku, zpodobení mrtvého nebo symbolickou konstrukci, jež měly mrtvolu nahradit.
Nejen že lidé dlouho vnímali mrtvého jako totožného s mrtvolou, rovněž nebyli zprvu s to odlišit představu místa jeho pobytu od mrtvého těla v hrobě.
V mnoha rozvinutých kulturách se později ukazuje tendence k rozdvojení nebo vícečetnému dělení představ o zásvětí. Na temné místo se pak ubírají pouze obyčejní lidé, zlí, nebo ti, kteří zemřeli určitým druhem smrti, zatímco vybraní dorazí do radostného zásvětí lokalizovaného většinou nad zemí.
Toto dvojí nebo vícečetné dělení "zásvětí" se někdy netýká specifických skupin lidí, ale různých částí duše jednoho a téhož člověka.
Naše vědomé já však vůbec není pouze individuální, ačkoli to tak pociťujeme, když říkáme "já" (a přitom často ukazujeme na své tělo). Nesčetné impulsy, myšlenky, představy, zaměření na určitý cíl a volní jednání já jsou čistě kolektivní, tzn. podobné jako u jiných lidí, i když ne identické. Pro nevědomou část naší psýché platí totéž. Jen část jejích manifestací (sny atd.) se vztahuje na individuálně prožité - na to, co Jung nazývá osobním nevědomím. Mnoho dalšího pochází z "kolektivního nevědomí" a to nelze přisuzovat samotnému individuu.
Teprve když někdo ví, jak dalece je nekonečně opakovatelným "člověkem" v obecném kolektivním smyslu a jak dalece je omezeným individuem, nedělitelnou, jedinečnou bytostí, tehdy jej lze označit za člověka, který se stal vědomým.
Skutečnost, že náboženské výpovědi často dokonce stojí v protikladu k fyzicky doloženým jevům, dokazuje samostatnost ducha vůči fyzickému vnímání a určitou nezávislost duševní zkušenosti na fyzických danostech. Duše je autonomní faktor a náboženské výpovědi jsou duševní vyznání, jež nakonec spočívají na nevědomých, tedy transcendentních procesech.
koncepce vzkříšení, která již dalekosáhle vychází vstříc Jungově symbolické interpretaci, se nachází u Origena. podle jeho představy vzkříšeného těla nebudou ani látka, ani forma nového těla tytéž jako dříve, bude však mezi oběma existovat reálná kontinuita individuality. Vzkříšené tělo, které vzejde ze zárodečného principu, již nebude hrubohmotné, nýbrž bude duchovní, dokonce božské přirozenosti. Bude neviditelné pro naše tělesné oči, nedotknutelné pro naše ruce.
Stejně jako Origenes věřili i staří Egypťané, že vzkříšení začíná kontinuálním procesem u konkrétního mrtvého těla. Origenes mluví o starém těle také jako o "seminariu", záhonu připraveného k setbě, z něhož opět vyrůstají mrtví. V egyptském pojetí se mrtví vracejí zpět do života takřka jako vegetace. Obraz vegetace se proto objevuje ve snech lidí v blízkosti smrti velmi často.
Nejstarší alchymistické texty Západu vznikly na egyptské půdě, a proto byly od počátku spjaty s myšlenkou posmrtného života. Je známé, že egyptská kultura byla na tento moment zaměřena v neobvyklé míře. Jedním z nejstarších řeckých alchymistických textů je poučení Isis svému synu Horovi. ...Nauka zní: "Jdi jen a pozoruj rolníka Acharanta (v jiné verzi: námořníka Acheronta a také Achaaba), taž se a uč se od něj, co je tím zasetým a co tím sklizeným. Poznej, že kdo seje zrno, zrno i sklízí, a kdo seje ječmen, právě tak sklidí ječmen.
Mrtvý Isidin manžel Osiris byl totiž označován jako "zrno" (pšenice) a také "ječmen", právě tak i každý mrtvý, který se přece podle egyptského pojetí v okamžiku smrti stává Osiridem (mrtvola a mumie proto byly, jak známo, oslovovány jako Osiris XX = jméno zemřelého).
Zjevně se zde obrazem vegetace míní pokračující trvání životního procesu, který stojí mimo protiklady života a umírání. Tak říká mrtvý v jiném nápisu z rakve: "Atum mě učinil zrnem, když mě seslal dolů l zemi, k ohnivému ostrovu, když vzniklo mé jméno Osiris, syn Gebův. Já jsem život".
Zrno a ječmen nemáme chápat konkrétně, ale jako symboly něčeho psychického, co existuje mimo život a smrt.
Symbol ohně života, jenž panuje ve všem viditelném i neviditelném, se nachází blíže rozvedený již u gnostika Šimona Mága, současníka apoštola Petra. Neviditelná část kosmického ohně má vědomí, zatímco viditelný oheň je nevědomý. Plodem je u Šimona ta část duše, která es podobá Bohu - tzn. v psychologické řeči symbol bytostného Já.
Když v našem alchymistickém textu říká anděl Amnael Isidě, že celé tajemství tkví v pochopení toho, že kdo seje zrno, také je sklidí, pak naráží na zrno věčného života, jež vládne ve stvoření.
Z psychologického hlediska symbolizuje Rutej = egyptský dvojitý lev (totožný s bohem země Akerem) dvojí aspekt psychické energie (energie předpokládá polaritu), jejíž proudění vytváří na prahu vědomí prožitek času.
Na tajemství vzkříšení se v Egyptě pohlíželo v souvislosti s tajemstvím stvoření vesmíru a života vůbec a že nejstarší alchymisté ve svých substancích hledali totéž tajemství.
"Osiridův hrob" je podle názoru starých Egypťanů a také podle raných alchymistů tajuplné místo, kde z mrtvoly zemřelého zase vzniká nový život. Tento proces zároveň jaksi opakuje proces samotného stvoření světa. "Osiridův hrob" byl i v pozdním období symbolizován džbánem s nilskou vodou, zvaným "Osiris-Hydreios": je to kulatá nádoba na vodu s hubičkou a s držadlem, na kterém spočívá had. Nádoba je symbolem tělesné nesmrtelnosti. Jinými slovy, je to lůno, v němž se odehrává tajuplný děj Osiridova znovuzrození.
V této souvislosti je důležité, že tělesné pozůstatky, zde popel zemřelého, jaky by skrývaly léčivé tajemství. Připomíná to Origenovu myšlenku, že vzkříšené tělo vzniká "vysláním jiskry" ze starého těla. Tak věřili i staří Egypťané a první Alchymisté, že ke vzkříšení dojde z pozůstatků mrtvé látky těla - nikoli pouze z duše, ale takříkajíc z proměněné látky.
V alchymistické olověné rakvi (do níž se dává tělo Osiridovo) dochází naplnění mysterium vzkříšení, přičemž právě démonický element představovaný Sethem hraje uchovávající a zachraňující roli. To démonické, sethovský element v člověku, jsou jeho "zlé" autonomní afekty, impulzy k jednání a emoce - to, co Jung shrnuje pod pojmem stínu. Tyto impulzy žalářují "Osirida", tzn. nejprve brání uvědomění a individuaci. Ale právě ve svém zdánlivém vítězství, v okamžiku smrti, se sjednocují se svým protikladem,s principem dobra, s Osiridem, vodou života, a proměňují se v "nádobu" uchovávající bytostné Já, jež umožňuje, že se mrtvý nerozptýlí, ale může si uchovat svou individuální identitu. Psychologicky to můžeme chápat jako proměnu z jáské sebestřednosti k vědomí vlastního já.
Zdá se, že představa smrti jako druhu boje nebo momentu rozhodnutí je archetypové povahy, neboť se nachází v mnoha kulturních okruzích.
V egyptské a alchymistické symbolice se naproti tomu protiklady v posledním momentu smiřují a zůstávají v posmrtném těle v jednotě. Proto se v egyptské Knize bran na konci zjevuje smrt jako bůh se dvěma tvářemi (hlavami Setha a Hora), které provázejí boha slunce při jeho podsvětní proměně.
Čím přirozeněji se člověk za života, ještě než se přiblížila smrt, k boji vnitřních protikladů stavěl, tím spíše snad smí doufat v pokojný konec.

Norah Jones What Am I to You

31. března 2009 v 20:57 | *L*
norah jones - what am i to you?
what am i to you
tell me darling true
to me you are the sea
fast as you can be
and deep the shade of blue

when you're feeling low
to whom else do you go
see I cry if you hurt
i'd give you my last shirt
because I love you so

if my sky should fall
would you even call
opened up my heart
i never want to part
i'm giving you the ball

when i look in your eyes
i can feel the butterflies
i love you when you're blue
tell me darlin' true
what am I to you

yeah well if my sky should fall
would you even call
opened up my heart
never wanna part
i'm giving you the ball

when i look in your eyes
i can feel the butterflies
could you find a love in me
could you carve me in a tree
don't fill my heart with lies

i will you love when you're blue
tell me darlin' true
what am I to you
what am I to you
what am I to you

Dopis pro Aňu, ale zdaleka nejen pro ni...

31. března 2009 v 18:58 | *L*
Dopis pro Aňu, ale zdaleka nejen pro ni...

Jaroslav Seifert: ".....Zaslechl jsem lásku odcházet, když se pevně rtů mých dotkl ret. Kdo mé naději však zabrání - ani strach, že přijde zklamání...."


Nevím v kolika letech si děti začínají klást otázku jestli existuje Bůh. Já jsem začal poměrně brzy. Při pohledu na svou starší sestru Aňu jsem nemohl jinak. Proč jí to jen udělal?
Aňa je o 2 roky starší než já, ale co se pamatuji, vždycky jsem ji měl na starosti. Kvůli ní mnou opovrhovali, kvůli ní jsem byl všem jen pro smích. Aňa má Downův syndrom.
Aňa "je debil" volávali na nás oba.
Naše maminka byla neuvěřitelná žena i když musím přiznat, že dodnes mne mnohé její životní rady dovádějí k hlubokému přemýšlení a bojím se, že jsem je dosud nepochopil. Říkávala: "Musíš věřit, že vše co přichází, že vše co se ti děje, děje se ve tvůj prospěch! Protože Bůh tě miluje.... Tomu musíš věřit!"
Táta na to říkával: "Blbost. Holka měla smůlu, tak je hold debil. Dej jí do ústavu..."
A tak vzpomínám na své dětství, ze kterého si s sebou nesu možná o pár emocí více než jiní a cítím, že i já musím napsat dopis. Dopis pro Aňu. Ale zdaleka nejen pro ni...

"Milá Aňo,
musím se ti k něčemu přiznat. Byla doba, kdy jsem tě opravdu nenáviděl. Byla jsi jako můj stín. Všude se mnou. Byla jsi mé znamení, mé prokletí, mé ponížení.... Byla jsi vším, co jsem mít nechtěl. Tvůj naivní úsměv mě přiváděl k šílenství. Tvá bezelstnost a radost z maličkostí, tvé vnitřní štěstí,které jsem já nedokázal pochopit - to všechno drásalo mé nitro. Tvá důvěra v maminčiny myšlenky.... Ach ano, věřila jsi, že tě Bůh má rád a to, co ti udělal (nebo spíš co ti nedal) - že bylo ve tvůj prospěch.
Tys možná věřit mohla! Ale jak jsem tomu mohl věřit já?! To mně se posmívali, to mně vyřadili z kolektivu, to já byl "ten, co má tu debilní sestru..." Jak jsem mohl věřit, že to bylo v můj prospěch? Já toho nebyl schopen. Tehdy ne.
A dnes? Jsem odolnější než ostatní. Jsem zvyklý na lidskou zlobu a lépe jí vzdoruji.
Sakra, mami, že bys měla pravdu?
Problém je v tom, že s odstupem času se tomu snáze věří. Nejhorší je uvěřit v dobro pekla ve chvíli, kdy ho prožíváme.
Táta ti nikdy neuvěřil. Říkal, že jsi bláznivá, že jsi nám s Aňou život zkazila. Mami, já tě dnes obdivuji za to, že jsi ji nedala nikdy do ústavu, vážně. Asi bych býval měl úplně jiné dětství a neprožil bych spoustu utrpení, zklamání a hrůz. Ale znamenalo by to, že by mé dětství bylo lepší? Ani dnes na to nedokáži odpovědět. Bylo by snazší.
Ale třeba to skutečně bylo všechno k něčemu dobré....
Když táta onemocněl a dostal Alzhaimera, zase jsi řekla jenom to své - že Bůh ví, proč nám dává zkoušky. Řekla jsi, že nám nikdy nepřipraví tak těžkou zkoušku, abychom v ní nemohli obstát. Že je dobrotivý. A za pouhé dva roky nás táta všechny přestal poznávat. Přestal mluvit a začal nosit plínky, protože .....
Stal se dítětem a byl na tom mnohem hůř než Aňa. A ty jsi o něj pečovala a odmítla jsi ho dát do ústavu. A učila jsi Aňu, jak se o něj má starat, s čím může pomáhat a jak. A ten debil, kterého jsem vídal sedět v rohu pokoje a slýchal monotónně opakovat jednu a tutéž melodii celé hodiny, ta holka se najednou začala měnit a naučila jsi ji spoustu věcí.
Nevěřil jsem, když ji později přijali do nemocnice jako pomocnou sanitářku na úklid oddělení a pomocné práce.
Nevěřil jsem, když jsem ji viděl samostatně vynášet mísy pacientů a nevěřil jsem, když jsem viděl to její vnitřní štěstí.
Mami, já tě tak moc obdivoval! Táta by tě dal do ústavu a Aňu také. Obdivoval jsem tě a jediné, co jsem ti přitom stihl říct, bylo, že jsi posedlá myšlenkou dobrotivého Boha a že ti stejně nikdy nikdo neuvěří. Že věříš ve smysluplnost systému, který je celý naplněn jen utrpením a strádáním všeho druhu.
Nestihl jsem ti říct, jak moc jsem tě měl rád. Nestihl jsem ti říct, jak moc jsem si tě vážil. A je mi to líto.
Vidíš a po tak dlouhé době co tu nejsi, mami, ty jsi ke mně promluvila. Našel jsem v knihovně zažloutlé básně a všechny jsou psané tvou rukou. Proč jsi je jen nespálila!? Jak by to bylo milosrdné! Já věřil, že jsi nikdy nepochybovala. Já věřil, že alespoň ty jsi tomu všemu věřila! A ty jsi přitom tolik trpěla....
Čtu tu, co je první na hromádce. Je datována krátce před tátovou smrtí."


Báseň 1 - než táta umřel:

Prozření

Jdeš životem a hledáš odpovědi na otázky.
Proč že tu jsi, ptáš se bez nadsázky.
Kam měl jsi dojít a kde zanechat svůj stín?
Ty nevíš, možná ví to tvůj syn?
Za čím jsi se honil a čím ztrácel jsi čas?
Na úkor lásky, na úkor pozemských krás?
Možná, že někde na jihu ležel tvůj cíl.
Ty jsi šel na západ a stále jen snil.
Snil o úspěchu, bohatství a kariéře
A zaslepen otvíral jen ty špatné dveře.
A klepání, to jsi přes aplaus neslyšel.
A proto žádný z tvých plánů nevyšel.
A teď, poslední chvíli před koncem,
Náhle se cítíš slepým pitomcem.
Už ti ani pán Bůh nepomůže,
Kdes nic nezasadil, nepokvetou růže.
Vypršel tvůj čas, ber kde ber.
Zkrátka jsi nenašel správný směr.
Kdo říká ti, že plakat se nesluší,
Ten nikdy necítil prohry na duši.
Ale - jestli jsi poznal, žes minul cíl,
Pak mělo smysl, že jsi tu byl.

"Pláču. Po tvářích mi tečou slzy jako hrachy. Mami, tys psala básničky? Proč to jen nikdo nevěděl??
A beru do rukou druhou báseň, tentokrát odkudsi ze spodu hromádky.
To datum mi je povědomé. Vzpomínám si. Měli jste s tátou velkou krizi. Chtěl od nás odejít a dal ti na krk nůž - buď on a nebo Aňa. A ty jsi ho nechala jít a ještě jsi mu všechno na cestu vyprala. A když se od milenky po roce vrátil a zvonil u našich dveří, jen jsi řekla, že večeře už trochu vychladla, ale že mu ji ohřeješ....
Ale když odešel, napsala jsi tohle:"

Intimní rozhovor.

Snad tisíckrát spadla jsem do propasti
a přinejmenším tolikrát zas hledala jsem cestu ven.
Surově a leckdy nefér měl mě život v hrsti
a já stejně znovu hledala jsem ten svůj bílý den.
Tisíckrát vstávala jsem z bahna
a přinejmenším tolikrát spadla jsem tam zas.
A zkušenost minulá i dávná,
rozechvěla ten můj jindy pevný hlas.
Každý rok bere mi kus síly,
každý rok dělá mi v srdci další díry.
Každý rok ubírá mi na naději
a způsobuje, že i lev se někdy bojí.
Já znovu a znovu zkouším se s tím rvát,
Bože, já nemám co víc bych ještě mohla dát.
Už tolikrát srazil jsi mě na kolena,
je tahle rychlost jízdy ještě povolená?


"Mami? Ty jsi se bála? Ty jsi nevěřila, že to co prožíváš, děje se ve tvůj prospěch? Ježíši - já vím, i ten Ježíš prý zapochyboval na kříži, ale ty mami??? Ty??! Listuji dál tvými básněmi a všímám si, jak jsou některé rozmazané. Ty jsi je po sobě četla a plakala jsi u toho.... A nikdo u tebe nebyl. I když, možná, že Aňa u tebe byla. To ona ti vynášela mísy a omývala proležená záda, když jsi v bolestech odcházela z tohoto světa. Já u tebe nebyl. Myslím, že jsem u tebe mockrát nebyl. A když mě na tvém pohřbu Aňa držela křečovitě za ruku, já si vzpomněl, jak mě držívala jako dítě.... Byla jako klíště.... Ale ona neplakala a já strašně řval. Hrudník mi pukal bolestí. Nejdřív táta, který nejprve umřel a pak teprve "odešel", takže jsme to zažili dvakrát a potom ty, která jsi nám odešla tak rychle a náhle. Nechala jsi mě tu s Aňou a já se tak bojím! Řekl jsem, že se bojím a Aňa mi odpověděla, že Bůh se o tebe teď postará, že jsi teď doma a já že se nemám bát. Zněla jako ty. Mami, ona zněla jako ty! A já listuji dál vzpomínkami a zažloutlými papíry a nacházím básničku s nejčerstvějším datem. Tak tohle bylo jen pár dní před tvou smrtí. Tak tohle jsi cítila?"


Kdysi jsem si tolik věcí přála.......

Dotknout se na obloze zářných hvězd,
Pokořit každou z nabízených cest,
Dojít až k obzoru všech obzorů!
Neznala jsem bázeň, ani pokoru.
A všechno malé bylo mi tehdy málo,
Jen velké cíle, ať to stálo, co to stálo.
Jenomže svět se kolem osy točí
A ne kolem nás a našich očí.
Co bylo kdysi málo, to je hodně dnes.
Dnes mi stačí pokořit jen jedinou z cest.
Ke hvězdám stačí mi jenom vzhlížet
A mít pocit, že jsem aspoň o krok blíže.
Nevzhlížím už jen ke korunám stromů,
Dívám se také pod nohy, pěkně dolů.
Už vím, že ani vůle všechno nezmění,
Že přijímat prohry je také velké umění.
Že nezměníš, co nebylo ti nikdy dáno
A respektovat to, to vůbec není málo.
Za úspěch a slávu, nedala bych halíř dnes.
A všechno za další rok pod září hvězd.
Za kytky, co uvidím na jaře znovu kvést,
Za ptáky, co uslyším znovu zrána zpívat,
Za to, že se budu smět jen obyčejně dívat.
Za to, že se ještě někdy budu moci líbat.
Dnes nemám už žádná velkolepá přání,
Protože co bych chtěla, stejně není k mání.
Každým dnem utíká teplo z mých dlaní
A nepomůže mi nic, snad jen přemáhání
A víra, bez pochyb a zaváhání....

"Já - já nevěděl že jsi byla tak křehká... Vždyť, vždyť jsi celou tu loď řídila a vedla. Vždyť jsi byla ten jediný člověk, který nikdy nepochyboval!" Máma umřela, táta umřel a já tu zůstal s Aňou.
Za tu dobu od smrti mámy jsem měl tři vztahy a všechny krachly. Všechny jsem obrečel. Snad jsem dělal všechno špatně. Snad jsem v mých láskách příliš hledal to, co mi kdysi dávala máma - neochvějný pocit bezpečí a jistoty, že všechno, co prožíváme, děje se v náš prospěch.
Ale Aňo, jak to, že ty jsi šťastná?! Vynášíš smradlavé mísy den co den a omýváš proležená záda, uklízíš zvratky.... Přijdeš domů a povídáš si se svým stejně postiženým přítelem. A jsi s ním již déle, než kolik by daly mé tři vztahy dohromady. Držíte se za ruce a on tě hladí po vlasech. Když tě políbí, vypadá to legračně, jakoby si dávaly pusu děti ve školce. Ale Aňo, jak to, že jste oba tak šťastní?? Když jsem k tobě přišel po rozchodu s Dominikou, položil jsem ti hlavu na klín a brečel jsem jak malej kluk.
Tys řekla - neboj, Bůh ví, co je pro tebe dobré.
A já se cítil jako tehdy, jako malý kluk v mámině bezpečí. A bez ohledu na to, jestli tuhle šílenou teorii chápu a jestli jí rozumím, jsem strašně rád, že jsi jako máma. Že tomu věříš. Jsem si jist, že nepíšeš básně a myslím, že ty opravdu nepochybuješ. Nikdy.
Nechci udělat stejnou chybu dvakrát a proto ti dnes Aňo píši. Chci abys věděla, že mi je líto, že jsem chtěl abys nebyla. Mám tě moc rád a dnes jsem strašně vděčný za to, že tě mám. Se svým jednoduchým životem jsi mi každodenním příkladem, že štěstí není ve většině těch věcí, ve kterých ho hledáme. A když jsem u tebe byl naposledy a plakal nad marností veškerého svého počínání, Bože můj, podala jsi mi kus papíru a na něm byla báseň."

Bůh tě má rád, nemusíš se bát.
Tvým úkolem je dávat - ne brát.

"Aňo, ty přeci nemůžeš psát básně! Ani teoreticky nemůžeš přeci psát básně!
Ale jestli se mýlím a ty můžeš, zapřísahám tě Aňo, drž se své víry a nebo je všechny jednou spal. Strašně moc si přeju, abys nikdy nezapochybovala. Prosím! Potřebuji mít své útočiště, své místo, kde se nepochybuje nad smyslem zdejšího světa a bytí. Potřebuji vidět tvůj šťastný úsměv a radost z každé blbosti. Potřebuji se smát tomu, jak tě těší dělat barevné bubliny bublifukem a malovat křídou na chodník. Potřebuji vidět alespoň jednou týdně někoho dospělého, kdo se za malování na chodník nestydí a kdo je šťastný, že to může udělat.... Máma vždycky říkala, že se rouhám, když tě nechci a odháním tě od sebe. Odpusť mi. Hrozně tě chci mít u sebe, prosím.
Jsi jediný člověk, který mě nechce měnit. Jsi jediný člověk, který nic neočekává. Prostě máš jenom velikou radost když mě vidíš. Rouhal jsem se. Aňo, jsem rád, že tě mám...."

…………………………………………………

Má sestra Aňa je samostatná a je schopná žít se svým přítelem ve chráněném domě - I sama a bez větší pomoci. Vím, že je opravdu velice šťastná.
Já? Jsem neustále nespokojený, neustále krachující, neustále znovu začínající, upachtěný....
Sakra, dnes mi vůbec není jasné, komu z nás dvou vlastně pán Bůh ublížil. Komu vlastně něco vzal a nebo snad dal navíc? Vím jenom jediné: jsem šťastný, že mi dal Aňu a že je, jaká je.
Tomu všemu ostatnímu zřejmě ještě stále vůbec nerozumím.....
 
 

Reklama